iSenior.cz

Mistr a plzeňské

Pověstná pracovitost a profesionalita Karlu Gottovi přináší u publika úspěchy. Ovšem jednu z cen, kterou obdržel v nedávných dnech, mu přinesla i věrnost k české tradici. Stal se totiž čerstvým držitelem jednoho ocenění, kterým se hned tak někdo pochlubit nemůže. Na slavnostním vyhlášení o nejlepšího výčepního plzeňského piva v západočeské Plzni přijal v tamní Měšťanské besedě titul Čestný znalec piva Pilsner Urquell (Honorary Connoisseur PU).
Jedna třetinka, dvě třetinky,…

V souvislosti s tímto titulem Mistr dokonce prozradil, že před každým přídavkem v rámci jeho vystoupení mu věrný kamarád a osobní řidič pan Olda Havránek přinese vždy pěkně vychlazenou třetinku tohoto vynikajícího nápoje. Nebo to nebyl Mistr, kdo to na sebe řekl? No, to je jedno! Každopádně si Karel Gott zmíněný titul zaslouží. Protože – spočítáte-li si Karlova vystoupení, převedete na přídavky, vynásobíte jednou třetinou litru – to už je dost velké množství piva na to, aby vás někdo označil za znalce! A navíc – plzeňský rodák! To ladí přímo dokonale, co říkáte?

Cena je udělována i těm, kteří věhlas tohoto nápoje šíří ve světě. A to Karel Gott teda šíří, jen co je pravda! Udělením plakety se tak ocitl náš „král slavíků“ v opravdu dobré společnosti. Kolegou oceněným je mu totiž například režisér Miloš Forman, herec Jaromír Hanzlík nebo hokejista Jaroslav Špaček. A ať žije Plzeň! Ta tekutá i ta stojatá, západočeská!

Olympionici v Praze 6

„Akce se podle ohlasu velmi vydařila a i počasí nám přálo,“ prozradil fitness trenér David Huf, který spolu s MUDr. Martinem Papáčem - kardiologem a internistou z ÚVN, vytvořil speciální program projektu.

Dorazily i hvězdy

Slavnostní zahájení Olympijského dne seniorů proběhlo v ranních hodinách. Ujal se ho právě trenér Huf spolu s moderátorkou Marií Retkovou. Speciálním a milým hostem byla Květa Jeriová-Pecková, československá reprezentantka v běhu na lyžích.

„V roce 1980 získala na OH v Lake Placid v USA bronzovou medaili a na OH v roce 1984 v Sarajevu v Jugoslávii stříbrnou a bronzovou medaili. Jsme opravdu hrdí, že právě ona tu mohla s námi být. Setkání s ní, všechny účastníky velmi motivovalo,“ dodává Huf. Dokonce se sama do sportovního klání zapojila.

Ceny soutěžícím předala po vyhlášení starostka Prahy 6 Marie Kousalíková. Dlužno dodat, že i ona statečně soutěžila. V předávání hodnotných cen jí pak pomohl známý sportovní komentátor Jakub Bažant.

Co se nejvíce osvědčilo?

Počasí pořadatelům i sportující seniorům přálo. Všichni byli nadšeni, slouníčko vytáho ven ke sportovnímu klání opravdu hodně sportovců. A pokud vás zajímá, která z disciplin měla u seniorů vyhráno, na to bez váhání odpověděl David Huf bez váhání: „Nordic walking, pétanque, stolní tenis a pak tanec a jóga.“

Na Olympijském dni seniorů zniklo i jakési motto dne: „děti a vnoučata přijďte podpořit své babičky a dědečky.“ Sešly se zde i celé rodiny, které přišly fandit. „Musím také poděkovat svému týmu, který do jednoho odvedl vynikající práci. Celkem nás bylo 30 lidí,“ prozradil dále David Huf.

Nejen sport, ale především komunikace, setkávání, zábava

A ještě něco důležitého na závěr. Bez peněz to totiž nejde ani ve sportu, takže závěrečná trenérova slova jsou opravdu na místě. „Rád poděkoval za finanční podporu a spolupráci MČ P6.“ Jeho vizí je, najít pro tento projekt silného finančního partnera a rozšířit Olympijský den seniorů do co největšího počtu měst v celé republice. A důvod?

„Projekt pravidelných bezplatných lekcí cvičení a Olympijského sportovního dne není jen o sportu, ale také o nabídce seniorům k setkávání, komunikaci a zábavě. Mnohé díky a rozzářené oči zúčastněných seniorů potvrzuje, že tato cesta mého úsilí je správná a má pro mne hluboký smysl,“ svěřil se na závěr.

A ve výčtech nesporných kladů a děkování ještě chvíli pokračoval. „Senioři mají vždy cvičení zdarma. Je to pro ně smysluplná alternativa trávení volného času zdravý pohyb a možnost setkávání se. Olympijský den pro seniory je třešinkou na dortu, a to i v souvislosti s blížící se olympiádou v Londýně.

„Dík patří Českému Olympijskému výboru za svolení k užití názvu Olympijský. Pochvalu jsme dostali také od bývalé vynikajícího olympionika pana Imricha Bugára, který velmi vítá a kladně hodnotí tyto pohybové aktivity pro seniory, žijící nejen v Městské části Praha 6,“ řekl nakonec.

Co k tomu dodat? Snad jen, že všichni držíme palce, aby na sebe nejen silný, ale i ochotný finanční partner nenechal dlouho čekat. Byla by to velká škoda pro mnohé z nás!

Nebojte se očkování, ale ptejte se!

Tetanus, žloutenka, chřipka a klíšťata!

Nechat si píchnout tetanovku dřív, než se zraníme a do ordinace na injekci nás pak dožene strach, to už jakž takž umíme. Jen je třeba vědět, kdy jsme dostalli první injekci, kdy druhou, kdy třetí. Ovlivněni i reklamou (např. ta, v níž holčička jde lesem a monotónně odříkává – jedna dvě, klíště jde je vedle své morbidnosti i jasná), si řada z nás, seniory nevyjímaje, „dopřeje“ i očkování proti klíšťové encefalitidě. Přece jen práce na zahrádce, procházky parkem a lesem – co kdyby….

Víme, že i proti chřipce se dá bojovat očkováním, stejně jako proti žloutence. V prvním případě dáme spíše na doporučení lékaře, v případě druhém se zachováme spíše podle okolností. Třeba máme-li namířeno do ohrožených oblastí, nebo vyskytla-li se tato infekční choroba blízko nás. Pak není o čem přemýšlet.

A to je asi tak vše. Jednomu se chce říct – stačí to, druhému – díky aspoň za to. Ti, kteří se o novinky tohoto druhu i v našem „zoufalém“ zdravotnictví zajímají, bude jistě zajímat následující informace.

V České republice bylo nově schváleno podávání vakcíny Prevenar 13 osobám starším 50 let. Jde o konjugovanou vakcínu, která se dosud používala jen u dětí. Nyní ji mohou využívat i dospělí nad 50 let. Právě ti patří, spolu s nejmenšími dětmi, z hlediska výskytu, ale i závažnosti průběhu invazivních pneumokokových onemocnění, mezi dvě nejohroženější věkové kategorie.

Nová možnost prevence

Jmenuje se Prevenar 13 a zabraňuje pneumokokové nákaze. Vakcína je určena starším osobám nad 50 let věku, zvláště pak těm, kteří trpí chronickými onemocněními, a tudíž jsou k ní vnímavější. Nabízí jim možnost ochrany před tzv. invazivními pneumokokovými onemocněními, mezi které patří meningitida či zápal plic, který je současně spojen s celkovou pneumokokovou infekcí organismu.

Očkování je proto doporučeno také osobám, které dlouhodobě pobývají v seniorských domech nebo domech s pečovatelskou službou. Zvýšenou pozornost možnostem prevence proti pneumokokovým onemocněním by pak měli věnovat i silní kuřáci. A nezapomeňte, že i např. od vnoučat se můžete nemocí nakazit!

Diskutujte se svými lékaři

Ať už se rozhodnete pro své zdraví udělat cokoliv, vždy je dobré konzultovat své kroky s lékařem. Pro očkování to platí dvojnásob. Zvláště ten, kdo bere některé léky, by neměl riskovat. Zde platí nejen věta – když nevím, tak se zeptám. Vy si říkejte – chci vědět, proto se ptám!

Nakonec ještě důležité informace o vakcíně Prevenar 13. Maximální cena jedné dávky je 1520,- korun. V současnosti není pro dospělé osoby hrazena ze zdravotního pojištění. K preventivní ochraně u dospělých postačí jedna dávka, potřeba přeočkování nebyla stanovena.

Přepočteno pro kuřáky – třeba to jsou „jen“ dva kartony vašich cigaret. A pro děti seniorů by to mohl být návod k tomu, jak zaplacením vakcíny dokázat, že jim na rodičích záleží a umí jim koupit něco jiného, než každý týden jeden zákusek za třicet korun. I když – jsou takové zákusky ještě dnes?

Julius Mařák na zámku v Litomyšli

Kam? Na dosud největší výstavu obrazů Julia Mařáka, významného českého krajináře, kreslíře a grafika druhé poloviny 19. století. Připravena je v rámci pravidelné známé výtvarné akce Smetanova výtvarná Litomyšl, která doprovází tamější Mezinárodní operní festival.

Letošní výtvarná Litomyšl nabídne Mařákovo dílo hned na třech výstavách: Ta největší „Julius Mařák na zámku v Litomyšli“ proběhne od 15. června do 8. července. Velkorysou prezentaci díla malíře přírodních krás, který se v Litomyšli právě před 180 lety narodil, umožnil Bohemian Heritage Fund (BHF), nadační fond zaměřený na ochranu a rozvoj českého kulturního dědictví.

Městská galerie a Galerie Kroupa

Výstava na zámku nabízí to nejinspirativnější, co je dnes z umělcova díla k zapůjčení v českých veřejných i soukromých sbírkách. K nejzajímavějším exponátům patří rozhodně série monumentálních, až dva metry vysokých pláten zachycujících romantická zátiší, volnou svěží krajinu i tajuplné lesní kouty.

Pozoruhodná je i kolekce čtyřiceti šesti obrazů neobvyklých formátů instalovaných v zámecké obrazárně, kde se zážitek z výstavy propojuje s nádherným výhledem na umělcovo rodné město. Velkou „zámeckou výstavu“ doplňuje ještě komorněji laděná expozice v Městské galerii (od 30. 3. do 17. 6.), kde jsou k vidění například Mařákovy mistrovské uhlové kresby a také plátna jeho ženy a dcery. Do třetice si lze prohlédnout ještě výstavu slavných Mařákových žáků v Galerii Kroupa (od 2. 6. do 15. 7.).

Mařákem to nekončí

Jak ovšem připomíná ředitel Smetanovy výtvarné Litomyšle a předseda Správní rady BHF, PhDr. Pavel Chalupa, Juliem Mařákem letošní přehlídka výtvarného umění zdaleka nekončí:
„Za pozornost stojí určitě emotivní snímky Havlova dvorního fotografa Oldřicha Škáchy, které pod názvem Havel navždy představujeme v prostoru Josefa Pleskota v zámeckém pivovaru. Upozornil bych i na výstavu Zářivý měsíc svěží vítr.cz, sestavenou z děl deseti fenoménů českého současného umění – tu až do 29. července nabízí Galerie Miroslava Kubíka. Doporučuji také Kamila Lhotáka v Galerii Zdeněk Sklenář nebo kvaše Františka Kupky, vystavené až do 10. července ve výjimečné White Gallery v Osíku u Litomyšle.“

Program Smetanovy výtvarné Litomyšle zahrnuje celkem dvaadvacet zajímavých výstav. Podrobnější informace o každé z nich najdete na www.smetanovalitomysl.cz.

Kdo byl Julius Mařák

Tento význačný český umělec se narodil v roce 1832 v Litomyšli a zemřel 1899 v Praze. Je považován za nejvýznamnějšího českého krajináře 2. poloviny 19. století. Profesor pražské malířské akademie a zakladatel tzv. Mařákovy krajinářské školy ovlivnil mnoho žáků, později slavných a úspěšných malířů, jako byl Antonín Slavíček, František Kaván, Jaroslav Panuška, Otakar Lebeda a další. Krajinou jeho dětství i jeho celoživotní inspirací byla právě Litomyšl a její okolí. Umělec nemá zatím v žádné galerii stálou expozici: hned tři výstavy v Litomyšli, mapující jeho tvorbu a život, jsou tak jedinečnou možností, jak se s jeho mimořádným dílem seznámit.

foto:
- uvodní: Julius Mařák - Lesní tůně, kolem 1885, olej, plátno, 110 x 135 cm, sbírka společnosti Kooperativa Pojišťovna - Vienna Insurance Group
- v textu: Julius Mařák - Tanec vážek, kolem 1885, olej, dřevěná deska, 52 x 32 cm, soukromá sbírka, Česká republika

Bydlení v Senior Parku v Hrádku n/N si můžete vyzkoušet

Řešení složité situace

„Víme, jak těžké je pro starší nebo hendikepované lidi rozhodnutí ke změně bydliště. Stejně tak rodinní příslušníci často mají obavy, aby jejich blízcí byli spokojení a šťastní. Proto jsme vymysleli tuto akční nabídku, díky níž si bydlení může vyzkoušet jak případný zájemce o pronájem, tak jeho blízcí,“ uvádí Jaroslav Plesník, zakladatel společnosti Senior Park, a.s. „Zájemci se mohou ubytovat na jeden den, víkend nebo na 14 dní. K tomuto účelu máme jeden plně vybavený byt, není tedy potřeba stěhovat si spoustu věcí,“ dodává.

A cena této zkoušky? Je v ní zahrnut pobyt za jednu noc včetně služeb a činí 190 korun. Do zmíněných služeb patří drobný úklid bytu, nákupy pro klienty, doprovod k lékaři, dopravu firemními vozy aj.

Hrádek n/N není jediný v ČR

„O kvalitní seniorské bydlení je v České republice stále větší zájem, což potvrzuje plná obsazenost našich prvních dvou senior parků v Luštěnicích u Mladé Boleslavi a Sokolči u Poděbrad,“ říká dále Jaroslav Plesník.

„Nájemníci v Hrádku nad Nisou jsou převážně z Liberce a nyní nabízíme poslední volná místa. Měsíční nájem bytu se pohybuje od 7 140 Kč, u větších bytů je možné si pronajmout i jednotlivé pokoje a o nájem se podělit se spolubydlícím. V tomto případě nájemníci sdílí pouze sociální zařízení a kuchyň.“

Tento způsob bydlení se tak stane dostupným pro větší skupinu obyvatel, neboť za měsíční nájem pokoje klienti zaplatí pouze 4 140 Kč.

Bydlení, služby, kultura – to není všechno!

Na výstavbu celého areálu bylo vynaloženo 25 milionů Kč. Senioři si mohou vybírat z nabídky bytů 2+kk, jednoho 3+kk a 1+kk. Kromě základního nájmu pak nájemník hradí další služby, pečovatelky a správce domu, dovoz obědů, dopravu k lékaři či nákupy v blízkých městech.

Pro obyvatele senior parku jsou připravovány pravidelné kulturní akce, které jsou otevřeny i široké veřejnosti a pro zájemce jsou organizovány také zájezdy nejen po České republice, ale i do zahraničí. Budova senior parku je koncipována jako uzavřené atrium. Všechny byty jsou bezbariérové a senioři tak mohou bez zdolávání jakýchkoliv překážek trávit čas v atriu s jezírkem, lavičkami a dalšími architektonickými doplňky, které tvoří jeho příjemné prostředí.

… a další se staví

Tak co, líbilo by se vám, prožívat podzim života bez strachu ze samoty? Navíc s možností, že až vás přijedou navštívit třeba děti, nebo další příbuzní, přivítáte je v hezkém prostředí? Často se oháníme tím, že přesazovat starý strom se nemá, a že dožít ve svém je pro seniora tím nejlepším řešením. Jistě. Je to ideální stav, ale v případě, že dotyčný je schopen se sám o sebe postarat. Nejen pokud jde o nákupy, vaření, ale i o osobní hygienu, nebo třeba jen možnost zajít si mezi lidi, nebo jen na „obyčejnou“ procházku.

Ve chvíli, kdy selhávají tyto možnosti, nastává problém. A nejen pro seniora. V dnešní uspěchané době je to mnohdy i neřešitelným problém i pro jejich děti a příbuzné. Věnovat se rodičům v podobné složité situaci, vyžaduje totiž pak vedle finančních prostředků především čas. Nedaří-li se ho najít tolik, aby obě strany byly spokojené, trpí všichni. Senioři, ale i ti, kteří musí denně přijímat skutečnost, že nemohou udělat víc.

Senior park je řešením. A nakonec možná radostná zpráva pro obyvatele severní Moravy. V současnosti probíhá výstavba čtvrtého areálu v Ostravě-Rychvaldě. A slavnostní otevření je plánováno na léto tohoto roku.

Kdo má lístek „na Slováky“?

Manželé Hana a Karel Heřmánkovi udělali se svým divadlem před lety velmi záslužnou věc. Dokázali navázat aspoň uměleckou nit ve vztahu mezi Čechy a Slováky, když už se ta politická utrhla. A udělali dobře. Jejich festival se těší značné oblibě a dostat se „na Slováky“, jak se mezi lidmi říká sehnání lístků aspoň na jedno představení v rámci festivalu, je skutečně těžké. No a na co se jejich šťastní majitelé mohou těšit?

„Letos jsme se rozhodli pro čtyři bratislavská divadla. Na festivalu se představí část souboru Slovenského národního divadla, herci z divadel Astorka a Korzo ´90, Radošínské naivné divadlo a Štúdio L + S, a,“ říká ředitelka přehlídky Hana Heřmánková.

„Slovenští herci jsou pro české publikum stále ikonou. Ti dříve narození si pamatují jejich výborné výkony ve slovenských pondělních inscenacích, které kdysi vysílala Československá televize. A mladí čeští diváci si ke slovenským hercům našli cestu zase díky různým seriálům. Slovenská představení jsou pro české divadlo stále velkou inspirací a i tenhle festival dokazuje, že v tom podstatném si spolu pořád dobře rozumíme,“ pokračuje Heřmánková.

Co na to primář Sova?

Ladislav Chudík – herec, jemuž navzdory dalším úžasným výkonům jak na divadle, tak v řadě filmů, dnes málokdo z Čechů řekne primář Sova. Tak velké oblibě se těšil tento herec – a těší dodnes – díky seriálu Československé televize z pera Jaroslava Dietla Nemocnice na kraji města. Co říká on k tomu, že divadlo se „bratrství“ dodnes nevzdalo? „Potřebujeme se udržovat v kontaktu pro obohacení našich kultur a vzájemného přátelství,“ říká Ladislav Chudík, podle něhož „zdrojů radosti není na světě přesila, ale právě díky nim jsme šťastnější a bohatší.“

Magálová, Turzonovová, Krónerová, Tbias a další

Přehlídku slavnostně zahájí 18. května půvabná hra Petera Quiltera Je úžasná v podání Slovenského národního divadla. Představení nastudoval režisér Jakub Nvota, v hlavních rolích excelují Kamila Magálová, Božidara Turzonovová a další. Příběh vypráví o výstřední a bohaté ženě, jejímž snem je vystoupit před publikem jako operní diva.

Od Indie, přes Spojené státy až po Sydney slavili úspěch herci Astorky Korzo ´90 s inscenací bláznivé komedie Na koho to slovo padne autora Gábora Görgeye, kterou festival uvede 21. května. Světově známá hra je tentokrát ryze mužskou záležitostí: Pět mladých herců pod vedením režiséra Petera Mankoveckého v něm rozehrává groteskní příběh rozdílných lidských povah uzavřených v jedné místnosti s jedním revolverem.
Českou premiéru má 2. června melancholická komedie v podání Radošínského naivného divadla Šťastné konce, kterou napsal Stanislav Štepka. Režie se ujal Juraj Nvota a jednu z hlavních rolí ztvárňuje Zuzana Krónerová. V příběhu se prolínají životní cesty a pestré lidské osudy velmi svérázných hledačů lásek.

Přehlídku završí 4. června Štúdio L + S s komedií Prach, jejímž autorem je György Spiró a režisérem opět Juraj Nvota. V zábavné komorní hře o tom, co všechno se stane, když se dvěma obyčejným lidem podaří v loterii vyhrát miliony, uvidíme Attilu Mokose, v úloze jeho partnerky se můžeme těšit na charismatickou Szidi Tobias: Oblíbená šansoniérka se tentokrát představí i jako výborná komediální herečka.

Je tu znovu FAJN DEN v Praze na Žižkově!

Cílem Fajn Dne je seznámit (nejen) občany Žižkova a Vinohrad s pestrou škálou činností místních neziskových organizací, které nabízí své aktivity v oblasti kulturní, sociální, vzdělávací, environmentální, volnočasové,… všem, od kolébky až do seniorského věku. Vstup je pro všechny zdarma.

Co můžete vidět a slyšet?

V době od 14:00 do 19:00 hodin se návštěvníci budou moci účastnit dílen jednotlivých organizací, těšit se mohou na výtvarné, sportovní a vzdělávací aktivity pro děti i dospělé, hry, fotbálek, pétanque, slackline, mongolskou věštírnu, papírové lázně, tombolu, informace o činnosti organizací, společnou hru pro děti i dospělé, atd.

PERFORMANCE (14:00 – 18:00):
Divadlo Ponec
Škola vaření Chefparade

MUZIKA (16:30 – 22:00):
16:30 Žižkovská smršť (orchestr; Praha)
17:10 Les Tambours (afro; Praha)
17:50 The Turpentine Ray (folk-rock; Praha)
19:00 El Gaučo (world music/ska; Praha)
20:10 Atlantic Cable (blues/country/folk; Praha)
21:20 Alaverdi (hardcore-crust; Praha/Litva)

After party: v Music clubu 77 - DJ Krek (electro-swing); Mr. Hat (funky house)

Jak se dostanete na Pražskou Parukářku?

Dopravní spojení: kopec Parukářka, tram 5, 9, 26 Olšanské náměstí, Praha 3 – Žižkov

Víte, co je Še3sil?

Še3sil je platforma pro spolupráci občanského sektoru v Praze 3. Jejím cílem je podporovat spolupráci a výměnu zkušeností neziskových organizací i veřejného a podnikatelského sektoru v Praze 3 a také zviditelňovat činnost neziskového sektoru a motivovat členy komunity k občanské aktivitě. Na Fajn Dni se podílí zástupci 12 členských a spřátelených organizací: Arnika, Centrum dětí a mládeže Teen Challenge International, Divadlo Ponec, Dům dětí a mládeže Praha 3 – Ulita, Hewer, Mallorn, Martin, NPK Husita, Otevřený klub Beztíže, ProDech, Rodinné a kulturní centrum Nová Trojka, REMEDIUM Praha.
Mediální partneři akce: Žižkov.info, Copy & Vizitky, Jan Dušek

Více na http://www.remedium.cz

Donutil a Gott spolu

Jistě si vzpomínáte, že Česká televize svého času vysílala cyklus pořadů Na kus řeči s Miroslavem Donutilem. Mistr zábavy si do něho zval takové osobnosti jako Simona Stašová s Jiřinou Bohdalovou, Květa Fialová a Stella Zázvorková, Jan Skopeček, Jiří Kodet, sportovní komentátoři ČT a řadu dalších. Jedno pozvání přijal i Mistr Karel Gott. Pokud jste ho v televizi propásli, nevadí. Multisonic Karla Vágnera nedávno vydal CD se záznamem části tohoto pořadu.

Co se dělo jednou v Lucerně a odkdy se znají

Při slavnostním křtu zmíněného CD v pražském Vojanově dvoře, kdy kmotry byli oblíbený televizní kuchař, na jehož umění si pochutnával i sám papež, Jaroslav Sapíl a světoznámý rybář Jakub Vágner, na své výjimečné setkání Mistři zábavy i zpěvu zavzpomínali. „Karel měl strach, o čem si budeme povídat,“ prozradil Miroslav Donutil. „Nakonec však z dvouhodinného představení v Bránickém divadle byly hodiny čtyři.“

Karel Gott také řekl, že výběr z mnohaminutové nabídky nechal na jiných. „Věřil jsem jim,“ zdůvodnil jednoduše svůj postoj k věci. A dobře udělal. Na CD se dozvíte nejen, jak oba umělci vnímají bulvár, ale třeba i to, proč italský zpěvák Albano nutil našeho „slavíka“ třeba skákat z podia do hlediště pražské Lucerny. Také oba prozradí, kdy se vlastně poprvé sešli a jak to probíhalo.

Téměř hodinka setkání dvou našich umělců pobaví. A možná v leckom zažehne i pocit, že by se měl také s někým sejít na kus řeči. Není to možná není nejpohodlnější způsob komunikace. Musíte někam dojet, předem se domluvit, odložit v případě takového setkání domácí obuv a například se i učesat. Ale věřte, že to stojí za tu námahu. I když je doba skypů, twiterů a facebooků, doba zdánlivě obyčejných setkání - jen tak, na kus řeči, je neobyčejná. Na tom trvám. A ani se nemusíte jmenovat Gott a scházet se s Donutilem!

SeniorStar ve Vsetíně

Do této netradiční pěvecké soutěže, kterou pořádala Diakonie ČCE – středisko ve Vsetíně, poslalo letos své dříve narozené reprezentanty hned 13 obcí a měst Zlínského kraje. Zpívalo se 19. dubna ve velkém sále Domu kultury ve Vsetíně.

Soutěž SeniorSTAR je určena lidem starším 60 let, kteří rádi zpívají lidové písničky. Letos je doprovodila cimbálová muzika Vsacan. „Současná doba hledá, fandí a podporuje převážně mladé hvězdičky, naším cílem je hledáček přesunout i na ty věkem pokročilé, kteří si s mladými v ničem nezadají a přinášejí svou zkušenost, stabilitu, moudrost i pokoru,“ vysvětlil ideu pěvecké soutěže pro seniory ředitel vsetínského střediska Diakonie ČCE Dan Žárský.

Jeho slova potvrzuje i radní Zlínského kraje Taťána Nersesjan: „Dnešní senioři jsou velice akční, jsou rádi v obraze a zároveň užiteční, což mi zapadá do koncepce projektu Rok aktivního stárnutí, který je vyhlášen pro letošní rok. Zlínský kraj tuto soutěž podporuje a dává příležitost vítězům SeniorSTAR vystupovat při dalších příležitostech,“ dodává.

Pozdrav primáše Hradišťanu Pavlici

Soutěžící i návštěvníky pozdravil na dálku také Jiří Pavlica, primáš Hradišťanu, významná osobnost lidové písně i české hudební scény. Byl patronem letošního ročníku soutěže. Zde je jeho zdravice:

Vážení a milí,
žijeme v době, která, zdá se, přeje více mladším, dravějším a energičtějším z nás a zapomíná tak trochu na to, že teprve s věkem a zkušenostmi přichází moudrost, která život činí plnohodnotným. Vždyť ne náhodou měli dříve při řešení důležitých záležitostí společnosti rozhodující slovo "stařešinové rodu". Tato výsada stáří se dnes postupně vytrácí s dynamicky se rozvíjejícím světem kolem a záleží na každém, jak se s touto zkušeností vyrovná, jak si zachová správný odstup a nenechá se zviklat ve své moudrosti seniorského věku. A k této moudrosti patří i zachování aktivního přístupu k životu a pozitivní myšlení. Pro povzbuzení si dovolím připojit pár myšlenek.

Jsem mladý jako moje naděje
a starý jako moje beznaděje.
Jsem mladý jako moje víra
a starý jako moje pochybnosti.
Jsem mladý jako moje nadšení
a starý jako moje bědování.
Jsem mladý jako můj úsměv
a starý jako moje náladovost.
Jsem mladý jako moje ctnosti
a starý jako moje hříchy.
Jsem mladý jako můj úžas
a starý jako můj stereotyp.
Jsem mladý jako moje radost
a starý jako moje nuda.
Jsem mladý nebo starý podle toho,
zda mám chuť být mladým nebo starým.

Srdečně zdraví a všechno dobré přeje Jiří Pavlica.

Gratulujeme vítězům!

Křišťálovou plaketu a diplom spolu s věcnými dary si nakonec odnesli tři nejlepší: Miroslav Poruba z Dolní Bečvy, Antonín Baran z Valašské Polanky a Stanislav Tomanec ze Vsetína. Vítězem diváckého hlasování se stala Bohumila Špůrková ze Zašové.

Akci pořádala Diakonie ČCE – středisko Vsetín za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Zlínského kraje a sponzorů, kteří se postarali o hodnotné věcné dary pro soutěžící.

Hudební zemětřesení v pražské Malostranské besedě

Představitel nejúspěšnějších rockových balad, jako je Love Hurts, Dream On a dalších, se totiž rozhodl, že u nás svůj repertoár představí v akustické podobě. Producenta a skladatele Karla Maříka ovšem pověřil nelehkým úkolem.

Svůj pražský akustický koncert podmínil tím, že se musí odehrát v nějakém tradičním hudebním sále, který dýchá intimitou a musejí ho doprovázet přední čeští muzikanti. Když ho Mařík s prostorem a hudebníky seznámil, McCafferty bez váhání kývnul! Jeden z nejzajímavějších rockových počinů letošního roku se blíží.

„Dan je velmi náročný a kromě Besedy byly ve hře ještě další dva pražské sály. Na Malostranskou besedu ovšem kývnul hned, jak viděl její umístění a slyšel její akustiku,“ prohlásil spokojený Mařík, který měl ovšem stále ještě nevyřešený druhý úkol. Dát dohromady kapelu z nejlepších českých hudebníků, aby jim to společně fungovalo. Pokud každý z nich je velká individualita, je velmi těžké a úspěšný producent se tomu věnoval několik týdnů.

„Jezdil jsem od západu na východ a každému jsem kladl na srdce, že to musí hlavně fungovat jako akustická kapela a ne jako hudební freestyle. Dnes už je ale mám a jdou k sobě přímo neskutečně,“ chlubí se pyšně Mařík, který s McCaffertym spolupracuje již delší dobu.

Pražské rockové jaro bude tedy znít z Malé Strany a bude mít povážlivě originální zvuk. Představte si akustické kytary v rukou Tomáše Varteckého a Michala Pelanta, s baskytarou Honzu Jakubce, za bicí usedne Tomáš Brožek. A piano a akordeon - Karel Mařík.

Frontmanem této unikátní formace bude rocková legenda Dan McCafferty, který do Prahy přiveze hity, které otřásly světem. Letošní květen bude hudebně opravdu velmi zamilovaný. Love Hurts!

O výcviku v Jinonicích

A poděkovat se sluší všem, kteří vhodí i třeba „jen“ deset korun do kasiček, které vídáme třeba v obchodních střediscích a u nichž je plakát, k jakému výcviku psů budou peníze sloužit. A kdybyste si dali práci, lépe řečeno měli čas a pozorovali, jací lidé přispívají, pochopíte. Leckdy i těch deset korun musí velmi zvažovat. Ale nakonec dají. Proto – jak říkají dnes mladí hodně – respekt! A hotovo (což je konstatování nás starších)!

Výcvik „nejvěrnějších přátel člověka“ však podporují nejen jednotlivci, ale i firmy. Například Coldwell Banker (celosvětově užívá maskota v podobě zlatého retrívra) zahájila nedávno spolupráci se Střediskem výcviku vodících psů v Praze. První oficiální setkání zástupců obou stran proběhlo na Den otevřených dveří, v příjemném prostředí výcvikového centra v Praze Jinonicích.

Potlesk, prosím!

Ředitelka SVVP Ing. Hana Jasenovcová se svými kolegy přivítala tým centrály Coldwell Banker ČR a provedla je po celém středisku. „Jsme rádi, že můžeme spolupracovat se Střediskem výcviku vodících psů, které svou dlouhodobou činností dokázalo svou prospěšnost. Naším cílem je navázání dlouhodobého partnerství, které pomůže dalším zrakově postiženým získat svého vodícího psa“, řekl generální ředitel firmy Tomáš Satrapa.

K týmu se přidala i spoluzakladatelka Nadačního fondu Pepina, herečka Miluše Bittnerová, která na Den otevřených dveří také dorazila. Všichni měli společně možnost nahlédnout do zázemí centra, získat detailní informace ohledně výcviku těchto speciálních pejsků. Mohli se i seznámit s pomůckami, které zrakově handicapovaní používají a nakonec si i vyzkoušet spolupráci s pejskem.

Možná jste někdy navštívili kavárnu nevidomých POTMĚ a sami si svět věčné tmy na chvíli zkusili. Nebo máte nějaké zkušenosti z výcviku vodících psů a viděli ho zblízka. Pak mi jistě potvrdíte, že každý čin, který nevidomým usnadní život, zasluhuje potlesk. Pro obě strany. Nevidomým za odvahu se nevzdávat a těm, kteří pomáhají za odvahu nebýt lhostejným.

Dvořák a Bach v Českém muzeu hudby

Pokud se do zmíněného muzea vydáte 17. května, rezervujte si čas ještě od 17. hodiny. Právě v tuto chvíli začíná v rámci doprovodného programu zmíněné výstavy přednáška s ukázkami ze skladatelovy tvorby. Bude to jakési ohlédnutí se za soutěží Dvořák Remastered Českého centra v Bukurešti, diskuse nad tématem remixů skladeb skladatelů minulosti a praktické ukázky zacházení s digitálním zvukem.

Pořadem provede muzikolog, skladatel a producent Českého rozhlasu pro oblasti radioartu Michal Rataj. Program proběhne v muzejní kavárně Café Via Musica a vstup je volný.

Další přednášku, spojenou tentokrát s pedagogickou činností Antonína Dvořáka můžete navštívit 30. května také od 17,00 hodin. Věnovat se vám bude PhDr. Anna Vašíčková z Českého muzea hudby. V cyklu „Nejvýznamnější žáci Antonína Dvořáka“ se bude hovořit o skladateli a pedagogovi Vítězslavu Novákovi. Vstupné je v tomto případě 30,- Kč.

Bach a Musica Florea

Do Českého muzea hudby se můžete hned následující den – 31. 5. – vydat také na koncert, začíná v 19,30 hodin. Musica Florea, soubor, jež hraje již dvacet a spolupracuje i se světovými sólisty, jako je například Magdalena Kožené, ale i ansámbly, zde předvede Braniborské koncerty .

Vstupenky je možno si koupit na místě v den koncertu nebo v síti Bohemia Ticket. Na toto nejhranější orchestrální dílo Johanna Sebastiana Bacha v podání zmíněného renomovaného souboru si je lze i rezervovat na e-mailu: vstupenky@musicaflorea.cz.

Unikátní projekt v Divadle Archa

Simulante Bande je totiž inscenace, která ukazuje možnosti pohybového vyjádření zdravého a fyzicky handicapovaného performera. Premiéru měla 29. dubna. Jde o unikátní projekt s handicapovanými tanečníky a nastudoval ji soubor VerTeDance ve spolupráci s pražským Divadlem Archa, kde také v dubnu proběhla premiéra. Projekt podpořila Nadace Vodafone.

Žít normálně? Problém!

Taneční skupina VerTeDance vznikla v roce 2004. Uskupení tvoří tanečnice a choreografky Veronika Kotlíková a Tereza Ondrová a světelný designér Pavel Kotlík. Pro představení Simulante Bande vznikl i vůbec první taneční vozík, který je kromě vyšší stability take lehčí a lépe otáčivý. Více informací na www.vertedance.com

Inscenaci Simulante Bande můžete v Divadle Archa vidět opět 5. června. Vstupné pro seniory je 90,- Kč.

Choreografky Veronika Kotlíková a Tereza Ondrová ke vzniku své nové choreografie říkají: „Omezený pohyb se pro nás stal inspirací a hnacím motorem a pro laiky často neviditelná omezení tanečníci přetavili do neuvěřitelných výkonů,“ a dodávají: „Klademe si za cíl upozornit na množství problémů, se kterými se handicapovaní lidé den co den potýkají ve snaze žít “normálně.“

Jedna kapka žluči, kapka krve dračí

Pak navštivte České muzeum hudby v Praze v Karmelitské ulici. Právě tam totiž můžete o víkendu 21. a 22. dubna spatřit kostýmy z této Dvořákovy nejslavnější opery. Další kostýmy z Dvořákových oper Armida, Dimitrij, Jakobín a Čert a Káča budou v tomto muzeu až do konce výstavy ANTONÍN DVOŘÁK, tj. 3. 6. 2012.

Nejen kostým Evy Urbanové

Osm kostýmů je zapůjčeno ze sbírek Národního divadla a Státní opery Praha a návštěvníci se mohou přesvědčit, že jde mnohdy o skutečná umělecká díla. Důkazem je i nedávné ocenění výtvarníka Josefa Jelínka Zvláštní cenou Kolegia pro udělování cen Thálie 2011.

Jelínek je autorem vystavených kostýmů z oper Armida a Rusalka. Vystaveny jsou také kostýmy dvou hlavních představitelů oblíbené opery Čert a Káča, nesoucí nezaměnitelný rukopis svého autora, výtvarníka Adolfa Borna.
Kostýmy nosila řada předních českých operních pěvců, například Eva Urbanová a Jaroslav Horáček, pro které byly ušity kostýmy Julie a Viléma z opery Jakobín. Vstupné zůstává nezměněno a kostýmy můžete vidět v Českém muzeu hudby každý den kromě úterý.

Rusalkovský workshop pro děti

V neděli 22. dubna v době od 10,00 do 18,00 hodin je připraven program pro děti v doprovodu rodičů, či prarodičů. Přiblíží prostředí a děj nejslavnější opery Antonína Dvořáka. Na děti čeká „rusalkovský“ workshop, interaktivní dětské prohlídky, výtvarná a kreativní dílna, kde se mohou tematicky vyzdobit.

Záchrana? Položme si otázku!

Hele, dej si bacha!

Tak tohle vám poradí každý kamarád! Ale jak se takové „bacha“ dává v případě, když jste ve finanční tísni a například lednička vypoví definitivně službu? Spotřebitelský úvěr vás může zachránit. Ovšem musíte být nadmíru ostražití. Sami jste už jistě měli možnost např. v televizi spatřit nejednoho „chudáka“, kterého víra v solidnost prodejce nebo společnosti připravila nejen o velké peníze, ale i o zdraví, rodinu, práci a klid.

Jak jsme zmínili, ČLFA připravila materiál nazvaný 10 + 1 otázek pro zodpovědného spotřebitele. O co jde? „Materiál obsahuje jedenáct doporučení. Při jejich dodržení by se měli lidé čerpající spotřebitelské úvěry vyvarovat situacím, kdy si sjednají úvěr u neseriózní společnosti nebo se nabíráním úvěrů neodpovídajícím jejich možnosti splácet dostanou do složité finanční situace,“ říká Andrea Zatloukalová, předsedkyně Výboru pro financování spotřebitelů.

V jisté nervozitě, do níž je spotřebitel v mnohých případech náhlou potřebou peněz, které vlastně nemá, se dozvíte, které otázky je třeba klást a komu. Je dobré si uvědomit, že jste vy sami, koho je třeba se ptát. Ano, otázky jako: Potřebuji tento úvěr? a Mám tento úvěr z čeho splácet? by měly spotřebitele donutit v prvé řadě se zamyslet. Takové zamyšlení nám totiž nejednou ušetří peněz nejvíc!
Materiál ČLFA v plném znění je dostupný na webu ČLFA: http://clfa.cz/ (sekce: spotřebitelské úvěry, část: rady pro zájemce o spotřebitelský úvěr)

další informace

Letní slavnosti klepou na dveře

Scénu Richarda III. vytvoří Jozef Ciller, kostýmy navrhuje Milan Čorba, autorem hudby je Jan P. Muchow. Hru uvidíme v překladu Martina Hilského. Ten si brilantně poradil jak s pasážemi v próze, tak s rýmy v noblesním Shakespearově blankversu. Premiéra bude 26. června v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu.

Vítej Richarde!

Vzhledem k tomu, v jakém stavu se nalézá dnešní naše společnost a situace nejen v nejvyšších sférách, bude patrně hodně těch, kteří budou souhlasit s myšlenkami režiséra představení Martinem Hubou:
„Potřeboval svět Richarda anebo potřeboval Richard svět, aby mohl roztočit ten svůj děsný tanec smrti?,“ zamýšlí se nad postavou fascinujícího démona režisér. „Richard III. je totiž ďábelsky dobrý tanečník a je dobré se s ním občas potkat na parketu. Už proto, aby nás ztráta morálky a svědomí - což je hlavní melodie, na kterou Richard tancuje - netěšila, ale děsila. Proto říkám: Vítej, Richarde! Nejvyšší čas! Potřebujeme Tě!“
Také vás teď trochu mrazí? Tak se raději poslechněme, co řekl představitel onoho ďábelsky dobrého tanečníka – Jiří Langmajer: „Na Richardovi III. mě inspiruje hlavně spolupráce s Martinem Hubou, u kterého obdivuju jeho neutuchající entuziasmus, poctivost a upřímnost, se kterými k práci přistupuje.“

Po D1 až do Glostru

Herec také zdůraznil, že ještě před zahájením první čtené zkoušky mu režisér věnoval desítky hodin času, aby s ním celou hru i jeho roli podrobně připravil. Svůj text se pak Jiří Langmajer učil v autě během mnoha cest mezi Prahou a Bratislavou, kde s Hubou současně zkoušeli Čechovova Racka.

V posledních měsících jsem takhle najezdil přes 4000 km a díky Richardovi, kterého jsem si za volantem předříkával, mi ty nekonečné jízdy mnohem líp utíkaly. Řítil jsem se po D1 a zároveň jsem byl v londýnském Toweru jako Richard III., vévoda z Glostru,“ vzpomíná.

Vedle Jiřího Langmajera, který na slavnostech zazářil už jako princ Hamlet, uvidíme i další zajímavé herce a herečky. Richardem ďábelsky sváděnou Lady Annu bude hrát Klára Issová, zrazeného bratra Clarence ztvární Kamil Halbich. Královnu Alžbětu hraje Simona Postlerová, královnu Markétu ztělesní Eva Salzmannová. Jako Catesby se představí Marek Taclík, v roli lorda Buckinghama uvidíme Karla Dobrého. Dále hrají Ladislav Hampl, Ivan Lupták, David Suchařípa, Daniel Bambas, Tomáš Pavelka, Zdeněk Dušek, Marek Ronec, Radka Fidlerová, Karel Vlček, Jiří Schwarz, Lukáš Langmajer, Vilém Udatný ad.

Více na www.shakespeare.cz.

Žáci Kopyto a Mňouk by se divili

Ještě než nabídneme čtenářům vyjádření redaktorky PhDr. Jany Semelkové z Nakladatelství JaS, jež knihu vydalo, dovolte mi jednu vzpomínku. Starší generace si možná vzpomene na časopis Pionýr, v němž vycházela dobrodružství žáků Kopyta a Mňouka. Tito žáci darebáci, pokud byl člověk schopen jejich příhody opravdu jen číst, přinášeli pobavení malým a nezřídka i velkým čtenářům. Těm v druhém pořadí jmenovaným však nesměl chybět minimálně nadhled. Minimálně!

Nadsázka – žádné násilí

A zde PhDr. Semelková ke „Mstivé Soně“: „Doslechla jsem se z ověřených zdrojů (od studentů), že na některých pedagogických fakultách označili knihu našeho nakladatelství za skandální a nedoporučují, aby ji budoucí pedagogové vůbec četli, natož doporučovali dětem.

