Respitní péče: bez pocitu viny

Od praktických rad a zkušeností k větám, ze kterých až mrazí. Žijete v rodině se seniorem nebo jste naopak senior a žijete se svými potomky? Ředitelka Domova seniorů Elišky Purkyňové v Praze 6 Eva Kalhousová vysvětluje pro iSENIOR.cz, co je respitní péče.

Paní ředitelko, co je to tedy ta respitní péče?

Respitní péče je odlehčovací služba. Měla by pomoci rodinám, které se starají o své seniory a v jistém okamžiku mají problém. Může být i úplně jednoduchý – potřeba doma vymalovat nebo chce rodina jet na dovolenou do míst, která pro seniora nejsou už vhodná. Pečující může i onemocnět a nastane čas, kdy potřebuje péči sám...

A co když si pečující potřebuje „jen“ odpočinout?

I to je možné. Řada lidí, když sem k nám přijde požádat o respitní péči, má mnohdy i pocit viny. Já se jim ale snažím vysvětlit, že nedělají nic špatného, že je to dobře. Vážím si lidí, kteří pečují o jakkoliv nemohoucího člověka. Není to snadné. A odpočinek je pro ně nesmírně důležitý.

Takže je vaše služba žádaná?

Velmi. My jsme však, bohužel, jedno z mála zařízení, která respitní péči nabízejí. Stavíme nový domov, možná přibude dalších 40 lůžek – uvidíme, jak nám to půjde. Myslím si, že je to služba budoucnosti. Záleží jen na tom, jestli se moji další kolegové a další zřizovatelé k tomuto připojí. Zatím je to tak: kdo se nenahlásí včas, má smůlu.

Hraje roli míra postižení seniora pro přijetí v rámci respitní péče?

Určitá kritéria jsou, většinou je určí lékař. Nám samozřejmě nevadí imobilní klient, jsme na ně zvyklí. A pokud zvládá chodit, je to naopak pro něj dobře. Pro přijetí jsou jistá omezení v případech, kdy klient má například nějakou infekční chorobu.

Trochu problém jsou i nemoci psychiatrického rázu – tady hrozí, že pacient by mohl být nebezpečný svému okolí. Ale my víme, že pokud je člověk před tím doma a rodina se o něj stará, my to dokážeme taky.

Cena: řádově stokoruny

Kolik máte u vás k dispozici lůžek respitní péči?

Bohužel jen devatenáct. Systém je nastavený tak, že člověk, o něhož u nás budeme určitý čas pečovat, může být u nás maximálně tři měsíce. Při vážné situaci však lze požádat o prodloužení.

Kolik bude rodinu stát využití této péče?

To nelze říct jednoznačně. Něco stojí jídlo, něco stojí pobyt. Dále záleží i na pomoci, kterou ten který senior potřebuje, na tom, zda je třeba diabetik a potřebuje speciální dietu. Roli zde hraje i to, zda bude mít u nás k dispozici jednolůžkový nebo dvoulůžkový pokoj.

Řádově se ale pohybuje tato platba v hodnotě 350 až 650 korun za den. Je to opravdu odhad, může to být víc. Základem je to, jaký příspěvek na péči senior také dostává od státu. Respitní péče patří mezi ty dražší, to je pravda.

Jak je to s léky – ty si musí při dočasném umístění klient přinést svoje?

My léky nezajišťujeme, to by nám pojišťovna neproplatila. Zde musí spolupracovat rodina. Každý senior má svého lékaře, zařídit se to určitě dá. Bez léků nikdo zůstat nemůže.

Říkala jste, že těch zařízení, která poskytují respitní péči je málo. Myslela jste situaci v Praze nebo vůbec v republice?

Podle mě je na tom Praha nejhůř. Znám i spoustu těchto zařízení mimo hlavní město, ale tam není takový tlak. V menších městech a na venkově, kde lidé bydlí v domcích, tak rodina má možnost postarat se víc. V Praze, kde se bydlí většinou v bytech, se to řeší hůř. Právě proto řeším tento nedostatek ve velkých městech a v Praze především.

