„Nešpláchej si rozum, cahejle!“

Udělat kozy není žádná sprosťárna. Znamenalo to kdysi „ukrást jízdní kolo“. Dnes se běžná mluva hemží slovy jako cool nebo on-line. Jenže iSENIOR.cz nahlédnul do doby, kdy naše prababičky ještě byly amoletky, levandule, ale i čáčury.

Jak se (také) mluvilo

Puma nebo blboun k vepřovému se zelím? Proč ne, řeč je totiž o knedlíku. A o časech, kdy se chlapi podle někdejší hantýrky dělili na frajery, slušňáky, nemožníky a šmejdy. Už tady je vidět, že o moc dál jsme se za necelé století neposunuli.

Cool = pocuc, špeci, klabný

Pokud je dneska něco skvělé a je to super, tak v tramvaji, ale i reklamě uslyšíme, že je to „cool“. Kůůůůl! To abychom byli přesní s výslovností, však se tak jmenuje i jedna česká televize. Otočme ale zhruba století zpět, kdy lidé ve stejném významu volají: „Je to …pocuc, špeci, bago, žraso, klabný!“ Prostě epes ráres.

Nemluvíme tady o spisovné češtině, to je jasné. A k té patří i nadávky, dnes tak rozhojnělé. Nechybí ale výrazům rozčílených současníků určitá zvukomalebnost?

Představme si dívku se sluchátky na uších jedoucí na kolečkových bruslích. Omylem vráží do chlapíka v obleku, který cvaká do mobilu esemesku. Ten po nárazu zrudne a začne na ni pod tlakem blížící se pracovní uzávěrky řvát:

„Ty čubajzno, ty fišprdlice! Tě utřu jak spocený vokno, ty drbalmando!“ Na výběr má přitom i z takových běžně užívaných slov jako hatarajda, kunďaba, pičumpajda, či chcampulice. „Ty krávo jordánská,“ dodává ještě a zvedá se ze země.

To je ale dardes

Ani dívka si ale nenechá nic líbit, objede kolem něj kolečko a spouští: „Nepráskej tady krovkami, ty prckošiláči! Takovýho bambusa sem eště neviděla… Ty koni malinovej.“ – „Polib si elipsy,“ hřmí on. – „Nešpláchej si rozum, cahejle!“

To vám je na místě srážky dardes. A taky cajmrsk, jak je libo. A to se ani nebudeme zamýšlet, odkud to něžné dívčí stvoření pobralo do hlavy výrazy cuckadlo, čuramajzlík, sroula, pizďuch, šajskýbl, řiťopas nebo dokonce vošklíbr.

Stovka výrazů pro kořalku

Vstupme do hospody na něco dobrého. „To je vejplach,“ rozčiluje se ale host u jednoho ze stolů a je tak jasné, že polévka je velmi slabá. Radši se něčeho napijme. Objednáme-li si „jednu slzu“, dostaneme pivo světlé. Při žádosti o „jednu tmu“ je barva piva jasná.

Při čekání na džbánek zazní od stolu štamgastů. „Franta šlápne na špunt a už je zežranej jak Červená Karkulka.“ To asi není potřeba překládat. K výčepu zatím letí objednávka: „Šutr!“ – K chlapovi se dostane rum. A „vypíjenda“ byl obecně „chlast, který cvakal nějaký kořen“.

„Už v roce 1860 uveřejnily Humoristické listy bezmála stovku výrazů pro kořalku, čímž nechali daleko za sebou Pivovarské listy s názvoslovím pivním,“ uvedl roku 1965 spisovatel a překladatel Radovan Krátký ve své knize Hantýrka pro samouky.

Právě tato publikace posloužila pro spoustu slov použitých v tomto článku. Leckteré výrazy používané i v 21. století jsou přitom starší, než by se mohlo zdát. Už básník A. J. Puchmajer doložil bezmála před dvěma stoletími výrazy „talíř“ pro tisíc, „prkenici“ pro peněženku, či „flákotu“ pro maso.

Jak se (také) řeklo ženě

…amoletka, bočnice, čáčura, jikrnáč, kánoe, kristýnka, lejdyna, levandule, lodyha, peřej, sajtka, škeble, špejbla, točna, vykopávka… Záleželo prostě na tom, jakého typu žena byla.

A co pánové, kteří nejsou zrovna sekáči? …hrachovina, moučka, srágora, žralby, levington, křapík, fajnovka i ksindl…

Vende Pleticha v podání herce Járy Kohouta vás s několika dalšími výrazy seznámí v ukázce z filmu Falešná kočička z roku 1937. Tady máte názorně předvedenou i kočindu, která vrtí boky. Stejně jako další figury z pražské periferie 30. let.

Tam bylo národa!

Vítejte v Banátu. Pro tuto chvíli se přesouváme na jih Rumunska, kde v několika vesnicích žijí potomci Čechů. Většinou jsou to senioři. Na skupinách stovek lidí odříznutých od vývoje českého jazyka v naší zemi bylo ještě nedávno krásně slyšet, co ve městě nepotkáte.

„Tam vám bylo národa! U každého stolu plno lidůch,“ vyprávěla paňmáma v Rovensku o minulém posvícení. Ale také se říká, že tam bylo hodně „duší“ a určitě mluvíme o stejně tak živých lidech, jako jste vy nebo já. I díky masivní turistice se jejich krásná čeština vytrácí, ale snad ještě dnes jako v minulých letech uslyšíte:

Hajda! – honem, jdeme
Nýčko – teď
Strejčku – oslovení muže na vesnici
Pumlíč – míč
Arest - vězení
Šíf – loď
Být zlý – rozzlobit se
Cihlička – žehlička
Harant – dítě (v běžné řeči)
Prinčipální – hlavní
Pálinka – slivovice
Tumlovat - spěchat
Písanka – sešit

„Střevíčko na pumlíč“

Mezi domky potkáte koně s žebřiňákem, voda roztáčí mlýnky a domácí výroba sýra i pečení chleba jsou samozřejmostí. Uzavřený koloběh života ve vesnici se však otvírá světu, zůstává tak hlavně nezvyklý přízvuk.

I když! Pan Rubáš z Lubkové kdysi na dotaz, co by potřeboval, vzpomněl na vyfouknutý kopací míč svých vnuků. „Potřeboval bych takové to střevíčko na pumlíč,“ řekl a já bych hezčí název pro šlaušek nevymyslel.

Do dob cahejlů a amoletek už můžeme nahlédnout jenom psaným slovem nebo černobílými filmy. Rumunský Banát ale stále žije barvami a iSENIOR.cz našel na Youtube alespoň několik videozáznamů, které přibližují Čechy z Podunají na jihu Rumunska. Jedno je jisté – smrti se nebojí.

Jaké je vaše největší přání?

Na stejnou otázku odpovídá i druhá žena z vesnice Svatá Helena.

Pokud vás poetický, ale tvrdý život v Banátu zaujal, pak je ještě jedno video zde:

A na závěr snad už jenom pozdravy v odlehčeném duchu celého článku. Jeden je pro pány: „Ti kynu, balvane.“ A jeden pro dámy: „Tě péro, nádhero.“