Netuším, proč a koho Soňa Ticháčková, která „pacifikuje“ třídu „nevychovanců“ tak může dráždit. Prý je v textu příliš násilí. To může říct jen ten, kdo z textu nepřečetl ani písmenko. Nebo ten, který se potřebuje zviditelnit, a teď je téma násilí víc než moderní a neuchopitelné a nenapadnutelné!

Knížka Jiřího Holuba Jak se zbavit Mstivý Soni je psána v nadsázce, pohledem dítěte, o žádné násilí se nejedná. Jde o úsměvné škádlení dvou stran: učitelky a žáků. Žáci zlobí, paní učitelka se snaží je usměrňovat. Spíš bych knížku označila za oslavu nelehké práce pedagogů (a z jejich reakcí vím, že takto se na knihu dívají). Kdo knížku četl, nezhrubl, nestal se z něho násilník. Smál se – dospělí si vzpomněli na své roky ve škole, děti se dobře bavily a ČETLY!
Osobně si myslím, že by kniha měla být pro studenty – budoucí pedagogy – povinná. Aby věděli, do čeho jdou, co všechno je při výuce může potkat.

Na závěr si dovoluji uvést citaci z recenze Mileny Šubrtové z 1. 2. 2012 (www.iliteratura.cz): „Holub … využívá … nadsázku, s níž některé epizody ústí až v groteskní či absurdní finále. Pointy řady žábokudelských kousků si koledují o kritiku z pedagogických pozic. Zvířata se zde kradou ze zoologické zahrady, netopýr obalený v cementu je vyprán v automatické pračce, při cestování vlakem přijde k újmě několik starších spoluobčanů a ostatně i samo východisko zápletky – snaha zlikvidovat učitelku – by se mohlo jevit jako zavrženíhodné. Holubovo vyprávění však není míněno smrtelně vážně a proti případnému zneužití (na přebalu knihy se vyjadřuje naděje, že „příhody dětí, rodičů i učitelského sboru /…/ vám přinesou spoustu legrace a inspirace pro vlastní rošťárny") se brání právě absurdními hyperbolami, jimiž lechtá čtenářovu bránici.“

Patří tedy Holubova mstivá Soňa mezi zakázané knížky nebo nepatří? Jsem přesvědčena, že nikoli.“

Senioři hrají divadlo

Premiéru autorského divadelního představení „Voď nás Pánbů“ (scénář: D. Jarošová, M. Syrová, L. Böhmová, kostýmy: D. Jarošová, M. Syrová, režie: E. Stanislavová) uvede Divadelní spolek Proměna 22. dubna 2012 od 19.00 v Divadle Na zábradlí a 21. května 2012 od 19.00 v Žižkovském divadle Járy Cimrmana, se záštitou místostarosty Prahy 3, Ing. Pavla Sladkovského.

Pár čísel a o pozdravu

V příštím roce oslaví Proměna kulaté jubileum 10 let. Magického čísla 777 by mohl v příštím roce dosáhnout i celkový součet let jeho deseti hereček. Na jevišti se mládne, člověk se stává postavou, bez ohledu na věk či pohlaví, bolavé klouby nebo starosti. Tančí, zpívá, hraje a směje se pro radost svojí, ale hlavně diváků.

„Voď vás Pánbů je pozdrav, kterým se zdraví postavy na jevišti. Jejich mluva je dobová, takže dámy nosí váčky, zlatem krumplované, kartičky se vzkazy, podávají nápoj lásky a někdy se také nemile snášejí,“ říká s úsměvem Helena Kubů, manažerka programů pro seniory. „Nová hra je komedie, zasazená do doby renesanční a jejím hlavním tématem je milostný život kutnohorských paní a dívek, nejen ctných panen, ale i potvornic a poběhlic.“

Ocenění

V listopadu 2010 na IX. Národní přehlídce seniorského divadla ve Znojmě byl soubor Proměna oceněn cenou poroty za casting ve hře Divadlo bude!, na přehlídce Karlínské jeviště 2011 získal ocenění za energií a kreativitou nabitý kolektivní výkon.

Soubor hraje v Praze a hostuje v celé ČR.

pozvánka

Psi, kamarádi, hlídači i hvězdy

Vlastní-li psa známá osobnost, časem získá popularitu i on. Samozřejmě všichni víme, že pan Vlastimil Brodský měl nerozlučného psího druha jezevčíka Huga. Psa měl i Jan Werich. A víte, jak se jmenoval? Ono menší chlupaté stvoření, co vás vítalo hned, jak Mistr Jan otevřel dveře svého domu, se jmenovalo Cvok. Pokud bych chtěla sáhnout do kategorie větších osobností co do hmotnosti, hodně známá byla doga moderátora Bořka Slezáčka, která se jmenovala Hitschok.

Zvířata slavných se nejednou dočkají i role po boku svého pána. Nejbližších dokladem je toho „uličnice“ Máňa. Uličnice ne proto, že by zlobila, ale protože hraje samu sebe, tedy fenku Máňu, v seriálu televize Nova Ulice. Její paničkou je v civilu herečka Dana Syslová, seriálová paní Amálka, co chodí se sympatickým bručounem Peškem (Rudolf Hrušínský). „Máňu jsem si přivezla z venkova. Samozřejmě se mnou spí v posteli, funguje bezvadně tak jako termoláhev,“ prozrazuje paní Dana.

Máňa prý miluje nekonečné házení klacků a nesnáší mimo jiné popelářská auta a autobusy. Je prý to vyložená hvězda, hrála totiž s Danou už v Ordinaci v růžové zahradě. Naštěstí jí prý sláva nestoupla do hlavy.

Kolegyně paní Dany z Ulice, dokonce její seriálová snacha, kterou hraje Petra Jungmannová (manželka předčasně zesnulého a vynikajícího herce Vladimíra Dlouhého) má psa, který se jmenuje Dorotka. „Dostala jsem jí od kolegyně Jany Janěkové. I když to byla láska na první pohled a je to miláček rodiny, do postele nesmí. Když jsme přivezli kluky z porodnice (dvojčata), postavili jsme je před ní. Ona je olízala. Od té doby je hlídá jako vlastní. I když je pořád ještě větší než oni, kluci se jí nebojí.“

FOR SENIOR opět v Praze

Veletrh zahájí Květa Fialová

Slavnostního zahájení veletrhu a navíc po další dva dny bude návštěvníkům k dispozici na stánku jednoho z vystavovatelů herečka Květa Fialová. Její příznivci tak budou mít možnost si s ní podebatovat, nebo alespoň získat její podpis.
FOR SENIOR na veletrhu představuje i výrobky, které mohou seniorům značně nejen zpříjemnit, ale také ulehčit život. I letos tomu tak bude. Za všechny zúčastněné jmenujme firmu ESLA, která představí nový – pro seniory bezpečný a pohodlný - dopravní prostředek. Dokonce si ho budete moci na veletrhu osobně vyzkoušet. Bohatý bude i letos doprovodný program veletrhu.

Stáří není ani strašák ani se nebojí mladých!

Pokud slouží zdraví, pak může důchodový věk být právě tím obdobím, kdy si můžeme konečně splnit své dávné sny nebo se věnovat koníčkům, na něž nebyl při zaměstnání čas.
Jako důkaz tohoto může posloužit například výstava fotografií na letošním veletrhu FOR SENIOR, které vytvořili senioři z fotografického kroužku Domova seniorů Rudná. Více než stovka snímků zachycuje jak život v domově se vším, co pro seniory znamená, ale i to, co je zaujalo na výletech. A ještě jedna zajímavost k této informaci. Víte, že místní Fotografický kroužek se už v roce 2009 zapsal do Guinnesovy knihy rekordů díky svému průměrnému věku 83 let?
Dalším z bodů bohatého doprovodného programu veletrhu bude například vystoupení mužského pěveckého sboru SMETANA. I tady máme pro vás malou kuriozitu. Pěvců je 25, jejich průměrný věk je 68 let, deset z nich oslavilo již sedmdesátku a dva z nich dokonce 80. narozeniny. A víte, kolik let je jejich dirigentovi? Dvacet šest! Kdyby někdo nevěděl, co znamená trend propojování generací – tak tohle je ukázka z nejnázornějších!

Můžete vyhrát i výlet

Během posledních příprav před otevřením se nám podařilo položit pár otázek manažerce veletrhu Bc. Janě Zahradníčkové.

S čím jako organizátoři zápasíte nejvíce? Návštěvnost to asi nebude....

Ne, to opravdu ne. Organizátoři nejvíce zápasí s nízkým rozpočtem firem, které mohou věnovat na propagaci na veletrhu. Ale věříme, že si nás lidé i letos zase najdou. Ostatně to, že brzy zahájíme již 6. Veletrh FOR SENIOR svědčí o tom, že si nás návštěvníci dokážou najít. A to i v této složité době. Jsme tomu moc rádi.

Zůstali jste u tradiční nabídky, nebo jste něco vynechali a jiné nově zavedli? Co se v minulých ročnících těšilo podle vašich statistik největší oblíbenosti?

Snažíme se o čistou nomenklaturu, chceme dát větší prostor specializovaným firmám (pomůcky pro seniory, cestovní pobyty pro seniory, ubytování pro seniory, kulturní i sportovní programy. Zároveň se snažíme omezit prodejce a předváděcí akce (například struhadla, žehlení, pánvičky,...). Na veletrhu rovněž chceme vytvořit odpočinkovou atmosféru, kde si mohou návštěvníci v klidu všechny expozice prohlédnout a vše si vyzkoušet bez rušivých vlivů (např. prodejců).

V doprovodném programu veletrhu je autogramiáda herečky Květy Fialové, různá hudební vystoupení, soutěže ... Na co a koho se ještě mohou návštěvníci těšit ještě - a prozradíte, co třeba mají možnost v soutěžích vyhrát?

V soutěžích mohou vyhrát výlet do zajímavých turistických destinací v ČR, předplatné časopisu pro seniory, zdravotní karty 1. pomoci a mnoho dalších cen. Bude toho hodně, nejlepší bude, když se diváci podívají na naše webové stránky www.forsenior.cz. Tam se dozvědí i jak se k nám dostanou a řadu dalších užitečných informací. Já jen dodám – všechny opravdu srdečně zveme. Bude na co se dívat – a nejen pokud jde o seniory. U nás se pobaví i poučí celé rodiny – od babiček a dědů a po vnoučata. Souběžně totiž probíhá vedle tohoto veletrhu i 8. veletrh potřeb pro děti FOR KIDS, 1. veletrh volnočasových aktivit a vzdělávání pro náctileté FOR TEENS a 2. veletrh chovatelských potřeb pro domácí zvířata FOR PETS.

Lucie a Vincek v pražské Zoo

Jak si Vincek pochutnal

Tento den se totiž v Zoo Praha křtilo. Žirafě Elišce se narodil synek Vincek. Otec známý – a sice Johan, který pochází z holandského Rhenu. Do Prahy se však dostal přes francouzskou Zoo v městě Thoira. To Eliška - to je Pražanda jako Brno! V našem hlavním městě se totiž před šestnácti lety dokonce narodila. Kdybyste konkrétně jí chtěli popřát, tak narozeniny má 6. října. A pro úplnost: Maminkou je již pětinásobnou!

Vinckovou kmotrou byla moderátorka Televizních novin TV Nova Lucie Borhyová. A jak se na takovou funkci sluší, nepřišla za novorozencem s prázdnou. V tomto případě se samozřejmě nejednalo o „dukát do peřinky“, jak bývalo dříve zvykem. Lucie dorazila s košem všelikých dobrot, které Vinckovi dokonce sama naservírovala.

Slevy pro seniory i rodiny

Pražská Zoo má pro seniory-návštěvníky příjemné slevy. Tak například – místo 150,- korun za osobu zaplatí na vstupném jen korun 100,- (stejně jako držitelé průkazek ZTP nebo ZTP/P). Půjdete-li jako rodina třeba s vnoučaty, pak 2 dospělí a 2 děti zaplatí jen 450,- korun. Důchodce s průkazkou na slevy PID a důchodci nad 70 let (včetně) pak stojí vstupné symbolickou 1,- korunu. A třeba za jízdu vyhlídkovým vláčkem, který jezdí v zahradě od dubna do října, zaplatí důchodci místo 30,- jen 20,- korun.

Další informace o vstupném a slevách (např. skupinové, roční, atd. najdete na stránkách http://www.zoopraha.cz/cs/pred-navstevou/vstupne.

Divadelní kultura za dvě stě

Mezi další hojně používaná slovní spojení převzatá ze soutěží je například „kultura za pět set“. Tato věta vyjadřovala oblast, z níž si soutěžící žádá otázku – v tomto případě kulturu. Číslovka prozrazovala stupeň obtížnosti – od stovky do pětiset, takto od nejjednodušší po nejtěžší.

Vraždění a Kumšt na Jezerce

V titulku jsme si vypůjčili slogan „kulturu za dvě stě“. V tomto případě se nejedná ani o soutěž, ani o mírný stupeň obtížnosti. Naopak. Jistě nebylo snadné dosáhnout na číslovku 200. Tady jde totiž o počet repríz jednotlivých představení! A to už je pěkný úspěch. V Divadle Na Jezerce se letos mohou pochlubit hned 3 takovými představeními.

První z nich je tragikomedie Manželské vraždění francouzského spisovatele a dramatika Erica-Emmanuela Schmitta o tom, zda je vůbec možné, aby muž a žena žili spolu. V roce 2005 ji nastudoval režisér Jan Hřebejk s Jaroslavem Duškem a slovinskou herečkou Natašou Burger. Divadlo ji uvedlo v české premiéře. Po dvousté se na Jezerce hrálo 19. února.

Dvousté představení zaznamenal také oblíbený Kumšt pařížské autorky Yasminy Rezy s Janem Třískou, Janem Hrušínským a Janem Kačerem. Měl premiéru v květnu 2007. Také u této inscenace se režisérské taktovky ujal Jan Hřebejk.

Slovo principála

„Pro Divadlo Na Jezerce je zájem veřejnosti jednoznačně úspěchem,“ komentuje dosažená čísla principál divadla Jan Hrušínský. „ Respektive, kdysi vysoký počet repríz a vyprodané divadlo znamenalo u divadla úspěch.

Dnešní odborníci naopak vysoce oceňují, když diváci na představení nepřijdou vůbec nebo ještě lépe - přijdou-li, ale o přestávce znechuceni z divadla prchnou. Taková představení dostávají ceny Alfréda Radoka a tituly Divadel roku. Nezřídka se stává, že oceněné představení se při přebírání ceny již dávno nehraje, protože bylo brzy po premiéře, pro nezájem veřejnosti, staženo z repertoáru.

Manželské vraždění a Kumšt se v tomto měsíci přiřadily ke hře Zahraj to znovu, Same. To má za sebou již 276 vyprodaných představení.“

No a které představení je tím třetím jubilujícím? V tomto roce oslaví v Divadle Na Jezerce dvoustou reprízu také hra Lásky paní Katty. Ve vynikající hře irského autora zde exceluje Jiřina Bohdalová se Simonou Stašovou. Na jevišti se tyto dvě herečky setkávají poprvé.

Tradici rodu Hrušínských se daří

Při příležitostí svého jubilea uvádí Divadlo Na Jezerce svůj historicky vůbec první muzikál Já, Francois Villon autorů Jiřího Hubače, Pavla Vrby a Ondřeje Brzobohatého v režii Radka Balaše. Jak už jsme vás na stránkách iSenior.,cz informovali, poprvé uvidí diváci tuto původní, českou novinku 22. března a bude to již 25. premiéra Hrušínského společnosti.

Věrní diváci této scény si jistě vzpomenou, že vůbec prvním představením Divadelní společnosti Jana Hrušínského (na snímku) byla komedie Woodyho Allena Zahraj to znovu, Same, která baví diváky na jevišti Divadla Na Jezerce dodnes. Svědčí o tom bezmála do této doby téměř tři stovky repríz.

Jak šel čas…

Divadelní společnost Jana Hrušínského vznikla 26. března 2002. Principál, herec a režisér Jan Hrušínský ji založil, aby mohl pokračovat v dlouholeté divadelní rodinné tradici. V lednu 2004 vyhrál Jan Hrušínský se svou společností výběrové řízení na městskou částí rekonstruovaný areál Jezerka, kde založil a v prosinci 2004 otevřel Divadlo Na Jezerce. Od té doby provází toto divadlo zájem veřejnosti.

Divákům nabízí jak klasická díla (Gogolova Ženitba, Machiavelliho Mandragora, Shakespearův Večer tříkrálový, Othello nebo třeba Havlíčkovy Petrolejové lampy), tak i moderní inscenace (Musíme si pomáhat autorů Jarchovského a Hřebejka (Marberova hra Na dotek či třeba Manželské vraždění Erica-Emmanuela Schmitta a Frielovy Lásky paní Katty).

Mezi nejúspěšnější tituly patří Kumšt Yasminy Rezy se třemi Jany - Třískou, Kačerem a Hrušínským, Ahlforsova Paní plukovníková, kterou proměnila v herecký koncert Jiřina Bohdalová či komedie J. B. Thomase Charleyova teta s Radkem Holubem (na snímku).

S hvězdami i pro neslyšící a potřebné

Mezi ty, s nimiž se na jevišti DNJ setkáte, patří herci, jako Jiřina Bohdalová, Lubomír Lipský, Jan Tříska, Jiří Macháček, Miluše Šplechtová, Barbora Hrzánová, Radek Holub, Lenka Vlasáková, Jaroslav Dušek, Jan Kačer, Miroslav Vladyka, Klára Issová a mnoho dalších.

Divadlo ale systematicky nabízí příležitost také mladým hercům, mezi něž patří např. Václav Jílek, Kristýna Hrušínská, Tereza Němcová, Jan Hofman, Michal Kern a další. Pod inscenacemi jsou podepsáni významní režiséři, např. Jan Hřebejk, Lukáš Hlavica, Vladimír Strnisko, Ondřej Sokol, Juraj Herz, Radek Balaš či Lída Engelová.

A ještě jednu věc je třeba zmínit pochválit! Tato pražská scéna pořádá i charitativní představení, jejichž výtěžek je určen zdravotně postiženým občanům. Pravidelně uvádí i představení pro neslyšící, tlumočená do znakové řeči.

Janáčkova akademie múzických umění v Brně otevírá Univerzitu třetího věku

„Senioři, kteří jsou velmi často celoživotními milovníky i fundovanými znalci kultury a divadelního umění, získají v rámci pravidelných přednášek či seminářů vedle nových poznatků rovněž příležitost konfrontovat svoje vlastní osobní zážitky z inscenací v českých divadlech s názory a zkušenostmi významných profesionálních tvůrců a divadelních odborníků,“ poznamenal k projektu děkan pořádající divadelní fakulty Zbyněk Srba. A dodává, že ještě před oficiálním zveřejněním kurzu jej mile překvapil velký zájem. Na školu zatím přišlo patnáct přihlášek.

Posluchačem U3V na brněnské divadelní fakultě se může stát každý občan, který dosáhl důchodového věku bez ohledu na dosažené vzdělání, který vyplní přihlášku a uhradí zápisné. „Cílem vznikajícího programu U3V bude poskytnout jejím posluchačům nejen cestu k poznání pramenů divadelního umění v různých historických údobích, ale zároveň ji živě propojovat s problematikou hledání a naplnění smyslu divadla v moderní společnosti,“ komentoval nezvyklý projekt děkan Zbyněk Srba.

Přednášejícími budou zkušení pedagogové Divadelní fakulty JAMU, teoreticky fundovaní, vykazující také vlastní bohatou uměleckou praxi. Právě tvůrčí osobnost přednášejícího, která má na vysoké umělecké škole mimořádnou váhu, umožní posluchačům lépe poznat a pochopit význam i složitost divadelního umění včetně jeho přesahu do celé řady dalších souvisejících oborů (historie, filozofie, estetika, sociologie, psychologie) i blízkých a spřízněných tvůrčích disciplín (výtvarné umění, hudba, média). Většina přednášek bude doplněna audiovizuálními ukázkami.

V nadcházejícím prvním kurzu se mohou zájemci kupříkladu těšit na výklad profesora Bořivoje Srby o slavné české divadelní avantgardě, profesor Miroslav Plešák zase přítomným přiblíží brněnské divadelní hvězdy jakými byli Vlasta Fialová, Ladislav Lakomý či Jaroslav Dufek. Profesor Antonín Přidal frekventanty provede uměním dialogu a profesor Václav Cejpek jim vyloží pravidla v umění od Aristotela až k nové době.

Zájemce o výuku musí vyplnit přihlášku pro každý kurz. Přihlášky jsou dostupné elektronicky na adrese http://difa.jamu.cz/u3v nebo písemně v kanceláři č. 109 přímo na divadelní fakultě na Mozartově ulici 1 v Brně. Termín pro odevzdání přihlášek do prvního kurzu je 31. březen 2012, pro uchazeče o druhý kurz je to 31. srpen 2012. Výše zápisného činí 450 korun za každý kurz.

Součástí stávající nabídky U3V na divadelní fakultě jsou nyní dva kurzy. Kurz Jak vzniká divadlo I (Úvod do dějin, teorie a praxe divadla) bude probíhat v letním semestru akademického roku 2011/2012 každý čtvrtek od 16:15 do 18:00 hodin od 19. dubna do 28. června 2012. Kurz Jak vzniká divadlo II (Specifika moderního divadelního vývoje) proběhne v zimním semestru akademického roku 2012/2013 každý čtvrtek ve stejném čase od 16:15 do 18:00 hodin od 4. října do 13. prosince 2012. Absolventi získají osvědčení o absolvování kurzu.

SENIOR AKADEMIE 2012

Místo konání: detašované pracoviště Úřadu městské části Praha 10, Jasmínová 35 (budova býv. jeslí)

Termín konání: každou středu od 22. 2. - 2. 5. 2012
Čas konání: 14 – 16 hod. (vč. přestávky)

Účastníci Senior akademie 2012 získají praktické informace, jak mohou přispět k osobnímu bezpečí i k ochraně majetku ve svém bezprostředním okolí. Součástí jsou bezplatné exkurze do Muzea Policie ČR, na Centrální operační středisko Městské policie hl. m. Prahy a do Psího domova v Tróji. Absolventi získají pamětní list a předměty k ochraně osobního bezpečí a zabezpečení majetku.

Příklady v rámci Senior akademie 2012 projednávaných témat:
- prevence osobního bezpečí v bytech, na ulicích, v MHD
- ochrana osob a zabezpečení majetku
- domácí násilí
- chov psů na území hl. m. Prahy
- základy právního vědomí (co je a není přestupek, jak přestupky ohlašovat)
- krádeže, loupeže – loupežná přepadení
- nutná obrana – krajní nouze (podmínky pro nutnou obranu a krajní nouzi)
- bezpečnost v silničním provozu
- mimořádné události a krizové situace
- první pomoc
- požární ochrana

Účast na Senior akademii 2012 je bezplatná! Počet míst je omezen!

Kontakt: zájemci o účast se mohou hlásit na tel. čísle: 272 657 063 každý všední den od 8 do 14 hod.

Výstava s nevšedním zážitkem

Iniciátor výstavy „Kratina v Dynamu“ a managing partner Dynama Michal Richtr prozradil, že nabízí – i přesto, že není nijak velká – průřez umělcovým dílem A ještě něco. Tzv. variabily (objekty z kovu, dřeva a plastu ovlivněné kinetickou hravostí i přísnou formou geometrické abstrakce) z Kratinovy tvorby umístil přímo do pracovního prostoru studia. Návštěvníkům se tak naskytne neobvyklá podívaná – budou moci pozorovat, na čem tady grafičtí designeři právě pracují.
„Pokud budou lidé zvědaví a někdo z nás bude mít zrovna volnou chvíli, rádi jim nějaký aktuální návrh ukážeme,“ říká za desetičlenný tým Dynama jeho creative director Libor Jelínek, uznávaný autor log a jednotných vizuálních stylů mnoha známých firem, institucí i kulturních akcí.

Výstava je otevřena vždy od pondělí do pátku od 10 do 18 hodin a vstup je zdarma.

Kdo byl Radoslav Kratina

Významný český výtvarník, který se narodil 2. 12. 1928 v Brně (zemřel 10. 9. 1999 v Praze). Kratina byl analytickým umělcem, který své dílo pečlivě promýšlel. Zároveň vyzýval diváka ke hře: svoje objekty konstruoval tak, aby byly nekonečně proměnlivé.

Absolvent Školy uměleckých řemesel a VŠUP Praha začínal v 50. letech v oblasti užitého umění: navrhoval geometrické vzory na šaty a závěsy a je také autorem podnětných dětských hraček. V roce 1958 vytvořil design látek pro EXPO v Bruselu.

V letech 1963-67 vznikla série jeho monotypů, experimentálních otisků a frotáží. Od 60. let experimentoval s prostorovými strukturami ze zápalek a ze dřeva. Svá nejznámější díla - variabily z perfektně opracovaných kovových součástí – vytvářel od 70. let až do své smrti.

Díla Radoslava Kratiny jsou zastoupena v Národní galerii v Praze a v mnoha dalších českých i zahraničních sbírkách.

Popisky:

1. Osa s vertikálami a horizontálami, 1983, chrom, mosaz, železo, výška 31,5 cm, sokl 10x10cm

2. Hranoly 15x8 řad, 1966, dřevo, nitroemail, 54x31 cm

3. Disky s otvory svázané závitem, 1980, dural, aluminium, výška 39 cm, sokl 15x15 cm

Šarm v každém věku i v obyčejné košili

Ines patří mezi první francouzské modelky, které dosáhly mezinárodního věhlasu. Svou kariéru začala v sedmnácti letech. Možná si teď pokládáte otázku – no a kdypak skončila? Kariéra na tomto poli obecně nemá dlouhého trvání. Tak to byste se v jejím případě divili!

Jak na to? Přirozeně!

Dnes je Ines třiapadesát (je vdovou a matkou dvou dcer). Je tváří známé francouzské kosmetiky, řídí firmu, která se specializuje na kabelky, boty a doplňky. Dokonce pro ni navrhuje modely. Dalo by se říct, že není to tak úplně těžké získat něco ze šarmu a elegance Pařížanek. Ženy (ale určitě i muži) na to přijdou, pokud se začtou do řádků její knihy, která má v podtitulu Průvodce stylem. A bývalá modelka je zde opravdu průvodcem skvělým.

Naučí vás, co oblékat a co ne. Jak kombinovat své oblečení. Poradí, kde se v Paříži dobře ubytovat – a nemusíte nocovat zrovna v Ritzu. Nasměruje vás do míst, kde si dopřát wellnes. Dokonce vás zavede do „tajné Paříže“. Tady si dovolím krátkou citaci z knihy: …. Pravá Pařížanka má svůj styl. Umí ve svém městě žít určitým způsobem, objevuje nenápadné čtvrti, „tajná“ muzea, poutavá kosmopolitní místečka. … No, nemáte chuť se rovnou do té Paříže rozjet?

Od Inés de la Fressange se ale také dozvíte, že nejdůležitější je oblékat a nosit to, v čem se cítíte dobře. A to platí pro každý věk. Pochopíte, proč netřeba dávat přehnaně na odiv značku oblečení, které máte na sobě atd. Ale hlavně vás tato dáma svými postřehy a praktickými radami podávanými s humorem přesvědčí o jediném – nejdůležitější pro šarm a eleganci je přirozenost. Žádný diktát! Nejen v oblékání, ale i v chování.

Trochu francouzského koření na závěr

Na křtu knížky Se šarmem Pařížanky zazpíval Jiří Dědeček. Ve chvíli, kdy se měla polévat, elegantní a roztomile prostořeká Chantal Poullain svou typickou češtinou řekla: „Ú nas ve Fransíje, když něco takhle křtí, tak jako ú vas třeba hodně štěstí nebo čert tě vem, řikáme mý – mérd! To znaména – hovno! Takže: Merde!“ (tak se to totiž správně píše, pozn. aut.)…. Další z kmotrů knihy Jiří Dědeček pohotově dodal: „A my nejsme tak sprostý jako Francouzi, takže – ať se knížce daří!“

Laskavý čtenář jistě promine ne příliš spisovný výraz. Ale jsou chvíle, kdy pokud ho použijete jaksi přirozeně, dá se unést.

Uspěje Martin Stazsko letos v Las Vegas?

Stazskovi však nebylo dopřáno loňskému vítězi z Las Vegas Heinzovi něco oplácet. Německý hráč se omluvil – tentokrát ho porazily čtyřicítky horečky a do Rozvadova proto nedorazil. Českého pokerového šampióna to mrzelo, ale není prý všem dnům konec. Letos se vydá do Las Vegas bojovat o titul mistra a jemu náležící náramek opět. Prozradil nám také, že od Las Vegas už se s Piusem dvakrát setkali – jednou v Praze, jednou na Bahamách.

Zvítězil Čech!

Zpočátku se Martinovi Stazskovi na rozvadovském šampionátu v hlavním turnaji podle jeho vlastních slov nevedlo příliš dobře. Pak se ale vše otočilo a finále si zahrál. Nakonec skončil šestý.

Jak nám sdělil marketingový manažer King´s casina Rozvadov Matyáš Poloch, své působení ve finálovém dni nakonec v zisk titulu a částky €122.500 proměnil po 26 hodinách tuhých bojů jiný český hráč - Vojtěch Růžička.

Poker zviditelnil jeho a on zviditelnil poker

Faktem je, že loňské boje v Las Vegas přinesly jak hře poker, tak Martinu Stazskovi u nás velkou popularitu. Začal být zván do různých televizních pořadů, začaly s ním vycházet rozhovory apod..

Hodně lidí najednou začalo zajímat, zda chodí do „normální“ práce, jak se vůbec k pokeru dostal, co ho vedle této hry ještě zajímá, zda je zadaný atd. Pro ty, kdo o něm čtou poprvé, máme přímo od pramene pár odpovědí. Tento opravdu na první pohled nenápadný pětatřicetiletý muž z Třince nám „osobně o sobě“ mnohé prozradil.

Tenis, šachy, Queeni

Od mládí ho zajímaly veškeré logické, strategické a deskové hry. Poker začal hrát před pěti lety. Jinak hraje ještě šachy a má rád tenis. Do „normální“ práce nechodí už dva roky. Pracoval dříve v automobilce Hyundai a byl tam prý spokojený. Ale s pokerem už to patrně nešlo dohromady.

Pokud jde třeba o muziku, kdysi poslouchal rád například Queeny. Prý když už něco někde hraje, poslechne si to. V českých zpěvácích se jakž takž orientuje, světovou scénu už ale nezvládá. Popularitu zatím ano, ale více než podpisy rozdává spíše snímky – tedy lépe řečeno, hodně lidí, když ho potkají a poznají, se s ním chce vyfotit. „Myslím, že se se mnou vyfotilo už minimálně tisíc lidí,“ tipuje s úsměvem.

Kdo je tady zbabělec?

Nakonec jsme se zeptali na jednu z mnoha pokerových hlášek, které se můžete leckde dočíst. Tato je připisována Davidu Levienovi a Briandu Koppelmanovi a zní: Pokud po prvních dvaceti minutách nepoznáte, kdo u pokerového stolu je hlupák, jste to vy.

Nás pochopitelně zajímalo, zda by se pod tato slova Martin Stazsko podepsal. „To platí. I když po úplně prvních minutách to poznat nejde. Někdy máte tu možnost brzo, někdy až po hodině, po dvou… Třeba proto, že se hráč moc neprojevuje. Samozřejmě - když sedíte s hráčem několik hodin při stolu a nevidíte žádného zbabělce, pak jste jeden z těch nejslabších.“

Ledeckému tleskali v Japonsku vestoje

Hamlet, kralevic dánský

Být, či nebýt? To je otázka! Kdo by neznal Hamleta, Shakespearovu tragédii o pěti dějstvích! My starší například nikdy nezapomeneme na toto představení v režii Miroslava Macháčka v Národním divadle. Bylo to v roce 1982. Princen ebo kralevice, jak chcete, dánského hrál úchvatně František Němec. Stejně nezapomenutelný byl tehdy i tragicky zesnulý Ivan Luťanský jako Laertes. Po jeho tragické a dosud nepříliš objasněné smrti ho vystřídal Boris Rösner.

A byl to právě Hamlet, který se u nás dočkal i muzikálového provedené, s nímž jeho autor Janek Ledecký do Japonska zavítal – a uspěl. Doposud se žádný český muzikál do této asijské země nedostal. Je to velký úspěch nejen samotného autora, ale české hudební tvorby vůbec. Režie japonské verze úspěšného muzikálu se ujal Tamiya Kuriyama, bývalý umělecký ředitel japonského Národního divadla, jenž do hlavní role obsadil japonskou vycházející hvězdu Inoue Yoshio

„Je to absolutní euforie. Každý považuje japonské publikum za konzervativní. To, co jsem zde zažil při děkovačce, ovšem tuto teorii definitivně smazalo. Byli nekonečně bouřliví, prostě fantastičtí," svěřil se dojatě se svými pocity Ledecký, jenž bezprostředně po skončení premiéry začal s japonským producentem jednat o svém novém muzikálu.

Ledeckého Hamlet jde od úspěchu k úspěchu. Po obnovené premiéře v Koreji jej letos ještě čeká premiéra v Rumunsku a v neposlední řadě také obnovená premiéra v Praze, která je v Divadle Broadway naplánována už na 22. března.

Nižbor: Hic sunt Čeští lvi

Pro je ale řeč o lvech? Latinskou větu, kterou jsme si vzali na pomoc, by totiž mohli volat teď v únorových dnech šikovní mistři cech sklářského v Nižboru. Tady se totiž objevují. Tedy lépe řečeno vznikají pod jejich rukama. Ano, jsou to Čeští lvi, ceny každoročně udělované v oblasti filmu. Nevím, kdo ze čtenářů měl příležitost se někdy do skláren podívat. Práce je to skutečně velmi náročná. Ne nadarmo se říká, že je jen pro opravdové chlapy. Do jejího zákulisí nás kdysi zavedl i výborný Dietlův seriál Synové a dcery Jakuba Skláře.

Vedle hereckého koncertu v čele s Luďkem Munzarem, Evou Jakoubkovou, Petrem Čepkem, Jaromírem Hanzlíkem, Svatoplukem Skopalem, Jiřím Krampolem a mnoha dalšími měl divák možnost si alespoň trochu představit, co to znamená vyrábět sklo. Kolik dřiny a potu je „jen“ za jednou obyčejnou skleničkou.

Tři a půl kila skla

Jak už se vám asi doneslo, letošní udělování Českých lvů za rok 2011 3. března bude moderovat Lucie Bílá. I proto se s „pořadatelem této akce Petrem Vachlerem do nižborských skláren vydala. Podívala, jak se ceny vyrábí a sama si to i zkusila.

Díky návštěvě Bílé bylo tak letošní odlévání sošek skutečně výjimečné. Jak jsme řekli, jejich výrobu si dokonce sama vyzkoušela. Zprvu postupovala jako ostřílená profesionálka, když ale v rukou držela finální kus své práce, bála se, aby sošku vážící 3,5 kg neupustila a nerozbila. „Nikdy jsem neměla možnost si něco podobného zkusit, je to opravdu těžká dřina. Ale výsledky jsou neskutečně nádherné! Moc jsem si tuhle návštěvu užila,“ svěřila se Lucie.

Slavice přiznala, že si na návštěvě skláren přijde jako v pohádce: „Tady by se mohly i natáčet, teplo, oheň – takhle nějak se představuju pohádkové peklo,“ smála se. Nicméně díky minerální vodě, která je generálním partnerem Českého lva, se dehydratace opravdu obávat nemusela. Navíc se dle svých slov také konečně pořádně zahřála.

Do Divadla Palace s kapesníkem

Co se ale stane, když zdědíte pět žen? Že to není možné? V reálném životě asi ne, ale v brilantní anglické komedii Opona nahoru! se tak skutečně stane. To takhle jednou jeden muž v Anglii odkázal svému divadlu již zmíněných pět žen. Co se dělo poté, o tom se můžete přesvědčit, pokud si zajdete do Divadla Palace.

Nevšední začátek

O představení Opona nahoru! prozradil jeho režisér David Prachař: „Je to komedie, která začíná smrtí.“ Je třeba si říct, že skutečně nechceme nějakým způsobem zesměšňovat odchod kohokoliv na věčnost. Na druhé straně je ale pravdou, že se někdy smrtí mnozí zabývají až přespříliš. Tudíž občasný veselý pohled na tuto neveselou součást život, kterou smrt opravdu je, neškodí.

To, čeho budete svědky, se odehrává v divadle, kterému onen Angličan odkázal pět žen. Svých úloh na jevišti se tentokrát ujmou herečky Linda Rybová, Jana Krausová, Lucie Polišenská, Kateřina Winterová, dále Jaroslava Obermaierová a další. Premiéra se chystá na 24. března, takže zatím do mrazivého večera vyrážet nemusíte. Čas si však rozhodně potom udělejte. Víte, co říká ředitel Divadla Palace Alexej Pyško? „Do divadla se buď chodí smát, nebo plakat. Do dobrého divadla se chodí plakat smíchy.“ Po shlédnutí komedie Opona nahoru! se přesvědčíte, že na této větě něco je. Tak nezapomeňte kapesník!

Další podpora bezpečného stáří

Později už sami jako máma a táta se bojíme o své děti. Aby si neublížili zbytečnou nepozorností, aby někdo neublížil jim, někam je neodvedl, raději nedomýšlet. A v době, kdy děti dorostou, nastává zase starost o mámu a tátu. Najednou nám zestárli a místo opory, kterou dávali nám i vnoučatům, potřebují sami pomoc, dohled, jistotu. Jak na to, když ale doba je složitá a rychlá, musíme do práce a nám samotným už také ubývá sil?

Čeští vědci na to přišli a na tiskové konferenci poslední lednový den tohoto roku tento „zázrak“ představili. Té byli přítomni mj. i Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA, děkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, Ing. Radek Fiala, zástupce výzkumného týmu, spolumajitel CleverTech s. r. o. (spin-off 1. LF UK a FBMI ČVUT), Bc. Robert Pitrák, manažer sekce Krizové pomoci a poradenství ŽIVOT90 o. s. a Ing. Oldřich Axman, krajský koordinátor pro péči o válečné veterány v hl. m. Praze, Československá obec legionářská.

Aktivní a bezpečné stáří se stává realitou.

Čeští vědci vyvinuli systém, který pomáhá žít seniorům aktivně a bezpečně tam, kde jsou doma. Vědecký tým z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT přichází s technologickou novinkou, která pomáhá seniorům žít bezpečně ve vlastním domově.

Díky unikátnímu mobilnímu zařízení (malá krabička), které dokáže určit polohu uživatele, detekovat pád nebo dlouhodobou nehybnost a jednoduše komunikovat s asistenční linkou. Proto se nyní senioři ani rodiny, které o ně pečují, už nemusí obávat následků nenadálých situací, jakými jsou pády či náhlá zhoršení zdravotního stavu.

I na takovém zdánlivě bezpečném místě, jakým je domov, může dojít u seniorů díky včas nepřivolané pomoci k nepříjemným nejen fyzickým, ale i psychickým a sociálním potížím. Je dokonce řada případů, kdy musí následkem takové události senior i navždy opustit svůj dosavadní domov. Kdyby přišla pomoc včas, mohlo to skončit jinak. Ale – kdyby….

Systém SOS tlačítka

K tomu aby unikátní technologie skutečně pomáhala lidem v praxi a nezůstala jen špičkovou teoretickou možností, bylo třeba technické řešení doplnit i o asistenční službu a softwarové řešení. K těmto prvkům byla následně ve spolupráci s dalšími partnery postupně vyvinuta metodika použití obsluhy.

Pak byl realizován testovací provoz. A dnes je díky tomu všemu tato unikátní služba dostupná v plně funkční variantě jako jednoduchá, ale přitom velmi dobře funkční, nabídka pro podporu kvalitního seniorského života – jmenuje se SeniorInspect! SeniorIspekt je vhodný jak pro zdravé a aktivní seniory, tak pro seniory s rizikem závažnějších zdravotních komplikací. Může dokonce pomoci řešit složitou rodinnou situaci bez nutnosti odchodu seniora z domácího prostředí.

Systém funguje na stisk SOS tlačítka, které právě zraněného nebo nějak momentálně „postiženého“ seniora okamžitě spojí s asistenčním pultem. Obsluhu tohoto pultu zajišťuje školený personál, který zjistí stav a potřeby uživatele, a na místo vyšle pomoc.

Nepřetržitá pomoc doma i venku

Pult funguje v nepřetržitém provozu a služba je zároveň dostupná všude, kde je signál GSM – tedy doma i venku. Oproti zařízením, jejichž fungování je omezeno jen na byt seniora, velká výhoda. Senior se nemusí nijak omezovat ve svých aktivitách, může chodit na nákupy i procházky, a tak se přirozeně udržovat v dobré kondici.

Vyspělá technologie umožňuje seniorům žít s pocitem bezpečí a jejich rodinám přináší to, co považují za nejdůležitější – jistotu, že jsou jejich blízcí v pořádku. Pokud ne, existují dvě možnosti, jak se o tom dozví.

Senior buď sám zmáčkne SOS tlačítko a operátor zjistí, co se děje, nebo přístroj rozpozná, že nedošlo již delší dobu k pohybové aktivitě, a sám uvědomí asistenční pult. Ten má kromě zdravotních záznamů uživatele i možnost ověřit jeho polohu. Díky tomu vždy ví, kam vyslat pomoc. V obou případech operátor okamžitě uvědomí i rodinu seniora.

Komukoliv a kdekoliv

Projekt SeniorInspect od samého začátku myslí také na jednoduchou integraci do stávajícího systému podpory seniorů. Možnosti použití začínají u jednoho uživatele v rámci rodiny – službu lze jednoduše aktivovat přes internetový portál.

Menší subjekty (např. malé obce, pečovatelské subjekty apod.) mohou řešení použít v podobné formě poskytované komplexní služby zároveň s možností jednoduchého
navázání na místní aktivity a podporu seniorů.

Větší subjekty s vlastním dohledovým pultem (na konci roku byla například připojena Městská Policie Brno) mohou pak velmi jednoduše využít integračního balíčku (HW, SW, aplikační a provozní podpora), který umožňuje službu spustit během několika týdnů komukoliv a kdekoliv.

Mrazivé počasí ohrožuje kardiaky

Upozorňuje na to vedoucí lékař Koronární jednotky Kardiologického oddělení Nemocnice Na Homolce Petr Ošťádal. „I lidé, kteří mají skryté srdeční vady, mohou zaznamenat obtíže právě v těchto mrazivých dnech,“ říká. Kardiaci podle něj mohou v extrémní zimě pociťovat například větší bolesti na hrudi, dušnost, zhoršení arytmie či jiné projevy srdeční choroby.

Příčinou problémů je to, že se tepny chladem zužují, a pokud nejsou ani v běžných teplotách dobře průchodné, hrozí v chladu větší riziko jejich ucpání. Srdce potom nedostává potřebný přísun kyslíku a nemůže správně fungovat. „Z dlouhodobého sledování vyplývá, že extrémní zima je pro kardiaky rizikovější než vysoké teploty. Na Homolku přijímáme nejvíce pacientů se srdečními příhodami právě v lednu a únoru,“ zmínil Ošťádal.

Proč dýchat nosem

Lékaři tedy doporučují, aby lidé, kteří mají srdeční obtíže, byli na sebe v mrazech opatrní. Venku je vhodné v extrémních mrazech pobývat co nejkratší dobu a na minimum omezit větší fyzickou námahu. Samozřejmostí je teple se obléci v několika vrstvách, nasadit si vhodnou pokrývku hlavy, chránit si obličej šálou či šátkem. Důležitou zásadou pro ochranu celého dýchacího ústrojí je dýchání nosem, aby se vzduch dostatečně ohřál a zvlhčil.