Ani veselé, ani smutné

Sama jste říkala, že starat se o seniora je těžké. Proč nám to jako společnosti dnes dělá takové problémy?

To by bylo určitě na poměrně dlouhé povídání. Pokud bych měla aspoň krátce, tak: ztrácí se původní rozměr rodiny, to víme všichni. Nevím, jestli je to špatně nebo dobře. Já sama jsem poměrně konzervativní člověk a je mi to, líto. Ale vím, že to tak je.

Také vím, že v Praze a ve velkých městech je problém s bydlením. Soužití dvou, tří generací v malém bytě působí na všechny tak, že se nezřídka taková rodina naprosto rozpadne. To je příběh, který známe všichni, a není jediný.

Pečovat o rodiče nebo příbuzné, kteří začnou třeba trpět demencí a mají různé zdravotní problémy, je obtížná záležitost. Záleží na každém člověku, jak to dokáže. Jsou lidi, kteří to berou jako naprosto přirozenou věc a vůbec to neřeší. A i za velmi obtížných situací, kdy jim říkáme – už na to nestačíte – jsou ochotni to zvládat.

Díky zákonu o sociálních službách dostane také jedinec nebo jeho rodina příspěvek na péči. Za tu pak je možno nakoupit službu, nebo péči...

To mnoho rodin nedělá, což je škoda. Za ty peníze, které dostanete, určitě nenakoupíte čtyřiadvacetihodinovou službu. Je to těžké. Samozřejmě, že jsou movitější rodiny, které si mohou dovolit vzít si pečovatelku domů. Ale těch je málo.

A pak jsou rodiny, které se snaží zuby-nehty. Přicházejí tím i o práci, dostávají se někdy i do velmi komplikovaných situací. Takže vám na tuto otázku neodpovím. Každý případ je jiný. Moc o tom všem přemýšlím. A i když tuto práci dělám hodně let – odpovědět neumím.

Záleží na nás, jak si stáří zařídíme. Záleží na tom, jak si vychováme své děti. Aby na nás nezapomněli. Víte, co je nejhorší? Když je člověk sám. Zvládnete nemoc, protože je přirozená, zvládnete cokoliv. Jen být sám - to je strašně špatně. Přirozené stárnutí je normální věc. Ale člověk by měl mít kolem sebe lidi, kteří ho mají rádi. To je ten problém.

Veselá baletka na vozíku

Našla byste odpověď na otázku – proč je dobré být stár?

Té otázce moc nerozumím. Člověk se narodí a stárne. Je to to nejspravedlivější na světě! Je totiž úplně jedno, zda jste bohatý nebo chudý, šťastný nebo nešťastný – tak to prostě je. Jde o kvalitu. V jistém okamžiku má každý život tu svou.

Co můžete dělat v patnácti, nemůžete dělat ve čtyřiceti, to pak nemůžete dělat v osmdesáti. Myslím si, že je důležité, abychom si všichni uvědomili, že stárneme a připravili se na to. Vidím to tady u nás.

Ti, kteří jsou aktivní do vysokého stáří aktivní a nepřistoupili na to, že čas už si budou krátit jen tím, že budou jíst spát a bude všechno, jsou na tom lépe. Větší aktivita rovná se větší kvalita života. Ale každý z nás je jiný.

Jsou tu lidé v šedesáti, jen bloudí po chodbách a nadávají, že byla tvrdá rýže nebo maso. Ale jsou tu na druhou stranu i lidé, kteří, ač jsou značně handicapováni, život mají aktivní. Máme tu baletku na vozíku, má problém s jakýmkoliv pohybem – a ta paní je pořád veselá. Takže být stár není ani veselé ani smutné. Je to... pravda!