„Hraju na harmoniku přes 70 let“

Je to naše láska, shodují se pánové v kulturním domě Barikádníků v Praze. Mluví o tahacích harmonikách, které jsou pro jednoho z nich už jediným cílem života. iSENIOR.cz si povídal se Staropražskými heligonkáři, mladšímu je 82 let.

Rozhovor

„Kolik nás hraje? Kolik jich dám na to které vystoupení dohromady. Trochu mě zlobí,“ hněvá se nahlas, ale s úsměvem kapelník Štěpán Kozák. Do šatny, kde si povídáme, totiž zrovna přicházejí další kolegové. Usmívají se potutelně jako on. Tak se ptáme – jaký je váš šéf? Jednohlasně zazní – skvělý!

Pane Kozáku, prozradíte, kolik je vám let?

Dost. A co bych neprozradil – osmdesát dva.

A kdy jste začal hrát na heligonku?

Asi v deseti letech. Zkoušel jsem to na návsi, bydleli jsme na vesnici. Když pak přišly heligonky zase do módy, tak mě napadlo udělat kapelu. Vznikala ještě za komunistů, kdy jsme museli fungovat pod nějakou hlavičkou. Zvolili jsme ČKD Polovodiče.

Byly tam různé zájmové kluby – fotografický, cestovatelský a podobně. Museli jsme mít zkoušky na Pražském kulturním středisku. Dnes je to jiné. To může hrát každý, kde chce a kdy chce. Tenkrát to nešlo. Po roce dvou jsme museli ještě na přehrávky. A udělovaly se třídy – první, druhá, třetí. My jsme měli druhou.

V kapele jste asi nejstarší.

Ale ne! Ještě máme tamhletoho kluka, ten je nejstarší (kapelník se otáčí k vedlejšímu stolu). Je to Jirka Pichrt a je mu osmdesát devě. Ale máme i mladé, například bubeník. Hoši, kolik je Petrovi? (obrací se znovu směrem do šatny, odkud přichází okamžitá odpověď. Dvacet osm) No vidíte, osmadvacet. Ono to utíká, léta běží každému.

800. výročí od vystoupení

Jak dlouho jste kapelníkem Staropražských heligonkářů?

Pětadvacet let. Letos 14. září budeme slavit pětadvacet let kapely. Jsem kapelníkem od jejího vzniku. Byla to první heligonkářská kapela v tehdejším Československu.

Vyrůstá vám konkurence?

To víte, že ano, ale to je jen dobře, když je.

Jsme v šatně KD Barikádníků v Praze, kde hrajete pravidelně.

Dnes je to po sedmisté devadesáté páté – brzy oslavíme osmistovku!

Pane jo, to je krásné číslo. Ale vy jezdíte i po republice, že?

Jezdíme všude. V Poděbradech hrajeme minimálně jednou za měsíc – někdy i dvakrát. I to máme spočítané… Myslím, že jsme tam byli sto sedmdesátkrát. A když už jsme v těch číslech, tak Na Vlachovce, tam jsme hráli asi sto padesátkrát. Ale účinkujeme i na jevištích divadel, třeba v píseckém, v divadle v Mariánských Lázních, v Táboře a tak dál.

Kde se vám hraje nejlíp?

To je těžké říct. Je to různé. Spíš záleží na publiku. Když s námi spolupracuje, hraje se fajn. A když je hodně lidí, to pak taky.

Heligonka slaví sedmdesát

Kolik má vůbec vaše kapela členů?

Nejvíc sedm, osm. Podle toho jak je potřeba, máme i rezervní hráče. Ale obyčejně dva zpěváci, tři nebo čtyři harmoniky, bicí, a to je vše. Nejtěžší je vždy sehnat dost lidí. Teď před sebou máme celostátní setkání heligonkářů v Hořovicích, tak je potřeba, aby to tam dopadlo dobře.

Řada lidí zná tahací harmoniky s klaviaturou, tedy piánovky. Heligonka má místo klapek knoflíky, jaký je princip jejího fungování?

Je to podobné, jako když hrajete na foukací harmoniku. Když foukáte ven, zazní jeden tón, když táhnete do sebe, zazní druhý. Jinak by se to nedalo na těch dvou řadách uhrát.

Hraje se prostě tam a zpátky, jako na foukací harmoniku. Piánovky a chromatiky – u nich ať taháte, kam chcete, zní stejný tón, ty mají kláves dostatek.

A kolik let je té vaší heligonce, co tady leží na stole a na níž za chvíli budete hrát?

Ta už něco pamatuje. Asi tak sedmdesát let.

Vyrábí se tyhle harmoniky ještě někde?

Ano. Třeba v Hořovicích soukromník. Dříve tam byl Kebrdle, ten je kdysi dělal.

Co ve světě, kde se na ně hraje hodně?

Třeba ve Francii. Když jsme měli tehdy v ČKD klub, tak sem hodně jezdili Francouzi. Ale třeba i v Německu, v Holandsku. Teď v Hořovicích, kam se chystáme, se také sejdou heligonkáři z různých států.

Co pro vás hraní na heligonku znamená?

Co... Je to naše láska!

...na závěr gratulace

Otáčíme se na nejstaršího člena kapely.

Pane Pichrte, zeptám se raději ještě jednou. Kolik že vám bude za necelý týden let?

Osmdesát devět , jsem ročník 1921.

A odkdy hrajete na heligonku vy?

Jakmile jsem vstoupil do penze, tak jsem si ji koupil. A od té doby ji honím doteď. To už je hezkých pár let.

Naučil jste se sám?

Na foukačku jsem hrál už jako kluk. No, a jelikož je to podobné, tak to šlo poměrně rychle. Tady v naší partě jsem se chopil basů. Ono to dělá takový muzikální dojem. Zkrátka tvrdí to muziku.

Řeknete mi, co přináší hra na heligonku vám?

Dělávalo mi to radost. Ale dneska už je to pro mě vyloženě spása. Jsem celý týden sám doma, tak čekám netrpělivě, až přijde to úterý – a půjdu sem na Barču hrát. Ta harmonika je dnes jediný cíl mého žití.

Tak hodně štěstí do dalších let!

Zajímavost

Hrají Vacka, Vejvodu, Valdaufa nebo Poncara. To je jen pár jmen z řady těch starších autorů. Z novějších jsou to Dvořák, Kubeš nebo Doško. Od Staropražských heligonkářů se však dočkáte třeba i country.