Nedoporučuje se nadměrné požívání alkoholu. Alkohol totiž pouze přechodně vyvolává iluzi zahřátí, ale v konečném důsledku zhoršuje celkové tělesné ochlazení. „Kardiaci by si také měli dávat pozor na onemocnění chřipkou – je pro ně rizikovější a mohou na ni i umřít,“ dodává Ošťádal.

Sebeobrana seniorů v Praze 10 se těší velkému zájmu

Řeč bude o sebeobraně. Jak se bránit, když už dojde k té nemilé a nebezpečné situaci a senior je napaden? Že nevíte? Pak byste možná měli popřemýšlet o tom, zda nezačít navštěvovat podobný kurz, který nabízí Praha 10 svým starším spoluobčanům.

V současnosti už zápisy na květen!

Na otázky pro iSenior.cz odpověděla ing. Zina Všetečková, vedoucí oddělení strategie Kanceláře tajemníka ÚMČ Praha 10.

Jak dlouho už pořádáte kurzy sebeobrany pro seniory - je o ně zájem?
Kurzy sebeobrany jsou pořádány ÚMČ Praha 10 od ledna tohoto roku a konají se každý druhý měsíc (střídají se s kurzy pro ženy a dívky). K dnešnímu dni je plně obsazen kurz v měsíci březnu a nyní probíhá zápis do květnového kurzu.

Mohou se k vám přihlásit i lidé z jiných pražských městských částí?
Kurzy sebeobrany jsou určeny pouze pro občany s trvalým bydlištěm na území městské části Praha 10.

Kolik takový kurz stojí a co účastník všechno potřebuje?
Městská část tyto kurzy pořádá pro své občany zcela zdarma. Kapacita jednoho kurzu činí maximálně 20 osob. Od účastníků kurzů se očekává minimálně 80% docházka. Účastníci si s sebou na kurzy berou čistou sportovní obuv, pohodlný sportovní oděv a ručník.

A kde vás zájemci najdou?
Místo konání kurzů: Sportcentrum10, Kodaňská 45, Praha 10 – Vršovice. Zájemci o účast v kurzech sebeobrany mohou získat bližší informace na webových stránkách www.praha10.cz.

Teorie s nezbytnou praxí

Pořádáte kurzy v pravidelných cyklech?
Kurzy pro seniory se konají každý druhý měsíc během roku 2012 (leden, březen, …). Jsou rozděleny na teoretickou a praktickou část.

Teoretická část se zabývá prevencí situací, které mohou být nebezpečné a výkladem zásad, jejichž dodržování pomůže předejít nebo včas rozeznat možné hrozící nebezpečí. Také se účastníci dozvědí, jak zareagovat v případě, kdy jsou svědky napadení nebo se stanou sami obětí násilí či jiného nezákonného jednání. Tato část zahrnuje taktickou a psychologickou přípravu, základy právních norem spojených s řešením sebeobranných situací.

Praktická část, které je věnován největší časový objem výcviku, obsahuje technickou a fyzickou přípravu - praktický nácvik a zažití jednotlivých sebeobranných technik. Účastníci kurzu se budou učit základní orientaci v kontaktní vzdálenosti s útočníkem. Tato část se z pochopitelných důvodů obsahově liší v kurzech určených pro ženy a dívky a pro občany v seniorském věku.

Náplní kurzů sebeobrany pro seniory je výuka technik sebeobrany přizpůsobených dispozici seniorů. Naučí se nejen sebeobranu v její klasické podobě, ale sebeobranu s využitím prostředků dostupných právě seniorům, s respektem a pochopením vůči všem silným i slabým stránkám, jež zralý věk provázejí. Naučí se tedy nejen sebeobranu ve formě typického bojového přístupu, ale navíc zjistí, jak opravdu zvládat krizové situace, jak nepodléhat strachu, jak odolat nátlaku.

Výuka se přizpůsobuje účastníkům

Vyžadujete třeba lékařské potvrzení od uchazečů, nebo necháváte na každém, aby zhodnotil, zda vše zvládne?
Lékařské potvrzení nevyžadujeme. Výuka pro seniory je koncipována tak, aby vyhovovala všem zúčastněným. Lektoři pracují se seniory dle jejich možností a zdravotního stavu, se kterým je sám lektor na počátku kurzu seznámen. Každý zájemce se může s harmonogramem kurzů a s podrobnou anotací jednotlivých lekcí podrobně seznámit na webu Městské části Praha 10.

A je těžké kurz zvládnout?
Jak jsem již zmínila, pokud je senior schopen běžného pohybu, není pro něj problém kurz absolvovat. Zakončení testu probíhá formou ústního testu a shrnutí nejdůležitějších zásad. Po ukončení kurzu obdrží účastník Certifikát o absolvování kurzu sebeobrany.

Napište nám!
Máte i vy podobné zkušenosti s kurzem sebeobrany ve vaší městské části, městečku, městě nebo na vesnici? Nemusí to být zrovna kurz sebeobrany, jsou i jiné aktivity, které dělají seniorům nejen radost, ale jsou i užitečné.
Napište nám! Rádi zveřejníme vaše rady a postřehy, rádi i veřejně pochválíme ty, kterým život seniorů není lhostejný. Praze 10 posíláme poděkování a těšíme se na ty, které poznáme třeba právě díky vám.

Želary v Rokoku

Režisér, který s Městskými divadly pražskými spolupracuje poprvé, je přesvědčen, že hlavní hrdinka má až překvapivě blízko k mnoha úspěšným ženám dneška.

„Takovým, které mají slibně rozjetou kariéru, slušný příjem, přitažlivého milence, a přesto cítí, že jim něco zásadního schází. „Teprve v Želarech Eliška zjistí, že svůj život zatím vůbec neovládala. Až skrze obyčejné věci – vaření, štípání dříví, porozumění přírodě a pomoc druhým – najde sama sebe“, říká.

Kde je zázrak života?

Divadelní scénář silného milostného příběhu z doby heydrichiády vytvořil režisér společně s dramaturgyní a autorkou inscenační úpravy Věrou Maškovou.
Příběh hry vychází ze dvou bestsellerů spisovatelky Květy Legátové: povídkové knihy Želary a na ni navazující novely Jozova Hanule.

„Jako motto jsme si vzali nádhernou větu Květy Legátové. Hledači pokladů dělají obrovskou chybu pohledem do dálky, to je místo mizení´. Jinými slovy: Zázrak života leží přímo před námi, jen jsme někdy trochu slepí, že ho neumíme objevit a uchopit“, říká Pavel Khek.

Vedle zmíněných hlavních hrdinů v podání Evellyn Pacolákové a Vasila Fridricha v dalších rolích uvidíme Jitku Smutnou, Oldřicha Víznera, Veroniku Janků, Viktora Dvořáka, Lukáše Jurka, Jaromíra Noska a další.

Kdo je Květa Legátová?

Květa Legátová (vlastním jménem Věra Hofmanová) se narodila v roce 1919 v Podolí u Brna.

Prosadila se nejprve jako autorka rozhlasových her, největší úspěch však dosáhla až ve zralém věku vydáním povídkového pásma Želary (2001) Na výborně přijatou knihu navázala novelou Jozova Hanule (2002) z téhož prostředí a se stejnými postavami.

Přestože vesnice Želary existuje pouze na papíře, kniha i novela odrážejí reálné spisovatelčiny zážitky z 50. a 60. let, kdy byla jako politicky nespolehlivá učitelka posílána do škol v odlehlých oblastech republiky. A právě v horách u moravsko-slovenských hranic našla svoje nejlepší literární náměty.

Za Želary získala Státní cenu za literaturu. Novela Jozova Hanule inspirovala film Želary režiséra Ondřeje Trojana. Vznikl tak jímavý snímek s Annou Geislerovou a György Cserhalmim, který dokonce v roce 2003 získal nominaci na Oscara, cenu americké Akademie filmových umění a věd v kategorii Nejlepší cizojazyčný film.

Přivítejte jaro s Villonem

Muzikál Já, Francois Villon je v pražském Divadle Na Jezerce věnován památce Jiřího Hubače a výše zmíněnému textaři a básníkovi Pavlu Vrbovi. Oba se na jeho vzniku podíleli. Na premiéru už však, k lítosti všech, přijít nemohou. „Je to komorní muzikál,“ prozradil už v těchto dnech ředitel divadla Jan Hrušínský. „Zpívat se bude naživo, a přestože hudební základy nahraje autor hudby Ondřej Brzobohatý s velkým orchestrem, na jevišti budou muzikanti také. Živá hudba k tomuto žánru patří.“

Text napsal Jiří Hubač, který navštěvoval Divadlo Na Jezerce od jeho počátků. Nechtěl jej dát žádné velké muzikálové scéně, a proto nabídl Villona Janu Hrušínskému pro Jezerku. Oba se pak scházeli s dalšími tvůrci - Pavlem Vrbou, Ondřejem Brzobohatým a Radkem Balašem (režie) a společně vymýšleli, jak budou hru inscenovat. Oba autoři, Jiří Hubač i Pavel Vrba, kteří nás v loňském roce opustili. Proto se divadlo rozhodlo inscenaci věnovat jejich památce.

Kdy jaro zaťuká?

Premiéra je plánována na 22. března. A víte, že v té chvíli bude už téměř třetí den vládnout jaro? To astronomické totiž letos přichází přesně 20. března v 6 hodin 14 minut ráno.
Pokud se rozhodnete kousíček tohoto krásného a nadějeplného období prožít s rozevlátým básníkem, máte se na co těšit. Roli veršujícího francouzského rebela, který se původně jmenoval Francois de Montcorbier, nebudete litovat. V muzikálu ho totiž ztvární talentovaný Martin Písařík (na snímku s P. Vraspírovou). O své roli říká: „Je to bohem políbené dítě, student, rošťák, kterému se splašil kůň a řítí se směrem k šibenici. Není možné s ním nesympatizovat. Nepláče. Vysmívá se a ironizuje až k slzám, ale úsměv, i když je hořký, je jeho štítem.“

Spolu s Písaříkem se na scéně v hlavní ženské roli Kateřiny objeví též mladá a talentovaná Petra Vraspírová, dále pak herci Jana Malá, Petr Kostka, Petr Vacek, Daniel Bambas, Tomáš Petřík, Ondřej Černý a Tomáš Vaněk

Věrný vlastní rebelii

Pokud vás zajímá, proč je Fracois Villon a nikoliv de Montcorbier, pak vězte, že je to z těchto důvodů: Pocházel z velmi chudých poměrů. Později se ho ujal a vychoval ho vzdělaný kněz Guillaume de Villon, který mu dal své jméno i vzdělání. Francois pak vystudoval pařížskou Sorbonnu. Ale na kariéru rezignoval.

Místo toho vedl výrazně nezakořeněný způsob života. Historické prameny uvádějí, že miloval ženy, hospody a rvačky. Loupil, kradl, za smrtelné zranění jistého kněze byl dokonce odsouzen k trestu smrti, později mu byl trest změněn jen na léta vězení.

Villon se narodil zřejmě v roce 1431. Ale již za dvaatřicet let se jeho stopy naprosto ztrácí. Můžeme se jen domnívat, jak skončil ten, který byl rebelem nejen ve svém krátkém životě, ale i - navzdory této skutečnosti – ve svém rozsáhlém díle. Možná právě to, že v něm nezradil především sám sebe, se dá číst už stovky let.

Do divadla, kina nebo muzea se slevou

Podobné pocity mohou zažít návštěvníci dvou pražských divadelních scén Městských divadel pražských. V rámci doprovodného programu výstavy PRAHA A JEJÍ DCERY (pořádané Muzeem hlavního města Prahy) na ně v divadlech Rokoko a ABC čeká ženská krása v portrétech hereček. Těch současných i minulých.

Rokoko i ABC

V Divadle ABC je nainstalována výstava Krása, talent, současnost. Podle názvu vás asi nepřekvapí, že právě tam jsou portréty umělkyň, které jsou členkami současného sboru MDP. Autorka Alena Hrbková zde ve svých snímcích zachycuje ženy zejména ve zdejších představeních.

Do minulosti se vypravíme v Divadle Rokoko. Tato výstava nazvaná Krása, talent, nostalgie připomene herecké osobnosti minulosti na původních archivních fotografiích. To ale není vše. Spatříte tu i herečky, které tvoří pomyslný most mezi minulostí a současností Městských divadel pražských, jimiž jsou např. Květa Fialová, Jana Drbohlavová, Dana Syslová a další.

Vzhledem k obsáhlému inventáři Městských divadel pražských jsou obě expozice doplněny tím, co si divák může zblízka prohlédnout opravdu zřídka. A sice o několik kostýmů a drobných doplňků (boty, kabelky, šperky a další rekvizity). K vidění jsou zde např. šaty Květy Fialové z inscenace Limonádový Joe, kostým Jaroslavy Adamové z inscenace Popel a Pálenka a další.

Jak získáte slevu

Na základě výstavy PRAHA A JEJÍ DCERY vznikla úzká spolupráce mezi Městskými divadly pražskými, Muzeem hl. m. Prahy a kinem Mat. Díky této spolupráci získají návštěvníci zmíněných kulturních institucí slevu 50% na vstupné po předložení vstupenky z jedné z nich (v kině Mat vstupenku za 50 Kč).

Konkrétně jde o úzké provázání projektů: výstava Praha a její dcery (Muzeum hl. m. Prahy), přehlídku filmů významných českých režisérek s názvem „Místa, vztahy, lidé“ pořádanou kinem Mat v termínu od 1. 2. do 16. 4. 2012 a vybraná představení Městských divadel pražských s ženskou tématikou (platí od 19. 1. do 30. 6. 2011).

Nové slevy pro důchodce platí od 1. února

České dráhy se rozhodly zmírnit dopad tohoto rozhodnutí na peněženky zákazníků a připravily pro ně vlastní nabídky. Aby měli důchodci dostatek času se na změnu připravit, poskytují jim České dráhy celý leden poloviční důchodcovskou slevu dle dřívějších pravidel a ztrátu hradí z vlastního rozpočtu. Podle starých pravidel je možné cestovat vlaky ČD do 31. ledna.

IN Senior

Slevová aplikace na In-kartě pro seniory nad 70 let bude zachována i po 1. únoru, změní se ale sleva na dálkové vlaky, která je dnes 25 % ze zvláštního jízdného pro důchodce. Držitel této aplikace bude nadále zdarma jezdit osobními a spěšnými vlaky a v ostatních vlacích bude mít nově jízdné se slevou 50 % z obyčejného jízdného. Cestujícím, kteří tuto aplikaci aktuálně využívají, bude sleva automaticky a bezplatně upravena. Pro nové žadatele bude stát roční aplikace IN Senior včetně In-karty 1330 korun.

IN50 pro důchodce

Doposud České dráhy nabízely zákazníkům In-kartu s roční aplikací IN25 pro důchodce. Do konce ledna má zákazník s touto aplikací slevu 25 % ze zvláštního jízdného pro důchodce. Od února změní dopravce bezplatně všem stávajícím držitelům aplikaci IN25 na IN50, se kterou budou jezdit vlaky ČD se slevou 50 % z obyčejného jízdného. Pro zcela nové žadatele o tuto důchodcovskou nabídku bude stát In-karta s roční aplikací IN50 490 korun (cena samotné roční IN50 pro běžné cestující nad 26 let přitom stojí 2990 korun).

Levněji i bez In-karty

Důchodci, kteří nejezdí vlakem často a nechtějí si pořizovat In-kartu, dostanou od Českých drah slevu 25 % z obyčejného jízdného. K nákupu zvýhodněné jízdenky jim stačí předložit známý papírový průkaz s modrým pruhem, který budou České dráhy nadále vystavovat u pokladních přepážek za 50 korun. Platnost tohoto průkazu je časově neomezená a důchodce ho musí předložit i při kontrole ve vlaku. Seniorům starším 70 let bude stačit k prokázání nároku na tuto slevu pouze občanský průkaz.

Informace o nových slevách najdou zákazníci na www.cd.cz nebo jim je 24 hodin denně poskytnou pracovníci Kontaktního centra na lince 840 112 113.

Výlet do veselé historie

Tak pro takové nadšence dodržování zvyků a tradic, kteří se rádi aspoň na chvíli vrátí ze současného moderního rozkmitaného světa, mám tuto informaci: Víte, že právě na Tři krále – 6. ledna – začíná také pěkné a veselé období? Jde o Masopust. Masopustní období trvá od Tří králů až do pondělí, které předchází Popeleční středě. Ta patří až ke svátkům velikonočním, o tom jindy. Teď k Masopustu.

Kominíci, šašci, bába s nůší atd. …

Zvláště na vesnicích byl Masopust ještě v druhé polovině minulého století poměrně dodržovaným veselím. Průvod masek hned od dopoledne kráčel vsí, doprovázela ho kapela, která střídavě hrála u jednotlivých stavení – většinou nějaký kousek na přání hospodyně. Ta za odměnu nabídla koblihy a slaninu, ale především pálenku pro zahřátí.

A kdo v masopustním veselí ještě nesměl chybět? Například šašci v barevných kostýmech. V rukou měli zvláštní dřevěné placaté chrastítko, jímž nejen chrastili, ale také občas nějakého kluka pořádně přetáhli. Na místní děvčata byli milejší. V jejich případě šlo spíše o laškovné poplácání. Do průvodu patřila i bába s nůší – samozřejmě převlečený chlap, který jako úplatu, aby do nůše nestrčil a neodnesl zmíněné hospodyně, dostal také po kalíšku.

Dále pak švec s pomocníkem, který za velikého pištění vesničanek je posazoval se svým pobočníkem na malou židličku a zouval jim boty s příslibem, že je opraví a vrátí. Ne vždy svůj slib dodržel nebo alespoň do botku nabral sněhu.

Kominíci krémem na boty zmazali obličeje těch, kteří před šašky neutekli. A samozřejmě že v řádném průvodu nechyběl medvědář se svým svěřencem. Ten, panečku, dokázal pocuchat účesy! Závěr průvodu býval vždy v místní hospodě a někteří, věřte-nevěřte – byli notně unavení. A nejen čerstvým vzduchem, to asi chápete. Včetně medvěda, který se později odmaskoval a stačil si sundat jen zubatou hlavu.

S vnoučaty v únoru do průvodu v Praze!

V neděli 26. února od 14 hodin se v Národním muzeu - Českém muzeu hudby v Karmelitské ulici v Praze, kam vás pravidelně zveme, můžete se svými vnoučaty dozvědět o Masopustu víc. A nejen to!

Čeká tu na vás hudebně pohybová a výtvarná dílna pro rodiny s dětmi od 5 do 12 let. Dozvíte se, kdo to byl medvědář s medvědem, klisna, kobyla nebo Lucka i jaké další maškary, nezbytné pro maškarní průvod. Seznámíme se blíže i s některými masopustními tradicemi zvyky, při nichž se i muzikanti dopouštěli mnohých veselých kousků.

Společně pak dostanete příležitost připravit masky a naučit se písničky, které celý masopustní rej vždy doprovázely. Průvodem masek bude celé odpoledne zakončeno. Dílnu vede lektorka Lenka Pospíšilová.
Doba trvání masopustního workshopu, abychom zůstali současní, je cca 90 minut a vstupné je 80 Kč/osoba.

Dvougenerační domy? Ne, žije se odděleně.

Do rekonstrukcí podle jejich návrhů se rozhodně nepouští jen mladí lidé. Dnes je v České republice 23 procent seniorů ve věku nad 60 let a jejich počet neustále poroste. Většina z nich žije v domácnostech, které nesplňují nároky na pohodlné a bezpečné bydlení, a změna je proto nutná.

Generace pod jednou střechou, ne

V 19. století bylo naprosto běžné, že více generací žilo společně v jednom domě. Dnes život s rodiči nebo prarodiči pod jednou střechou volí poměrně málo mladých rodin. Senioři pak ve svých velkých vícegeneračních domech zůstávají sami.

Na jejich údržbu a nutné opravy jim schází síly i finance. Nároky na bydlení se navíc s přibývajícím věkem mění, a to co nám vyhovovalo ve třiceti nebo padesáti letech, nemusí odpovídat našim potřebám kolem sedmdesátky.

Podle dostupných informací se také zvyšuje počet seniorů žijících v panelových domech na sídlištích. Postupně se stávají jejich převládajícími obyvateli a ani zde nebývají vhodné podmínky pro život starších lidí.

Počet domů pro seniory nestačí.

Seniorům, obzvláště těm, kteří nejsou schopni se o sebe stoprocentně postarat sami, pomáhá model ústavní péče. Avšak oproti západní Evropě vykazuje nedostatky. Rozmístěním různých typů domů pro seniory je vyváženě pokryta celá republika. Co nevyhovuje, je kapacita.

Na místo se většinou čeká několik let. Existuje několik typů ústavní péče. Pro osoby důchodového věku, jejichž stav vyžaduje komplexní péči, fungují domovy pro seniory. Zajišťují sociální a zdravotní péči a nabízejí ubytování v zařízených pokojích. Dále poskytují celodenní stravování, úklid, praní prádla a ošetřovatelskou péči.

Druhým typem pro osoby překročivší 65 let jsou takzvané Domovy s pečovatelskou službou. Rozdíl oproti domům pro seniory spočívá především ve službách. Nabízejí ubytování pro osoby, které jsou například pod sociálně zdravotním dohledem schopni vést poměrně samostatný život. V tomto případě lidé žijí v samostatném bytě, platí klasický nájem a pořizují si i vlastní vybavení. Zpravidla je zajištěna pouze denní pečovatelská služba a úklid společných prostor.

Luxus zatím výjimečně

V posledních letech budují developeři soukromé seniorské rezidence. Ty jsou rozšířeny především v západní Evropě nebo USA. Možná je to proto, že se smýšlení českých a zahraničních seniorů výrazně liší. Ti zahraniční nevnímají stěhování do seniorských rezidencí jako poslední možnost života a navíc většinou změnu domova volí ještě v době, kdy jsou aktivní a soběstační. Neznamená pro ně nutné zlo, ale zisk nového domova podle vlastních představ, navíc se zajištěnou péčí. V českých podmínkách jsou však rezidence pro většinu starších lidí luxus, který si nemohou dovolit.

Klientům nabízejí široké spektrum služeb od bydlení až po sportovní, kulturní a společenské vyžití. K dispozici mají vlastní kuchyň a příslušenství uzpůsobené jejich seniorským potřebám. Žijí samostatně, mohou kdykoli odejít, odjet za příbuznými nebo přáteli, přijímat návštěvy, apod. Nikdo je nekontroluje.

Placení zahrnuje zpravidla pronájem bytu, standardní (mytí oken, provozní náklady, využívání společných prostor,…) a nestandardní služby (stravování, praní a žehlení, kadeřník, manikúra,…).
Samozřejmě je tento typ bydlení k dispozici i nesoběstačným klientům, kteří bydlí ve speciálně uzpůsobených bytech.

Je zřejmé, že tato varianta vyžaduje lepší finanční zázemí a zdaleka ho u nás nepokrývá běžná penze.
„Některé české obce s podporou grantů EU reagují na světové trendy a budují menší a skromnější obdobu rezidenčních center, která nabízejí dostatečný rozsah služeb pro seniory, příjemné bydlení a příznivé ceny,“ říká Renata Zikmundová z Raiffeisen stavební spořitelny.

Ve svém a s plnou péčí?

Zaujala vás možnost rezidenčního bydlení, jak to znáte z některých filmů? Jednou z možností financování vhodného bydlení je stavební spoření. Kromě zhodnocování úspor formou úroku a příspěvku od státu, máte možnost získat výhodný úvěr ze stavebního spoření. Díky němu si můžete pořídit vlastní byt anebo ten stávající upravit tak, aby byl bezpečný a příjemný k bydlení i v době, až vám bude sedmdesát.

Úspory však můžete použít třeba na zdravotní péči anebo cokoliv jiného, protože podle Zikmundové nejsou účelově vázány a je jen na vás, co z nich zaplatíte. Spořit můžete začít s obecným cílem, až v průběhu času uvidíte, na co budete finance potřebovat. „Spoléhat finančně ve stáří jen na běžný důchod je riskantní, úspory se proto budou hodit v každém případě,“ dodává Renata Zikmundová.

Lednový čtvrtek s Antonínem Dvořákem

Ve svých diářích si pro tento případ rezervujte čtvrek – 26. ledna od 19,00 hodin. Místo konání – České muzeum hudby v Karmelitské ulici č. 2 v Praze, kde až do konce února probíhá výstava Antonín Dvořák. A zde je nabídka dvou akcí z doprovodného programu k této výstavě.

Koncert Dvořákova komorního sboru

Šestadvacátého ledna (pozor, tentokrát v 19,00 hodin!), budete mít možnost se v sále tohoto muzea navštívit koncert Dvořákova komorního sboru.

Koncert zrekapituluje to nejlepší z Dvořákovy vokální tvorby. Návštěvníci uslyší například známé Largo ze symfonie Z Nového světa v úpravě pro sbor, kantátu Stabat Mater, Moravské dvojzpěvy či výběr z lidových písní. Sbor nově vystupuje pod vedením sbormistra Pavla Holubce.

Na tento večer je vstup volný. A ještě připomínka pro ty, kteří za kulturou, kterou nabízíme, pojedou tramvají (č. 22, 20 nebo 12). Vystoupíte-li na stanici Hellichova, pak České muzeum hudby bude takřka před vámi!

Malování a kreslení

Nás zajímá nejvíce posledně zmíněná skupina občanů. Kurz kresby a malby pro seniory je určen pro všechny zájemce z okruhu „penzistů“. Třeba zrovna vy jste celý život toužili věnovat se takovému koníčku. Jednou nebyly peníze, pak přišly děti, nebyl čas a zase peníze, které bylo neustále kam dávat.

Proč nezkusit teď, ve věku seniorském, když už čas máme většinou pro sebe, uskutečnit si dávný sen? Navíc pod vedením skutečných profesionálů. Možná i vás se občas děti ptají – mami, tati, co byste si přáli k narozeninám? Řekněte jim – zaplaťte mi kurz! A bude to dobrá investice, to si pište (nebo už teď si malujte)!

Dosažení důchodového věku je začátkem

Semestrální Kurz kresby a malby pro seniory (19 lekcí po devadesáti minutách) je určen pro širokou veřejnost. Věk studentů nemá horní hranici, spodní hranice je určena dosažením důchodového věku. Hlásit se mohou jak začátečníci, tak pokročilí.

Náplň kurzu je totiž možno po dohodě s lektorem individuálně upravovat. Je zaměřena na hlavně relaxační malování. Cílem je poskytnout klidný prostor pro rozvoj záliby či koníčku. V ateliéru navíc potkáte spolužáky, které baví malování, kreativní práce a vytváření. Otvírá se tím i šance pro nová přátelství. A přátel není nikdy dost, to vám každý senior potvrdí.

Jak jsme řekli, lekce v ateliéru jsou vedeny zkušenými lektory, profesionálními akademickými malíři. Zbývá už jen dodat základní údaje.

Kurzy vede MgA. Štěpán Beránek, pražská adresa ateliéru je Soukenická 23, Praha 1. Důležitý je den, kdy do ateliéru přijít – a tím je čtvrtek. Výuka probíhá od 10,30 do 12,00 hodin.

Cena kurzu (19 lekcí/19 týdnů) je 2.500 Kč. A pozor – počet míst je omezen, proto je nutno si předem rezervovat si místo.
Učinit tak můžete na stránkách: http://www.malovanikresleni.cz/products/malovani-pro-seniory/. Na nich se dozvíte např. i to, jaké pomůcky je třeba si opatřit, pokud se chcete účastníkem tohoto zajímavého kurzu skutečně stát.

O Občanském sdružení Malování a kreslení, které má nejen ateliéry v Praze, ale jeden i v Brně, se dozvíte více na těchto stránkách: http://www.malovanikresleni.cz/o-nas/ a http://www.vytvarnicek.com/o-nas/.

Společně proti zneužívání

Důležitá je prevence…

Projekt EuROPEAN, který tuto problematiku řeší je centrálně koordinován organizací ANBO z Nizozemí. Specifickým cílem bylo vytvoření evropského rámcového postupu proti týrání a zneužívání starších lidí, který obsahuje i konkrétní příklady prevence v praxi.

V současnosti jsou v projektu zahrnuty zkušenosti z devíti členských států Evropské unie. Mimo jiné se projektu účastnila třeba Itálie, Rakousko, či Irsko. Koordinátorem za Českou republiku byla organizace podporující seniory a jejich blízké - Život 90. Výstupy jsou dostupné na webových stránkách projektu www.preventelderabuse.eu

…ale také spolupráce

Dlouhodobě se ukazuje, že nezaměnitelnou úlohu v řešení uvedené problematiky má stát. Ze zprávy vyplývá, že násilí a zneužívání starších lidí je problém, který se musí řešit na vládní úrovni ve spolupráci s policií a soudní mocí. Řešení i prevence by tedy měla být součástí odpovědného přístupu politických reprezentací jednotlivých států.

Na závěrečné konferenci v Bruselu vystoupili i mnozí političtí představitelé na evropské úrovni: mimo jiné Lambert van Nistelrooij, jako předseda mezioborové skupiny zaměřené na stárnutí Evropské komise nebo Sven Matzke, poradce z Generálního ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti Evropské komise. Dali tak najevo nejen zájem o problematiku, ale také podpořili podobné aktivity na evropské úrovni.

A co bude dál:

K metodám a prevenci proti zneužívání seniorů v členských státech EU byla také na konferenci otevřena diskuse. Ta viditelně prokázala zájem všech zúčastněných o řešení uvedené problematiky. Ač byl projekt EuROPEAN tímto oficiálně ukončen, lze věřit, že aktéři a aktérky budou ve společné snaze omezit týrání a zneužívání starších lidí úspěšně pokračovat i v budoucnosti.

Nelétám, ale žiju docela normálně!

Ano, řeč je o kampani chodicilide.cz. Měla by změnit chování nás, kteří někdy v dobré víře pomoci spíše ublížíme. Změnit nejen pohled, ale i chování vůči lidem s jakýmkoliv handicapem v celé naší společnosti, musí začít změnou nás samotných jednotlivců. I proto jsou tu „chodicilide.cz“. Víc nám o kampani řekla Jana Muhič Vobořilová, projektová manažerka z Nadace Sirius.

Prozradíte mi, kdy se objevil první nápad spustit tuto kampaň a kolik uběhlo času do chvíle, než jste ji "spustili"?

Pro realizaci projektu zaměřeného na postoj veřejnosti se Nadace Sirius rozhodla po vyhodnocení Monitoringu problematiky dětí se zdravotním postižením v ČR na jaře roku 2010. Celá příprava pak trvala přibližně jeden rok.

Kdo by chtěl vědět víc, dozví se na http://www.nadacesirius.cz/cs/aktivity/komunikace-s-detmi-se-zdravotnim-postizenim. My nemáme tolik prostoru, abychom zmínili vše. Ale alespoň v bodech, či ve zkratce - co všechno jste udělali za ten rok?

Nejprve jsme oslovili odborníky z kateder speciální pedagogiky, kteří pro náš informační portál SanceDetem.cz vytvořili texty zaměřené na specifika komunikace s dětmi se zdravotním postižením. Stále nám ale chyběl názor dětí a zkušenosti lidí s postižením z každodenního života ve společnosti.

Proto jsme oslovili výtvarníka a scénáristu Vojtěcha Maška, který měl s podobnou prací zkušenosti, a sestavili tříčlenný realizační tým s dramaterapeutkou a kulturním antropologem. Pravidelně jsme se setkávali se skupinami dětí a mladých lidí s tělesným, zrakovým a sluchovým postižením.

K těmto workshopům jsme přizvali i dva reklamní režiséry Martina Přikryla a Michala Nohejla. Na základě hlavních poznatků ze setkání byl vytvořen koncept kampaně chodicilide.cz a natočen televizní spot.

Vedle spotu, který vídáme teď v televizi, patří do kampaně ještě další věci…

Součástí kampaně chodicilide.cz jsou kromě televizního spotu inzerce a články v denících a magazínech, billboardy, rámečky v metru, handy media (držáky) v prostředcích MHD, obrazovky v obchodních centrech, internetová reklama…

Důležité místo zaujímá web a fan stránka na Facebooku. Web chodicilide.cz obsahuje instruktážní videa, která zaznamenávají autentické situace ze života lidí s postižením a která si sami studenti ve spolupráci se štábem profesionálních dokumentaristů natočili. Nabízí veřejnosti návod, jak postupovat při setkáních s lidmi s postižením. Kromě těchto krátkých videí vytvořila Linda Jablonská dokumentární film, který zde také naleznete.

Stránka facebook.com/chodicilide.cz obsahuje navíc ještě kvíz, kde si můžete vyzkoušet, jak byste se vy sami zachovali v konkrétní situaci. Můžete se zapojit do diskuze nebo jen přidat svůj komentář. Tyto odezvy jsou pro nás velmi cenné a všem za ně děkujeme.

Jistě už jsou nějaké ohlasy - jak ze strany postižených tak jiných oblastí - jste s nimi spokojeni, inspirují vás, nebo se objevilo i nějaké zklamání?

Ohlasy můžeme zatím sledovat především na stránce na Facebooku. Těší nás, že tu svoje komentáře vkládají obě strany „dvou světů“, které by se měly více propojit.

Cenné jsou pro nás názory obou a jsme rádi, když se nám potvrdí, že sdělení, které kampaň přináší, je skutečně na místě a vyjadřuje přání a názory těch, o kterých pojednává. Komentáře samozřejmě přináší i inspirace, které pečlivě zaznamenáváme. Vyhodnocení dopadu kampaně bude pro nás důležitou součástí celého projektu.

Bez koho (a čeho) byste svou práci - včetně této kampaně, nemohli dělat? Berte to třeba jako prostor někomu nahlas poděkovat…?

Především bychom rádi poděkovali dětem a studentům, kteří nám pomohli nahlédnout věc ze správného úhlu.

A také těm, kteří nám umožnili se s nimi setkávat - Radkovi Musílkovi a Jedličkově ústavu a školám, Janě Fenclové, Janě Hrmové a Federaci rodičů a přátel sluchově postižených, Evženu Peroutovi a Konzervatoři Jana Deyla a střední škole pro zrakově postižené.

Bio senior v pražském kině Evald

Od ledna za šedesát korun

Od ledna tohoto roku startuje v pražském kině Evald (Národní 28, Praha 1) projekt Bio Senior. Nabízí kvalitní filmy pro důchodce za snížené jednotné vstupné 60 Kč za jeden lístek. Představení se konají pravidelně vždy ve čtvrtek v odpoledních hodinách.

Na programu se budou střídat atraktivní snímky ze současné distribuce, ale také vzdělávací tituly z filmové historie z české i světové kinematografie oceněné na prestižních filmových festivalech. Projekce jsou určeny nejen pro seniory.
Pátého ledna už návštěvníci měli možnost vidět film Věčný návrat (Franice 1943). Ve fascinujícím milostném příběhu žárlivosti a pomsty, který je zasazen do válečné Francie okupované Němci se představil skvělý herec Jean Marais. Jen pro pořádek dodáváme, že tento film režíroval Jean Delannoy, scénář napsal básník Jean Cocteau.

Nejen klasika s Oskary

Jak vidíte, opravdu jde o kvalitní nabídku. Možná si i mimopražští filmoví fandové udělají rádi výlet do kina. Takže - na co se můžete těšit v lednu? Zde je program na další lednové seniorské čtvrtky:

12. 1. v 15,00 hod. - Lurdy (režie Jessica Hausner, Francie, Německo, Rakousko 2009) Christine je téměř celý život připoutána na invalidní vozík, proto se vydá na pouť do Pyrenejí a jednoho rána se probudí v Lurdech zdánlivě vyléčená. Jemný minimalistický snímek stojí na hereckém výkonu jedinečné S. Testud.

19. 1. v 15,00 hod. - Dům (režie Zuzana Liová, Česko, Slovensko 2011). Intimní drama otce a dcery vypráví o stavbě domu, do kterého otec projektuje všechny své sny a ambice, ztracené v éře komunismu, avšak dcera plánuje odchod z domova. V citlivém oceňovaném snímku o střetu generací a touze po svobodě v postavách rodičů uvidíte M. Krobota a T. Medveckou.

26. 1. v 15,00 hod. - West Side Story (režie Jerome Robbins, Robert Wise, USA 1961). Legendární broadwayský muzikál o lásce a boji dvou newyorských gangů s hudbou Leonarda Bernsteina oceněný deseti Oscary.

Více informací na www.evald.cz

Vánoční otázky a odpovědi

Kdo to ví?

Milá redakce! I když už je po Vánocích, ráda bych se s trochou vánočních vzpomínek a atmosféry s vámi ještě o ně podělila. Vede mě k tomu nejen můj vlastní pocit štěstí z toho, co mi ty letošní přinesly. Píšu, protože je mi líto ztraceného kouzla a radosti, které lidem tady u nás na Moravě, ač neměli život nejlehčí, kdysi tyto svátky přinášely.

A dnes? Vánoční řetězy ve výkladních skříních už v září, vtíravé reklamy na nekvalitní cetky, purpura, co připomíná vzhledem i vůní staré seno… To jsou dnešní Vánoce. Já však zjistila, že mohou být i jiné! Abyste uvěřili, posílám pár fotek. A také pár odpovědí na otázky, na něž mi moje babička, stará a moudrá žena, odpověděla. Na otázky, které jsem si v některých chvílích kladla v duchu, zatím odpovědi hledám.

Doba Panenských jablíček

Moje babička Ludmila žije skoro celý život ve Vracově. Neměla zrovna lehký život. Hodně se nadřela na poli, při tom ještě vychovala čtyři děti. Kolikrát jsem si v předvánočním šílenství v obchodech i na ulicích na ni vzpomněla a položila otázku: Jak to ta moje babička, které je dnes 87 let, tenkrát všechno stihla? Měla vůbec pro děti nějaké dárky? A ona – dostala třeba i ona něco? Letos jsem se přestala ptát v duchu a položila babičce své dotazy přímo.

Vzpomněla si na brož, kterou jí daroval její první manžel, který později zemřel. Časem šperk ztmavl a navždy někam zmizel. Ale ve vzpomínkách se jí vybavil jako první.

„Jako mladá jsem dostávala buď látku, nebo vlnu," vyprávěla mi. „Tenkrát se hodně pletlo a šilo. Pro sebe i pro naše blízké. Peněz moc nebylo. I kolo, co jsme s dědou pak dětem koupili, bylo jedno. Děti čtyři – tak ho dědily. Ale třeba hrnečky, na kterých byly vymalované motivy z pohádek, ty dostal každý svůj vlastní,“ dodala s úsměvem.

Jednou prý s dětmi vyrobili z tvrdého papíru dokonce Betlém. A na podzim pěkně opatrně uskladnili někde ve sklepě Panenská jablíčka. Kdo je nezná, tak vězte, jsou z jabloně, která má poměrně malé, tvrdé, avšak krásně červené plody. „Do Vánoc vydržely, pak jsme je naleštili a věšeli na stromeček.“

K Vánocům samozřejmě patřila vánočka. Ta prý vyhrávala na celé čáře. Z cukroví to byly Medvědí tlapky a vykrajované linecké pečivo. Slepovalo se samozřejmě domácí rybízovou marmeládou. „Hodně jsme i krájeli jablíčka a čekali na hvězdičku. Věštila v budoucnosti štěstí,“ usmívala se babička. „Ale i olovo jsme lili, nemysli si.“

V duchu jsem položila tentokrát otázku sobě – v kolika rodinách se asi na Štědrý den rozkrojilo jablíčko? I když bych se možná měla spíše zeptat – bývá na českých štědrovečerních stolech ještě někde „obyčejné“ jablko? Možná ananas, lichi, avokádo, ale jablíčko…?

Veselé počty

Přestože má babička už svůj věk, vždy si v období Vánoc najde čas na své přátele a známé. Pravda, mnozí z nich už mají potíže s chůzí, ale v setkání jim to nezabrání. Většinou nasedneme společně do auta a na vánoční meeting, jak by se dnes řeklo, ji odvezu.

I proto jsem byla letos opět svědkem toho, jak se doslova a do písmene staří známí přou o to, kdo je starší. Na toto téma vtipkují každoročně a pořádně. Komu je osmdesát – ten je v očích seniorů, jimž je skoro devadesát let, přece ještě mladý! A počítají se hodně i dny. Kdo je narozený v lednu – je zkrátka starší než ten, kdo se narodil sice ve stejný rok, ale „až“ v únoru.

Za Zdenkou do Kyjova

O letošních svátcích jsem s babičkou jela i na návštěvu za její kamarádkou Zdenkou do Centra pro seniory v Kyjově. Je odmalička pohybově postižená. Vím, že babička za ní jezdí nejen o Vánocích.

V Centru si „děvčata“ vyměnila dárky. Zdena dostala košík dobrot a babička knížku. Opět mi v hlavě naskočila myšlenka, jestli i já dokážu po letech přijít za kamarádkou, nebo – přijde jednou některá z nich třeba za mnou….?

Mé ne zrovna nejveselejší myšlenky ale obě dámy rychle zahnaly svým nezdolným optimismem a veselým pohledem na sebe i okolní svět. Během návštěvy se chovaly jako mladice. A když přišlo na focení, obě se nejdříve pečlivě upravily a pak se navzájem špičkovaly.

Nevydržela jsem a zeptala se, jak to dělají, že při svém stáří, kdy by opravdu aspoň občas měly nárok, nefňukají a jsou na první pohled opravdu rády na světě. Obě se shodly, že hodně čtou. „Víš, důležité, je stále něco dělat. Já se snažím nejen hodně číst a sledovat současné dění. Ale taky třeba šiju tašky nebo peču," ochotně mi dále vysvětlovala babička Ludmila. Na svůj věk je opravdu neskutečně čiperná. Ach, babi, chtěla bych být jako ty!

Všem hodně zdraví a tobě, babi, díky!

Nakonec Vám prozradím, co nám, svým vnoučatům, babička letos nadělila. Stejně jako kdysi svým dětem podle jejích slov praktické dárky. Vracovské šátky ke krojům a krásné, ručně vyrobené, krajkové ubrusy.

V jejích očích praktické dárky. Ale v mých očích dárky, v nichž mi darovala kus tradice, kterou cítím jako povinnost nést dál. Ale zároveň i kus něčeho ze sebe. Něco, na co neexistuje reklama, protože to se nikde koupit nedá. Byly to krásné Vánoce i díky tobě, babi, děkuju ti!

A Vám všem v redakci přeji hodně zdraví do nového roku.

Vaše čtenářka Šárka

… a ještě jednou Stanislav Fišer

Večer moderovaný Vladimírem Čechem (obr. 2) se opravdu vydařil. Mezi hosty – gratulanty se dále objevili např. Wabi Daněk a Libuše Švormová.

Věra Nerušilová (obr. 3) zazpívala písničku Kočka za Záběhlic, Olga Walló ocenila herecký talent pana Fišera, s další písničkou přišel Milan Krbec ze skupiny Zelenáči, a pogratulovali i herečtí kolegové Jana Drbohlavová, Dana Syslová a Ladislav Trojan.

Popřál také dlouholetý kolega Petr Kostka (obr. 4) a herci z představení Pan Kaplan má třídu rád v čele s režisérem Miroslavem Hanušem a hudebníkem Milanem Potočkem.

Oslavenci přišel popřát na závěr i ředitel Městských divadel pražských Ondřej Zajíc (obr. 5). A celé divadlo nakonec Stanislavu Fišerovi aplaudovalo potleskem ve stoje.

I chodit se musí umět

Nejen na tyto otázky chce pomoci odpovědět nová kampaň BESIPU, která tentokrát míří na seniory. Ano, právě šedesátiletí a starší spoluobčané jsou hlavními adresáty informační kampaně oddělení BESIP Ministerstva vnitra.

Občané v důchodovém nebo těsně předdůchodovém věku jsou z hlediska silničního provozu jednou z nejohroženějších cílových skupin. Policejní statistiky za rok 2010 ukazují, že 19 % všech osob usmrcených v souvislosti se silničním provozem byly osoby starší 64 let. Ve stejné věkové kategorii pak bylo celých 44 % ze všech usmrcených chodců!

„Příčin tohoto stavu je nepochybně celá řada. Senioři se potýkají se zdravotními omezeními způsobenými jejich věkem, jako jsou především zúžené periferní vidění nebo prodloužená reakční doba v důsledku zhoršeného zraku i sluchu,“ říká Jiří Polomis z útvaru sociální prevence Městské policie hl. m. Prahy a dodává „ Jako chodci jsou senioři znevýhodněni pomalejší chůzí při přecházení, ale například také malou ochotou obléci si za snížené viditelnosti výraznější oblečení či reflexní doplňky“.

Nejen spoty, ale i besedy, slibuje Loprais

„Seniory v roli řidiče, cyklisty, chodce či cestujícího v prostředku hromadné dopravy osob chceme prostřednictvím spotů v rozhlase (Český rozhlas 2 a Rádio Impuls) a televizi (ČT 2, ČT 24 a ČT 4) upozornit na jejich nejdůležitější práva a povinnosti a připomenout jim časté špatné návyky a nebezpečné chování v silničním provozu a v dopravě obecně. Mnoho si ale také slibujeme od besed, které budou krajští koordinátoři BESIP organizovat v klubech seniorů, v kurzech univerzit třetího věku a při podobných příležitostech,“ komentuje informační kampaň Karel Loprais, který je zmocněncem ministra dopravy pro bezpečnost silničního provozu.

Dobrá zpráva pro diabetiky

Slovo odborníka

„Léčba bolestivé formy diabetické neuropatie je dosud jeden z mých nejhůře řešitelných problémů. Péči o tyto pacienty řeším ve spolupráci se svou manželkou, neuroložkou MUDr. Monikou Záhumenskou,“ říká MUDr. Emil Záhumenský.

„ Kromě dosud užívané standardní terapie diabetické neuropatie, která bohužel není dostatečně efektivní a je zatížena vedlejšími účinky léků, hledáme nové možnosti příznivého ovlivnění této diabetické komplikace. Proto jsme už v minulosti využívali například i léčbu infuzní ozonovou terapií a nyní zavádíme novou léčebnou metodu mesodiencefalické modulace. Ta se dle dosavadních zkušeností jeví velmi perspektivní, neboť zlepšení a dlouhodobý efekt byl prokázán u 85 % léčených pacientů. Navíc je velmi bezpečná, dosud nebyly pozorovány žádné vedlejší účinky. V budoucnu ji lze využít i pro léčbu jiných onemocnění, zvláště těch, které lze příznivě ovlivnit zlepšením mikrocirkulace,“ dodává MUDr. Záhumenský.

Jak jsme na tom v České republice?

V současné době jsou v České republice v provozu čtyři MDM Centra v Praze, Plzni, Příbrami a Mariánských Lázních. MDM Centrum ve Zlíně je tedy prvním centrem pro léčbu této závažné komplikace diabetu na Moravě.

V Zlínském kraji žije přibližně 50 tisíc registrovaných diabetiků, v České republice celkově přes 800 tisíc, z toho téměř polovina trpí nejčastější komplikací - diabetickou polyneuropatií. Ta má za následek různé zdravotní problémy včetně palčivých bolestí, především dolních končetin, pálení a křečí. Při spojení s dalšími častými komplikacemi diabetu vede až k amputacím.

Riziko rozvoje diabetické polyneuropatie ohrožuje všechny diabetiky, což je alarmující fakt především pro dnešní populaci. Cukrovka se, na rozdíl od dřívější doby, vyskytuje běžně už v generaci třicátníků a čtyřicátníků. Ti tak v průběhu svého života mohou počítat s bolestivými projevy diabetické polyneuropatie.

K potvrzení účinků metody MDM proběhly dvě klinické zkoušky ve FN v Hradci Králové a ve FN Motol v Praze, v současné době dobíhá studie ve FN v Plzni, jejichž výsledky budou známé začátkem roku 2012.

Více na mdmcentrum.com

Knihy pod stromeček

Možná pro většinu lidí z generace po padesátce už to není ono. Nemít možnost listovat, zakládat si to, kam jsme dočetli, lístkem z tramvaje nebo pohledem od dětí z prázdnin. I když – posílají je ještě dnes děti nebo vnoučata? A lístkem také asi těžko, třeba v Chotěboři tramvaje vůbec nejsou. Ať si každý čte, z čeho chce, hlavně ať čte! A tady jsou tipy na knihy jako vánoční dárky. Pro malé, velké i ty největší čtenáře:

Hrůzostrašné pohádky

Hrůzostrašné pohádky o dracích, obrech, čertech, ježibabách, čarodějích, jezinkách a dalších strašidelných bytostech z domácích lidových pramenů i jiných evropských zdrojů vybral a barvitým jazykem převyprávěl Jiří Žáček. Tajemnou atmosféru svými ilustracemi vytvořil Adolf Born, a tak se děti, které se rády bojí doma pod peřinou, mají na co těšit. A proč právě hrůzostrašné pohádky? Protože je děti nejen milují (dospělí ostatně také, jen jim říkají jinak), ale zároveň v nich najdou mnoho příkladů, jak mohou překonat vlastní strach. Vědomí, že rodič nebo jiný dospělý vypravěč je nablízku, dětem pomáhá, ale zápas o statečné srdce si musí vybojovat samy.

Jak se zbavit mstivý Soni

V knížce Jiřího Holuba, kterou ilustroval Juraj Martiška Jak se zbavit mstivý Soni se dočtete: „Než k nám do Žábokudel přišla Mstivá Soňa, bylo vlastně všechno úplně v pořádku. Jsme malý městečko, kde, jak říká naše babi, vidí do talíře každej každýmu. Máme jedno náměstí, radnici, na kopci hrad a naši slavnou školu. Právě tam chodím já, Čalabounová, Žvejkalová, Vřeteno nebo srabík Vášnivý a všichni jsme žáky páté třídy. Není nás moc, asi patnáct, protože jak říkám, Žábokudly jsou maličký město mezi kopcema a lesama, a tak je možný, že jste o něm ani neslyšeli. Učitelé nás moc rádi nemají, prej všichni rosteme pro polepšovnu, ale my si to nemyslíme. Asi trochu zlobíme, ale kdo ne?

A tím vlastně víte, vše potřebné – v Žábokudlech se jednoduše rozpoutala válka páťáků proti přísné paní učitelce. I když, občas to vypadá, že je to přesně naopak. V každém případě příhody dětí, rodičů i učitelského sboru, které se udály během druhého pololetí v jedné malé základní škole, vám přinesou spoustu legrace a inspirace pro vlastní rošťárny.

Hon na lišku

A teď to slíbené pro větší čtenáře: Hon na lišku asi mnozí nezažili, ale knížku s tímto jménem si mohou klidně přečíst a ani se nemusí trmácet lesem. O čem to bude?
Čarodějka Moire byla zvolena představenou Bratrstva, ale stejně pevné jsou její vazby k Layele, sektě válečných čarodějů. Přesto není šťastná. Vztah s Desmondem, jejím přítelem a milencem, prochází těžkou zkouškou, navíc čelí neustálým útokům ze strany neznámého nepřítele. I proto se Moire rozhodne zúčastnit bojů v Posensku. Čarodějka, nejistá si sama sebou, zuří a její hněv si nezadá s řáděním živlů.
Na sérii povídek o Moire a Desmondovi a na román Nakažení navazuje Petra Neomillnerová knihou Hon na lišku, další temnou fantasy, která je zároveň prostřední částí trilogie Písně čarodějky.

Panovníci českých zemí ve faktech

Další nabídka je pro milovníky historie. Autor Vladimír Liška nám ve své knize Panovníci českých zemí ve faktech, mýtech a otaznících dává prostřednictvím svých úspěšných medailonků významných českých králů a knížat nahlédnout již potřetí do dob dávno minulých. Tentokrát čtenářům důkladně představí Soběslava I., Vladislava II., Soběslava II., Jindřicha Korutanského, Karla IV., Vladislava II. Jagelonského, Maxmiliána Habsburského a Karla VI.

Zlatá knihu písniček

Co vám to říká: Pane profesore, zazpívejme si! Ano, nesmrtelná hláška z filmu Marečku, podejte mi pero. Kolik znáte dalších lidových písniček, vedle té Prší, prší, kterou tehdy poněkud odrostlejší žáci ve filmu zanotovali? Ještě dvě, tři, deset? Málo se dnes doma zpívá, málo. Ale – můžete to napravit! Kupte sobě i svým dětem Zlatou knihu písniček s ilustracemi Petry Řezníčkové. Najdete v ní více než 100 nejkrásnějších českých lidových písniček. A vězte, že podle tohoto výpravného zpěvníčku, podle si mohou zazpívat malí i velcí.

O Adventu do Betlémské kaple

Jejím hlavním tématem, která chce připomenout tradiční kouzlo českých a lidových Vánoc, je malba. A sice malba vytvořená nejrůznějšími technikami. Návštěvníci uvidí ukázky rozmanitých způsobů malování na nejrůznější podklady (papír, látka, kámen, dřevo, kov, sklo či kůže), a budou moci obdivovat prastarou techniku podmalby na sklo, překrásné vitráže a mozaiky.

Seznámí se s různými technikami zdobení textilu a názornou ukázkou tvorby modrotisku. Právě touto technikou byl zhotoven i velký modrotiskový betlém Antonie Dostálkové, který patří k ozdobám výstavních prostor.

Především dámy potěší ukázky různých způsobů vyšívání (např. malba jehlou, křížková výšivka, Richelieu) a tvorby krajek (např. paličkované a šité krajky, frivolitky, drhání). Stejně tak ocení malbu na hedvábí, batiku, díla z ovčího rouna i různé metody tkaní látek.

Zkusíte ovládnout hrnčířský kruh?

Samostatnou kapitolu pak představují ukázky zdobení dřevěných předmětů, technik sahajících hluboko do historie, kdy se užitkové předměty upravovaly řezbou, vypalováním, barvením, malováním, vyléváním kovem, vybíjením a intarziemi. Vedle klasických vyřezávaných betlémů si návštěvníci budou moci prohlédnout i intarzovaný betlém Josefa Procházky, který autor vytvořil z dýh pocházejících ze 48 druhů dřev.

Mezi unikáty patří vystavený betlém na kůži, což byl materiál v minulosti hojně využívaný ke zdobení. Ke stejnému účelu sloužila i keramika. Na výstavě jsou k vidění ukázky Tupeské, Chodské, Habánské, zakuřované keramiky i díla současných tvůrců. Na funkčním hrnčířském kruhu si návštěvníci můžou sami vyzkoušet svoji zručnost.

Slavné betlémy i unikát

Nejen ozdobený stromeček, ale i betlémy nám vytvářejí doma atmosféru nejkrásnějších svátků v roce. Většinou rozkládací papírový. Nejrůznější betlémy si užijete i na této výstavě, protože malovaným betlémům je věnována velká část expozice. Některé pocházejí od našich slavných malířů (Mikoláš Aleš, Josef Wenig, Josef Lada, Marie Kvěchová), zastoupeny jsou i ty současné.

Vystaveny jsou také velkolepé ústecko-orlické jesličky Jiřího Knapovského a třebíčské malované betlémy Květoslava Syrového. Zajímavostí je i skautský betlém z roku 1945, tehdy 17letého autora Oldřicha Drozdy.

A protože na české výtvarné pojetí Vánoc mělo zásadní vliv dílo Josefa Lady, nesmí chybět ani na této výstavě: unikátní, kulisově vytvořený betlém, který přemaloval podle pohlednic Josefa Lady Jiří Zapletal.

Výstava je dále obohacena o sbírku skříňových betlémů, které zapůjčilo Krkonošské muzeum správy KRNAP z Vrchlabí.

Mnoho návštěvníků jistě překvapí i malovaný betlém, který přímo pro tuto výstavu namaloval jako svůj první betlém autor slavného krtečka, malíř Zdeněk Miler.

Doprovodný program

Během výstavy budou tvůrci předvádět různé výtvarné techniky. Uskuteční se i 12. setkání řezbářů za účasti českých a slovenských špičkových umělců. Setkání krajkářek tentokrát obohatí ukázky různých technik vyšívání a tkaní.

Otevřeno denně: 9,00 – 18,00 hod.
Krajkářské sympozium: 10. 12. – 31. 12.

Pozor:

24. 12. a 31. 12. – otevřeno 9,00 – 14,00 hod.
25. 12. A 31. 12. Otevřeno 13,00 – 18,00
Výstava bude uzavřena 2. 1. 2012 v 18,00.

Veselé Vánoce Jana Třísky

Řada divadelních herců prožije kus Vánoc v práci, protože leckde se ještě na Štědrý den odpoledne hraje, o dalších svátcích ani nemluvě. Ovšem málokterý z našich oblíbených umělců bude snídat na zahrádce. Jeden však určitě. Jmenuje se Jan Tříska. Ovšem nebude snídat na zahradě třeba v pražských Dejvicích, ale v Kalifornii. Tam jsou Vánoce slunné.

Letos je právě zde herec, který napříč generacemi utkvěl v povědomí diváků minimálně úderem dlaní do tabule a důrazným oznámením – jmenuji se Igor Hnízdo! – prožije nejen se svou ženou Karlou Chadimovou. Do Los Angeles přijede s nimi oslavit Vánoce starší dcera Karla s manželem dvěma dětmi. „ Přiletí z Minnesoty, kde jsou kruté zimy. A z Prahy přiletí také bratr mojí ženy s jedenáctiletým synkem. Tak budeme mít veselé vánoce,“ říká Jan Tříska.

A silvestrovské oslavy, co myslíte, budou u Třísků bouřlivé? Nikoli. „Všichni hosté už budou pryč a tak jako většinu Silvestrů budeme s Karlou sami. Když nemusím, nejsem vzhůru až do půlnoci a jdu spát. Pěkně si pak vychutnám novoroční ranní běh,“ těší se herec. Je známý tím, že každé ráno vstává kolem páté hodiny a jde běhat. Ať je kdekoliv.

Tříska běžící a hrající u nás

Proto se můžeme těšit, že běžícího Jana Třísku uvidíme v lednu i u nás. A nejen to. Bude se zde totiž připravovat na sto osmdesátou pátou reprízu vynikající hry Kumšt světově proslulé francouzské autorky Yasminy Rezy, kvůli kterému na konci měsíce přiletí do Prahy. Čeká ho spolu s Janem Hrušínským a Janem Kačerem (na snímku) zhruba patnáct představení, na která se podle svých slov velice těší. Tudíž zažijeme Jana Třísku i hrajícího.

Polovina z počtu představení, která tu na něj čekají, se bude hrát na jevišti Divadla Na Jezerce a polovina na zájezdech (např. Karlovy Vary, Beroun, Písek, Odry, Žďár). V závěru února na Jezerce herci odehrají dvou stou reprízu úspěšné komedie a poté se Jan Tříska vrací do Ameriky.

Kumšt a kumšt

Kumšt, který nastudoval režisér Jan Hřebejk, se stal jedním z nejoblíbenějších titulů Jezerky. Od května 2007, kdy měl premiéru, jej zhlédly již desetitisíce lidí.

Děj se odehrává v uzavřeném pánském spolku, který se stal jediným pevným bodem v životě tří kamarádů. Jejich poklidné vztahy naruší zprvu banální spor kvůli modernistickému obrazu, který přeroste v hádku a nakonec v úporný spor. Ten ale diváci oceňují častým smíchem a potlesky na otevřené scéně.

Škoda, že to nejde i u sporů, k nimž dochází na naší „otevřené scéně politického života“. Většina z nich by si spíše zasloužila leda tak potlesk přes obě tváře. Neodměnit jím hlavní aktéry těchto „představení“ je někdy také kumšt!

Slovenský Betlehem v Praze

V Praze se vám to podaří, když třeba navštívíte v podzemí pražské Betlémské kaple výstavu, kde na vás čekají skutečně unikátní kousky. Všeliké betlémy ve vás rozezní tu správnou sváteční strunu. Máte sice čas až do ledna, ale proč to odkládat?

Kam byste však v Praze tento pátek jít určitě, je Divadlo ABC. Třeba s vnoučaty. V prvé řadě vám budou vděčni jejich rodiče – tedy vaše děti, a jejich děti, tedy těch vašich dětí, budou možná ušetřeny výlevům nervozity, která na jejich mámy a táty doléhá, ať se brání, jak chtějí.

A v druhé řadě – zažijete s nimi – anebo bez nich, to už je jedno, krásné předvánoční chvíle. A v neposlední řadě se zúčastníte oficiálního zahájení Vánočního festivalu v divadlech ABC a Rokoko.

Česko-slovenská pohoda

V pátek 9. prosince v 16,00 hodin se v Divadle ABC odehraje nádherné vánoční představení slovenského Starého divadla Karola Spišáka s názvem Slovenský Betlehem. Protože však kapacita divadla je omezena, doporučujeme do divadla zavolat nebo napsat, zda máte ještě šanci se přijít podívat. Zde jsou spojení: telefon – 224 215 943, mail rezervace-d-p-.cz.

Kdo se chce dozvědět slovenském souboru SDKS více, ať si nalistuje stránky www.staredivadlo.sk. A ptáte-li se, jak je Staré divadlo vlastně staré, pak prozradíme jen, že vzniklo už v roce 1960. Tehdy se ale jmenovalo trošku jinak. Co by to také bylo za divadlo, kdyby se hned při svém vzniku jmenovalo staré, že.

Tak příjemnou zábavu, ať už s dětmi, vnoučaty, partnery, zkrátka se všemi. Nakonec hezkou zábavu i těm, kteří vyrazí do divadla sami! Třeba zrovna tam potkají někoho, kdo jejich samotu úplně zruší! To by byl dárek!

program

Gratulace Stanislavu Fišerovi

Nepřeberná řada rolí filmových, z nichž jmenujme namátkou aspoň Smrt černého krále. Televizních seriálů – také aspoň jeden za všechny – Hříšní lidé města pražského, televizní zpracování divadelního představení Brouk v hlavě…Dlouhá řada by to byla, kdybychom měli vyjmenovat vše, co na divadle, ve filmu a v televizi Stanislav Fišer ztvárnil.

Nelze ani opomenout dabingové role, z nichž pro nás pamětníky musí zaznít hlavně – Vinnetou! Právě statečnému náčelníkovi Apačů propůjčil svůj hlas. Daboval však i např. Petera Sellerse. Určitě právem je jedním z držitelů ceny Františka Filipovského v této umělecké disciplíně.

Jakoby mu do krve přešla i statečnost Vinnetouova, díky které se popral s vážným onemocněním, jež ho nakonec připravilo o hlas. Ani to však nezabránilo Stanislavu Fišerovi, aby se vrátil nejen na televizní obrazovky (např. seriál Velmi křehké vztahy), ale i na divadelní jeviště Městských divadel pražských, kde dodnes hraje v představení Pan Kaplan má třídu rád.

Benefiční večírek k hercovu jubileu, kam se pochopitelně dostaví nejen sám oslavenec, ale i řada vzácných gratulantů, zorganizovala právě Městská divadla pražská, v nichž vytvořil řadu nádherných rolí. Bude v Divadle Rokoko v sobotu 17. Prosince a začíná ve 20,30. I vy můžete být u toho – stačí jen koupit vstupenku a přijít.

Za všechny, kteří na večírek jít nemohou, už teď panu Fišerovi děkujeme za krásné role a samozřejmě přejeme co nejvíce síly a zdraví do let dalších!

Vede Facebook, ale není sám

Letos stoupl v České republice počet uživatelů Facebooku o téměř půl milionu, přičemž celkový počet Čechů aktivních na této sociální síti dosáhl téměř 3,3 milionu. V zahraničí velmi populární Twitter si zatím oblíbilo jen 45 tisíc Čechů. Na popularitě získává i profesní sociální síť LinkedIn, na které si založilo profil už přes 170 tisíc Čechů.

Komunitní portál YouTube, který je v Česku vedoucím video serverem, používají téměř tři čtvrtiny české internetové populace. Novinkou na českém trhu je i projekt Google+, který za první čtyři měsíce získal více než 40 miliónů uživatelů po celém světě.

Facebook a Twitter

Podle agentury je mezi Čechy 3 294 500 uživatelů Facebooku (2 859 140 v říjnu 2010). Prakticky půl na půl jej používají ženy i muži. Nejčastěji ve věku od 25 do 29 let. (zdroj: fejsbucek.cz) „Facebook je nejsilnější sociální síť v Čechách. Průměrný čas, který na Facebooku denně lidé stráví, je asi 37 minut,“ říká Rostislav Starý z agentury PR.Konektor.

Naproti Facebooku stojí mikroblogovací služba Twitter, již využívá i iSENIOR.cz ke krátkým zprávám v pravé části monitoru. Twitteru mezi necelými 45 tisíci českými uživateli jasně dominují muži (76 %). „V Čechách lidé nejvíce tweetují po 21. hodině a hlavně v pátek. Průměrný čas strávený na Twitteru je asi 23 minut,“ říká Jakub Mach ze společnosti MicroMedia.

Chytré telefony

Na rozvoj sociálních médií má vliv i rostoucí popularita chytrých telefonů (smartphonů). Jejich podíl v internetové populaci v České republice dosáhl už na 29 %. „Chytré telefony jsou cenově stále dostupnější a internet a sociální sítě jsou jedním z lákadel, které jejich prodeje podporují,“ dodává David Arzt ze společnosti Huawei, která letos uvedla levné smartphony i na český trh.

Jeho slova potvrzují statistiky: čtvrtina uživatelů smartphonů přistupuje přes svůj chytrý telefon k sociálním sítím denně, 54% jich aktualizuje svůj profil alespoň jednou za měsíc. Nejprodávanější mobilní platformou na českém trhu je OS Android.

Video patří YouTube

Nejpopulárnější platformou pro videa v Česku je jednoznačně video server YouTube, který téměř 60% respondentů navštíví alespoň jednou týdně. Čeští uživatelé zhlédnou na YouTube více než 400 milionů stránek za měsíc. Globálně na YouTube přibudou každou minutu dva dny video obsahu (48 hodin), denně YouTube eviduje 3 miliardy zhlédnutí.

„Video portál YouTube, který je zároveň i druhým největším vyhledávačem na světě, v Česku pořád roste, což potvrzuje významný nárůst sledovanosti o více než 100% a neustále rostoucí trend video obsahu nahraného českými uživateli,“ dodává Božena Řežábová, manažerka YouTube & Display z českého Googlu. Právě Google v létě odstartoval nový projekt Google+, kterým chce virtuální komunikaci a sdílení co nejvíce přiblížit tomu v reálném životě.

A co profesionálové?

Sociální síť, kde uživatelé mohou sdílet informace o svém vzdělání a pracovních zkušenostech, je Linkedin. Celkem je na ní 120 milionů uživatelů z 200 zemí. Česká republika je se 170 tisíci profilů co do počtu uživatelů 43. v celosvětovém žebříčku. Díky Linkedin se dá najít pracovní místo i sledovat trendy v oborech v jednotlivých profesních skupinách.

Gratulace do Valašského Meziříčí

Její dlouholetá pracovnice a ředitelka ve Valašském Meziříčí, jež poskytuje pomoc zejména seniorům, totiž získala významné ocenění za činnost a přínos v oblasti poskytování sociálních služeb Zlínského kraje. Jmenuje se Dobromila Krupová (na snímku v bílém saku a kyticí uprostřed).

Paní Daniela působí ve středisku Diakonie ČCE Valašské Meziříčí od roku 1993, v období 2004 - 2011 v pozici ředitelky.
Letos v létě odešla do starobního důchodu, ale nadále se aktivně podílí na činnosti střediska i na práci se seniory. Pokračuje v lektorské činnosti k tématice trénování paměti, též ovlivňuje dění v komunální politice účastí v pracovní skupině Senioři a rolí vedoucí manažerského týmu.

Ve své profesi dosahovala a dosahuje mimořádných výsledků. Kromě rozvoje a rozšiřování služeb „svého“ střediska pomohla spolu s městem Valašské Meziříčí a místní Charitou vybudovat síť regionálních sociálních služeb a navázat mezi nimi dobrou spolupráci. Podařilo se jí tak zviditelnit a zkvalitnit sociální i zdravotní služby v oblasti péče o seniory, nevyléčitelně nemocné a o lidi s demencí.

„Služba potřebným znamená mnohem víc, než pouhé poskytnutí základních potřeb,“ říká. „Jde o zvýšení důstojnosti a sebeúcty starších lidí, odstranění bariér nejen v pohybu, ale i ve vztazích mezi lidmi, mezi generacemi. To všechno považuji ve své práci za nesmírně důležité,“ doplňuje oceněná, která má svůj základní životní postoj obsažen snad již v křestním jménu.

Slavnostní předávání ocenění proběhlo 14. listopadu 2011 ve zlínské Baťově vile pod záštitou hejtmana Zlínského kraje pana Stanislava Mišáka a za účasti významných hostů. Dodatečně gratulujeme!

Praha zve na cvičení

Díky zapojení Domů dětí a mládeže bude poprvé cvičení probíhat i přes zimu.

„Heslo - ve zdravém těle zdravý duch - platí v každém věku. Proto jsme rádi, že se podařilo pro seniory zajistit pokračování v bezplatném cvičení i přes zimu. Navíc nás těší, že cvičení bude opět probíhat pod vedením zkušených instruktorů z týmu 2beFit Davida Hufa,“ zastupitel Petr Bříza.

Letní projekt bezplatných cvičení pro veřejnost v pražských parcích odstartoval

16. května tohoto roku a slavnostní ukončení letní sezony se odehrálo 21. září v Oboře Hvězda.

„Myslím si, že pohyb je prospěšný pro každou věkovou kategorii. Velký význam má zejména pro lidi v pokročilejším věku, kdy je důležitý pro delší a zdravější život, a kromě utužení zdraví přináší i zábavu. Jsem ráda, že cvičení bude probíhat i přes zimu, kdy je venkovních aktivit méně než v teplém počasí,“ říká starostka Marie Kousalíková, která si sama cvičení vyzkoušela a chválí si ho.

Podzimní a zimní program bude probíhat až do 30. dubna 2012.

Více na http://www.prahasportovni.cz/ a na http://www.prahasportovni.cz/projekty/cviceni-pro-seniory.

Život 90 přichází s unikátní pomocí seniorům

Zahraniční zdroje uvádí, že každý rok potká téměř jednu třetinu seniorů ve věku nad 65 let pád. U té této věkové skupiny také nejčastějším důvodem k hospitalizaci (u žen z 66% a u mužů z 52%). Pokud přijede pomoc do jedné hodiny, funguje 90% seniorů dál zcela bez problémů. Pokud se ale seniorům dostane pomoci až po 12 hodinách, samostatného fungování s nezměněným režimem je následkem pádu schopno již jen 10% seniorů.

Pomáhá už jednadvacet let

Občanské sdružení ŽIVOT 90, které je nejdéle působící organizací zaměřenou na seniory v České republice, nabízí unikátní způsob péče, která u nás zatím nemá obdoby.

„Na rozdíl od zahraničí, kde existují například Centra pro ambulantní komplexní diagnostiku pádů, je prevenci pádu v České republice věnována jen malá pozornost a samotná problematika pádu je zatím podceňovaným tématem. Z vlastní praxe mohu říci, že pád má pro hospitalizované pacienty v seniorském věku závažné důsledky a neméně závažné důsledky má i pro pacientovu rodinu, která musí po propuštění věnovat pacientovi daleko větší péči,“ popisuje MUDr. Pavel Šebor situaci z hlediska lékařů, kteří s lidmi po pádu přicházejí do styku nejčastěji.

„Pád pro seniora vždycky znamená velký problém. I pokud se nic nestane, začnou se staří lidé pádů obávat a omezovat své běžné aktivity. Menší fyzická aktivita vede k rychlejšímu procesu stárnutí, a tak ve svém důsledku tito lidé padají častěji než lidé, kteří se pádu neobávají. V horším případě musí být senior hospitalizován a někdy dokonce přesunut do zařízení s trvalou péčí. Čím déle zůstane senior bez pomoci, tím je samozřejmě situace horší a následky pádu trvalejší,“ vysvětluje problematiku pádu manažer sekce Krizové pomoci a poradenství ŽIVOT 90 Robert Pitrák.

Tísňová linka od 1. listopadu nově

ŽIVOT 90 přichází s unikátním řešením tohoto problému. Již 19 let provozuje tísňovou péči. Ta je od 1. listopadu dostupná ve zcela nové variantě mobilní komplexní asistence fungující kdekoliv v dosahu sítě GSM.

„Jedná se o malou krabičku, která funguje na stisk SOS tlačítka, a která dokonce sama dokáže pád na základě nehybnosti rozpoznat. Nově nabízíme tuto službu také v mobilním telefonu pro seniory. Obě zmiňované varianty fungují doma i venku, po celé ČR,“ popisuje první část řešení Robert Pitrák.

Dalším krokem, bez kterého by logicky tento systém nefungoval, je dispečink tísňové péče fungující 24 hodin denně, který obsluhují zdravotní sestry a sociální pracovníci, kteří mají k dispozici sociální a zdravotní záznam uživatele. Ti mohou zjistit, kde se uživatel v době, kdy potřebuje pomoc, přibližně nachází. Následně komunikují s uživatelem a organizují potřebnou pomoc. Především jejich práce je posledním kamínkem do mozaiky, která z této služby dělá opravdu komplexní podporu řešení krizové situace.

Aktivní a důstojné stáří!

Od takto komplexního řešení si ŽIVOT 90 slibuje nejen to, že zabrání mnohým zdravotním a sociálním komplikacím, kterým senioři v důsledku náhlých pádů musí čelit, ale hlavně, že seniory podpoří v aktivním a bezpečném životě. „Pokud bude mít senior jedno z těchto špičkových technologických zařízení při sobě, jsme schopni zajistit pomoc téměř okamžitě a tím snížit i riziko, že pád bude mít závažné komplikace a vliv na další život.

Navíc sebedůvěra, kterou senior díky tomuto systému získá, je nezbytným předpokladem pro to, aby zůstal aktivní, a tím i nejlepší prevencí pádu samotného. Tutu službu tedy vnímám jako další hmatatelnou realizaci naší vize umožnit seniorům aktivní a důstojné stáří,“ shrnuje myšlenku služby Jan Lorman, ředitel a zakladatel občanského sdružení ŽIVOT 90.

Něco pro filmové a televizní fanoušky

Podařilo se nám výše zmíněnou frontu vystát a vyplatilo se. „Letos jsme však nekřtili dvě ratolesti, ale tři,“ upřesnil autor nových populárních kalendářů. „Cibulkův kalendář 2012 pro filmové a televizní pamětníky a zbrusu novou knížku Černobílé idoly i jiní.“

Zajímalo nás, co se pod tímto názvem v krásné, na křídovém papíře vytištěné knize skrývá. „Je to publikace o všech hvězdách pamětnických filmů, které nebyly tak slavné. To máte tak – skoro každý zná Vlastu Buriana, Huga Haase, Hanu Vítovou a další herce.. Ale byli tu i dělníci kinematografie, kteří natočili stovky filmů a rozhodně by byla škoda je zapomenout.“

S láskou a nadšením se hned Aleš Cibulka rozhovořil o všech těch postavách a postavičkách, které kniha zahrnuje. „Já mám tuhle knihu rád z tohoto důvodu - někdo přijde a řekne: Marie Ptáková? Tu jsem nikdy v životě neviděl, neznám! Ale jen se podívá na její fotku, řekne: Jó, to je ta, co hrála vždycky ty hubatý domovnice….A ona přitom natočila třeba sto padesát filmů. Totéž Alois Dvorský. Kdo to je? Taky nevíte? A zase, jen byste se podívali na fotku, zase řeknete: Jó, to je ten dědeček, jak tam vždycky někde prošel….“

A tady je ta exkluzivita: O novince, která doplnila letošní kalendáře nám Aleš Cibulka prozradil – 1. května příštího roku vyjde dokonce druhý díl knihy o neznámých-známých hvězdách našeho filmového nebe. „To jsem fakt tady ještě nikomu neřekl,“ zdůraznil.

Vánoční týden a Mistr Jan

Kalendáře vycházejí – filmový počtvrté, televizní podruhé, uměl byste říct, který měsíc vám dal zabrat? Třeba něco v tom smyslu – se srpnem teda za mnou už nechoďte!

Ohromnou odpovědnost mám za týden, kdy jsou Vánoce. V tom týdnu bohužel zemřel Karel Hašler a já řeším, jestli je vhodné, že já ve vánočním týdnu řeším to, že byl utýrán v koncentračním táboře.

Pak se mi také povedlo do jednoho týdne, kdy se to velmi nehodilo, dát film Krb bez ohně. V tom týdnu totiž byla kdysi jeho premiéra. Na první pohled vše v pořádku. Ale korektorka mi vrátila text, že se jí to prý zdá nevhodné. Ptal jsem se proč – premiéra v tom týdnu zkrátka byla – tak co je na tom nevhodného? No, protože v tom týdnu je výročí upálení Mistra Jana Husa! No – a máte to! Najednou jsem se naučil sledovat nejen levou, ale pravou stranu kalendáře. Tohle je třeba souvislost, která mě dříve při té práci vůbec nenapadla.

Hvězdokupa

To je možná to správné slovo pro všechny, kteří se v pražském Karlíně toho podzimního odpoledne sešli. Hvězdokupa! Hvězdy současné se prolínaly s těmi, které na nás vykukovaly z kalendářů a knih, Ty z fotek vyprávěly u jednotlivých týdnů o tom, co nás i po letech fascinuje. A ty současné?
Úplně obyčejné věci! Například Kamila Moučková, bývalá televizní hlasatelka vyprávěla, že se vrátila z Řecka a že napsala memoáry. Jaroslava Obermaierová přišla se synem Járou a nejen v jejich náručí se střídal miniaturní pes.

Věra Nerušilová využila chvíle, kdy se jí podařilo zastavit běžícího Cibulku, vrazila mu do ruky jeden kalendář a krásným hlubokým hlasem řekla: „Napiš – milované Věře…..“ Alexandr Hemala (bývalý televizní hlasatel, také účastník poslední taneční soutěže Star Dance) vypadal tak, jak už vypadá asi 30 let, tj. skvěle.

Michaela Dolinová vybíhala telefonovat ven na ulici telefonovat, protože uvnitř bylo slyšet vše, jen telefon ne. Ivana Andrlová (herečka) nám prozradila, co dělá a co ji hned první den při natáčení nových dílů legendární Sanitky (ČT) tak trochu vzalo vítr z plachet (brzy se na našich stránkách z rozhovoru s ní dozvíte více).

Kouzelník Pavel Kožíšek chodil mezi přítomnými s malým Kožíškem (kouzelníkův syn, chvíli vypadalo, že ho svými kouzly mění, pak se ukázalo, že tam má syny dva!), nezapomenutelná Olga Čuříková z legendární televizní Vlaštovky odešla mezi prvními, ale pořád ještě zůstávali zpěvačka Petra Janů se svým manželem panem Zelenkou, kteří se stali jedněmi z kmotrů (kalendářů!), Ondřej Kepka, herec, fotograf, v poslední době i moderátor Nočního mikrofóra (Český rozhlas Dvojka), ale především režisér nejen rozprávěl s přítomnými, ale i natáčel, herečka Ivanka Devátá kolem sebe šířila optimismus, aniž by cokoliv řekla, protože ona je na první pohled taková. A ještě tam byl Jiří Štěpnička, Eva Pilarová, Jitka Viktorínová (představitelka Adélky z filmu Babička z roku 1940),…. Jak říkám, hodně hvězd „po kupě“, hotová hvězdokupa!

Na slovíčko s Ivanou Andrlovou

Používáte stolní kalendář?

Ačkoliv za ta léta, co Aleš pamětnické kalendáře vydává, je mám od něj všechny, používám diář. Ale ty jeho mají každoročně své místo v obýváku, i když se podle nich doopravdy neřídím.

To se ve vašem případě dá docela pochopit, diář v kabelce herečky je věcí nepostradatelnou. A co papírky - co, kdy, kam, máte?

Víte, já nejsem velký přítel elektroniky, takže ano – mám papírky, i můj diář je papírový. Ale jsou na nástěnce, na níž visí hlavně ferman (rozpis s daty, kdy herec hraje, pozn. aut.). Jsem zkrátka spíše tužková a papírková než elektronická. Ale pokud jde o ty malé papírky, tak těch nejsem příliš velký přítel, protože je hned ztratím.

Role mladých? Opravdu ne!

Chodíte na Facebook?

Tak toho jsem absolutní nepřítel! Neustále se snažím chránit si své soukromí, tak nevím, proč bych se měla na něm „vyvěšovat“ a být kdekomu na očích. A i když všichni tvrdí, jak jsou všechny údaje chráněné – nevěřím.

Soukromí si chráníte, tématu práce se snad jistě nebudete vyhýbat. Jste, pokud jde o ni, spokojená?

No, moc spokojená nejsem. Ale to už trvá mnoho a mnoho let. Sice nejsem bez práce, téměř denně hraju divadlo. To mě těší, protože to by mi scházelo víc, než cokoliv jiného. Ale na druhé straně je pravda, že natáčení a ta práce, na kterou jsem byla na začátku své kariéry téměř dvacet let zvyklá, tak té „vehementně“ ubylo.
Díky zmíněnému divadlu se z toho nehroutím, ale je mi to líto. Abych tak řekla, v podstatě jsem prošvihla několik let „atraktivního života“, kdy jsem mohla hrát řadu zajímavých věcí. Teď už mohu jenom doufat, že mě někdo přehraje do těch stařenek. Mladé už hrát nemohu – a podotýkám –ani nechci. Možná si někdo myslí, že ano. Ale opravdu ne (smích)!

Babička ano, ale tchyně?

Pracovní věci jsme probraly, mohu se přeci jen zeptat na něco soukromého? Co vaše dcera?

Moje miminko, jak já říkám, tak tomu už je 21 let. Ale já se k ní chovám jako „miminku“ a ona, když je doma, tak si to užívá. Samozřejmě, když za sebou zavře dveře – už je zase dospělá osoba. Zřejmě se chová úplně jinak než u mě, ale já po tom nepátrám. Nemusím vědět všechno, že (opět smích).
Doma si zkrátka užívá status miminka a jelikož je to můj nejbližší člověk, kterého mám doma – tak jí to dopřávám. Občas se samozřejmě rozčílím, udělám kravál, ale jinak spolu máme úžasné soužití. Vytváříme si svůj absolutní mikrosvět, který by opravdu asi málokdo pochopil. Ale nám vyhovuje.

Jste připravená na to, být tchyní?

…(na chvíli se zamyslí)…Tím si nejsem docela jistá. … Jsem určitě připravená na to, být babičkou. Úplně klidně, protože babička má tu výhodu, že to dítě může vrátit, to maminka nemůže. Veliká výhoda….
S tou tchýní si nejsem tak docela jistá. A vím, že člověk nemá do určitých věcí svých dětí mluvit. Moji rodiče mi do nich také nemluvili. I když ve spoustě z nich měli pravdu. Ale to jsem zjistila až pozdě. Opravdu nebyli těmi, kdo by mi dával nějaká ultimata…
Víte, je to její život, ať si ho žije, jak chce. Ale musí si ho žít sama ve svém prostředí. Nikoliv v mém. To si budu tvrdě hájit. … (po chvilce dodá) Ještě nevím, jestli mi to vyjde, to je další věc. (smích)…..

Nová Sanitka pro mě začala smutně

Na co se teď těšíte, nebo co vám momentálně dělá radost?

Mám pocit, že jsem jeden z mála lidí v této republice, koho baví pracovat. Já se vždycky těším na práci. Teď jsme začali točit pokračování Sanitky (seriál České televize, v němž hrála jednu z klíčových postav). Znova jsem se vrátila do tohoto světa – a to mi dělá velikou radost.

I když - natáčení určitě muselo hodně zasáhnout to, že odešel pan Hubač…

….To ano. Tuhle smutnou zprávu jsem se dozvěděla v den svého prvního natáčení, pan Hubač zemřel den předtím … .Bylo to docela ošklivý. Ještě o prázdninách jsme spolu mluvili. Juraj Šajmovič měl 80. narozeniny.a byli jsme při té příležitosti na vernisáži jeho obrazů. My všichni ze „staré Sanitky“ – tedy kdo mohl. Vůbec jsem neměla tušení, jaká je situace, ale to zřejmě nikdo…

Tak raději na veselejší notu – jaká bude nová Sanitka, máme se na co těšit?

My nesmíme ani naznačovat, jak říkají Cimrmani (smích)… Odehrává se v reálném čase, čili je tam jen pár lidí, kteří zbyli z minulého obsazení. Nejen proto, že řada herců už není mezi námi, ale protože i doba děje se posunula. Takže bude určitě jiná. Jaká? To nedokážu to říct. Mohu jen doufat, že bude tak krásná, jako ta předtím..

Stáří má co nabídnout!

Na přípravě tohoto sociálního klipu, který je součástí dlouhodobé kampaně pod titulem OtevrenoSeniorum.cz, se podílela řada nepřehlédnutelných osobností: režisérka Nicole Volavka, Jan P. Muchow či pan Josef Somr, který propůjčil hlas závěrečnému poselství.

Cílem kampaně, je důsledná změna pohledu veřejnosti na seniory. Zdravě kontroverzní ladění kampaně podporují i plakáty umístěné v tisku a v outdoorové reklamě na telefonních budkách. Kampaň zdůrazňuje, že stáří a stárnutí má svoji kvalitu a cenu a upozorňuje na fakt, že senioři jsou ve společnosti přehlíženi a podhodnoceni.

Senioři představují zároveň nejpočetnější skupinu klientů, o něž Diakonie ČCE pečuje ve střediscích po celé republice.

Proč právě senioři?

Pokud položíte podobné otázky někomu z Diakonie, pak se vám dostane takovýchto odpovědí: Stáří nám může dát víc, než si myslíme. Zaměření kampaně se nese v duchu jejího titulu. Chceme otevřít seniorům… Mysl lidí, přístup institucí i jednotlivců, veřejné i neveřejné prostory, zkrátka společnost. Tím, že otevíráme seniorům, otevíráme také sami sobě.

Služby pro seniory tvoří podstatnou část práce Diakonie ČCE, která se stará ročně, opakovaně zhruba o 4 000 seniorů v terénních, ambulantních i pobytových službách. DČCE dlouhodobě spolupracuje s Českou alzheimerovskou společností.

Varovné skutečnosti

Senioři jsou vůči mladším znevýhodněni, běžně označováni pejorativními výrazy (stařík, dědek), často vnímáni jako „pomalí, popletení, nemohoucí…“. Podle domácích průzkumů zažil téměř každý třetí občan starší 60 let a více než každý druhý starší 70 let v nedávné době situaci, kdy se k němu někdo choval rozdílně jen z důvodu jeho vyššího věku. Ageismus se netýká jen nejstarších věkových ročníků.

Jedním z typických příkladů je např. diskriminace starších pracovníků na trhu práce, za které jsou dnes považováni už i padesátníci nebo lidé nad 45 let!

Několik tipů k zamyšlení z tzv. seniorského desatera

Stárnutí je proces, nikoli stav. Neexistuje žádný přesně určený čas „stáří“, starší lidé jsou řekněme jen „mladí lidé s více lety“. Senioři neexistují. Lidé nad 60 - 65 let, kterým jsme zvyklí běžně říkat senioři, jsou nadmíru různorodým seskupením lidí v naší společnosti!

Stárnutí české populace není sociální problém. Věkové indexy mnoho neříkají o skutečné ekonomické závislosti jednotlivých složek populace. Stárnutí populace je historicky zcela ojedinělou záležitostí – cílem není společnost „pro staré“, nýbrž společnost přátelská „pro každý věk“.

Senioři volí, pracují a nakupují. Starší lidé jsou velmi dobrými zákazníky a konzumenty různých služeb. Řada z nich je aktivních i po odchodu do důchodu.
Na stáří se neumírá. I ve vysokém věku se zhruba 1/2 až 2/3 osob těší zcela uspokojivému zdraví.

Více na www.otevrenoseniorum.cz

Stavba bez řemeslníků

O co jde? Řeč je stavbě se jménem Freedomek z Atelieru Štěpán. Ten byl založen v roce 1997. Jeho hlavními oblastmi zájmu jsou architektura sakrální a bydlení. Jeho stavby získaly mnoho ocenění, např. Cenu Klubu za Starou Prahu, Cenu Unie výtvarných umělců, Interiér roku aj.

Stavba nese charakteristický rukopis tvůrce - moravského architekta Jana Marka Štěpána (1967). Je autorem největšího porevolučního kostela u nás – kostela sv. Ducha v Ostravě, ceněného kostela sv. Ducha v Šumné nebo areálu pro mši papeže Benedikta XVI v Brně.

K ostatním stavbám z jeho dílný patří věhlasné Café fara v Klentnici nebo Bambusový dům na Chochole v Brně. V roce 2006 deklamoval svou architektonickou teorii o dekoru struktur. (marek@atelier-stepan.cz)

V pozadí vzniku však stál brněnský zlatník a návrhář Jiří Brosch. Toužil po malém, praktickém domku, příjemném na bydlení a snadném na údržbu, s nímž by neměl příliš provozních nákladů a jehož pořízení by bylo co nejjednodušší – bez nepříjemných stavebních prací, špíny a starostí. V jeho představách byl domek perfektně zařízen a uživateli umožňoval plnohodnotné bydlení.

Freedomek svým konceptem navázal na meziválečné teorie Karla Teigeho o podobě minimálního bytu. První prototyp, který vznikal tři roky, byl postaven na Václavském náměstí v rámci Architecture Week 2010 a nadchl tisíce lidí.

Do města i na vesnici

Všechny typy Freedomků jsou vytvořeny tak, aby v nich mohl člověk pohodlně dlouhodobě přebývat. Uvnitř se skrývá obytná místnost s kuchyňským koutem, ložnicí a koupelnou s toaletou. Nechybí ani spousta úložných prostorů. Součástí freedomků může být také terasa. S ohledem na rozměry Freedomku je prostor rozvržen přísně funkčně a vybavení je promyšleno do posledních detailů. Díky abstraktní architektonické formě se freedomek hodí do města, na vesnici i do volné přírody. S modulem nezávislosti navíc může být plně energeticky nezávislí.

Pokud byste chtěli tento domek vidět na vlastní oči, nemusíte jezdit až do Švýcarska, kde se těší už těší zájmu. Staví se i u nás – a sice v Praze a v Brně.

http://www.freedomky.cz/

Vychutnejte si zelený čaj

Řada lidí si pod pojmem čaj představí šálek černého čaje, ten však existuje pouze tři století. Skutečným původním čajem je zelený čaj, který je vhodný nejen při správném pitném režimu, ale může odstranit i řadu zdravotních problémů.

Prospívá organismu

„Obecně je čaj chápán především jako vhodný prostředek ke snižování únavy, neboť podporuje tělesnou a duševní činnost, jeho účinky na lidský organismus jsou však daleko rozsáhlejší,“ uvedl,“ Petr Zelík, zakladatel a vlastník společnosti Oxalis, která se specializuje na čaj a kávu.
Čaj podle něj působí například jako regulátor tělesné teploty. Při horečce tělo chladí a naopak při podchlazení organismus rozehřeje. Léčivé účinky jsou přisuzovány zejména zelenému čaji, který se pije po staletí. „Ostatně jeho blahodárné účinky popsal v Knize čajů zenový mnich Eisai už v roce 1191,“ zmiňuje.
Z moderních vědeckých studií vyplývá, že pravidelná konzumace přiměřeného množství zeleného čaje může pozitivně ovlivnit zdravotní stav. Pro přípravu zeleného čaje se používají sušené lístky čajovníku, které během zpracování neprocházejí fermentací a díky tomu si ponechávají účinné látky.

Upravuje krevní tlak

Zelený čaj obsahuje velké množství minerálních látek, jako například draslík nebo hořčík, a má velký podíl fluoru, který je významný pro stavbu kostí a zubů. K pozitivním zdravotním účinkům zeleného čaje značnou měrou přispívá vysoký obsah rostlinných polyfenolů, které se vyznačují antioxidačními účinky.
„Zelený čaj je vhodný například během detoxikace jater. Na rozdíl od kávy upravuje krevní tlak, snižuje hladinu cholesterolu a zabraňuje alergickým reakcím. Kromě toho je doporučován jako prevence vzniku rakoviny nebo ke snížení rizika kardiovaskulárních onemocnění. Má antibiotické účinky, působí hlavně proti virům a plísním, ochraňuje chrup před zubním kazem,“ popisuje účinky zeleného čaje Petr Zelík. Zelený čaj je vhodný i k regulaci tělesné hmotnosti, urychluje totiž proces spalování kalorií.

Jemná chuť a jiná barva

Zejména milovníkům černého čaje může jeho chuť připadat kyselejší. Oproti černému čaji má však výraznější povzbuzující účinek, obsahuje méně kofeinu a taninu. Antioxidační účinky zeleného čaje jsou až sedmkrát vyšší než u čaje černého. Zelený čaj je vhodné pít neslazený a bez mléka, to totiž podstatně snižuje jeho léčivé účinky.
„Doporučená denní dávka zeleného čaje je jeden až deset šálků. Během těhotenství by se však konzumace měla vzhledem k obsaženému kofeinu omezit na jeden až dva šálky denně. Pokud si žena není jista, není nic jednoduššího než se poradit se svým lékařem,“ dodává Zelík.

Tip na přípravu čaje

- Vodou o teplotě 70 - 80°C zalijte čaj v poměru 1,5 dl na 1 čajovou lžičku.
- Pokud čaj louhujete v konvici, pak navíc 1 lžičku na konvici.
- Ponechte 2 - 3 minuty louhovat.
- Poté přeceďte.

Pozvánka na výstavu nejen o Karlu Vlachovi

Použitím téměř vševědoucího serveru se mj.dozvíte, že (cituji z internetových stránek):….PopMuseum je zkrácený název pro společnost Muzeum a archiv populární hudby a pro její hlavní projekt, stálou expozici s informačním centrem v Praze. Jsme dobrovolným, nezávislým sdružením občanů, sdružujícím členy na základě společného zájmu o českou a slovenskou populární hudbu, o věcné, zvukové, písemné, obrazové a audiovizuální archiválie a další dokumenty, vypovídající o její historii….

A dále (opět cituji):…... Naším cílem je iniciace a podpora vzniku státní instituce muzea a archivu populární hudby. Takováto instituce v České republice neexistuje a naše společnost se snaží rozvíjet aktivity, nahrazující alespoň z části její funkce.

Další důležitou informací bude zejména pro milovníky Karla Vlacha toto sdělení: Od 26. října se můžete do Popmusea přijít podívat na výstavu Synové nylonového věku s podtitulem Karel Vlach (1911 – 1986) a české jazzové a taneční big-bandy.

Kouknou, neváhaj a přijdou!

Milovníci nejen Orchestru Karla Vlacha, který hraje dodnes (původním členem je už jen jeden hudebník), ale zejména kapelníka samotného, vědí, že lidem, s nimiž hovořil, zásadně onikal. Také se mu říkalo strejda. Helena Vondráčková dokonce nazpívala po jeho smrti písničku Strejdo, scházíš nám jak sůl. Na druhé straně Karel Gott se nedávno ve svém pořadu v Českém rozhlase přiznal, že toto oslovení pana Karla Vlacha moc rád neměl. Na to si ho prý příliš vážil (to je celý Karel Gott).

Možná méně známější je možná skutečnost, že pan Vlach byl partner legendy a dodnes nádherné zpěvačky populární hudby Yvety Simonové. Ta připouští, že to bylo možná kvůli tomu, jak se na ni při zpívaných duetech její kolega-zpěvák Milan Chladil zamilovaně díval. Lidé si pak mysleli, že spolu minimálně „něco mají“. Neměli.

Letos 8. října uplynulo od narození Karla Vlacha rovných sto let. I to je patrně důvod, proč právě v podtitulu výstavy figuruje jeho jméno. Dozvíte se na ní o legendárním kapelníkovi víc, než jen lidovou slovesností předávané historky o onikaní apod. Mapuje totiž období toho jeho orchestru v obdobích nejen když se dařilo, ale i tehdy, kdy bylo poněkud hůře. Pro návštěvníky jsou připraveny dobové, ale i střihový dokument.

Nutno dodat, že na své si přijdou i opravdoví milovníci big-bandů. Výstava totiž nabízí mnohé i o dalších těchto hudebních tělesech. Některá jejich jména řeknou veřejnosti lecos něco ještě dnes, jiná už dávno skončila v propadlišti dějin. Však uvidíte. A jak by řekl Karel Vlach: „Kouknou, tak neváhaj a přijdou!“

Kudy a za kolik na to

Poslední a nejdůležitější informace na závěr: PopMuseum najdete na adrese – Bělohorská 150, Praha 6.

Otevřeno je zde od středy do neděle mezi 16,00 – 20,00 hod. Návštěvu si však můžete objednat i telefonicky na číslech 776 141 531-2 nebo 233 350 790. Kdo nemá auto, nebo zkrátka po Praze jezdí raději tramvají, pak ať naskočí do té s číslem 22 a vystoupí na stanici „U Kaštanu“. PopMuseum je odtud, co by kamenem dohodil. A vstupné? Od 40 do 100 korun, zlevněné od 30 do 70 korun. Výstava potrvá až do 12. února příštího roku.

Pravoslavná hudba v Praze

Loňský první ročník toho hudebního klání se setkal s velkým úspěchem. Pořadatelé festivalu – sdružení Filokallia však i letos nabízejí v rámci toho unikátního festivalu nejen krásné hudební, ale i duchovní zážitky.

Jen namátkou z programu vybíráme např. Byzantský chorál v podání předního řeckého mužského sboru Tropos (už 18.10.). Na programu jsou autentické byzantské nápěvy z řecké pravoslavné hymnografie v podání mužského sboru Tropos, který řídí dirigent Constantinos Angelidis. Jako host vystoupí smíšený Sbor chrámu sv. Cyrila a Metoděje s duchovními skladbami v češtině a v církevní slovanštině pod vedením Valentiny Shukliny a Maria Christou.

Zajít si můžete i na bohoslužbu s byzantským chorálem (30.10., 9,30 – vstup volný). Liturgie sv. Jana Zlatoústého bude sloužena za účasti předního řeckého žalmisty A. Chaldaiakise a sboru chrámu sv. Cyrila a Metoděje, střídavě pod vedením Valentina Shuklina a Mariose Christou (sólo – Achillefs Chaldaiakis).

Film, výstava, přednášky

Nepochybně zajímavou z mnoha doprovodných akcí je například výstava fotografií pravoslavného umění v budově Rumunského kulturního institutu (Anglická ulice, Praha 2) „Církevní bohatství Rumunska a Kypru“, kterou můžete už od 25. 10 navštívit denně od pondělí do pátku mezi 10. a 17. hodinou.

Pokud ovládáte angličtinu, pak si nenechte ujít komentovanou projekci dokumentárního filmu „Stone sof Famagusta“.

Dokument je založen na intenzivních výpravách a výzkumu města Famagusty a jeho hradeb kanadským kunsthistorikem dr. Allanem Langdalem, který k němu také napsal scénář a podílel se na jeho výrobě. Film byl natočen bývalým producentem a režisérem BBC Danem Frodshamem.

Projekce se uskuteční v budově Rumunského kulturního institutu, Anglická 26, Praha 2. (24.10., 19,00 hod.) Přednášet bude řeckokyperská spisovatelka Vivian Avraamidou-Ploumpi. Po projekci bude následovat volná diskuse. Film, přednáška a diskuse budou v angličtině.

Vstupenky na koncerty je možno zakoupit vždy místě konání hodinu před začátkem (zvýhodněné vstupné: 100 Kč - studenti, důchodci).

V rámci festivalu je připravena i řada přednášek, více na www.phillokallia.com.

Pražská Zoo slaví – slavte s ní!

Přesně toto se vám může přihodit v pražské zoologické zahradě v Praze 28. září! Pražská ZOO totiž slaví v tento den své osmdesátiny! Co vás tam čeká? Vedle zvířat tentokrát i bohatý program, slavné osobnosti a třeba i atmosféra třicátých let, v nichž se začala psát její historie.

Brány pražské Zoo se poprvé otevřely 28. září 1931. Jejím zakladatelem byl prof. Jiří Janda. Osmihektarový areál s několika málo zvířaty se za 80 let existence proměnil v šedesátihektarovou zoo s téměř 5000 obyvateli. Historické milníky, ale i budoucí rozvoj Zoo Praha přiblíží právě ve středu 28. září program Výroční slavnosti.

Dopoledne - sportovci, herci, krasoplavci

Zahájení proběhne za účasti ředitele zoo Miroslava Bobka v 11 hodin v amfiteátru expozice lachtanů. Pražské zoo přijdou popřát významní prezidenti, králové a královny!
Mezi jinými např. královny hodu oštěpem - Dana Zátopková a Barbora Špotáková, dále pak nositelka královské ceny Thalie Barbora Hrzánová. Chybět nebudou ani královny krásy.

Dopolední program obohacený vystoupením krasoplavců vyvrcholí ve 11.30 hodin křtem nejmladšího lachtana jihoafrického narozeného v Zoo Praha. Vnuka povodňového hrdiny Gastona pojmenuje plukovník Jiří Vávra, který se v roce 2002 podílel na Gastonově záchraně.

Odpoledne Jiřina Bohdalová a hříbě koně Převalského

Druhý blok oslav začne ve 14 hodin u výběhu koní Převalského. Primátor hl. m. Prahy Bohuslav Svoboda společně s královnou českých komediálních hereček a letošní osmdesátnicí Jiřinou Bohdalovou pokřtí 216. hříbě narozené v Zoo Praha.

Atmosféru 30. let dokreslí swingová kapela, ale i zaměstnanci oděni do noblesních šatů z doby profesora Jandy. Každý návštěvník, který na oslavu dorazí taktéž v dobovém kostýmu, bude mít vstup za korunu! Stejné zvýhodnění platí i pro držitele jména Král. (Vstupné za korunu mají i důchodci nad 70 let – včetně sedmdesátníků do Zoo po celý rok, stejně jako držitelé průkazek důchodci s průkazkou na slevy PID).

U Vzdělávacího centra budou návštěvníkům k dispozici speciální služby - kadeřnický salon, který vykouzlí zájemcům dobové účesy a fotograf, který je zvěční v historických kostýmech u automobilu z roku 1931.

Do podzimní knihovničky

Pro stále se prodlužující večery a případy, kdy se nelze procházet barevným podzimem kvůli dešti, je tu kniha. Vedle psa jeden z přátel největších. Proto opět přinášíme několik tipů, po čem sáhnout.

101 druhů hub

Tak třeba – pokud rádi chodíte do lesa, měli byste znát 101 druhů hub! Proč právě 101? To se dozvíte, pokud si opatříte knihu Michala Mikšíka s jednoduchým názvem – Atlas hub – 101 druhů, které musíte znát. Připravilo ji pro vás nakladatelství Computer Press. Budete-li se držet hesla – nečíst, ale studovat, pak v klidu přežijete všechny své smaženice! A když na houby – tak proč ne třeba do Jižních Čech?

Kam v Jižních Čechách

Právě tam můžete vyrazit díky stejnému nakladatelství s knihou - průvodcem Kam v Jižních Čechách a nezabloudíte. Sice to není příručka, podle níž najdete všechna zaručená místa pro houbaře, ale pokud právě „neporostou“, čeká najdete v ní 400 tipů na výlety. Košík necháte v autě a na hradě, zámku či v nějaké přírodní rezervaci vás přejde i zlost, že domů jedete bez hřibů. V publikaci navíc se dozvíte nejen kam, ale kdy a za kým apod. Najdete v ní totiž kontaktní adresy, otevírací doby, a vše, co k pořádnému výletu patří.

Dobrý voják Švejk

Švejk si právě vtíral do kolenou Opodeldok, když vešla stará paní Millerová a řekla: „Tak nám zabili Ferdinanda!“ A zanedlouho to začalo. Osudy „úředně uznaného blba“, který prochází první světovou válkou popsal Jaroslav Hašek tak, že už desetiletí je nadšeně čtou muži i ženy. Ale co Švejk před válkou? To a další podivné historky se dozvíte, když si přečtete Haška, co nedávno vyšel. Knížku ilustroval Petr Urban a s přišlo s ní na trh letos na sklonku léta nakladatelství XYZ – stejně jako s dvěma následujícími.

Šumař na střeše

Povídky Šoloma Alejchema se odehrávají na koncem 19. a začátkem 20. století v carském Rusku, na západě dnešní Ukrajiny v takzvané Oblasti židovského osídlení, která existovala mezi lety 1791 a 1917. Předobrazem postav jsou skuteční lidé - chudí a zbožní židé, kteří žili a pomáhali si tak, jak jim přikazuje judaismus. Jsou to lidé dobromyslní, prostí, vynalézaví, veselí i smutní; ševci, hodináři, krejčí, zelináři nebo mlékaři, jako byl Tovje, hlavní hrdina řady příběhů v této sbírce i známého muzikálu Šumař na střeše, který podle povídek Šoloma Alejchema vnikl. V Divadle Na Fidlovačce je „Šumař“ beznadějně vyprodán už několik let.

Tanec s vlky

Pro podzim je charakteristická nejen barevnost, ale i déšť a tím pádem i louže. S touto knihou se podíváme za tu největší – až do daleké Ameriky. Krátce po skončení války Severu proti Jihu je voják Severu vyznamenaný za statečnost John Dunbar převelen do pevnosti na území Indiánů. S nimi se po počáteční nedůvěře postupně sbližuje až do té míry, že přijímá nové indiánské jméno Ten, který tančí s vlky. Jeho nový život je však násilně přerušen ve chvíli, kdy do pevnosti dorazí další vojáci… Podle knihy Michaela Blakea byl natočen stejnojmenný film s Kevinem Costnerem, který získal sedm Oscarů.

Kyselá těšínská jablíčka

A zpátky do Evropy! V nakladatelství Epocha vychází od autora Jiřího Bílka Kyselá těšínská jablíčka. Nic pro pěstitele, ale pro milovníky historie. V edici Polozapomenuté války zavádí autor čtenáře na území Těšínského knížectví, na které si po první světové válce dělaly nárok Československo a Polsko. V lednu 1919 spor vyvrcholil sedmidenní válkou. Tím však nic neskončilo. S koncem druhé světové války se spor o Těšínsko rozhořel znovu – a českoslovenští vojáci obsadili v červnu 1945 část Ratibořicka. Pak zasáhl Stalin – a obě země musely v roce 1947 uzavřít spojeneckou smlouvu. Těšínsko s pestrým národnostním spojením prožívalo mezi lety 1918 a 1947 opravdu těžké chvíle…

Praktický rádce a pomocník

V pondělí 19. 9. 2011 totiž vyšlo po letní přestávce nové číslo časopisu Sociální služby. Na svých stránkách se tentokrát věnuje jubileu - 20. výročí založení Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR (APSS ČR).

Ale zářijové vydání časopisu Sociální služby samozřejmě jako vždy přináší také řadu reportáží, rad či informací o dění v sociální sféře. Mimo jiné referuje o konferenci, která se týkala problematiky infantilizace a nálepkování uživatelů sociálních služeb, o slavnostním předání certifikátů kvality prvním domovům pro seniory, o soutěžní výstavě Šikovné ruce našich seniorů či netradičnímu sponzoringu sociální služby ze strany motorkářského klubu atd.

Odborné články se tentokrát věnují např. problematice ageismu ve zdravotnictví a sociálních službách, sexuálnímu zneužívání na pracovišti, logopedii, představení metody snoezelen, manažerským dovednostem aj. Více informací o časopisu Sociální služby naleznete na www.socialnisluzby.eu, aktuální informace o APSS ČR a jejích právě probíhajících aktivitách na www.apsscr.cz.

Unikátní hrací karty v Týně nad Vltavou

Předseda tohoto Clubu pan Petr Bílý k této výstavě mj. řekl: „Vystavené exponáty mají co nejširší veřejnosti ukázat, že svět karetních her je mnohem barvitější a pestřejší než karty, jimiž doma hrajeme mariáš nebo kanastu.“ Pro iSenior.cz odpověděl i na několik dotazů.

Na výstavě máte největší mariášové karty na světě. Prozradíte, ještě nějaká nej – třeba nejstarší, nejcennější, nejkurióznější?

Největší karty vydala nástupnická organizace dříve monopolního výrobce OTK (firma Hrací karty, s.r.o.), každá hra je číslovaná a s certifikátem.

Na výstavě budou k vidění jak netradiční karty z historie -například národní hra E. Neumanna, hrací karty M. Alše, zvířátkové karty prof. Mudruňky, či první reklamní karty formy Šrouby Drdla.

Z novější doby pak hry propagující cestovní ruch v Československu - ČEDOK, pivovarnictví, karty vydávané PZO (dříve podniky zahraničního obchodu), karty s budovatelskou tématikou, tzv. lidové karty J. Kušičky.

Návštěvníci ale uvidí i netradiční karty vzniklé po roce 1989. Zvláště zajímavé pak jsou autorské karty našich předních výtvarníků - Zd. Mézla, L. Tichého, i nastupující generace grafiků - J. Vydra.

V neposlední řadě to jsou také kvarteta, Černí Petři a karty vykládací. Výstava je zaměřená koncipována tak, aby ukázala netradiční zpracování karet a zaujala co nejširší diváckou obec. Nechtěli jsme vystavovat „jen“ karty nejstarší. To by se potom lehce mohlo stát, že návštěvník by vnímal prakticky ustálené obrazy jako „stále stejné“ – a možná by ho brzy začalo nudit.

Od kdy vy sám sbíráte karty?

Od svých šestnácti let - tedy 30 roků. Sbírám pokud možno kompletní hry. Jejich přesný počet nevím, ale odhaduji to na více než 3000 sad.

Rád bych upozornil, že existují i specialisté, kteří sbírají třeba jen žolíky nebo karetní reversy.

Bavíme se o kartách, jste sběratel, odborník, zeptat se musím: Znáte písničku Balíček karet? Co jí říkáte?

Písničku znám. A víte, že má mnohem bohatší historii, než si lidé myslí? Nahlédl jsem do záznamů a zjistil, že první zmínka o ní je známa už z roku 1779!. V rámci našeho Clubu bychom rádi někdy dali dohromady celou historii tohoto příběhu, který má opravdu reálný základ.

A teď pozor! Když Vám řeknu re, tuti - uměl byste pokračovat dál a víte, co to je?

To není těžké!Takže - boty, kalhoty, kaiser, rekaiser.... Fleky v mariáši, tj. dvojnásobení hodnoty hrané hry

Správně. Mám „školení“ od svého dědy. V dětství jsme karty hrávali v neděli odpoledne ještě s tátou a bráchou. To, že víte, svědčí o tom, že nejen sbíráte, ale i hrajete. Je to tak?

Občas zavzpomínáme s kamarády na léta gymnaziální a fakultní při partii licitovaného mariáše.

Tolik předseda pan předseda Bílý. Zbývá jen dodat, že v neděli 25. září se můžete na Netradiční české hrací karty přijít podívat od 14,00 do 16,00 hodin, poté ve všední dny od 9,00 do 16,00 hodin. V době státního svátku (28.9.) je výstava otevřena od 14,00 do 16,00 hodin.

Jednotné vstupné je 20,- Kč, děti do šesti let mají vstup na výstavu i do celého muzea zdarma.

Více na: http://www.tnv.cz

Vyrobte si sami šperk

Příležitostí stát se na chvíli šperkařem budete mít šanci na dvoudenní akci GLASS ART FESTIVAL 2011, kterou pořádá agentura CzechTourism. Festival módy, šperků a umění se bude konat 24. – 25. září v Praze na nádvoří Kinských (v areálu Paláce Kinských na Staroměstském náměstí č. 12).

Právě tady budou mít návštěvníci možnost aktivně se zapojit do tvorby. Kromě expozic jednotlivých vystavovatelů je totiž připravena i sekce, kde se pod vedením odborníků z oboru naučí, jak si vytvořit vlastní originální šperk.

Program festivalu začne v sobotu v 11 hodin slavnostním zahájením. V rámci obou dnů dojde i na hudební vystoupení, vyhlášení hlasování návštěvníků festivalu o nejlepší model šatů z projektu 14 klenotů v srdci Evropy.

Představí se zde také zajímavé spojení mladých umělců s hudebními tělesy hrající folklor (LIPKA z Jablůnkova) a neotřelými rockovými muzikanty (PIJAWICE z Prahy). Moderátorka Daria Hrubá známá z televizních obrazovek se ve finále zapojí i zpěvem.

Korálek ke korálku – a je tu rekord!

V neděli dopoledne je naplánován pokus o rekord v největším počtu lidí navlékajících korálky na jednom místě v jeden čas. Díky podpoře G&B beads se při pokusu o rekord bude podávat panák „korálek“, který každému jistě zpříjemní den. Ukončení programu je plánováno na 18 hodin v sobotu a 19 hodin v neděli.

Pořadatelé chtějí první ročníkem GLASS ART FESTIVAL nejen připomenout, ale i obnovit historickou tradici výroby šperků, která je České republice blízká. Ten, kdo přijde, bude moci nahlédnout do postupu jejich tvorby, promluvit si se samotnými výrobci a vybrané produkty i zakoupit.

A protože festival bude probíhat zároveň s uznávanou společenskou akcí Prague Fashion Weekend, čeští tvůrci budou moci své letité zkušenosti předvést v jeho rámci také přímo na přehlídkovém molu v prestižní pražské ulici módy – Pařížské. Bohatý doprovodný program bude k vidění i na sousedním Staroměstském náměstí.

Dějiny s Lucií Seifertovou

Žádné biflování! Nahlédnout do našich dějin může celá rodina hned dvěma způsoby. V každém případě však k tomu potřebujete velké autorské leporelo výtvarnice Lucie Seifertové (na fotografii s Jiřím Lábusem a Petrem Prchalem) s názvem Dějiny udatného českého národa.

Těsně před Večerníčkem

Způsob první: Dívejte se každou neděli! Česká televize v tento den před Večerníčkem vysílá stejnojmenný sto jedenácti dílný animovaný seriál. Komentář čte udatný český lev, tedy přesněji řečeno herec Jiří Lábus, jež tomuto králi zvířat v českých luzích a hájích propůjčil svůj hlas.

Seriál vychází obsahově i výtvarně ze stejnojmenné knihy Lucie Seifertové. Forma kreslené animace dokáže výborně spojit informaci a zábavu v humorné nadsázce a naplnit tak i záměr tvůrců, jejichž snahou je, aby pohled na naše dějiny byl úsměvný a mírně, byť laskavě, ironizující. Tříminutové díly jsou adekvátní obsahovému rozpětí, protože diváci se vydávají na cestu sahající od lovců mamutů až po sametovou revoluci.

Televizní cyklus je určený celé rodině: dětem, rodičům i prarodičům. Všem, koho zajímá česká historie a rád si ji osvěží za pomoci úsměvné polohy, kterou seriálu dodali jeho tvůrci: Lucie Seifertová (spoluautorka scénářů a výtvarnice), Pavel Koutský (spoluautor scénářů a režisér), Jiří Lábus (už víte, že jeho hlasem promlouvá lev – vypravěč) a hudební skladatel Petr »Pancho« Prchal, který k němu skládá hudbu.

Animovaný televizní seriál Dějiny udatného českého národa dostal v prosinci 2010 prestižní cenu Elsa za nejlepší televizní animovaný pořad.

Na výstavu až do konce října

Způsob druhý: Zajděte na výstavu. Opět se stejnojmenným názvem – tedy Dějiny udatného českého národa. Čtrnáctého září ji v 17 hodin zahájil již zmíněný herec Jiří Lábus v pražské Galerii Klementinum (Křížovnická 190, Praha 1). Otevřeno je denně mimo pondělí od 10,30 do 18,00 hodin a výstava potrvá až do 30. října letošního roku.

Už v roce 2004 byla uvedena v Národním muzeu v Praze na výšku dvoumetrová a na šířku sedmdesáti metrová (!!) zvětšenina leporela jako výstava a od té doby brázdí Českou republiku. Od roku 2006 dvojče této výstavy přeložené do angličtiny objíždí Spojené státy americké a výstava už navštívila například i Bolognu, Frankfurt n. M., Lucembursko nebo Moskvu.

Největší leporello na světě

Devět metrů dlouhé autorské leporelo formátu A4 nazvané Dějiny udatného českého národa je nejdelším leporelem na světě. Prodalo se ho už 70.000 kusů.„V České republice nám to natřel jedině Harry Potter,“ usmívá se nakladatel Petr Prchal.

Originální leporelo spatřilo světlo světa v roce 2003 a od té doby jde od úspěchu k úspěchu. V roce 2004 získalo hned tři prestižní ceny: Magnesii Literu za nejlepší dětskou knihu roku, Zlatou stuhu za nejlepší populárně naučnou knihu pro děti a Zlatou pečeť za nejlepší polygrafický počin roku 2003. A nyní je v nominaci prestižních cen Magnesia Litera na dětskou knihu desetiletí.

Galerie Klementinum (Křížovnická 190, Praha 1), denně mimo pondělí od 10,30 do 18,00 hodin.

Výstava trvá – do 30. října 2011.

Pro důchody k bankomatu?

Hosty budou ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek, předseda Rady seniorů Zdeněk Pernes, bankovní expert Patrik Nacher a další. „Dokáží výběry v bankomatu zabránit zneužívání sociálních dávek? Bude sociální karta adekvátní náhradou za průkazy ZTP?“ O těchto a dalších otázkách se dozvíte víc.

O co jde

Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek připravuje změny, které vzbudily negativní emoce. Prohlášení, že senioři budou dostávat důchody na účet a vybírat si je v bankomatech, vyvolalo vlnu nevole u občanů, opozice i u koaličních partnerů v čele s premiérem Petrem Nečasem.

Ministerstvo sdělilo, že tuto povinnost nikdy nedeklarovalo a důchody budou nadále vypláceny tak, jak byli senioři zvyklí, tedy pokud budou chtít. Sociální kartu by měli používat občané, kteří pobírají nezdanitelné sociální dávky. Karta by měla nahradit i průkaz ZTP, což se nelíbí zdravotně handicapovaným.

Čeho se bojí senioři

Ministerstvo tvrdí, že tento systém zjednoduší a zpřehlední systém sociální ochrany. Výplata sociálních dávek se sjednotí a proběhne z jednoho místa – z Úřadu práce ČR. Ministr ujišťuje, že ke snížení dostupnosti nedojde. Ale právě toho se nejvíce obávají senioři a zdravotně handicapovaní z menších měst a obcí.

Máte slovo s Michaelou Jílkovou – je podle informací České televize diskusní pořad, kde můžete vyjádřit svůj názor a kde řeší problémy a témata, která působí starosti občanům. Každý divák může poslat svůj názor formou SMS nebo prostřednictvím webu České televize.

Ve studiu, v němž povede moderátorka debatu, budou připraveni zastánci různých názorů na vybrané aktuální téma: zástupci odborné i laické veřejnosti. Nejde o to, aby se jeden host dostal do pozice „otloukánka", na kterého by útočili ostatní, každý bude mít šanci říct svůj názor na daný problém a obhájit ho.

Co bude příště

Před koncem pořadu moderátorka vyhlásí téma příštího diskusního pořadu Máte slovo, vysílaného ve čtvrtek 22. 9. na ČT1 od 21:30 hodin. Debatovat může přijít každý, kdo má odvahu říct veřejně svůj názor – stačí se přihlásit na tel. čísle: 261 13 77 66 nebo e-mailové adrese: mateslovo@ceskatelevize.cz. Své názory můžete posílat také formou SMS ve tvaru: MS mezera TEXT ZPRÁVY na telefonní číslo: 906 06 09.

Střežené hradní orchideje jsou k vidění

Podruhé v historii

V sobotu a v neděli od 10 do 15 hodin budou mít návštěvníci unikátní možnost vidět takzvané produkční zahrady, které jsou v bezprostředním sousedství prezidentské vily. „Zahrady budou otevřeny teprve podruhé v historii,“ upozorňuje David Šebek ze Správy Pražského hradu.

Jen v loňském roce je podle něj navštívilo 17 tisíc lidí. V produkčních zahradách se pěstuje přes 70 druhů okrasných rostlin, včetně tisíců orchidejí, anthurií či gerber. Přístup do zahrad bude bránou za Jízdárnou, prohlídka zabere zhruba jednu hodinu. V sobotu dopoledne má návštěvníky pozdravit i manželka prezidenta republiky Livia Klausová.

Vinobraní s programem

Vinobraní, které se bude konat v sobotu i v neděli od 11 do 18 hodin v Královské zahradě, nabídne kromě kvalitního moravského burčáku také stylový kulturní program. Návštěvníkům budou hrát folklórní soubory, mimo jiné Hradišťánek, cimbálové muziky Sudovjan, Cifra, Žandár či Iršava.

Do historie pak diváky v neděli zavedou vystoupení šermířské skupiny Dominik. Dětští návštěvníci pak mohou po oba dny soutěžit se stálou expozicí Příběh Pražského hradu.

Doprovodný program:
- přehlídka cimbálových muzik (Sudovjan, Cifra, Žandár a Iršawa)
- vystoupení dětského folklórního souboru Hradišťánek
- ukázky tradičních řemesel a krojů
- exhibice šermířů (skupina Dominik)
- soutěže pro děti

Sobota 17. září
10.00 - zpřístupnění tzv. Produkčních zahrad pro veřejnost (do 15.00 hod.); otevření Královské zahrady PH pro veřejnost
11.00 - začátek prodejní degustace vín v Míčovně (vstupné 50 Kč; do 18.00)
11.00 - první vystoupení Cimbálové muziky Žandár, dále 12.30, 14.00, 15.30, 17.30
11.30 - první vystoupení Cimbálové muziky Iršawa, dále 13.00, 14.30, 16.00, 17.00
12.00 - první vystoupení dětského folklorního souboru Hradišťánek, dále 13.30, 15.00, 16.30
15.00 uzavření tzv. Produkčních zahrad (program v Královské zahradě pokračuje až do 18.00 hodin)

Neděle 18. září
10.00 - zpřístupnění tzv. Produkčních zahrad pro veřejnost (do 15.00 hod.); otevření Královské zahrady PH pro veřejnost
11.00 - začátek prodejní degustace vín v Míčovně (vstupné 50 Kč; do 18.00)
11.00 - první vystoupení dětského folklorního souboru Hradišťánek, dále 13.00, 15.00, 16.30
11.30 - první vystoupení Cimbálové muziky Cifra, dále 13.30, 15.30, 17.00
12.00 - první vystoupení Dominiku (scénický šerm), dále 14.00, 16.00
15.00 - uzavření tzv. Produkčních zahrad (program v Královské zahradě pokračuje až do 18.00 hodin)

Další informace pro návštěvníky:

- orientační plán
- www.hrad.cz
- tel.: 224 37 3368

Vstup na vinobraní i do produkčních zahrad je zdarma.

Zářijové premiéry v Rokoku a Divadle ABC

Důkaz - příběh o lásce

Tvůrci Důkazu (premiéra 7. září – Rokoko) prozrazují, že příběh se odehrává na pozadí velké matematiky, který nám připomene, jak křehká může být hranice mezi genialitou a šílenstvím. Ale nečekejte vzorce, závorky a definice. Představení je o lásce!
„O lásce, která se v poslední době na veřejnosti zmiňuje velmi málo“, říká dramaturgyně představení Věra Mašková. „Je to láska rodičů a dětí.“

Divák bude mít možnost porovnat dva přístupy k problému, jímž se stává starý nemocný rodič. Vzdát se dosavadního života a být starému otci stále nablízku? Nebo se z této situace, na jejímž konci nečeká vítězný cíl, vykupovat penězi? Co je lepší? Těžko se hledá odpověď, i když jí možná jsou další slova Věry Maškové: „Člověk může od života urvat, co se dá. Často ale platíme vlastní důstojností…“

Velkou příležitost dostává v tomto případě na jevišti pražského Rokoka talentovaná třiadvacetiletá Veronika Kubařová (iSenior.cz s ní přinesl rozhovor letos v únoru), jíž byla svěřena role Catherine. Vedle ní v představení dále hrají Oldřich Vízner, Martin Písařík a Stanislava Jachnická.

Sto roků samoty

Představení o posedlosti, vášni a poznání (premiéra 17. září - Divadlo ABC). Je největším projektem stávající sezóny Městských divadel pražských.

Středobodem příběhu je Ursula, milenka, manželka, posléze matka a babička. V jejích rukou se ocitá rozhodování o osudech dětí, vnoučat a nakonec i manžela, který začíná dětinštět a být nebezpečný sám sobě.

Adaptace pro divadlo se se souhlasem samotného autora, jenž obvykle uvádění svých děl nepovoluje, ujal vynikající maďarský dramatik Schwajda. V této podobě pak dílo obletělo celý svět. Pro divadlo ABC ho nastudoval režisér Peter Gábor.

Jitka Smutná a Vladimír Čech

V hlavní roli Ursuly se představí skvělá herečka Jitka Smutná. Už při čtení scénáře hry se prý cítila být v jakési zvláštní magii a tento pocit ji neopustil ani při jejím zkoušení. Dvě a půl hodiny na jevišti, to už je pro herce pěkná porce. V případě herečky formátu Jitky Smutné je však pro diváka už toto příslib opravdového zážitku.

K vlastnímu příběhu a nastudovávání hry před premiérou řekla: „Lidé se mění v průběhu života. I my se měnili….“ K tomu okamžitě dodal další herec, který ztvárnil druhou hlavní postavu – Josého Arcádia Buendia – Vladimír Čech: „ Až příliš! José je – no, takový magor. Poruší několik přikázání a v důsledku toho jsou pak trestání příbuzní. Nebylo to pro mě jednoduché.“

Ve Sto roků samoty dále hrají Jan Vlasák, Hanuš Bor, Dana Batelková, Evellyn Pacoláková, Máša Malková a řada dalších. Nepochybně i v tomto případě bude stát za to jít na představení, které začíná nedovolenou láskou a prokletím, jež na sto let poznamenalo osudy jedné rodiny a jedné civilizace.

APSS ČR spustila webové stránky Týdne sociálních služeb ČR

Už na konci května tohoto roku jsme vám na našich stránkách představili jejího prezidenta Ing. Horeckého. Bavili jsme se tehdy na téma Domovy seniorů v blízké budoucnosti s označením kvality.

Další zajímavé informace pro vás máme v této chvíli od tiskového mluvčího APSS ČR Zdeňka Kašpárka, který je zároveň šéfredaktorem časopisu „Sociální služby“. Týkají se Týdne sociálních služeb ČR v druhé dekádě letošního října. Jeho účastníkem se může stát každý z vás.

Podporujeme kvalitu života

APSS ČR na konci srpna spustila nové webové stránky Týdne sociálních služeb ČR. Na adrese http://www.tyden-socialnich-sluzeb.cz nabízí informační servis o projektu, do kterého se zapojují napříč různými typy sociálních služeb již třetím rokem stovky jejich poskytovatelů z celé České republiky.

Podporujeme kvalitu životaAPSS ČR Týden sociálních služeb ČR pravidelně vyhlašuje společně s Ministerstvem práce a sociálních věcí s cílem představit široké veřejnosti náročnou a zodpovědnou práci desetitisíců zaměstnanců sociálních služeb, kteří pomáhají řešit nepříznivou sociální situaci přibližně 700 000 uživatelů z řad seniorů, osob se zdravotním postižením či osob ohrožených sociálním vyloučením, a to formou, která zaručuje zachování lidské důstojnosti, ctí individuální potřeby a posiluje schopnost začleňování do společnosti v přirozeném sociálním prostředí.

Týden sociálních služeb ČR se letos koná od 10. do 16. října pod heslem „Podporujeme kvalitu života“. Kromě řady místních, regionálních i celostátních aktivit obsahuje program Týdne sociálních služeb vyhlášení výsledků druhého ročníku výtvarné soutěže „Šťastné stáří očima dětí“, třetí ročník dvoudenního Výročního kongresu poskytovatelů sociálních služeb ČR či celostátní Den otevřených dveří poskytovatelů sociálních služeb.

Webové stránky Týdne sociálních služeb ČR nabízejí kromě průběžně doplňovaných informací o jednotlivých akcích také formulář, prostřednictvím kterého se mohou poskytovatelé sociálních služeb do aktivity Den otevřených dveří on-line přihlásit.

Na neděli zahradníkem

Akce začala v devět hodin, kdy se všichni společně, pod vedením emeritního zahradního architekta Josefa Rejska, pustili do práce. Čekalo je vyplít a upravit sedmadvacet kameninových velkoobjemových květináčů a dalších osmatřicet potřebovalo kompletní úpravu, provzdušnit hlínu a vysadit květiny.

V jedenáct hodin dorazil i primátor Prahy Bohuslav Svoboda, který projektu poskytl záštitu. „Předpokládám, že tato akce přispěje k tomu, že budeme seniory více vnímat a více je zapojovat do veřejného života,“ uvedl primátor Svoboda. „Pro seniory to má také svůj význam. Je to práce v týmu, na vzduchu, zlepšuje to jejich fyzickou zdatnost a psychickou odolnost,“ dodal.

Z původních deseti přihlášených seniorů se počet rozrostl zhruba na dvě desítky a díky upoutávce na Facebooku dorazili i dobrovolníci o generaci mladší. Ti s sebou vzali své děti, takže zastoupení zde měly všechny věkové kategorie.

„Jsem rád, že přišli i mladší lidé, protože to znamená, že se nám podařilo ukázat na seniory i v jiném světle, než jak je média běžně prezentují,“ uvedl koordinátor projektu a manažer Jiří Hrabě ze společnosti Elpida. Ta se dlouhodobě věnuje práci pro seniory.

Pražský magistrát se rozhodl oslovit všechny organizace vlastněné hlavním městem a vyzvat je, aby se k projektu připojily. „Plánujeme oslovit i jednotlivé městské části, které mají v majetku činžovní domy, kde by senioři mohli kupříkladu zvelebovat jejich dvorky,“ dodal k tomu radní pro sociální oblast a bydlení Petr Dolínek.

Společnost Elpida pak chce oslovit i velké firmy nebo nadnárodní korporace, aby v rámci svých aktivit CSR projekt Senioři pro Prahu podpořily i finančně. „Velké firmy by se měly začít dívat i tímto směrem, protože Česko i Evropa stárne a senioři budou za pár desítek let tvořit polovinu společnosti,“ uvedl k tomu Jiří Hrabě z Elpidy. „Senioři si zaslouží pozornost, v ČR žije 1,5 milionu lidí starších 65 let, v roce 2050 jich bude už 3,5 milionu,“ dodal.

Sluneční nabídka Prahy 13

Otevřeno je v úředních hodinách radnice (pondělí, středa: 8 až18 hodin, úterý, čtvrtek, pátek: 8 až 13 hodin). Vstupenka je ke stažení na adrese: http://www.praha13.cz/11657_Vystava-socialnich-sluzeb-Prahy-13

Pokud se na výstavu půjdete podívat v pondělí, může se hodit informace, že právě v tento den se na Slunečním náměstí koná farmářský trh. V září je v provozu opět naplno a zve vás k návštěvě každé pondělí od 8 do 18 hod až do 31. října.

„Tržiště bylo otevřené celé léto v trochu menším rozsahu. Nyní se můžete těšit na 22 farmářů, včetně občerstvení,“ uvedl mluvčí městské části Samuel Truschka. Jako novinka se podle něj představuje prodej konzervovaných domácích produktů, prodej malin a nebudou chybět ani francouzské speciality.

Ej, od Buchlovic rocker pěje!

Více mi o tomto vpravdě ojedinělém sboru lidí, kteří nejen svému nejbližšímu okolí dávají na vědomí, že tu stále ještě jsou – a velmi rádi, nám prozradil vedoucí tohoto domova Antonín Gajdoš. V jedné osobě i „rockový primáš“ buchlovických zpěváků a nadšenec, kterého hned tak někde nenajdete.

Prozradíte mi, jak to všechno začalo?

Při opékání špekáčků se cca 35 seniorů rozhodlo, že by se chtěli pravidelně scházet. Nejprve měli v úmyslu zpívat lidové písně. Vrchní sestra paní Ludmila Hájková ovšem přišla s originálním nápadem, aby naši důchodci zpívali populární hudbu. Vymyslela jim oblečení - džínsy, tenisky, trička s nápisem BUDU (Buchlovický důchoďák) a začala pro ně psát texty na mou hudbu, ve kterých se odrážel život našich zpěváků v domově.

Zkoušíte často? A kdo vybírá repertoár?

Každé úterý v týdnu a repertoár vybírám já.

Máte tedy na povel veliký rockový sbor – co kapela?

Tento sbor doprovázím jen já sám na klávesy, které zahrají celý doprovod. Ty nejsou moje, jsou majetkem domova.

Praha, Brno, Parlament ČR i Lucie Bílá

Dozvěděla jsem se, že nevystupujete „jen“ pro vlastní potěšení ve vašem domově, ale jezdíte po celé naší vlasti. Dokonce i za hranice!

Vystupovali jsme na různých místech doma i na Slovensku, napří v Praze a Poděbradech při příležitosti odevzdávání Ceny kvality v sociálních službách. Byli jsme dokonce i v Parlamentu České republiky. Ale také v Brně na Adventním koncertě spolu s Lucií Bílou a předními českými umělci, několikrát ve Znojmě na Slavnostech chleba a pro místní seniory.

A co rozhlas a televize, dobyli jste už média?

Několikrát jsme vystupovali v Českém rozhlase a v televizních pořadech Slovenské televize. U nás pak na Primě a v televizi NOE. Zde jsme měli hodinový pořad.

Máte i nějakou nahrávku, kterou by si mohli pouštět ti, kteří vás nikde na cestách nezastihli nebo nemohou za vámi přijet – a přesto by vás chtěli slyšet?

Natočili jsme 6 CD a 2 DVD nosiče.

Když se ztratí umělec, vznikne píseň

Nedovedu si představit, že na otázku - jaké máte ohlasy u publika, by byla jiná odpověď než - úžasné. A ani vy neujdete možná ne příliš originální otázce, ale chci slyšet nějaké veselé historky z vystoupení.

Ohlasy na vystoupení byly vždy velmi pozitivní. A veselých příběhů máme několik, ale aspoň jeden za všechny, na jehož základě jsme napsali píseň s názvem „Špilberk.“

Před 5 lety nás pozvali organizátoři akce „Brno- most do Evropy“ zpívat na Špilberk. Vystoupení dopadlo výborně. Po něm následovalo malé občerstvení a odchod do zaparkovaného autobusu pod hradem.

Jeden z našich zpěváků, mimochodem velmi veselý člověk, který prý zná Brno jako své boty, šel ještě s dvěma rockerkami napřed zkratkou. Když jsme ovšem všichni dorazili k autobusu, oni tam nebyli!

Nastalo hledání dotyčných umělců, do akce se musela zapojit i městská policie, která se ptala, jak je poznají. My jsme jim řekli, že jednoduše, protože mají kolem 80 let a na barevných tričkách mají název BUDU.

Dostavil se úspěch a po dvouhodinovém čekání u našeho autobusu zastavila Felicie městské policie, ze které vystoupili vysmátí naši pohřešovaní umělci. Trochu se prý spletli a nenašli tu správnou cestu, tak si dávali na náměstí v jedné kavárničce kafíčko.

Asi se za těch mnoho let Brno opravdu změnilo k nepoznání....

Prozradíte, co je vaším největším hitem, který prostě „musíte dát“ na každém vystoupení?

Zatím našim největším hitem je naše vlastní skladba „Twist na Špilberku“.

Ráda bych se zeptala i na věkový průměr členů vaší skupiny, řeknete mi ho, nebo jako správné hvězdy tuto informaci tajíte?

Donedávna jsme měli věkový průměr zpěváků 75 - 80 let. Ovšem, bohužel,někteří členové nám umřeli, tak museli jsme udělat různá opatření.

Citelně nám chybí muži, proto jsme i naše poslední CD s názvem „Dneska to rozjedem… zpívají Ladies BUDU a Antonín Gajdoš" nahráli pouze se ženami. Jsou tam i poněkud mladší pěvkyně.

Nemusíme se topit v přepychu

Víte ještě o někom, kdo by vás následoval - jiný domov pro seniory, kde by také hráli - možná by mohl vzniknout i Rock for senior people, co vy na to?

Opravdu nevíme, asi jsme zatím jediní.

Přeji vám všem hodně štěstí a síly k tomu, co děláte. Myslím, že činnost by se dala nazvat i vynikajícím lékem s vynikajícími vedlejšími účinky, jimiž jsou radost pro sebe i druhé. Co byste popřál vy sám všem, kteří nás teď čtou?

Určitě lze konstatovat, že hudba je lék a motivace pro další spokojený a kvalitní život všech seniorů, kteří k nám do souboru chodí. Těší se z každé zkoušky a z vystoupení žijí ještě několik týdnů poté.

Všem, kteří vás čtou, bychom popřáli hlavně pevné zdraví a dobré lidi okolo sebe, protože máme pocit, že jsme si přestali vážit některých hodnot. Zejména mezilidských vztahů, které jsou základem všeho.

Je jasné, že bez finančního zajištění je život krutý, ale nemusíme se topit v přepychu. Přijde stáří, zdravotní problémy a vše je najednou jinak.

Proto hned po zdraví bychom všem popřáli mnoho lásky, protože té není nikdy dost.

Senioři, do útoku!

„Soutěž se bude konat od pátečního rána ve sportovním areálu Mochtín u Klatov. Do soutěže se mohou přihlásit družstva složená z příslušníků starších 40 let, nebo tohoto věku musí dovršit nejpozději v den konání soutěže,“ uvedla mluvčí hasičů plzeňského kraje Alena Marešová.

Základní kolo požárních útoků začne v 9 hodin. Do finálového kola postoupí podle Marešové pět nejlepších družstev, ze kterých bude vybrán vítěz. Jako doplňková soutěž bylo zařazeno přetahování lanem, které je naplánované na 11.30 hodin.

Klub REMEDIUM má otevřené dveře

I když nám léto ve svém závěru dalo pocítit svou sílu, za chvíli tu bude podzim a s ním i trocha té nostalgie. Nastane čas, kdy se možná někteří z nás začneme více zaobírat svou samotou. Pak už je jen krůček k depresím.

Aby k tomu nedošlo, udělejte si už teď program na příští měsíce! Pak vám místo smutku a depresí určitě přinesou radost, možná nové přátele a příjemná posezení. Jak na to? Zeptejte se v Klubu REMEDIUM!

Přesvědčte se sami!

V rámci programu Dne otevřených dveří bude třeba ve 14.00 hodin pozvánka na kávu a vyprávění o Klubu a od 14.30 beseda Jak se žije seniorům v Praze. V 16.00 hodin je možné zúčastnit se ukázkové hodiny cvičení na míčích. Tak neváhejte a 6. září se přijďte na vlastní oči přesvědčit, že i vy můžete prožívat podzim jinak než dosud.

Září je zahájením nového školního roku a i Klub opět ožívá. Od 12. září probíhá zápis, nové kurzy mají své ukázkové hodiny, např. ARTE dílna, semináře Dějiny českých zemí, terapeutická skupina, orientální tance a další. Od 12.září je tedy opět otevřeno od pondělí do pátku od 9.00 do 18.00, v pátek do 16.00 hodin, ve svém rytmu znovu běží bezplatné programy sociálních služeb, poradenství a konzultace.

„Den otevřených dveří pořádáme pro širokou veřejnost, nejen seniorskou,“ říká Helena Kubů, manažerka Programů pro seniory. „Těší nás, když přijdou i mladší lidé a zajímají se o možnosti vzdělávání a služeb pro své rodinné příslušníky, většinou rodiče. Zároveň tak mohou i pro sebe získat představu jak naše zařízení funguje a co lidem nabízíme. To souvisí s celkovým pohledem na stárnutí, s možnostmi jak stárnout a jak se na stárnutí připravit. Těšil by mě také větší zájem médií, která by mohla dobrým věcem věnovat významnější část prostoru a podpořit tak obraz smysluplného a důstojného života všech věkových skupin ve společnosti.“

Pozvánka na výstavu do Slaného

Máte-li rádi jeho obrázky, určitě byste měli navštívit právě připravovanou výstavu jeho litografií, která se chystá ve Slaném v Galerii Ikaros. Galerie je ve Fügnerově ulici 667 (nad sokolovnou). Výstavu otevře vernisáž v úterý 6. září 2011 od 19 hodin. Litografie Adolfa Borna pak budete moci v tomto středočeském městě zhlédnout až do 1. října 2011.

Není bez zajímavosti, že v této galerii jde už o čtvrtou Bornovu výstavu. Předchozí potěšily návštěvníky v letech 1999, 2003, 2008.

I po internetových vlnách

Pro výstavu je připraveno 35 originálních litografií, které si můžete prohlédnout i na internetové adrese www.galerie-ikaros.cz, neboť galerie funguje jako kamenná a internetová.

Současně s litografiemi Adolfa Borna se představí objekty Designového nábytku – STUDIA TESKA, architektonického a designerského ateliéru zabývajícího se návrhy a realizací solitérních objektů i komplexním designem interiérů.

Víte, že….

Adolf Born se narodil 12. 6. 1930? Jeho osobitá kresba se proslavila v kresleném humoru, karikatuře a ilustracích, kterými nás výtvarník těší od roku 1955. Do roku 1995 ilustroval 228 knih a řadu knižních obálek. První litografii ve volné grafice zveřejnil v roce 1960, v animovaném filmu se s ním setkáváme od roku 1964.

Na Světové výstavě v Montrealu – Člověk a jeho svět 1974 byl Adolf Born vyhlášen nejlepším karikaturistou roku 1974. Nominovalo ho 600 karikaturistů z celého světa.

Americké nakladatelství Witty World Books v roce 1994 uspořádalo průzkum mapující kreslený humor v celosvětovém měřítku, v němž anonymně hlasovalo 5000 výtvarníků. V kategorii tvůrců výtvarných kreací realizovaných volnou technikou obsadili Adolf Born a Ronald Searl společně 1. místo.

A pokud nevíte nic o STUDIU TESKA, tak zde aspoň krátká informace: Vlastimil Teska (*1945) a Mgr. Artis Marek Teska (*1967) své umění odvozují od předka, který v devatenáctém století vytvořil na zámku Orlík Teskův sál.

Praha ožila polkou

Od včerejška do pondělka se do známých rytmů přenesete prostřednictvím vystoupení tradičních dechových kapel. „Od čtvrtka do neděle se akce koná uprostřed Staroměstského náměstí, v pondělí pak v parčíku za Staroměstskou radnicí,“ upozorňují organizátoři.

V neděli se můžete těšit na vystoupení českého hudebního skladatele, bubeníka, kapelníka a dirigenta Josefa Vejvodu. Jde samozřejmě o syna světově proslulého Jaromíra Vejvody, autora polky Škoda lásky, která své příznivce našla i daleko za českými hranicemi.

Program
2.9.2011 / Strahovanka a hosté / 14:00 – 17:00
3.9.2011 / Strahovanka a hosté / 16:30 – 19:00
4.9.2011 / Moravanka a Josef Vejvoda / 14:00 – 17:00
5.9.2011 / Strahovanka / 14:00 – 17:00

Vyhrajte „vzdělání“ zdarma

Celé odpoledne můžete strávit na nádvoří v Praze 1 v ulici Na Poříčí 1035/4, kde se bude mimo jiné soutěžit o poukázky na účast v zajímavých vzdělávacích kurzech. Na akci upozorňuje iSENIOR.cz ve spolupráci s magazínem Revue 50plus (www.seniorrevue.cz).

„Už v minulých číslech jsme seniory upozorňovali na možnost zúčastnit se zdarma zahraničního workshopu. V rámci evropského programu Grundtvig se mohou dospělí lidé nad 16 let zdarma zúčastnit vzdělávací dílny téměř kdekoliv v Evropě,“ uvedla ředitelka vydavatelství magazínu Jarmila Nevařilová.

Katalog na období 2011/2012 je již zveřejněn a nyní se připravuje jeho česká verze. Podrobný program naleznete na webových stránkách www.naep.cz/grundtvig.

Čtvrteční akce je pořádána od 14 hodin ve spolupráci s Asociací institucí vzdělávání dospělých ČR a Dánským velvyslanectvím v rámci Týdne vzdělávání dospělých® pod názvem „Grundtvig Day 2011 aneb Na vzdělávání není nikdy pozdě“.

Už jen zítra, hlaste se

Letos jde zhruba o 45 kurzů. Kompletní nabídka na našich stránkách www.cdv.tul.cz v části U3V. Výuka probíhá jedenkrát týdně (90 minut), učí se čtrnáct bloků v semestru.

O co byl v loni největší zájem a kolik lidí se kurzů zúčastnilo?

Největší zájem byl v loňském roce o kurz Občanského práva a Světová náboženství. Tradičně je velký zájem o kurzy PC, Digitální fotografie a Anglického jazyka.

Kolik let bylo nejstaršímu účastníkovi a co zajímalo právě jeho?

Naší nejstarší studentkou je MUDr. Vojtěchová (86 let), která v loňském roce navštěvovala anglický a francouzský jazyk.

Setkávají se senioři se svými mladšími vrstevníky nebo mají „séparé“?

Kurzy jsou určeny pouze pro seniory, pokus o společnou výuku byl neúspěšný.

Máte zkušenosti, že se titíž lidé vracejí do dalších kurzů? Jsou nějak zvýhodněni?

Ano, máme studující, kteří u nás studují nepřetržitě dvanáct let.

iSenior.cz

O historii U3V v Liberci

Univerzita třetího věku TU v Liberci (U3V TUL)
doc. Ing. Jiří Vacek, CSc., doc. RNDr. Jaroslav Vild, RNDr. Eva Dvořáková

Ještě dávno před vznikem univerzit třetího věku, byly na českých vysokých školách realizovány přednášky pro veřejnost (zejména starší občany) a vysoká škola si uvědomovala důležitost a prospěšnost tohoto konání. Mezi nestory těchto přednášek na naší škole patří pan docent Nekvinda, který realizoval celou řadu přednášek pro širokou veřejnost, např. na témata: geometrie, teorie čísel, organizace sportovních soutěží a další. Ale těch nadšených přednášejících bylo mnohem více.

Univerzita třetího věku TU v Liberci vznikla na základě souhry mnoha okolností po převratu. Pana docent Vacek, který byl v té době vedoucím katedry pedagogiky a psychologie, reprezentoval již nějaký čas tehdejší VŠST v Liberci v České asociaci distančního univerzitního vzdělávání (ČADUV). Zde se již dlouhou dobu diskutovalo o možnosti vzdělávání seniorů na vysokých školách. Další okolností byl požadavek MŠMT, aby na každé škole vzniklo pracoviště, které bude centrálně řídit distanční vzdělávání všech fakult univerzity a bude určena 1 osoba odpovědná za komunikaci s MŠMT. Tak došlo ke vzniku Referátu distančního vzdělávání (později Centra dalšího vzdělávání TUL) v čele s RNDr. Dvořákovou. Založení U3V TUL bylo možné zároveň díky podpoře tehdejšího děkana pedagogické fakulty pana docenta Vilda, který její vznik inicioval. Díky docentům Vackovi a Vildovi a paní doktorce Dvořákové, jejíž oddělení (tehdy Referát distančního vzdělávání TUL) dostalo na starost organizaci, byla univerzita třetího věku v letním semestru akademického roku 1998/99 zahájena.

Pan docent Vacek preferoval v počátku myšlenku, že se senioři budou účastnit přednášek denních studentů. Do prvního semestru studia v letním semestru 1998/99 se přihlásilo 16 seniorů a nabídnuty byly 3 obory: psychologie, sociologie a úvod do práce s PC. Studium se překrývalo s denním studiem na pedagogické fakultě, a záměrně byla vybrána témata, která byla seniorům blízká a praktická. Návštěvy společných přednášek byly na jednu stranu pro obě strany (studenty i seniory) obohacující, na druhou stranu byla kapacita volných míst v učebnách malá a i když seniorům nečinilo problém navštěvovat společné přednášky, na seminářích se necítili po boku mladších kolegů dobře. Proto bylo rozhodnuto, že budou seniorům nabídnuty speciální kurzy určené pouze jim – tedy občanům starším 50 let.

Z tohoto období si pan docent Vild vzpomíná na jednu perličku: „Pamatuji si, že před 1. semestrem studia na U3V za mnou přišly dvě studentky, které velmi stály o účast na přednáškách, ale nesplňovaly podmínku věku nad 50 let. Tehdy jsem je speciálním dekretem děkana Pedagogické fakulty tyto studentky pro účely studia na U3V TUL úředně ostaršil na 50 let.“

Po pilotním 1. semestru bylo již na podzim roku 1999 nabídnuto specializované studium pro seniory. Studující si mohli vybrat jeden z ucelených tří- až čtyřsemestrálních studijních programů (Sociologie, Psychologie, Dějiny umění) a k tomu si mohli vybrat maximálně 2 jednosemestrální kurzy (Filozofie, Marketing, Rétorika, Ochrana životního prostředí, Kresba a malba, Úvod do práce s PC, Administrativa na PC). Postup do dalšího semestru byl podmíněn složením zkoušek nebo potvrzením účasti na zapsaných přednáškách. O přijetí na U3V TUL se již mohli ucházet pouze občané starší 50 let, v průběhu let ještě přibyla podmínka ukončeného středoškolského vzdělání s maturitou.

V počátcích byl program pro seniory sestavován pouze ze studijní nabídky fakulty pedagogické, v současné době se na studijních oborech a kurzech pro seniory podílí rovněž ekonomická fakulta, fakulta textilní, fakulta umění a architektury, fakulta mechatroniky, informatiky a mezioborových studií a Ústav zdravotnických studií.

Senioři U3V TUL uvítali především velkou otevřenost U3V a možnost výběru studijního programu. Postupně byla v dalších letech studijní nabídka rozšiřována a inovována. V roce 2009 byl nabídnut nejvyšší počet – tj. 41 kurzů.

Zájem seniorů o studium s lety postupně rostl. Svého maxima dosáhl zřejmě v roce 2008, kdy na U3V TUL studovalo 377 seniorů. Do této doby byl provoz U3V také výrazně podporován vedením univerzity a to jak morálně, tak finančně. Od roku 2008 se již organizátoři z důvodu velkého počtu zájemců začali potýkat s problémem nedostatku učeben pro výuku. Vedení univerzity odmítlo pokračovat ve zvyšující se tendenci finanční podpory a tak po roce 2008 musel být poplatek za studium zvýšen na současných 900,- Kč. Tím mírně opadl zájem na současných 313 posluchačů v zimním semestru 2010/11.

Od libovolného výběru kurzů seniorskými účastníky přistoupila U3V TUL (na podnět Asociace univerzit třetího věku) od akademického roku 2010/11 ke změně svého statutu. Byly vytvořeny ucelené studijní obory s podílem povinných a volitelných předmětů. Každý studující nyní studuje v průměru 2 předměty v semestru. Každý předmět je vyučován 14 bloků (90 minut) v semestru. Výuka probíhá převážně v odpoledních hodinách od 14 nebo 16 hodin.

V současnosti U3V TUL nabízí:
Základní obory, které v průběhu 3 - 5 let studia seniorům nabídnou ucelený obrázek o zvoleném tématu. Studující v daném oboru studuje 1 povinný a maximálně 3 volitelné předměty v semestru. V akademickém roce 2010/11 bylo nabídnuto 9 tradičních oborů: Anglický jazyk, Německý jazyk, Francouzský jazyk, Základy práce s PC, Vybrané kapitoly z dějin umění a architektury, Základy digitální fotografie, Komunikace – sociálně osobnostní rozvoj, Základy psychologie, Mytologie.

Nástavbové obory, u kterých je doporučená délka studia 2 roky a ve kterých studující absolvuje 2 – 3 povinné a 1 volitelný předmět za semestr. V akademickém roce 2010/11 byly pilotně nabídnuty 2 obory:

1) Kulturně historická a antropologická studia nabízí studujícím U3V ucelený dvouletý studijní program, který jim umožní získat, doplnit a rozšířit si znalosti z oblasti kulturní historie, kulturní antropologie, dějin umění a architektury, dějin hudby a dějin oděvní kultury.

2) Digitální fotografie umožní studujícím ve dvouletém programu získat, doplnit a rozšířit si znalosti z oblasti digitální fotografie a základů práce s PC, krajinářské fotografie, makrofotografie a počítačové grafiky.

Klub studujících a absolventů U3V TUL – jeho činnost byla zahájena v roce 2006. V jeho rámci jsou studujícím i absolventům nabízeny 4 druhy činností:
1. Jednorázové (motivační) přednášky a besedy
2. Exkurze a letní kurzy
3. Kulturní a společenské akce
4. Virtuální U3V ( ve spolupráci s ČZU v Praze)

Tradičně jsou studujícími nejvíce vyhledávány obory zabývající se historií a psychologií, dále je velký zájem o studium cizích jazyků (především anglického) a práce na počítači. Bohužel není velký zájem o technické a přírodní obory.

Na organizaci U3V TUL se v současnosti podílí 2 lidé (celkem 1,5 úvazku), vedením byla pověřena Mgr. Pacltová. Jejím hlavním úkolem je vedle organizace výuky zajištění financování provozu U3V. Jedním ze zdrojů financování je administrativní poplatek, který hradí senioři po zápise na U3V TUL. V letošním roce byla jeho výše určena na 900,- Kč pro důchodce. Náklady na výuku (pronájem, honorář přednášejícím, studijní texty, materiály) se zvyšují a pokud nechceme finančně ještě více zatížit seniory, je třeba hledat další zdroje financování.

Proto byl již potřetí podán projekt na grant Statutárního města Liberec. Tento grant umožnil realizaci 3 kurzů, u kterých byla vysoká finanční náročnost (především na studijní texty, materiál, exkurze). Prvním byl kurz Kulturní vlastivědy pro seniory, který byl pro svou úspěšnost realizován ještě v dalším roce a kurz Malířská zákoutí Liberce, ve kterém se senioři naučí pracovat s olejovými barvami.

Dalším významným zdrojem financování byl grant od MŠMT podávaný v centralizovaném projektu zaštítěném Asociací univerzit třetího věku, který byl určen na rozvoj U3V v ČR. Z jeho prostředků bylo zpočátku financováno především technické vybavení, zařízení PC učeben pro seniory. Poté byl grant zaměřen na rozvoj nových studijních oborů a zavedení aktivizujících metod do výuky seniorů.

Pomocí byl také decentralizovaný grant od Univerzity určený na provoz U3V, který byl bohužel v posledních letech vždy o něco tenčí.

Novinkou letošního roku byl pilotní projekt „Přeshraniční spolupráce seniorů“, který byl podpořen prostředky Evropského fondu pro regionální rozvoj v rámci programu Cíl 3. Realizace projektu byla zahájena v říjnu 2010 a realizováno bylo zatím 6 společných setkání ( z celkových 8). Cílem projektu bylo realizovat přeshraniční vzdělávací, kulturní a společenské aktivity pro seniory v České republice a Svobodném státu Sasko, s cílem poznávat sousední zem, seznamovat se s její historií, kulturou, jazykem, navázat bližší kontakty a přátelské vztahy v rámci Euroregionu Nisa.

Cílovou skupinou jsou občané starší 50 let, v ČR - studující a absolventi Univerzity třetího věku TU v Liberci, v Sasku – studující Seniorenkolleg VŠ Zittau/Görlitz a Akademie pro starší v Trojmezí. Každé aktivity se zúčastnilo vždy alespoň 20 seniorů z ČR a 20 ze Saska. Dosud se jednalo vždy o dvoudenní setkání, při kterých se senioři formou přednášek, seminářů a exkurzí seznamovali s jazykem, historií a kulturou sousední země, uskutečněn byl rovněž ples U3V nebo konference na téma vztahů mezi Čechy a Němci v období meziválečném. Zde úryvek z dopisu německého penzisty pana Kunze:

„Vlastně mne donedávna společná historie příliš nezajímala, ale od prvního setkání v Liberci jsem si začal nakupovat knihy a studium společné historie a poznávání českého jazyka se pro mne staly koníčkem. Komunikace mezi námi seniory je tím jednodušší, že Češi mluví dobře německy, a tak mám dost možností se vyptat na vše potřebné.“ Z české strany se setkání účastní především studující oboru Německý jazyk, pro které jsou tato setkávání velkou motivací a výbornou praxí.

V květnu a červnu se účastníci setkají při dvou závěrečných workshopech, při kterých budou společně výtvarně tvořit a vzniklá díla budou vystavena v liberecké knihovně a v prostorách VŠ v Görlitz. Již nyní je zřejmé, že i po ukončení projektu se budou senioři dále setkávat a zůstanou i v písemném kontaktu se svými kolegy v sousední zemi. A tím bude naplněn původní záměr projektu – tedy sblížit seniory na obou stranách hranice.

V únoru 2011 podalo CDV TUL žádost o grant na projekt „More than Neighbours“ z programu Grundtvig ve spolupráci s šesti dalšími institucemi ze zemí EU zabývajícími se vzděláváním seniorů (TU Chemnitz v Německu, Universidade da Coruňa ve Španělsku, RACIO ve Slovinsku, Het Perspectief v Belgii, A.I.C.C.R.E. v Itálii, Universytet Trzeciego Wieku Lublin v Polsku). Komunikační jazykem projektu je angličtina a cílem bude kromě práce seniorů na společném úkolu a poznávání života účastníků v partnerských zemích rovněž rozvoj jejich jazykových kompetencí v anglickém jazyce. V červenci bude Národní agenturou pro evropské vzdělávací programy oznámen výsledek výběrového řízení.

Univerzita třetího věku TUL nepatří v Čechách mezi nejstarší (pouhých 12 let existence), ale svým dynamickým rozvojem drží krok s institucemi, které se na našem území zabývají vzděláváním seniorů již delší dobu. A chvála ze strany účastníků studia, přednášejících i veřejnosti je velkou motivací pro její další rozvoj.

Zralé ženy vítány

Proč vlastně soutěž vznikla?

Soutěž je zábavná, ale zároveň může napomoci tomu, aby se na seniory začalo nahlížet jinýma očima. Život se dá prožít v každém věku naplno a s radostí.

Kolik se hlásilo účastnic v minulých letech a v jakém věkovém rozmezí?

Loni se přihlásilo kolem stovky účastnic. Počet přihlášených se v roce 2010 rapidně zvýšil díky vstupu nového spolupořadatele soutěže, kterým je ČRo Pardubice. Nejmladší soutěžící bylo 41 a nejstarší 78 let. Rozhodující není věk ani vzhled, soutěž nekopíruje žádnou Miss. Nadhled, vtipná reakce na zadaný úkol, volná disciplína , sympatické vystupování…

Kdo vlastně hlasuje?

Jednotlivé disciplíny hodnotí bodováním porota, která je složena z členek klubu Primababča, ze zástupců Českého rozhlasu Pardubice ,z řad sponzorů i z řad známých osobností. Soutěž podpořili i herci VČD v Pardubicích, jako moderátor soutěže je již tradičně pan Novotný, pak paní Monika Žídková a Heidi Janků.

A kdo loni vyhrál?

Vítězkou 3. ročníku se stala paní Pavla Staňková- Macáková z Rokytnice v Orlických horách. Všechna vystoupení i samostatná volná disciplína u všech dam diváky pobavila a měla své příznivce. Ale srdce diváků nakonec získala svým tanečním vystoupením paní Staňková-Macáková.

Akce se koná v Pardubickém kraji, musí být účastnice z tohoto kraje?

Soutěž byla původně zamýšlená pro Pardubický kraj. Během tří ročníků překročila hranice regionu, setkali jsme se s dámami nejen z Čech, ale i z Moravy.

Kdo se do soutěže může přihlásit, jaké jsou podmínky?

Do soutěže se může přihlásit každá žena, která má alespoň jedno vlastní vnouče. Přihlášky a motivační dopis hodnotí porota, která vybírá postupující do dvou semifinálových kol v Chrudimi a v Ústí nad Orlicí. Finále se uskuteční 3. prosince 2011 v Pardubicích. Podrobnosti lze najít na webu www.primababca.cz. Dámy se mohou hlásit i písemně na adrese Primababča, Český rozhlas, Sv. A. České 29, 530 02 Pardubice.

Jak jste se k pořádání této akce dostala a co vás na ní baví?

Stála jsem u zrodu 1. ročníku soutěže, jako novopečená babička jsem si uvědomila, že chci být pro svá vnoučátka tou prima babičkou stejně jako ostatní babičky. A tak vzniklo motto soutěže , pohodová, rychlá, inteligentní, milující a akční. Prostě prima.

Nejmladší soutěžící bylo 41 a nejstarší 78 let. Hned po 1.ročníku vznikl klub Primababča, kde se sešla bezvadná parta složená z bývalých účastnic soutěže. Takže soutěží nic nekončí. Dámy z klubu připravují kulturní program, pomáhají při organizaci všech kol soutěže, pořádají výjezdní zasedání. Hanka Vojtková, Hanka Pelcová, Majka Kovářová, Hana Popková, Dana Tlapáková, Majka Foltinská, Pavla Houžvičková, Dáda Němečková. Míla Marcelová… A další primababči jsou ty, které věnují svůj volný čas soutěži.

Proč by se měly zájemkyně hlásit?

Dnešní babičky už nejsou stařenkami jako z románu Boženy Němcové, ale nechtějí být ani ambiciózními ženami bez ohledu na vlastní rodinu. Pokud ženy, babičky, chcete ukázat, že jste prima babička pro svá vnoučata a pokud chcete zažít mnoho legrace, přihlaste se do 4. ročníku soutěže Primababča 2011.

Nikdy není pozdě, pojďte

„Nikdy není pozdě vydat se na správnou cestu“ – tak zní motto historicky prvního Primátorova dne zdravého životního stylu, který se uskuteční v sobotu 27. srpna. Cílem interaktivního veletrhu, kterým veřejnost provede primátor Bohuslav Svoboda, je ukázat, jak lze i ve velkoměstě dosáhnout naplnění známého rčení, a že začít není pozdě v jakémkoli věku.

„Lidé neustále podceňují skutečný význam pojmu zdravý životní styl. V jejich povědomí ještě není zakořeněno, že nejde jen o vyváženou a pestrou stravu, nebo pouze o pohybové aktivity či život bez stresů. Zdravý životní styl znamená dokázat sladit všechny tři tyto složky v jeden jediný vyrovnaný celek. Právě on totiž přináší tu nejlepší prevenci před takzvanými civilizačními chorobami a prodlužuje věk,“ konstatoval Bohuslav Svoboda.

Proto by rád jako primátor a lékař pomohl Pražanům najít ke zdravému životnímu stylu tu správnou cestu. „Nezávazně si ho mohou vyzkoušet prostřednictvím interaktivních stanovišť na veletrhu. Věřím, že díky jim mnoho lidí zjistí, že žít zdravě není nijak složité, ba ani nudné,“ podotkl.

Primátorův den rozdělí botanickou zahradu na tři zóny s interaktivními stanovišti. „Psychickou vyrovnanost“ určitě ocení ti, kteří se potýkají s každodenním tlakem v práci či dalšími životními starostmi. Odborníci ušijí každému na míru rady, jak bojovat se stresem nebo se účinně odreagovat a odpočinout si.

Podnětný může být například relaxační jogínský stánek, v němž si veřejnost bude moci pod vedením profesionální cvičitelky vyzkoušet techniky dýchání a různé cvičební pozice. Odreagovat se pak návštěvníci mohou při thajské masáži. Zejména vaše vnuky se pak může stát lákadlem šermířská školička a turnaj pro její dva nejlepší žáky s primátore, který je bývalý sportovní šermíř.

Věřím, že díky jim mnoho lidí zjistí, že žít zdravě není nijak složité, ba ani nudné. V zóně „Zdravé tělo“ se pak lidé dozvědí vše o svých tělesných hodnotách, jako jsou hladina cukru, cholesterol či poměr tělesného tuku a svaloviny. Vyzkoušet budou moci populární zumbu, aerobní trenažér VacuShape, taibo či třeba tai chi. Inspirací se může stát exhibice skákání na obří trampolíně nebo ukázka břišních tanců. K dispozici budou i sportovní poradci.

Zóna „Zdravá výživa“ Pražanům přinese každou hodinu pravou kuchařskou show s ochutnávkou zdravých pokrmů. Pochutnat si budou moci i na neobvyklých variacích nápojů z čerstvého ovoce a zeleniny a nejrůznějších zdravých produktech. Odborníci na výživu pak zájemcům pomohou se sestavením redukčních či sportovních jídelníčků a dokonce i s dietou provázející některé zdravotní choroby.

Zároveň budou pro všechny návštěvníky připraveny soutěže o zajímavé ceny – vyhrát mohou např. roční členství do fitness, poukazy na odběr zboží a mnoho dalších cen. Zdravý životní styl chce primátor hlavního města Prahy ve spolupráci s různými institucemi a firmami podporovat i v budoucnu.

Bydlení ve „vanilkovém“

„Dům se nachází v památkové zóně historického jádra, a tak nám památkáři zateplení členité fasády nepovolili,“ upozornila Hana Kaspřáková z odboru rozvoje a investic bohumínské radnice. Viditelná část fasády proto musí zůstat zachována v původní podobě.

„Renovace dekorativních fasádních prvků zabere stavařům nejvíce času. Míst, které je nutné repasovat, je nakonec více než jsme původně počítali,“ dodala Kaspřáková. Zároveň dodala, že opravy potrvají do října. U konce je podle ní výměna oken a řemeslníci teď pokračují v zateplování fasády.

Domov Jistoty pro seniory provozuje v městském domě Moravskoslezský kraj. Ten se proto na rozsáhlé opravě finančně podílí částkou jeden milion korun.

S Michalem Nesvadbou o rodičích a dětech

Řada čtenářů si Michala Nesvadbu pamatuje z úspěšného Mimtria (na Státní konzervatoři Praha vystudoval hudebně-dramatický obor), z některých filmů, kde hrál (např. Mrkáček Čiko, kde hrál hlavní roli). Michal je však i libretistou baletu Billiard a Princezna Zmrzlina.

Dnes se dále věnuje především dětským divákům. Jednak s představeními, kdy na jevišti dělá divy pomocí lepicí pásky (s představením „Mr. Tapeman“ byl dokonce až v Japonsku). V neposlední řadě ho mohou naši čtenáři, kteří se svými vnoučaty sledují televizi, pravidelně vídat v pořadu Kouzelná školka.

Co svět světem stojí, existuje tu generační problém. A nejen pokud jde o zaměstnání, někdy dává dost „zabrat“ i v rodinách. Jak tomu bylo u vás? Předpokládám, že puberta si vybrala své, ale jak šel život dál – rozuměl a rozumíte si se svými rodiči – dá se říct – dobře?

Myslím si, že mé období puberty není popsáno v žádné čítance. Jakoby nebylo. S rodiči se velmi dobře rozumím a to odjakživa. Žijeme uměním a vším, co k němu patří. Vzájemně si pomáháme dodnes. Moje maminka nechyběla na jediné zkoušce všech mých osmi představení. Otec dodnes pro mě maluje obrázky do pořadů České televize.

Tatínek

Měl jste to možná o to komplikovanější, že váš otec je herec a výtvarník Miloš Nesvadba. Bylo těžké, zbavit se nálepky „syn slavného otce“?

Pamatuji si, že maminka, a to v dobrém, nabádala stále otce, aby na ulici rozdával kolemjdoucím úsměvy. Říkávala neustále: „Sledují tě lidi, usmívej se!“

Tenhle úsměv jsem po tátovi zdědil. Díky tomu jsem případné připomínky typu, jak jste naznačila, vždy s úsměvem přešel. Vydal jsem se vlastní cestou, ale byl vždy hrdý na to, v jakém prostředí jsem vyrůstal a co mi otec do života dal.

Ocitli jste se spolu někdy na jevišti nebo ve filmu?

Ano, hráli jsme spolu v několika pohádkách, ale to jsem byl ještě studentem herectví na Pražské konzervatoři.

Mám radost - a na to vzpomínám nejčastěji, že si táta se mnou zahrál i v několika mých autorských groteskách. Jako komici jsme se oba narodili. Naposledy jsme spolu vytvořili knížku s DVD, kde otec učí děti malovat. Na to jsem hrdý.

Maminka

Vaše maminka Jaroslava je výtvarnicí – a s ní jste, stejně jako s tatínkem, spolupracoval – na dvou knihách?

Na rozdíl od tatínka, který je kreslířský a malířský samouk, maminka vystudovala vysokou školu výtvarného umění. Upřímně řečeno jsou pro mě její kresby nepostradatelné. Víc než třicet let z její tužky vznikají návrhy kostýmů a loutek, které dokonce i šije a to výhradně pro mě. Velmi si v tom rozumíme.

Ubránila se maminka uplatňování „maminkovské“ role a dokázala vás brát jako kolegu-partnera při této práci?

Maminka je velmi kritická, ale mé práci pro děti fandí. Vždy po odvysílání jakékoliv mé nové televize (v poslední době nejčastěji pořadu Kouzelná školka) se nemusím dívat na displej telefonu, kdo volá. Telefon zvoní do minuty, kdy se na obrazovce objeví titulek – konec. I když jsem autor, scénárista a moderátor pořadu, vždy hodnotí i výtvarné pojetí a vyznění.

Přiznám se, že si na to dávám velký pozor, neboť si do pořadu rekvizity, loutky i některé kostýmy vyrábím sám.

Děti

Sám jste otcem dvou dětí, mezi kterými je velký věkový rozdíl. „Jde“ jim to „ spolu? Hlídá třeba Josefína někdy?

Mám vlastně tři děti. Pepina je nejstarší. O jedenáct let mladší je dcera mé ženy Anetka, kterou vychovávám od čtyř let a o dalších jedenáct let je Mareček, pokračovatel rodu.

Josefína hlídá Marka opravdu sporadicky, protože jako mladá výtvarnice, ale především trenérka parkurového skákání, vůbec nemá čas. Přesto se podařilo Marečkovi, kterému budou právě dva roky, udělat do plenek hromádku právě v době, kdy Josefína hlídala. A protože se nemohla hned napoprvé dovolat mé manželce, tak obvolala tzv. „celou Prahu“, aby jí někdo poradil, co má dělat. Dobře to dopadlo.

Co může podle vás rodič udělat pro to, aby si děti za všech okolností rozuměly, měly se rády….Nebo možná – co by asi nikdy neměl udělat, aby tomu tak nebylo,….. nevím, jak je lepší se ptát….

Odpověď je na knížku. Kombinace rodičů je nepřeberná a opravdu mají děti buď štěstí nebo smůlu nebo….. Dál to rozvádět nechci. My se ženou máme jednoduchý recept. Máme se rádi a děti to vidí.

Dceru jste měl poměrně mlád, syna naopak ve věku již zralejším. Obojí má svá pro i proti, je to tak?

Mareček mi obrátil život nohama vzhůru. S Pepčou se slyším každý den, protože není den, abych jí nebo ona mě nevolala. S Marečkem jsem skoro každou hodinu, která trvá déle než šedesát minut a má víc nálad, než jakákoliv tříhodinová divadelní hra Shakespeara. Omládl jsem, protože musím!

Já, Michal Nesvadba

Co myslíte, udělal jste někdy něco, co vaši rodiče nesli opravdu nelibě?

Ano, když jsem bydlel ještě s nimi společně. Řekl jsem jim, že jsem byl jinde, než jsem ve skutečnosti byl a oni se to dozvěděli. Možná pro někoho banální problém, ale my jsme si nelhali a nelžeme dodnes.

….a čeho byste se vy sám jako rodič od svých dětí nerad dočkal?

Aby za mými zády nade mnou nezvedali oči v sloup.

Jaký by chtěl Michal Nesvadba být dědeček? Ostatně – Josefína je už dospělá, kdyby byla po vás, asi dědečkem už jste, ne?

Dobrým. Právě na to trénuji se svým synem!

…a Ladislav Fialka s dvěma základními kameny

Vedle rodičů má na nás mnohdy velký vliv i pedagog, s nímž se v životě setkáme. Vy jste po konzervatoři studoval u Ladislava Fialky. V pantomimě je toto jméno u nás pojmem. Jaké byly ty tři roky s ním?

Souhlasím s vámi. Mimochodem, hodně bych na našem školství, přístupu učitelů a profesorů k žákům, měnil.

Já, osobně, jsem měl štěstí na pedagogy a kolegy, kteří mě, když mluvíme o mé práci, jako životním koníčku, ovlivnili.

Nebyl to tedy jenom Ladislav Fialka, ale taky Ctibor Turba, Boleslav Polívka, Boris Hybner a samozřejmě Marcel Marceau. Moje práce je mozaikou, složenou z malých i velkých zkušeností těchto, ale i dalších osobností. V neposlední řadě do ní patří dva nejjasnější základní kameny. Tatínek a maminka.

Nezapomenutelný Jiří Grossmann

Určitě si vzpomínáte! Záznamy přednesu těchto povídek v podání ať už přímo Jiřího Grossmanna, nebo Miloslava Šimka kolovaly mezi lidmi na cívkách tehdejšího technického zázraku – na magnetofonu Tesla B4 – průměr cívek 15 cm, 4 stopy, 3 rychlosti… Ne každý se totiž dostal do Prahy na jejich představení plné vtipných dialogů, smíchu a hudby, kde opravdu bylo na co koukat a co poslouchat.

Bavilo nás sedět spolu a spisovat

V roce 2001 na Jiřího Grossmanna takto vzpomínal druhý z tehdy populární dvojice - Miloslav Šimek: „Jirka měl charisma a byl to člověk, se kterým jsem chtěl být. Bylo mi s ním dobře, rozuměli jsme si, měl jsem si s ním co povídat. Troufám si říct, že on zase chtěl být se mnou, že jsme ty chvíle vyhledávali. My jsme si nedovedli představit den, kdy se neuvidíme. Pořád jsme měli o čem hovořit, pořád jsme měli nějaké plány a nesmírně nás bavilo sedět spolu a spisovat. … Obdivoval jsem jeho záběr. Dovedl nejenom psát a hrát, ale dokázal tvořit i texty a muziku. Tu mezeru po jeho odchodu jsem nikdy nezacelil…

Grossmann je zkrátka nezapomenutelný, i když od jeho odchodu z tohoto světa uplyne v prosinci už 40 let. Dodnes rádia hrají písničky s jeho texty. Některé z nich i sám zpívá (Vzdálený hlas, Jako kotě si příst,…). Ale z jedné podání Nadi Urbánkové až mrazí. Je to Závidím. Píseň o prosté touze zažívat „jen“ obyčejné věci. Napsal ji v době, kdy věděl, že už mu zbývá jen pár dnů života.

U příležitosti letošních dvou Grossmannových výročí vydává nakladatelství XYZ knihu s názvem stejným, jaký má zmíněná píseň Nadi Urbánkové – Závidím. Pod taktovkou jeho bývalého kolegy Jiřího Datla Novotného v ní na tuto jedinečnou osobnost české kultury vzpomínají přátelé a spolupracovníci, nechybí ani texty písní, povídky a mnoho fotografií.

Lidé nad 55 let neexistují?

Diakonie ČCE vede kampaň, která chce poukázat na současný pohled na seniory v naší společnosti. Má i svůj název…

Naše sociální kampaň nese, doufejme, dostatečně výmluvný název „Otevřeno seniorům“. Zahájena byla vlastně už koncem roku 2010, a to s cyklem zdravě kontroverzních plakátů v podobě optometrických tabulí se sloganem: Dnešní tabu se jmenuje stáří, které se průběžně objevují v celostátních magazínech i novinách.

Veřejnost mohla shlédnout plakáty také cestou velkoplošné světelné reklamy na telefonních budkách. V současnosti jsou budky od letních měsíců opět naší charitativní reklamou v dobrém slova smyslu „obsazené“.

Stejně tak je kampaň zastoupena krátkým videoklipem ve vysílání České televize, v červnu a červenci se snímek objevoval v reklamním čase ve všech multikinech CineStar po republice. Ke zhlédnutí je samozřejmě i na sociálních sítích (Youtube, Facebook) a spolu s dalšími prvky, ale i radami a tipy na interaktivním webu www.otevrenoseniorum.cz.

Rádi bychom prostřednictvím sociálně angažované reklamy lidem připomenuli skutečnost, že stáří má svoji nepominutelnou kvalitu a cenu – jakkoliv jsme denně vystaveni vizím kultu věčného mládí a rychlé prosperity, stáří a stárnutí čeká jako přirozená součást života každého z nás… Důležité je zmínit, že volba tématu nevyšla jen tak od stolu, senioři představují nejpočetnější skupinu klientů, o které se Diakonie ČCE stará ve svých střediscích: v terénních, ambulantních i pobytových službách.

Nejen čísla

Zdůrazňujete, že senioři jsou u nás přehlíženi a podhodnoceni. Mnozí z nich by patrně na toto kývli, řada z těch, kterých se stáří ještě netýká, by vám možná oponovala. Máte pro svá tvrzení nějaká čísla, závěry výzkumů, názory odborníků……?

Co dodat… Garantkou naší kampaně je doktorka Vidovičová, odbornice na takzvaný ageismus – věkovou diskriminaci, která se netýká výlučně pouze starších lidí.

Právě mezi seniory však byla provedena řada podrobných průzkumů, protože zde je tendence těch „zdatnějších, silnějších“ k posmívání se, podcenění či snad jen opomíjení starších bohužel častým jevem, byť pro naši společnost nejsou tato fakta prozatím zřejmě dostatečně viditelná. Mám-li použít pro představu pár čísel:

Lidé, kterým je 55 roků a více, jako by neexistovali.Téměř každý třetí občan starší 60 let a více než každý druhý starší 70 let zažil v nedávné době situaci, kdy se k němu někdo choval rozdílně jenom z důvodu jeho vyššího věku. Ageismus se však netýká pouze nejstarších věkových ročníků. Jedním z typických příkladů je diskriminace starších pracovníků na trhu práce, za které jsou v závislosti na oboru považováni už padesátníci nebo i lidé nad 45 let!

Stáří je popisováno slovníkem méněcennosti a starší lidé slovníkem závislosti. Setkáváme se i s takovými názory, že by měl být starším lidem omezen přístup do politiky, aby nemohli tolik ovlivňovat dění ve společnosti (souhlasí 33 % respondentů). Je zřejmé, že takto nepříznivé sociální podmínky a omezené vnímání velké části populace mohou mít řadu důsledků a mohou být významným stresujícím faktorem.

Jedním z impulzů, které naši kampaň uspíšily, byl domácí mediální průzkum, z nějž vyšel obraz seniorů nadmíru nepříznivě: „Lidé, kterým je 55 roků a více, jako by neexistovali. Jen výjimečně se s nimi setkáme v médiích jinak než jako s kuriózními objekty bulvární senzace - oběťmi nehody, podvodu či zapomnění“, popisuje Ivan Peterka z agentury ProBono stručně důvody, které vedly ke vzniku této charitativní kampaně.

Každá kampaň stojí nějaké peníze – kdo financujte tu vaši?

Kampaň je uskutečňována jako nezisková, veřejně prospěšná a v tomto smyslu se snažíme udržet také opravdu minimální, dotované náklady na její výrobu a publicitu.

Pro představu, celý projekt byl vytvořen sponzorsky spřátelenou komunikační agenturou, pro bezplatné vysílání ve veřejnoprávní televizi jsme se účastnili výběrového řízení na charitativní projekty mediálního partnerství. Obdobně k nám přistupují i další partneři, ať už hovoříme o mediálních domech či firemních dárcích, čehož si velmi vážíme.

Drobnými krůčky po dlouhé cestě

Věříte, že na základě poukázání na tento problému, může dojít je zlepšení pozice seniorů u nás?

Jakkoliv nesdílíme přesvědčení, že právě naše kampaň promění nadobro veřejné mínění, usilujeme nicméně o změnu pohledu ve společnosti. Drobnými krůčky, rozhovory v médiích, slogany, které snad donutí ty vnímavější z nás k zastavení a zamyšlení.

Kampaň Otevřeno seniorům je zamýšlena jako dlouhodobý proces, odstartovali jsme ji na podzim loňského roku a plány máme nejméně přes celý rok následující, který byl vyhlášen Evropským rokem seniorů. Ani tam ovšem zřejmě cesta jen tak neskončí…

Máte už nějaké ohlasy?

Nejvíce potěší po pravdě ohlasy samotných seniorů. Ozývají se, považte, třeba rovnou i na profilu naší kampaně na Facebooku!

Starších lidí v našem okolí jsme se ostatně ptali na názor už při utváření vlastní podoby celého projektu sociální reklamy.

Dalším pozitivním ohlasem je, troufám si říci, i zájem médií, přestože naše reklamní sdělení jejich trendy vlastně poměrně napřímo kritizují (O aktivní sopce máme z médií lepší představu, než o aktivním seniorovi…). Samozřejmě nás těší kupříkladu i sledovanost v televizi.

Negativní ohlasy jsme zatím nezaznamenali, ale i případná výtka může být výzvou.

Co podle vás může udělat každý, aby podobných kampaní nebylo zapotřebí a senioři, kteří se cítí diskriminováni, změnili názor?

Nejtěžší otázka na závěr. Odpověď se může zdát prostá – buďme k sobě navzájem vnímaví. Snažme se vždy dívat také očima druhých, těch, kdo nás možná vychovali, kdo dnes na oplátku potřebují naši pomoc a péči. Stáří by mělo zůstat nad jiné důstojnou, spokojenou etapou našeho života. Napadlo vás někdy, že bez prožitku stáří, zralosti a naplnění vlastně nic, co dříve předcházelo, nemá svoji pravou cenu?

(více o kampani na: www.diakonie.cz a www.otevrenoseniorum.cz)

Spot můžete shlédnout na webu.

Spoříme si na pohřby

Hlavními důvody, proč lidé staršího věku odkládají stranou peníze na vlastní pohřeb, jsou ryze pragmatické. „Zatímco téměř tři čtvrtiny z nich nechtějí finančně zatížit rodinu a pozůstalé, zbylých
27 procent chce mít jistotu, že se dočkají důstojného pohřbu,“ popisuje Tomáš Suk, manažer marketingu Poštovní spořitelny. Podle 17 procent seniorů není potřeba spořit, protože povinností pozůstalých je o pohřeb zesnulého se postarat.

Jak průzkum ukázal, necelá pětina seniorů se domnívá, že jim na pohřeb stačí částka do 10 tisíc korun. Polovina z nich považuje za optimální částku mezi 10 a 20 tisíci. Vhodnost vyšší částky potvrzuje i Václav Vohlídka, šéfredaktor časopisu Funeral Quartal.

„Konečná cena pohřbu se liší podle individuálních přání zemřelého nebo pozůstalých. Roli zde hraje výběr rakve, počet nosičů atd. Nejčastěji se však ceny pohřbů skutečně pohybují od patnácti do dvaceti tisíc korun.“ Statistiky Pohřebního ústavu hl. m. Prahy dále ukazují, že Češi v cca 75 procent případů dávají přednost žehu před tradičním pohřbem do země.

Více než třetina dotázaných v průzkumu prozradila, že mají jasnou představu
o způsobu pohřbu, o výběru hudby i podobě smuteční hostiny. „Stejný počet seniorů se však myšlenkám na své poslední dny brání, a 28 procent z nich říká, že se podobnými věcmi nezaobírají,“ dodává Tomáš Suk. Zajímavostí je, že o podobu vlastního pohřbu se více zajímají ženy než muži. Rozdíly v přístupu k tomuto druhu spoření najdeme i mezi obyvateli Prahy a zbytku republiky, což ukazuje graf.

Odkládáte si na výdaje spojené s vaším pohřbem?

Další šance pro diabetiky

MDM Centrum nově funguje v prostorách diabetologické ambulance prof. MUDr. Milana Kvapila, CSc., MBA.

Prof. MUDr. Zdeněk Zadák, CSc., který prováděl na metodu MDM klinické zkoušky ve FN v Hradci Králové, pro čtenáře iSenior.cz odpověděl na několik otázek.

Pane profesore, jak se diabetická polyneuropatie projevuje?

Častým projevem diabetická polyneuropatie jsou pálení, chlad, pocit těžkých nohou, přecitlivělost či naopak necitelnost, problémy se spánkem, křeče, slabost dolních končetin, atd. Tyto obtíže mohou dosáhnout takové intenzity, že ruší pacienta při běžné práci, odpočinku i spánku. Léčba diabetické polyneuropatie by měla být vždy komplexní. Stěžejním faktorem pro úspěšnou léčbu je zajistit co nejlepší kompenzaci diabetu.

Trpí jí nutně každý diabetik? Dá se této komplikaci něčím předcházet?

Diabetická polyneuropatie je velmi častou komplikací diabetu. V určité fázi trvání diabetu se vyskytne téměř u všech diabetiků, u každého však v rozdílné intenzitě. Pokud jde o předcházení diabetickým komplikacím, nejdůležitější je opět dobrá kompenzace, tj. pečlivé vyrovnání diabetu. Léčba diabetu je často velmi složitá, záleží na typu diabetu, délce jeho trvání a dalších okolnostech. Při špatně kompenzovaném diabetu však komplikace postupují velmi rychle.

O co by měl pacient, který už trpí určitými příznaky, svého lékaře požádat - musí být nějak speciálně vyšetřen, aby se dozvěděl, že diabetickou polyneuropatií trpí?

Mnohdy se diabetická polyneuropatie diagnostikuje u pacientů dříve, než samotný diabetes. Především starší pacienti často přicházejí do ordinace praktických lékařů právě s příznaky diabetické polyneuropatie. Po rozboru krve a případném zjištění diabetu je třeba opět zajistit co nejrychlejší kompenzaci diabetu. Pro zjištění pokročilosti neuropatie se testuje citlivost plosky nohou dotykem kalibrovaného silonového vlákna, ladičkou se sleduje hluboké čití, použitím zkumavek s vodou nebo váleček ze dvou materiálů různé vodivosti tepla se zjišťuje vjem pacienta na studené a teplé impulsy.

Léky dosud tímto postiženým pacientům pomáhaly málo. Teď přichází MDM (mesodiencefalická modulace). Jak probíhá léčba touto metodou?

Nová fyzikální metoda Mesodiencefalická modulace je založena na působení velmi nízkých impulsů elektrického proudu působícího na oblast mezimozku, tzv. diencefalonu. MDM terapie se provádí pomocí speciálního přístroje MDM. V průběhu procedury přístroj generuje slabé impulsy přenášené náhlavní soupravou. V začátku procedury může pacient pociťovat lehké mravenčení, které se zpravidla během několika minut vytratí.

Jaká je účinnost metody MDM?

Z celkového počtu pacientů, kteří se zúčastnili klinické studie ve FN Hradec Králové, 86 % z nich hodnotilo zlepšení zdravotního stavu. U nemocných bylo sledováno subjektivní zlepšení polyneuropatických bolestí pomocí osmibodové stupnice. U všech nemocných došlo k výraznému zlepšení jejich obtíží. V ČR se metoda MDM používá třetím rokem, terapii podstoupilo přes 250 pacientů z celé České republiky.

Je tato metoda využitelná i v rámci jiné diagnózy, než je třeba diabetes a s tím spojená diabetická polyneuropatie?

V ČR a EU se metoda MDM používá u pacientů s diabetickou polyneuropatií a preventivně v některých případech diabetu. Koncem loňského roku provedl prof. Milan Kvapil na Interní klinice UK 2. LF a ve FN Motole další klinické zkoušky, na jejichž základě byla metoda MDM v dubnu t. r. schválená v EU pro léčbu onemocnění spojených s poruchou mikrocirkulace, což je špatné prokrvení tkání.

Kde v ČR je možné se touto metodou léčit.? Je zatím dostupná jen v soukromých zařízeních? Je v budoucnu uvažováno o tom, že bude postupně zavedena do dalších zdravotnických zařízení u nás?

V současné době jsou k dispozici 4 MDM centra v Praze, Příbrami, Plzni a Mariánských lázních. V letošním roce se plánuje také otevření dalších center na Moravě.

Po dalším městě elektronicky

Město Tábor totiž nabízí od 10. července všem návštěvníkům novou službu - elektronického průvodce městem a jeho památkách, který je ke stažení do mobilního telefonu zdarma.

„Mobilní průvodce zlepšuje služby informačního centra a je dostupný pro zájemce i v době, kdy je zavřeno. Použitím nové mobilní technologie také více zaujmeme mladší návštěvníky a zábavnou interaktivní formou jim přiblížíme historii města, jeho zajímavosti a památky, ” upřesňuje Lucie Pekárková z infocentra v Táboře.

Pro všechny typy telefonů

Za tři týdny si mobilního průvodce CLiCK pomocí Bluetooth a wifi vysílače z městských informačních center, z mobilního katalogu m.lwi.cz a z Android Marketu stáhlo přes 1 000 uživatelů. Návštěvník má tak bezplatně k dispozici mapy s GPS navigací dvou desítek tipů na výlety po městě a okolí. Mobilní průvodce je dostupný pro všechny typy telefonů od nejjednodušších až po smartphony.

Mobilní průvodce CLiCK provede návštěvníky historií města, představí jim architektonické památky, muzea, galerie, přírodní zajímavosti i pravidelné kulturní akce. Nechybí podrobná mapa města a detailní mapa historického centra. Návštěvníkům poradí i s umístěním důležitých institucí a bankomatů.

Co ještě?

Mobilní průvodce obsahuje také praktické informace, kontaktní údaje a otevírací doby. V jeho obsahu mohou uživatelé jednoduše a přehledně vyhledávat požadované informace, které mají k dispozici 24 hodin denně. Při orientaci na mapě jim pomáhá GPS navigace.

„Díky mapě s GPS navigací mají návštěvníci stálý přehled o památkách, které se nacházejí v jejich bezprostředním i vzdáleném okolí a nemusejí je pracně hledat na mapě. O řadě z nich by se také bez této aplikace nemuseli dozvědět. Mobilní průvodce není zároveň jako tištěný materiál; je to interaktivní společník, se kterým bude návštěvníky poznávání města bavit,” dodává Václav Hodek ze společnosti LifeWeb Interactive, která mobilního průvodce připravila.

Kde ještě?

Další mobilní průvodci od firmy této firmy jsou k dispozici v městech Telč, Hradec nad Moravicí, Děčín, v zoologických zahradách v Brně, Praze, Jihlavě a Ostravě i na památkách středočeského a jihomoravského kraje atd. V současné době firma připravuje další průvodce pro města Ostrava, Třinec a Kopřivnice. Mobilního průvodce od společnosti LifeWeb Interactive mohli také využít návštěvníci českého pavilonu na EXPO2010 v Šanghaji i světového šampionátu v ledním hokeji 2011 v Bratislavě.

Slovníček pojmů

GPS – Systém pro určení polohy uživatele a pro navigaci v mapách.

Smartphone – Tzv. chytrý telefon je mobilní telefon, který výrobce vybavil operačním systémem a který zpravidla poskytuje pokročilé funkce.

Bluetooth – Technologie pro bezdrátový přenos dat na krátkou vzdálenost.

Wifi – Technologie pro bezdrátový přenos dat.

Mobilní aplikace – Program určený k instalaci do mobilního telefonu, který rozšiřuje možnosti telefonu o nové funkce. Po instalaci je zpravidla přístupný z menu telefonu a k dispozici je tak kdykoliv a kdekoliv.

Mobilní průvodce CLiCK – Mobilní aplikace určená především městům a muzeím, jejímž účelem je zdarma poskytovat informace návštěvníkům turisticky zajímavých míst.

Objevte z(Z)apomenutá místa Prahy

Soutěž vyhlásila PIS spolu se všemi pražskými městskými částmi a Magistrátem hl.m. Prahy. Znamená to, že se jí mohou zúčastnit jen Pražáci?

Na soutěži spolupracujeme se všemi městskými částmi a pod záštitou magistrátu hlavního města Prahy, avšak soutěžit může kdokoliv. Akce se určitě neomezuje pouze na obyvatele hlavního města. Každý zájemce starší patnácti let se do soutěže může přihlásit.

Co tedy udělat proto, abych se stal soutěžícím?

Soutěžícím se stává každý, kdo nám zašle zajímavý tip na zapomenuté místo. Prozatímní došlé návrhy si můžete prohlédnout na stránkách www.zapomenutamistaprahy.cz. Pokud jste na stránkách našli místo, na které jste měli sami „políčeno“, nezoufejte – u každého místa je totiž možnost doplnit k němu informace. Zde můžete vložit věcný komentář či fotografii a dostáváte se tak také do slosování o hodnotné ceny. Své tipy můžete jednak vkládat přes elektronický formulář na webových stránkách soutěže, nebo nám je zaslat poštou na adresu - Pražská informační služba, Arbesovo náměstí 70/4, 150 00 Praha 5. Můžete je také podat osobně ve všech Turistických informačních centrech PIS (adresy viz níže)

Mohou lidé posílat své soutěžní příspěvky, i když nepůjde třeba jen o krásný architektonický úlovek, ale třeba o jimi objevenou desku na domě, kde žil někdo slavný a moc se o tom neví? Co nějaké rarity? Kam až může sahat fantazie soutěžících?

Fantazie respondentů by se neměla omezovat jen na krásné architektonické objekty, opravdový poklad je někdy schován ve staré budově bez dveří a oken. Jindy se zas může jednat o zapomenutý tovární komín, nebo turistickou stezku, o které moc lidí neví. U složitějších případů zaslaných tipů, nebo pro jejich lepší identifikaci vždycky komunikujeme s příslušnou městskou částí, kam dané místo spadá.

Důležité: kam, do kdy, co!

Do kdy je možno výsledky posílat?

Soutěž je prodloužena do 31. října 2011.

Kdy budou vyhlášeny výsledky – a hlavně – co mohou soutěžící vyhrát?

V první polovině listopadu proběhne slavností losování, přesný termín jsme ještě nestanovili. Soutěžíme o notebook, permanentku do areálu Žlutých lázní a voucheru do restaurace Luka Lu.

Adresy možného podání tipu do soutěže Zapomenutá místa Prahy:

Pražská informační služba
Arbesovo nám. 70/4, 150 00 Praha 5

Staroměstská radnice
Staroměstské náměstí 1, 110 00 Praha 1 - Staré Město
Otevírací doba: po - ne 9:00-20:00

Malostranská mostecká věž
110 00 Praha 1 - Malá Strana
Otevírací doba: po - ne 10:00 - 18:00

Rytířská 31
Rytířská 31, 110 00 Praha 1 - Staré Město
Otevírací doba: po - pá 9:00-19:00

Hlavní nádraží
Wilsonova 8, 120 06 Praha 2 - Nové Město
Otevírací doba: 2011 po - so 10:00-18:00

Do Středomoří raději s koncem léta

"Z našich průzkumů vyplývá, že podíl seniorů na zájezdech českých CK je kolem 10%. Z celosvětového hlediska je podíl seniorů na zahraničních turistech 14% a v západní Evropě (původní 15 EU), kde je vysoké sociální zabezpečení, je podíl seniorů na zahraničních turistech dokonce 18%," říká pro iSENIOR.cz Tomio Okamura z Asociace českých cestovních kanceláří a agentur. "Máme tedy ještě stále co dohánět. Důvodem nízkého podílu v ČR je nižší solventnost našich seniorů. Situace se však bude v dlouhodobém horizontu přibližovat západní Evropě," zmiňuje.

Představme si nyní, že píšeme pro seniory, kteří musí počítat každou desetikorunu, ale na dovolenou si ušetří. Na co si obecně senioři mají dát pozor při výběru zahraničních destinací, pokud je hlavním kritériem cena zájezdu?

Z hlediska zákona není rozdílu mezi levným či dražším zájezdem, vždy musí být dodržena cestovní smlouva či informace uvedené v katalogu. Pří výběru zájezdu bych tedy v případě seniorů zvažoval především jejich zdravotní či fyzickou způsobilost daný zájezd absolvovat a to je u každého individuální. Je potřeba také vhodně volit období, jelikož z našich poznatků vyplývá, že mnohým seniorům nedělají dobře vysoké letní teploty ve středomoří.

Na seniory už se zaměřují i cestovní kanceláře, některé jim poskytují slevu ve výši desítek procent, mohou opravdu lidé vyššího věku ušetřit nebo tam jsou i další skryté poplatky?

Další skryté poplatky tam být ze zákona nemohou. Od 18. listopadu 2009 platí totiž v ČR novela zákona o cenách, kdy všechny cestovní kanceláře v České republice musí bez výjimky vždy uvádět konečnou cenu zájezdu, tedy součet všech položek, které jsou součástí ceny zájezdu. Klient tak je vždy informován o celkové ceně zájezdu a nemusí tak složitě sčítat jednotlivé rozdělené položky. Platí to jak pro tištěné katalogy, tak pro internetovou nabídku. Do celkové ceny zájezdu musí cestovní kanceláře zahrnout všechny předpokládané a nevyhnutelné částky a složky zájezdu včetně palivových příplatků či letištní taxy.

Na seniory se zaměřuje i specializovaná cestovka Quality tours, ale v diskuzích na internetu se dá najít řada nespokojených reakcí – spojování dvou výletů do jednoho, horší ubytování…

Na českém trhu působí 1420 cestovních kanceláří. Pakliže není klient spokojen s nabízenými službami nebo na internetových diskusích výrazně převažují negativní hodnocení nad pozitivními, tak doporučuji obrátit se na jinou CK. Jak jsem již uvedl výše, z hlediska zákona není rozdílu mezi levným či dražším zájezdem, vždy musí být dodržena cestovní smlouva či informace uvedené v katalogu.

Zájezdy se dají koupit i přes internet. Komu byste takový výběr doporučil a mění se nějak práva klienta oproti koupi v kamenné pobočce?

V České republice se vloni prodalo 2,3 mil. zájezdů, z toho 35% přes internet a tento počet stále roste. Z hlediska zákona není v zásadě rozdíl v právech klienta mezi koupí zájezdu na kamenné pobočce a na internetu. Koupi zájezdu přes internet mohu doporučit všem, kdo chtějí ušetřit čas a vybírat v pohodlí svého domova. Výhodou internetového prodeje je také snadné nalezení nejlevnější ceny zájezdu do dané destinace ze široké nabídky na našem trhu.

Jaké jsou ideální destinace pro seniory v druhé půlce léta a počátkem podzimu?

V druhé polovině léta i na podzim mohu pro seniory, i z hlediska cenové přístupnosti, doporučit například relaxační pobyty ve slovenských termálních lázních a aquaparcích. Slovensko je druhou nejpopulárnější českou zahraniční dovolenkovou destinací (po Chorvatsku) a láká české návštěvníky především tím, že tam není jazyková bariéra, relativně příznivými cenami a pěkně zrekonstruovanými centry na dobré úrovni s velkými množstvím termálních aquaparků. Populární jsou např. Turčianské teplice, Lůčky, Vyšné Ružbachy apod. a jedná se o relaxační, nikoliv vysloveně léčebné pobyty. Z hlediska tohoto typu pobytů je zajímavou alternativou také Maďarsko.

Typickým podzimním cestováním vhodným pro seniory jsou autobusové poznávací zájezdy po Evropě, jelikož v létě je na ten to typ zájezdů příliš horko. Největším "hitem" je dlouhodobě zájezd do Paříže, dále okruhy po Normandii, Bretani, Provence či francouzské riviéře, populární jsou také okruhy po Itálii (Řím, Neapol), po Německu (města podél řeky Rýn), Švýcarsko a Rakousko.

Na podzim jsou také vhodné letecké zájezdy k moři, jelikož již skončila hlavní sezona a na podzim se tak rapidně snižují ceny leteckých zájezdů až o 30%, což využívá mnoho českých seniorů, jelikož v létě je ve středomoří příliš horko. Češi létají na podzim především do zemí, kde je stále možnost koupání a létají tam přímé chartery, tedy např. do Egypta, Tuniska či na Kanárské ostrovy.

Do severní části středomoří (Řecko, Itálie, Španělsko, Turecko) se k moři jezdí ještě během září, ale později již ne, protože v říjnu je tam na koupání již zima.

Jaký je vlastně zájem o tuzemské lokality? Vedou tu spíše krátkodobé pobyty nebo naopak? A co takové lázně?

Češi vloni absolvovali 10,189 mil. dovolených, z toho bylo 5,866 mil. v tuzemsku a 4,323 mil. v zahraničí. A tento poměr platí ještě více ve zvýšené míře pro seniory. Zájem tedy o tuzemsko mají.

Zájem je i o české lázně, vloni se v našich lázních ubytovalo celkem 359 tis. Čechů, což znamená meziroční nárůst o 5%. Většinu těchto pobytů tvořili právě senioři či starší lidé.
Bezkonkurenčně nejvíce českých hostů jezdí v České republice do lázeňských zařízení v Karlovarském kraji (vloni 99 tis. Čechů), druhým nejnavštěvovanějším lázeňským krajem je u nás s velkým odstupem Zlínský kraj, který vloni navštívilo 61 tis. českých lázeňských hostů a třetím nejnavštěvovanějším českým lázeňským krajem je Olomoucký kraj, který vloni navštívilo 45 tis. českých lázeňských hostů.

Abychom ale neodstrkovali seniory zajištěné – jakou byste jim doporučil netradiční, luxusní, exotickou lokalitu, která zatím není pro veřejnost obecně známá? A proč právě tam?

Mezi solventními českými seniory vede z hlediska luxusních destinaci Thajsko, kam létají také přímé charterové lety z ČR, není tedy potřeba přestupovat. Thajsko má dobrou turistickou infrastrukturu, příjemné ceny, kvalitní služby cestovního ruchu, nekrade se tam a lidé jsou usměvaví.

Vydávají se vůbec senioři na cesty do neznáma nebo mají raději jistotu organizovaných zájezdů do známého prostředí?

Senioři preferují jistotu. Důvodem je mimo jiné i menší jazyková vybavenost.

Vy jste Čechojaponec, sám máte cestovní kancelář. Nedá se nezeptat na rozdíl mezi cestovními zvyky japonských a českých seniorů.

Rozdíl je především v solventnosti. Průměrný japonský plat se pohybuje dlouhodobě v přepočtu kolem 80 tis. Kč měsíčně a z toho také pramení relativně vysoké důchody. Pro průměrného japonského seniora je zcela běžné cestovat pravidelně na zájezd do Evropy či Ameriky, chodit do kvalitních restaurací, bydlet ve 4* hotelu a nakupovat v zahraničí v luxusních obchodech. K neodmyslitelnému zvyku všech Japonců samozřejmě patří také neustále fotografování či natáčení.

Jací jsou vlastně senioři jako klienti hotelů? Na co by se provozovatelé měli zaměřit, aby se starší hosté cítili příjemně?

Senioři z vyspělých zemí jsou z hlediska cestovního ruchu tou nejlukrativnější skupinou vůbec. Splňují totiž obě ideální podmínky: mají dobrý pravidelný příjem a mají zároveň hodně času.

Co se týče konkrétně hotelů, myslím, že v dnešních moderních hotelech je vše uzpůsobeno standardně tak, aby se i senior cítil příjemně. Senioři například vždy ocení výtah. V každém moderním hotelu je také vždy pokoj bezbariérový pokoj pro hendikepované klienty. Senioři všeobecně nepreferují hotely, které jsou zaměřeny na rodiny s malými dětmi, vadí jim přílišný hluk a křik.

Jak vidíte budoucnost v cestování seniorů? Zvyšuje průměrná délka života, lidé jsou déle aktivnější… Budou mít přednost hromadné zájezdy nebo spíš cestování na vlastní pěst?

Jak uvádím v předešlé odpovědi, senioři z vyspělých zemí jsou tou nejlukrativnější cílovou skupinou a tím, jak se zvyšuje délka dožití, tak se tato důležitost bude nadále zvyšovat. Ze zdravotních a praktických důvodů předpokládám, že budou senioři nadále inklinovat spíše k zájezdům a jistotě, než k individuální turistice. Samozřejmě, určitou výjimkou jsou velmi dobře známé destinace bez jazykové bariéry jako Chorvatsko či Slovensko.

Chodí sem i slečny z roku 1930

Na co by se vám do Žlutých lázní povedlo nalákat vaši babičku nebo dědu?

Žluté lázně jsou pohodovým a klidným místem pro všechny věkové kategorie. K nám často zavítají senioři v doprovodu vnoučat, užívají si tak společně dětského koutku. Mohou přijít ale také s přáteli jen tak sednout si a dát si dobrou kávu se zákuskem nebo zmrzlinou a kochat se výhledem na Vltavu.
Svůj den, ale mohou strávit také aktivně, mohou si u nás zahrát třeba oblíbenou a fyzicky ne tak náročnou hru pétanque a při tom si vypít dobré víno a pobavit se s přáteli. Řada „dříve narozených“ se k nám vrátila po té, co lázně získaly nový kabát v roce 2005.

Pravidelně jsou k vidění na travnaté pláži například dámy, které chodívaly do Žlutých lázní jako malé slečny okolo roku 1930. Tehdy měly jejich rodiny pronajatou kabinku a oni na tuto tradici navazují i teď. Sluní se, popíjejí nápoje, čtou si a povídají přímo na travnaté pláži. Náš personál už je zná a zdraví jako exkluzivní hosty.

Dětský koutek tady v areálu u Vltavy máte, dokonce i s bazénkem. Co nějaký seniorský koutek?

V mnoha městech pro ně přibývají speciální stroje. Naším krédem je neoddělovat generace od sebe, ale smíchat je dohromady a nabídnout něco každému tak, aby se u nás bavil. Dnešní senioři už nejsou většinou ti, kteří se chtějí někam schovat. Jsou to naši rodiče, kteří poslouchali Beatles a bavili se v 60. letech.
Pořádáme pravidelný program, který jistě zaujme i je. Jmenovat mohu například projekt „Hezky česky vod podlahy“ kdy hrají v Tančírně také kapely zaměřené na folk, country a staročeské písničky. Zajímavou pravidelnou akcí je určitě pořad „Na stojáka“.

Jde o originální českou stand-up comedy, která vychází z tradice známé z angloamerických barů. V nich se bavič na malém pódiu postaví před publikum a během několika minut je zkouší pobavit vtipy, zpěvem a improvizovanými scénkami. Ti, kteří touží spíše po klidu, mohou využít možnost masáží přímo na dřevěném mole. Každý den si u nás také mohou vyzvednout zdarma deník Metro, jen tak si sednout na lavičku pod košatými stromy a vychutnávat si letní atmosféru našeho areálu.

Jaká mají senioři ve Žlutých lázních oblíbená místa? Víte, jestli jsou tu třeba skupinky, které se scházejí pravidelně?

Trochu už jsem zmínila dámy, které se u nás pravidelně sluní a dokonce mají pronajaté kabinky. Kolegové, kteří jsou v areálu každý den, mají přesný přehled, kdo chodí pravidelně. Dnes jsou to už naši VIP hosté, kteří se s personálem zdraví a nejsou to jen senioři. Ty nejčastěji uvidíte s dětmi v dětském koutku, nebo přímo na travnaté pláži. Užívají si ale také romantiky, půjčí si třeba motorový člun a vyjedou na Vltavu.

Žluté lázně už slovem lázně navozují pohodu. Jak si ji tady v Podolí mohou senioři užít?

Pétanque jsem již zmiňovala, je to hra, která je pro seniory velmi vhodná. Jsou na vzduchu, mezi lidmi a zároveň to není nijak namáhavé. K nám chodí hrát ale také třeba stolní tenis. K posezení láká především cukrárna Myšák, především muži ale nepohrdnou ani dobré klobáse a pivu.

Pořádáte nějaká speciální odpoledne pro seniory nebo se spíš mohou začlenit do aktivit, které jsou k dispozici?

Kulturní program jsem už zmiňovala. Od srpna teď navíc zlevníme permanentky. Senioři mají u nás speciální slevu – až do konce sezony, tedy zhruba do konce října mají neomezené vstupy za 200 korun. Za pravidelný program se u nás neplatí, zpoplatněny jsou třeba jen větší koncerty nebo speciální akce.

Poslední červencovou sobotu se zde uskuteční speciální akce, kdy návštěvníci mohou být v Praze a zároveň Africe...

Ano, myslím, že Den Afriky je jedna z akcí, která se bude líbit právě seniorům a to konkrétně těm, kterým se líbí exotika. Mohou navštívit africké tržiště s tradičními dřevěnými maskami, sochami, látkami, dekoracemi, hudebními nástroji a orientální bižuterií. Návštěvníci areálu uvidí speciální výstavu fotografií z cest po Africe.
Samozřejmostí je kulturní program s vystoupením afrických skupin, znít budou tradiční bubny a chybět nebude ani škola afro tanců. Gurmány potěší ochutnávky exotických jídel a různých nápojů. Například exotické bio šťávy ze zeleného kokosu určitě všechny v létě osvěží.

Co když bude pršet, je možné se někde schovat?

Během úprav, které v areálu v předchozích letech proběhly je řada možností jak si užít Žluté lázně i v méně „letním“ počasí. K dispozici je dvoupatrová pizzerie, ze které je krásný výhled na Vltavu a pláž. Stejně tak je možné si atmosféru areálu vychutnat z Modrých barů, nebo pivnice Tančírna, kde připravujeme již brzy nový koncept. Kromě dobrého piva a pití začne být i tento prostor plně obsluhován, takže ti kteří sem chodí sledovat třeba různé sportovní zápasy, nemusí vůbec vstát ze židle.

Zaujmout by mohli i Frajeři z galérky, kteří zde představí staropražské písničky - bude zde do konce léta více podobných kulturních akcí?

Každý týden připravujeme aktuální program a náš programový tým si dává opravdu záležet na tom, aby se u nás bavily všechny generace. Doporučuji stránky www.zlutelazne.cz, kde vždy každý najde to co se v daný den v areálu děje a také výhled na pár dní dopředu. Ochotně poinformují každého také kolegové, kteří sedí ve sportcentru u vchodu do areálu.

Lázně mají stoletou historii, měla byste nějakou zajímavou historku z minulosti?

Těch historek je samozřejmě mnoho. Areál byl založen 16. června v roce 1910 a v době své slávy ho navštěvovaly VIP osobnosti, jako byla herečka Olga Schoberová, nebo Pepi Bican. Jinak tomu není ani v novodobé historii, kdy k nám zavítal například na koncert Suzanne Vega exprezident Václav Havel a téměř denně u nás můžete potkat známé modelky či herečky.

Zmíním ale jednu zajímavou věc a to je dopis, který mi přišel loni před stoletými oslavami Žlutých lázní. Velmi mě potěšil, protože byl ručně psaný a bylo v něm hodně hezkých vzpomínek na dobu, kdy byl areál na vrcholu své slávy. V něm byla řada vzpomínek z dětských let od jedné rodačky z Podolí, paní Marie Šebové, která měla permanentku od roku 1928:
„S kamarádkami jsme trávily každý slunný den na dámském oddělení. Když jsem uměla slušně plavat, maminka mě nechala plavat přes řeku v doprovodu s plavčíkem. Že jsme pak plavaly s kamarádkami běžně samy, jsem se raději mamince nepochlubila. Bylo tam také ohrazené nudistické oddělení zvané „pekáč“. Tam trávily dny do černa opálené, většinou starší paní,“ vzpomíná Marie Šebová.

Na co byste seniory pozvala v nejbližší době a jak je to vlastně se vstupným?

V polovině léta zlevňujeme permanentky, určitě tedy doporučuji koupit si tento typ vstupného, protože se vyplatí. Když se navíc stanou vaši čtenáři členy Klubu Žlutých lázní, získají velké výhody třeba také na občerstvení. Aktuálně bych určitě pozvala na Den Afriky a 28. července na společenský večer „Na ležáka“, o kterém jsem se již zmínila výše. Doufám, že rozkopané nábřeží nikoho neodradí, hned za žlutým plotem totiž najdou návštěvníci lázní klid, který v letní Praze všichni tolik potřebujeme. Těšíme se na každého hosta.

Senioři malují pro radost

Nyní se výstava přesunula do prostor kavárny, kde ji mohou během prázdnin vidět návštěvníci ze širokého okolí i ze zahraničí.

„Jsme zvědaví, jaké ohlasy výstava přinese. Senioři malují s radostí a pro radost, není důležité jak, celý proces má potěšit. Tím ale nechci říct, že obrázky jsou horší kvality! Jsou krásné. Takže doufáme, že výstava přinese radost,“ říká s úsměvem Helena Kubů.
„Zahájení výstavy termínem zapadlo do prázdninových dní,“ pokračuje Kubů, „takže místo vernisáže uspořádáme devernisáž. Stane se tak 13. září, kdy budeme mít příležitost výstavu zhodnotit a od října začít s další tvorbou!“

V klubu Jiný Kafe je otevřeno pondělí až pátek od 14.00 do 21. hodin. Výstavu je v těchto prostorách možno shlédnout až do 12. září 2011.

Klub REMEDIUM

Občanské sdružení REMEDIUM Praha je nevládní nezisková organizace zaměřená na vzdělávání, podporu a pomoc v psychosociální oblasti. Klub REMEDIUM vytváří a poskytuje programy všem, kteří jsou v důchodovém věku, bez ohledu na místo bydliště. Hlavním cílem všech nabízených aktivit je zachování kvality života, podpora sebevědomí, prevence před samotou a vyčleněním ze společnosti i po odchodu do starobního důchodu.

Senior Praha už v září

„Vedle prezentací odborných témat spojených s problematikou péče o seniory si návštěvníci holešovického výstaviště mohou vyslechnout i řadu přednášek určených pro širokou veřejnost v rámci již tradičních a velmi oblíbených Dnů seniorů,“ uvedla za pořadatele Michaela Tesařová pro iSENIOR.cz, který je jedním z partnerů akce.

Na řadu přednášek o zdraví a kvalitě sociálně-zdravotní péče se mohou návštěvníci těšit od čtvrtka 8. září do soboty 10. září. Poučné budou podle Tesařové například ty o doplňcích stravy a lécích i péči o zrak v seniorském věku s doporučeními jak trénovat oči.

Zaujmout mohou i přednášky prvotřídního odborníka v oblasti péče o zuby, který hned několikrát během veletrhu promluví o parodontóze a s ní spojenými obtížemi i o umělém chrupu. Čas na veletrhu mohou návštěvníci věnovat kromě odborných přednášek i řadě kulturních a dokonce i sportovních akcí.

Každý den budou probíhat hudební vystoupení známých interpretů, pěveckých sborů nebo módní přehlídky. Nebudou chybět ukázky kruhových a country tanců nebo dětský soubor Valášek. O divadelní vložku se postará soubor Proměna se svým představením.

Návštěvníci si mohou vyslechnout i řadu přednášek určených pro širokou veřejnost v rámci již tradičních Dnů seniorů. Příjemným zpestřením budou ochutnávky moravských vín a tombola o pěkné ceny. Kdo by se chtěl do programu zapojit aktivně, toho potěší možnost zúčastnit se tradičního oblíbeného běžeckého závodu Seniorská míle v sobotu 10. září ve Stromovce za účasti olympioniků a Dany Zátopkové, která ho odstartuje.

Program veletrhu a Dnů seniorů je připraven ve spolupráci se sdružením Život 90, které již přes dvacet let podstatnou měrou přispívá k řešení problémů postihujících především seniory.

Cílem veletrhu je nastolit tradici každoročního setkávání výrobců a dovozců s prodejci a poskytovateli produktů a služeb určených pro seniory. „Současně chceme umožnit kontakt s koncovými uživateli, kteří přinášejí zpětnou vazbu, a kteří si navzdory svému věku chtějí užít život smysluplně,“ dodala Tesařová.

Kdy a kde

Veletrh se koná od 8.do 10.září 2011 na Výstavišti v Praze Holešovicích. Brány veletrh se návštěvníkům otevřou každý den od 10:00 do 18:00. Vstupné stojí 50 Kč. Vstup zdarma mají držitelé průkazu ZTP a děti do 12 let. Více na www.seniorpraha.cz

Elegance a vzpomínky

Jedná se sice o dámskou společenskou módu, ale nad úžasnými modely, které se nosily v období 1950 až 2010, si určitě zavzpomíná rád i nejeden muž. A kdo ví, možná, že právě vy si s drahou polovičkou na výstavě řeknete: „Pamatuješ? Něco podobného jsem měla na sobě, když jsme se poznali.“

Pokud se ptáte, proč se výstava jmenuje zrovna Glamour, patrně nejjednodušším vysvětlením budou slova její kurátorky Konstantiny Hlaváčkové:

Slovo glamour se rozšířilo ze Skotska – pochází z gaelského slova gramarye. Původně označovalo magicko-okultní kouzlo, které dodávalo věci či osobě neodolatelnou přitažlivost. V pozdním 19. století ztrácí magický význam a označuje snahu zvýšit atraktivnost zjevu.

Dnes se jím míní přitažlivost nebo fascinace věcí nebo člověkem, který prostřednictvím luxusu nebo elegance překračuje hranice všednosti.

Oblékejte především duši!

Paní móda nebyla nikdy tak benevolentní, jako je v době současné. Nosí se sukně krátké i dlouhé, kalhoty vlající i těsně kopírující křivky, kratší, tříčtvrteční, sedmiosminové (a někdy tak krátké, až si řeknete – není to zbytečné?), oděvy jednoduché i vrstvené, jednobarevné i bláznivě vzorované, v létě kozačky, v zimě pantofle s beránkem…

Ale ať nám starším nebo i těm mladým diktát z Paříže, Milána či jiných módních „středů“ světa velí co chce, důležité je jedno: Aby se člověk v tom, co nosí, cítil dobře. A to ať je mu šestnáct nebo osmdesát. Zkrátka – byl glamour především v duši.

Nechť vám k tomuto pocitu přispěje třeba i návštěva této zajímavé výstavy. Je plná krásy, elegance, vzpomínek i nekonečné inspirace pro časy budoucí.

Kam na Glamour?

Uměleckoprůmyslové museum v Praze – výstavní sál UPM
ulice 17. listopadu (pro mimopražské – je to blízko stanice metra Staroměstská)

Otevřeno:
pondělí: zavřeno
úterý: 10-19 hodin
středa - neděle: 10-18 hodin

Vstupné:
výstava: 80 Kč
snížené: 40 Kč
rodinné vstupné: 150 Kč

Výstava trvá až do 4. září.

Koktejlové šaty
Dánsko, první polovina 50. let

Značeno: Fonnesbech, Østergade, København
Hedvábná tkanina

Šaty patřily herečce Nině Jiránkové, člence Městských divadel pražských.

Večerní šaty s pelerínou
Praha, druhá polovina 70. let

Dle udání majitelky: návrh Zdena Bauerová
Realizace: Oděvní služba hl. města Prahy, závod Styl

Hedvábný žoržet

Koktejlové šaty
Velká Británie, 1965

Značeno: DL Barron
Krimplen protkávaný lurexem

Šaty patřily fotografce Emile Medkové.

Koktejlové šaty
Praha, 1958

Značeno: Eva, Módní závody Praha
Hedvábný atlas s vytkávaným vzorem

Šaty patřily paní Mileně Galuškové, manželce velvyslance ČSSR ve Velké Británii v letech 1958–1961.

Dívčí taneční šaty

Praha, druhá polovina 50. let
Šito na zakázku

Syntetické hedvábí, štras

Lodičky na jehlovém podpatku
Oklahoma City, USA, 1964

Syntetická tkanina protkávaná lurexem
Obuv značena: Al Rosenthal‘s Oklahoma City

Společenské šaty
Praha, druhá polovina 60. let

Šité na zakázku v Oděvní službě, bývalý salon XY, Malostranské nám.

Bavlněná krajka, krep satén

Šaty patřily herečce Nině Jiránkové, člence Městských divadel pražských.

Společenská kabelka

Původ neznámý, kolem poloviny 50. let

Štras

Gabriela Vránová: Hledejte k sobě cestu!

„Velmi často prožívám těžké chvilky – jako každý člověk,“ svěřila se nám paní Gabriela Vránová. „Ale fakt uvědomění si, že vám Bůh nadělil takového potomka, je to nejkrásnější na světě.“

Máma se nezapře

Přestože její syn je dnes již dospělým a uznávaným režisérem, zajímalo nás, zda i u paní Gabriely funguje stále ono maminkovské – máš klíče, oblékni se, je tam zima, jedl jsi něco? Má o něj stále strach, jako když byl malý? „Ó, jistě,“ okamžitě reaguje maminka Gabriela. „Naopak ještě větší, než byl kdykoliv! Velmi mu držím palce v uměleckém i soukromém životě.“

Prožívá s ním prý všechny jeho úspěchy i trable. Jsou podle ní na sebe dost citově napojeni. „Myslím si, že i proto jeho pocity velmi dobře znám. Moc dobře vím, jak je dnes těžké udělat něco pořádného a pěkného. Třeba film bez peněz. Bez těch velkých peněz, víte. Tak kdybyste věděli o nějakém sponzorovi – dejte mi vědět,“ říká s úsměvem, který to myslí vážně. Milující maminka se zkrátka nezapře.

Odejdeme všichni stejně

Starší lidé by se měli snažit pochopit ty mladé. Neměli by příliš kárat a mentorovat. Měli by jim dopřát lásku. Mnohokrát diskutované vztahy mezi generacemi a rodiči vidí Gabriela Vránová ze svého pohledu výborně. „Naše vztahy byly, jsou a vím, že až do smrti mojí a mého muže, budou vynikající. Ale to, že jsou někde jiné, to také vím. Od svých dětí na konzervatoři, kde učím, od známých. Asi je to horší, než to bývalo – a mrzí mě to.

Život je teď velký „fofr“. Mladí se ani nemají čas někoho zeptat – a starší a staří nemají komu odpovídat, komu radit…. Rodiče nemají čas. Jsou hloupí, protože to nejkrásnější, co mohou v životě získat je pocit, že to, co za sebou nechávají, má nějakou hodnotu. Co z toho, když tím bude nejkrásnější auto, nejkrásnější bazén, miliony a nevím co ještě? Řekněte mi - co z toho?! Odejdou z tohoto světa jako každý z nás…“

Místo rady – vzkaz

Poradit ostatním, co dělat, aby stejné rodičovské štěstí jako ona prožívalo co nejvíce z nás, se nejdříve zdráhala. Nakonec však přece jen vzkázala: „Starší lidé by se měli snažit pochopit ty mladé. Neměli by příliš kárat a mentorovat. Měli by jim dopřát lásku. Tu mohou prokázat sami sebou, ne penězi a materiálními dary. ….Budou-li ochotni mladí poslouchat, to je jiná věc.

Takže - jak mladí – tak staří musí k sobě hledat cestu. To se nedá nic dělat. Nic jiného na světě neexistuje. To vím, za tím stojím, na to přisahám. Nic není většího na tomto světě.“

…a ještě o Ondřejovi a knížce

Mnohý z nás si ho pamatuje ze seriálu Arabela, kde hrál malého Honzíka. Je to už pár let – z malého Honzíka je velký Ondřej Kepka – herec, ale hlavně režisér.

Režisér, který při své práci prý jen tak „mimomděk“ fotí. Kdyby všichni dělali věci mimoděk tak, jako on, bylo by nám hej! Z jeho zmíněného „fotomimoděku“ vznikla krásná a zajímavá kniha – něco jako osobní album, do kterého můžeme nahlédnout i my ostatní.

Ondřej nasbíral tato fota v dlouhém časovém úseku, takže v knize najdeme i dosud nepublikované snímky Vladimíra Menšíka, které byly pro knihu zrestaurovány ze starého „osmičkového“ filmu. Kniha obsahuje vzácné momentky například i s takovými herci, jakými byli Boris Rösner, Vlastimil Brodský nebo je Luděk Munzar.

Na stránkách se ve svém „albu“Ondřej samozřejmě vrací i do dob natáčení Arabely, ale i do doby práce s Kateřinou Brožovou, Lucií Vondráčkovou, Jitkou Čvančarovou a dalšími známými osobnosti uměleckého života.

Kromě portrétů a reportáží však rád zaznamenává i atmosféru krajiny. Proto je pohled do jeho soukromí vylepšen ještě o pohledy do oblastí Lipenska, Vysočiny, ale i Krkonoš a třeba okolí Chebu. Fotografie sám doplnil i krátkými texty. „Nepíši si deník, já fotografuji,“ říká autor knihy Soukromé album: oživlé příběhy fotografií Ondřej Kepka.

SOS tlačítko lze krátkodobě pronajmout

Služby tísňového volání pro seniory si podle Petra Švece z provozující společnosti CleverTech získávají mezi českými rodinami čím dál větší oblibu. Instalace systémů jsou však poměrně nákladné a z hlediska krátkodobého využití je jejich pořízení finančně náročné.

„Službu SeniorInspect mohou v letním období zájemci získat pouze na několik dnů až týdnů, aniž by museli nést náklady na zařízení, které je k fungování asistence potřeba. Služba také funguje na rozdíl od většiny obdobných systémů i venku a není vázána na stacionární stanici v bytě seniora. Klienti se tak mohou pohybovat téměř kdekoliv na území Česka a přitom mít jistotu, že pokud se jim něco přihodí, jsem schopni pomoci 24 hodin denně,“ vyjmenovává specialista Radek Fiala.

Služba funguje na stisk SOS tlačítka, které seniora okamžitě spojí s asistenčním pultem. Nepřetržitou obsluhu asistenčního pultu zajišťuje školený personál, který zjistí stav a potřeby uživatele, a na místo vyšle pomoc. Zařízení navíc dokáže samo rozpoznat pád nebo delší nehybnost a uvědomit asistenční pult, který na základě alarmu ověří, zda je uživatel v pořádku. Pokud není, je možné zjistit polohu uživatele a na místo vyslat okamžitou pomoc.

Novou nabídkou vychází CleverTech vstříc především těm zákazníkům, kteří plánují v průběhu léta vycestovat na dovolenou, zároveň ale mají strach o své blízké. Tomu odpovídá i naprosto volná zápůjční lhůta, kdy si klient určí, na jak dlouho službu SeniorInspect potřebuje, a podle toho je mu vypočítána výše půjčovného.

Pokud se jim něco přihodí, jsem schopni pomoci 24 hodin denně. Mimořádnou letní nabídku asistenční služby SeniorInspect je možné využít jak s mobilním telefonem Aligátor A400, tak se snímacím zařízením SeniorInspect Comfort. To od mobilního telefonu Aligátor odlišuje především funkce automatického rozpoznání krizových stavů, díky které je možné včas odhalit problémové situace, především takzvaný náhlý pád, který bývá nejčastější příčinou těžkých zdravotních komplikací, které mívají za následek dlouhodobé hospitalizace a někdy i přesun seniora do zařízení s permanentní péčí.

Více informací o této službě a speciální letní nabídce je k dispozici na webových stránkách www.seniorinspect.cz.

Místo plavek starý hadr

Ideální samozřejmě je spolehnout se na prověřené prodejce. Marie Vrábelová ze sdružení Spotřebitel.net uvedla příklad. „Objednáte si přes e-shop plavky, prodávající pošle objednateli balík, ale při rozbalení se člověk nestačí divit – najde v něm místo plavek starý hadr. Tím se dostává do úzkých, neboť pořádně nemusí vědět, na koho se obrátit s reklamací,“ uvedla.

Poštovní doručovatel je však pouze prostředníkem, je tedy správné obrátit se na prodávajícího. K tomu se ale hodí několik doporučení. Samozřejmě právě vám mohou přijít plavky, ale není od věci si tipy připomenout. „Lidé by měli zásilky raději otevírat před svědkem a ještě vše nafotit třeba na mobil,“ zmínila Vrábelová.

Pokud jste už předem podezíraví a přišla vám dražší zásilka, je ideální natáčet průběh otevírání na kameru. Tento záznam by měl začínat pohledem na neporušený balík, záznam také nesmí sestříhaný. Pokud jste se s takovou situací setkali, můžete se také obrátit přímo na sdružení. Najdete je na webové adrese: www.spotrebitel.net

Otázka dne:
Co jste si už koupili přes internet a proč jste mu dali přednost?

Čtvrt roku vyžijeme, ale jen půlka z nás

Více než polovina dokonce ví o každém pohybu na účtu. Vyplývá to z průzkumu Poštovní spořitelny zaměřeného na finanční zvyklosti a gramotnost seniorů. „Potvrdily se rozdíly mezi zahraničím a Českem. Zatímco venku jsou to děti, které finančně podporují své rodiče na penzi, u nás naopak rodiče ze svých úspor podporují děti,“ říká Libor Svoboda, manažer pro Produkty a služby.

„Navzdory všeobecně zažité představě, že čeští senioři bojují s nedostatkem peněz, 45 procent z nich si měsíčně pravidelně spoří. Je to samozřejmě dané tím, že za celý svůj život si již stačili pořídit vše podstatné a nyní hradí jen výdaje nezbytné k životu, jako jsou nájem a energie,“ tvrdí.

Čeští senioři se navíc dobře vyznají ve spořicích produktech. Většina z nich má detailní přehled také o pojistných a úvěrových produktech. „Vědí, že na životním pojištění, stavebním spoření a penzijním připojištění dostanou od státu ročně příspěvky ve výši až 7400 korun, a tak toho samozřejmě využívají,“ popisuje Svoboda. Překvapivým výsledkem průzkumu byl také fakt, že čeští senioři mají solidní znalosti makroekonomiky.

Zatímco venku jsou to děti, které finančně podporují své rodiče na penzi, u nás naopak rodiče ze svých úspor podporují děti. Výpadek stálého zdroje peněz (výplata, důchod…) by podle průzkumu představoval významný problém pro 17 procent seniorů, kteří nedisponují takovými úsporami, aby mohly pokrýt pravidelné výdaje v období delším než jeden měsíc. „Oproti tomu 60 procent dříve narozených by se bez stálého zdroje peněz obešlo déle než čtvrt roku. Teprve pak by se začali aktivně zajímat, jak chybějící příjem nahradit,“ doplňuje manažer.

Kdyby se senioři přece jen dostali do finanční tísně, 70 procent z nich ví, kam se obrátit. Existence občanských poraden nebo poraden při finanční tísni není známa jen zbylé necelé třetině. „Přestože průzkum prokázal, že v otázce finanční gramotnosti nepatří čeští senioři mezi nejrizikovější skupinu, není na místě usínat na vavřínech. Pořád je tu totiž třetina těch, kteří potřebují radu a pomoc, jak se ve světě financí vyznat,“ uzavírá Svoboda.

Víc za jízdné - co vy na to?

Pro představu…

iDNES.cz píše: Ministerstvo dopravy bude na středečním zasedání vlády požadovat zhruba sto milionů korun. Chce je použít na kompenzace, které vyplácí soukromým dopravcům za slevy na jízdném například pro studenty či důchodce. Pokud vláda žádosti nevyhoví, je možné, že se bude program slev omezovat.

Mluvčí ministerstva dopravy Jakub Ptačinský řekl, že v současné době jsou ve hře pouze dvě varianty, jak může zítřejší jednání o slevách na jízdném dopadnout. Slevy by neměly být zrušeny úplně, ale může být omezen jejich rozsah.

Novinky.cz píší: Ministerstvo dopravy slevy kompenzuje podle usnesení vlády z loňského roku do výše 100 milionů korun, peníze pro roky 2010 i 2011 uvolnilo ministerstvo financí. Pro letošní rok ale ministerstvo dopravy očekává náklady na kompenzace dopravcům 180 milionů korun a 15 milionů z letošního rozpočtu navíc ministerstvo použilo pro financování loňských závazků vůči dopravcům.

Tak tedy…

Jaký máte názor na tento návrh?

O zaslouženém odpočinku

My všichni, kterých se tato tématika týká, se v tom snažíme zorientovat. Před časem jsme proto položili na toto téma několik dotazů socioložce Jiřině Šiklové.

Její shrnutí kompetentně vymezuje hlavní body: lidský věk se prodlužuje. Dnes je tzv. délka dožití zhruba o osm let delší, než byla na začátku let devadesátých. Odečteme-li pak např. od nedávno navrhovaných 67 let pro odchod do důchodu mužů osm let, tak již to nevypadá tak „hrozivě“. Navíc se jedná o tom „co bude za dalších 25 let“. A to podle ní již také potom nevypadá tak nereálně. Připomněla, že už nyní je na Západě odchod do důchodu pro všechny stanoven na 65 let a ptali jsme se dál:

Zajímá mě, paní doktorko, váš názor na odchody do důchodů mužů a žen ve stejném věku…

Ve světě, tedy industriálně vyspělém světě, usilují ženy o to, aby odcházely do penze ve stejném věku jako muži. Proč? Protože se v průměru ženy dožívají delšího věku. Pokud odcházejí dříve do důchodu, tak se vůči nim projevuje tzv. ageismus, tedy averze vůči starým a stárnoucím.

Zaměstnavatelé nemají zájem do ženy kolem padesáti pěti let již investovat další rekvalifikaci, nepočítají s nimi. Základní penze se vždy stanoví k roku odchodu. Další valorizace pak je jen nepatrná.

Proto tam, kde ženy odcházejí dříve než muži do penze, jsou na tom podstatně hůře ve starém věku, než jsou muži. Prosazuje se, aby byla ženám kompenzována více doba aktivního mateřství.

Už z fyziologického hlediska je žena slabší než muž, jsou povolání, kde ani nemůže žena tolik vydržet jako muž, např. už jen stát na nohou na operačním sále, jak mi řekl jeden z našich předních chirurgů)) a tudíž odevzdat stejný výkon. Nemluvě o starosti o domácnost, u nás všeobecně nazývanou druhá směna. I tak je odchod do důchodu ve stejném věku „spravedlivý“?

Žena je z hlediska svého habitu, své tělesné dispozice slabší než muž, ale v průměru je zdravější i ve stáří a dožívá se vyššího věku.

Samozřejmě stejný věk pro odchod do důchodu musí být stanoven podle profesí. To asi nezmínili politici v tom prvním návrhu, nebo novináři to nereprodukovali. Tak jako jsou stanoveny úmrtnostní tabulky – tedy očekávaná délka života – pro jednotlivé profese, tak obdobné je to i s věkem odchodu do důchodu.

Sen, který se „bohužel“ vyplnil?

V době, kdy doktorka Šiklová odpovídala na naše dotazy, nebyly návrhy pro reformu podle ní ještě dopracované. Na dotaz, zda se třeba dělá dost pro to, aby nastolené téma sledovali hlavně ti, kterých se to týká – tzn. ročníky nar. 1977 a dále, nám napsala:
Mladí lidé se obvykle nezajímají o dobu svého odchodu do důchodu, připadá jim to až příliš vzdálené. Pokud je to nezajímá, nikdo je nepřinutí sledovat tyto problémy a zajímat se o sociální politiku. A současných, tedy dnešních lidí v předdůchodovém věku se tyto změny netýkají. (To chápou i ti nejtupější z nich, nebo nechápou?????).

Až se takto prodlouží věk člověka, bude to trochu jiné než v současnosti. Dnes je pravděpodobné, že ten, kdo odchází do důchodu v 60 letech, bude ještě 25 let žít v důchodu. Zase to závisí na profesích, sociálním postavení.

Celá tisíciletí lidé snili o elixíru života, a že se lidský život prodlouží. Dnes se to těm z nás, kteří žijí v jedné z nejbohatších částí na této planetě, podařilo. A jsme z toho zase nešťastni?

Mohli bychom dobrovolně končit svůj život v mladším věku – pokud se ale bude prodlužovat lidský věk tímto tempem, stejně jako se vyvíjí medicína, tak jiné řešení, než prodloužení věku při odchodu do důchodu neexistuje. Navíc se zde výrazně snižuje počet mladých lidí, tedy rodí se méně dětí.“

Jiřina Šiklová také v této souvislosti vyjádřila velké pochybnosti o tom, že dnes existuje ještě někdo, kdo si snad myslí, že ženy rodí děti jen proto, aby dostávaly vyšší dávky a mohly jít dříve do důchodu. Vnímání významných změn v dnešní a budoucí realitě by se však rozhodně mělo začít měnit.

Zdravě „na zdraví“!

A věřte-nevěřte, nastal čas, kdy si budete moci v rámci péče o své zdraví třeba i připít novým, dalo by se říci dokonce zdravějším, červeným vínem než doposud! Česká společnost ResVinia totiž začátkem letošního července oficiálně uvedla na trh první české červené víno Bona Dea se zvýšeným obsahem výše zmíněného dobra - antioxidantu – a sice přírodního, jménem – resveratrol.

Ptáte se – proč se víno jmenuje zrovna Bona Dea? Pak vězte, že je to jméno římské bohyně řeckého původu, jež byla uctívána jako bohyně plodnosti a zdraví.

Za co vděčit resveratrolu?

Do dnešního dne bylo publikováno několik stovek odborných prací o pití vína a jeho příznivém ochranném působení na buňky, tkáně, orgány a celý náš organizmus. A víno je také jedním z produktů, který obsahuje přírodní antioxidant resveratrol.

Ten má příznivý účinek např. na aterosklerózu a kardiovaskulární choroby nebo prevenci nádorových onemocnění. Dále se uvádí jeho schopnost bránit stárnutí buněk a organizmu nebo zpomalovat proces degenerace mozku při některých neurologických onemocněních (např. Alzheimerova choroba).

„Víme, že víno obsahuje látky, které dokáží chránit náš organismus před mnohými civilizačními chorobami. Antioxidační účinek červeného vína je známý jako „francouzský paradox“. Pití 2 – 4 dcl červeného vína denně chrání před aterosklerózou, riziko koronární srdeční choroby klesá nejméně o 40 %,“ říká prof. MUDr. Pavel Ventruba, DrSc., přední odborník na reprodukční zdraví.

Ve víně je nejen pravda, ale i zdraví!

Doktor Ventruba je zapojen i do projektu Víno pro zdraví. S výše zmíněnou firmou jej připravila MVDr. Dana Odehnalová, MBA, lektorka VŠ BIBS, dlouhodobě se zabývající strategickým marketingem českých vín.

„V České republice je povědomí mnoha lidí spojeno především s vynikajícími bílými víny. Ve vztahu k vínům červeným však stále ještě přetrvávají u našich konzumentů mýty o lepších zahraničních červených vínech, o čemž svědčí i výsledky marketingových průzkumů trhu. Dnes však i v České republice umíme vyrobit kvalitní červená vína, dokonce i s vyšším obsahem zdraví prospěšných látek, a právě na jejich podporu vznikl projekt Víno pro zdraví,“ říká Dana Odehnalová.

Čtěte i na webu

Webové stránky www.vinoprozdravi.cz jsou určené všem konzumentům vína. Obsahují informace o příznivých účincích vína na lidský organizmus. Na jejich přípravě spolupracovala řada významných českých lékařů z různých medicínských oborů, např. kardiolog prof. MUDr. Jiří Vítovec, CSc., onkolog prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc., internista prof. MUDr. Miroslav Souček, CSc., chirurg prof. MUDr. Ivan Čapov, CSc, gynekolog prof. MUDr. Pavel Ventruba, DrSc., prof. MUDr. Jan Daneš, CSc. – přední odborník v diagnostice a prevenci rakoviny prsu a další.

Konec napálených seniorů?

Právě ta byla hojně zneužívána podomními prodejci nebo na některých předváděcích akcích pro seniory a připravovala tak spotřebitele o právo na odstoupení od smlouvy. Jak tato nekalá praktika fungovala v praxi, popisuje na konkrétním příkladu vrchní rada České obchodní inspekce Zdeněk Krul.

„Pan František žije na vesnici sám se svou pětaosmdesátiletou matkou, která trpí bércovými vředy. Maminka se sice dokáže s obtížemi pohybovat po jejich rodinném domku, jinak je ale plně odkázána na jeho pomoc. Proto ho velmi udivilo, když jednoho dne našel v kuchyni krabici s biolampou,“ uvedl Krul.

Od maminky se dozvěděl, že u nich zazvonil nějaký pán, který tvrdil, že jí dokáže pomoci s její chorobou. Maminka se nechala přesvědčit a rozhodla se přístroj koupit i přes jeho velmi vysokou cenu a podepsala jak kupní smlouvu, tak smlouvu o spotřebitelském úvěru.
„Pan František se sice pokusil jménem maminky od obou smluv odstoupit v zákonem stanovené 14-ti denní lhůtě, prodávající ovšem odmítl toto odstoupení akceptovat s poukazem na to, že na formuláři kupní smlouvy bylo zaškrtnuto okénko, dle kterého si jeho maminka sjednala návštěvu obchodního zástupce za účelem uzavření objednávky,“ zmínil.

V poslední době se stále častěji lidem stává, že u jejich dveří zazvoní někdo, kdo jim nabízí levnější dodávky energií, plynu atp. Tento problém okomentovala i česká europoslankyně Olga Sehnalová. „V poslední době se stále častěji lidem stává, že u jejich dveří zazvoní někdo, kdo jim nabízí například levnější dodávky energií, plynu či cokoliv jiného. Většina občanů v produktivním věku si dokáže jejich nabídky vyhodnotit, poněkud složitější to ovšem bývá u seniorů. Proto jsem také velmi ráda, že schválená směrnice zajistí vyšší ochranu občanů, na které se tyto praktiky především zaměřují,“ uvedla.

Pro další příklad nemusíme chodit daleko: Pana Jaroslava přemluvili kamarádi, aby se společně zašli podívat na předváděcí akci konanou v blízkém kulturním domě. Pan Jaroslav sice neměl v úmyslu cokoliv kupovat, když se však dozvěděl, že vyhrál zboží za 110 tisíc korun, byl mile překvapen.

Je pravdou, že se poněkud zarazil, když na formuláři nazvaném Kupní smlouva, uviděl částku 35 tisíc, akceptoval ovšem vysvětlení, že z tak vysoké výhry je třeba zaplatit darovací daň. Poté, co mu zástupci prodávajícího dovezli zboží až před dům, bez dalšího čtení podepsal předložené doklady.

„Až později zjistil, že vedle kupní smlouvy podepsal rovněž smlouvu úvěrovou a formulář s názvem Objednávka návštěvy dodavatele za účelem objednávky zboží, kterým se vzdává práva na odstoupení od smlouvy v zákonem stanovené čtrnáctidenní lhůtě,“ upozorňuje Zdeněk Krul.

Europoslankyně Olga Sehnalová dodává: „Tyto dva příklady jsou jen drobnou ukázkou praktik, o kterých jsem se dozvěděla na seminářích, které jsem pro seniory pořádala nedávno ve Zlínském kraji. Je až neuvěřitelné, jak některé firmy a podnikavci dokáží profitovat na lidské důvěřivosti, nevědomosti a často i bezbrannosti. Nová směrnice jim tyto praktiky snad již konečně zatrhne.“

Karta šetří za léky

„Chtěli jsme přijít se systémem, který by lidem nabídl možnost, jak ušetřit a zároveň pomáhal udržet v našich lékárnách klienty. Ti dostávají Kartu zdraví zdarma. S podobnými nabídkami se snaží oslovovat pacienty i jiné lékárny. Ukazuje se, že věrnostní karta lidi oslovila a hojně ji využívají,“ řekla Jana Třešňáková, krajská radní odpovědná za oblast zdravotnictví.

Karta zdraví je přenosná a mohou ji tak například využívat celé rodiny. Lidé při nákupech s Kartou zdraví získávají z každé utracené pětikoruny body, které mohou použít jako slevu při dalších nákupech v krajských lékárnách a při nákupech na recept mohou šetřit další peníze.

Krajské lékárny slouží lidem v areálech nemocnic v Broumově, Trutnově, v Jičíně a v Náchodě. Nová lékárna by měla vzniknout v nemocnici v Rychnově nad Kněžnou.

Nejen kurzy, i pánský klub

„Od září otevíráme takzvaný pánský klub, který nabídne čas a prostor všem mužům, kteří by se rádi scházeli se svými vrstevníky v nezakouřeném prostředí a zahráli si například šachy nebo společně shlédli sportovní přenos v televizi a podobně,“ uvedla pro iSenior.cz Tereza Iva Nosková.

Na jaké kurzy pro seniory se Středisko sociálních služeb Praha 1 zaměřuje a na co se lidé budou moci přihlásit?

Poskytujeme bezplatné kurzy obsluhy PC všem zájemcům z řad seniorů a osob se zdravotním postižením, občanům Prahy 1. Kurzy probíhají vždy od září do června a jsou to kurzy pro začátečníky i pokročilé.

Kromě kurzů obsluhy PC probíhají v našich klubech seniorů mnohé další aktivity: velmi oblíbené kondiční cvičení na židlích, jazykové konverzační kroužky, cvičení paměti, klub poezie, taneční klub country tanců, či výtvarný atelier. Máme také svůj pétanque tým a turistickou partu zaměřenou na nordic walking, tedy chůzi s hůlkami.

Přihlašují se spíše sami senioři nebo je přihlašují jejich blízcí?

Zájemci o aktivity v našich klubech musí hlavně přijít a sami se chtít do programů zapojit. Účast ve všech kurzech a na všech programech je dobrovolná.

Kdy je ideální přihlásit se na počítačové kurzy?

Nejlepší čas pro přihlášení je vlastně v průběhu celého roku. Naši lektoři jsou velmi vstřícní, a pokud to kapacita kurzů dovolí, přijímají zájemce průběžně během celého roku, nebo alespoň poradí, kdy bude možné se do výuky zařadit.

Kolik let bylo nejstaršímu účastníkovi?

Letošním nejstarším absolventům kurzů bylo 88 a 85 let.

Absolventi našich kurzů si výuku velmi chválí a rádi kurzy navštěvují. Co se vlastně v kostce účastníci kurzů obsluhy pro PC naučí a kde se kurzy konají?

Kurzy PC se konají v našich klubech na Starém Městě v Týnské 17 a na Malé Straně v Tomášské 6. Zájemci z řad začátečníků se v kurzech seznámí se základní obsluhou PC, základy práce s internetem, naučí se psát e-maily, textové dokumenty, připraví si vlastní vánoční či velikonoční přáníčko, zkusí si Skype a podobně.

Absolventi našich kurzů ale zpravidla buď pokračují v práci s PC sami doma, nebo chodí do pokračovacích kurzů. Ty jsou již zaměřeny zcela individuálně a lektor s každým žákem probere právě to, co jej zajímá nebo v čem vidí problém.

Jestli se někdo obává, že nebude stačit tempu výuky, co byste vzkázala?

Tempo výuky je přizpůsobeno žákům. Počet žáků v jednotlivých hodinách je tomu přizpůsoben a lektor se věnuje každému z nich individuálně tak, aby probíranou látku pochopili všichni. Účelem kurzů je, aby senioři odcházeli s pocitem, že jim počítač není cizí, že je to jejich přítel a umožňuje jim nezůstat v izolaci společenské, kulturní, vědecké, jazykové... Absolventi našich kurzů si výuku velmi chválí a rádi kurzy navštěvují.

Více o nabídce programů najdete na: www.socialnisluzby-praha1.cz

Desky dál stárnou – Martha a Tena ne!

Díky příjemnému a kultivovanému průvodnímu slovu na koncertě, které obstarává většinou Martha a s noblesní nadsázkou glosuje Tena, není nouze ani o humor. Jejich vystoupení je něco jako balzám na duši. Žádný řev a pár nesmyslně se opakujících slov. Ale dynamika, čistota melodie, kouzlo zpívaného textu, který vyvolává chvíli chuť tančit, chvíli se zahledět do dálky a vzpomínat, chvíli plakat, chvíli se smát … To je Martha a Tena i po více než čtyřiceti letech.

Mluvím z vlastní zkušenosti. Nedávno jsem byla na vašem koncertě v Praze na Novodvorské. Ale ještě před začátkem jsem přemýšlela - kde vlastně Martha a Tena bydlí? Marthu jsem občas potkávala v Praze, ale Tena, ta podle mě žije v Brně…. Nebo už je také v Praze? Mívají přece pravidelná setkání na Novotného lávce v hlavním městě…. Prozradíte mi, jak to je?

Tena bydlí už spoustu let v Dobřichovicích nedaleko Prahy a tak můžeme i nadále spolupracovat.

Jste sestry a zpíváte spolu už 41 let. Co v soukromí – vídáte se často, zvlášť když teď bydlíte blízko sebe? Je jedna druhé i prvním kritikem, rádcem v nouzi, vrbou?

Vídáme se velmi často a skoro denně si voláme. Kritiky si umíme být a v tomto ohledu se na Tenu můžu vždycky dobře spolehnout. Rádcem v nouzi taky, hlavně pomocníkem.

Ale co se týče vrby, tak na to mám i jiné kamarádky…

A teď všichni!

Vrátím se k té Novodvorské – moc příjemný večer to byl. Lidi si pamatují vaše texty, zpívali s vámi. Víte o tom? A je asi zbytečné se ptát, zda vás to těší.

Ano, koncert na Novodvorské se opravdu povedl. My jsme moc na diváky neviděly, ale v prvních řadách jsme to zaregistrovaly. A to víte, že nás to těší, že zpívali s námi. Je to úžasný pocit. Navíc kdybychom něco zapomněly, měly bychom vlastně nápovědu (zasměje se a pokračuje).

Bylo to velmi dojemné a vlastně první vystoupení po dlouhé době s naším českým repertoárem. Dlouhá léta jsme zpívaly jen řecky. Překvapilo nás to vehementní skandování a vyžadování dalších přídavků a písní, které jsme vlastně s „klukama“ z kapely ani neměli zatím v repertoáru. No, ještě to do podzimu doženeme…

Na pódiu jste vedle krásného pěveckého výkonu působila vy jako příjemný a milý filozof, jemuž lidé rádi rozumějí, Tena zase jako sarkastický glosátor se smyslem pro humor. Byly jste během života takto jiné vždy, nebo se ve svém přirovnání hodně pletu?

Nepletete. Myslím, že je to přesná charakteristika nás dvou, i když bez humoru taky nejsem… Jen na jevišti máme takto rozdělené role a trochu to zvýrazňujeme.
Lidi to mají rádi. A humor funguje lépe, když se to odrazí od něčeho vážného, kdy to člověk vůbec nečeká.

Když noty střídají písmenka

Obě jste se ale pustily i do psaní knih. Jestli se nepletu, tak jednu jste napsaly – lépe řečeno vydaly společně, ale psala jste každá zvlášť, jde o Martha a Tena dvojhlasně.

Nevím jestli se dá říct - psaní knih. Já jsem zatím napsala jen jednu kuchařku Řecká kuchyně Marthy Elefteriadu a Teně vyšel překlad řecké bestsellerové autorky Chrisy Dimoulidu - Deník ctihodné prostitutky. Velmi dojímavý příběh staré ženy, která vede ctihodný život na malém městě a nikdo neví, co dělala zamlada.

Společně nám pak vydali vámi zmíněnou knížku „Martha a Tena dvojhlasně“. Ano, tam jsme si každá napsala svou polovinu knihy. Je tam rovněž dobře vidět jak jsme obě rozdílné. Spousta lidí, co nás zná, říká, že je v tom charakter jedné každé z nás.

Vy jste napsala knihu o řecké kuchyni, Tena se nedávno pustila do překladu z řečtiny. Baví vás práce s písmeny? Hodláte ve svých literárních počinech nějak pokračovat?

Tena už v překládání pokračuje. Jednu knihu už má přeloženou a do další se pustila nedávno.

Já zatím ne, ale nápady jsou….Moc mě potěšilo, když nám po vyjití životopisu zavolala paní Ivanka Devátá, se kterou se zatím osobně neznáme, a nadšeně pěla na naši společnou knihu ódy. Od tak dobré a vtipné spisovatelky to je uznání, kterého si moc vážím.

Největší pecky v říjnu v Praze

Vím ale, že rozhodně pokračovat budete ve zpívání. Na podzim chystáte velký koncert. Pro ty, kteří na Novodvorské nebyli se mnou - můžete říct, s jakou kapelou vystoupíte, kde koncert bude a třeba zda se můžeme těšit nejen na vaše léty prověřené hity, ale i na novinky?

Ano, chystáme teď slavnostní koncert v Divadle Broadway v Praze. Naše české hity zahraje kapela Professor pod vedením Richarda Markuzziho. Jsou to báječní kluci, kteří hrají s obrovským drivem revivaly 60-70tých let.

Koncert se jmenuje „Martha a Tena – Největší pecky česky i řecky“ a kromě našich hitů a řeckých písní, kdy nás doprovodí buzukista Jannis Asarlidis (buzuki – řecký strunný nástroj, pozn. red.) a kytarista Thomas Petsinis. Zazní tam i „fajnšmekrovské“ věci, které jsme měly vždycky rády a tak si je zazpíváme.

Koncert bude 24. října a myslím, že lístky už jsou v prodeji. Všechny naše příznivce srdečně zveme a moc se na vás těšíme - tak nashledanou v říjnu!

Děti na tábor. A rodiče?

Projekt Senior Help nyní nabízí možnost postarat se o lidi vyššího věku právě v takových případech. „Tato chvíle je ideální k vyzkoušení objednavatelem plně hrazených služeb společenského charakteru, které se primárně zaměřují na dlouhodobé udržení mentální a fyzické soběstačnosti seniora, zachování důstojnosti, radosti ze života, sociální kontakt a snížení pocitu opuštěnosti,“ uvedla manažerka projektu Iveta Piškulová.

Mezi nabízené služby Senior Help patří: doprovody k lékaři, na úřady, doprovody na kulturní a společenské události, například návštěva divadla a kavárny, návštěvy v domácím prostředí, návštěvy v nemocnicích a sociálních zařízeních, předčítání, hraní společenských her, procházky, nordic walking, či trénink paměti v individuálních i skupinových kurzech.

„Nabídka ale také zahrnuje výuku a konverzaci v angličtině, v případě zájmu klienta lze zajistit i jiný jazyk. Je možná práce s PC a dalšími moderními technologiemi - mobilní telefon, Skype, naslouchadlo, nová pračka..., jsme schopni zajistit každému individuální program na míru,“ podotkla Piškulová.

Upozorňuje zároveň, že služby Senior Help nenahrazují odborné služby zdravotního a sociálního charakteru a jsou plně hrazeny objednavatelem (nejčastěji potomky seniora). Více informací o projektu včetně ceníku naleznete na www.senior-help.cz/clanky/cenik.

600 tisíc pomůže v Praze 2

Co si pod tím dlouhým názvem můžeme představit?

Projekt reaguje na potřeby seniorů a zdravotně postižených občanů Prahy 2, kteří se ocitli v těžké životní situaci – jsou staří, chronicky nemocní, bez dostatečných finančních prostředků. Tito lidé žijí sice doma, ale v sociální izolaci, bez možnosti tento stav změnit vlastní silou a bez schopnosti zaplatit pečovatelskou službu.

Vyhledávání vhodných klientů je úkolem humanitního odboru Městské části Praha 2. Vlastní asistenční službu – tedy pomoc při zvládání denních činností v oblasti osobní péče, péče o domácnost, při návštěvě lékaře, nákupech a podobně - poskytují osobní asistenti z občanského sdružení Akord.

Na co konkrétně poputuje aktuálně zmíněná částka?

Částka bude použita na mzdy pro tři asistenty – celkem na dva pracovní úvazky. Zbývající prostředky pokryjí telefonní služby, aby asistenti mohli s klienty operativně komunikovat.

Tato forma podpory osamělých seniorů byla v Praze 2 zahájena v červenci 2008, kolik takových lidí vlastně na území městské části žije a jak se jejich počet v posledních letech vyvíjí?

Osamělých seniorů, kteří by naši službu potřebovali, není rozhodně málo a jejich počet stále roste. V současné době se staráme o třicet občanů Prahy 2 v seniorském věku, kteří se bez pomoci asistentů vůbec neobejdou, oproti roku 2009 poskytli asistenti o dvacet procent více intervencí. Potřeba této služby však výrazně převyšuje její kapacitu.

Jak se daří vytipovat potřebné?

Vytipování potřebných občanů je v kompetenci humanitního odboru našeho úřadu. Pracovníci odboru se z titulu svých činností setkávají s tíživými životními situacemi opuštěných seniorů, kteří pro nedostatek finančních prostředků nemohou dosáhnout na sociální služby, ačkoli je nutně potřebují.

Právě aktuální potřeba reagovat na tyto téměř neřešitelné situace vedla k myšlence a následně k realizaci našeho projektu, který teď pokračuje již čtvrtým rokem. Na potřebu služby nás postupně začali upozorňovat také například sousedé, majitelé domů nebo lékaři.

Jaká je spolupráce mezi městskou částí Praha 2 a občanským sdružením Akord?

Naše spolupráce je dlouhodobá – v rámci jiných sociálních projektů probíhá na osvědčené úrovni již od roku 1995. Pro kvalitní zajištění projektu terénní asistenční služby je předpokladem úzká spolupráce s častým vzájemným kontaktem, aby mohly být operativně řešeny aktuální problémy jednotlivých klientů. Tento předpoklad obě strany naplňují.

Služby poskytují osobní asistenti. Kdo jsou tito lidé, kteří pomáhají seniorům a zdravotně postiženým?

Jedná se o pracovníky občanského sdružení Akord, kteří v této organizaci pracují na pozici odborných pracovníků v sociálních službách. Všichni jsou vysokoškoláci, absolvovali odborný kvalifikační kurz a zároveň disponují prokazatelnou schopností empatie.

Jaké byly začátky tohoto projektu, jaký o něj byl v začátcích zájem ze strany radnice i veřejnosti a kam do budoucna může směřovat?

Projekt započal v roce 2008 jako pilotní, po ověření se stal dlouhodobě podporovaným projektem městské části. Oba zúčastněné subjekty v něm postupují jako partneři. Klienti projektu, stejně jako občané, kteří se o této formě pomoci dozvídají, ji hodnotí velmi kladně, oceňují zejména individuální „lidský“ přístup, ochotu, vstřícnost a pružnost asistentů.

Lze proto předpokládat, že projekt, jehož cílem je umožnit seniorům nadále setrvat v domácím prostředí při zachování důstojných podmínek pro takový život, bude přinejmenším ve stejném rozsahu pokračovat i nadále.

S vnoučaty do Prahy na Lego

Okřídlené řeči jako „to my jsme si tenkrát hrávali s březovým polenem“ se dnešních seniorů už netýkají. Ti vyrostli na Merkuru. Stavebnici, která byla plná šroubků, koleček, železných tyček a dal se z ní postavit třeba i kolotoč. Fenomén Lego se u nás začal zabydlovat až tak před čtyřmi desítkami let. A od té doby se hřeje na výsluní.

Za nápadem udělat muzeum této oblíbené stavebnice byla docela jednoduchá věc: Už to nebylo doma kam dávat! Ono „doma“ bylo u švagra pana Jana Sokolka – Miloše. Ten od dětství Lego sbíral. Čas plynul a - a jak to bylo dál, nám prozradil švagr Jan, jehož jsme v Praze na Národní třídě, kde muzeum sídlí, navštívili.

Co jste si pomyslel, když vás Miloš snad mu tak můžeme říkat i my - oslovil s myšlenkou otevřít Muzeum Lega v Praze? Byl jste okamžitě pro?

Pomyslel jsem si, že je to jedna z nejúžasnějších věcí která mě kdy potkala. Kontakt s legem a kontakt s lidmi. Dvě věci, které miluji a najednou mohu dělat v podniku, který mi to umožňuje.

Upřímně – když jste byl malý, i vy jste si hrál s Legem?

Já na něm vyrůstal! Vzhledem k tomu, že moji rodiče neměli velké finanční možnosti, dostával jsem pouze malé stavebnice. Ale o to jsem byl vděčnější, když jsem se objevil nový přírůstek do sbírky.

Když mi ve tři ráno spadly kostičky

Muzeum nabízí přes 2000 exponátů složených z jednoho milionu kostiček – nezlobte se, ale to zní až děsivě. Jak dlouho a hlavně kdo to všechno skládal?

Většinu naší sbírky složil Miloš, zhruba dvě třetiny exponátů. O zbytek se podělila rodina. Stavělo se bezmála půl roku a tvořilo asi 15 lidí.

Očekávám i nějakou veselou historku ze skládání – stalo se vám, že byste něco už skoro měli, když tu náhle někdo přišel, zakopl – a bylo znova co dělat?

Mně osobně se to stalo několikrát a veselo mi z toho zrovna nebylo. Skládali jsme opravdu hodně i dlouho do noci. Když se vám něco takového stane ve 3 hodiny ráno, je to spíše k pláči. Ale samozřejmě jsme zažili i veselé chvíle, kdy jsme si s postavenými exponáty i trochu pohráli (smích).

Seniorské vstupné a další výhody

Kdy jste otevřeli – a jak to jde? Chodí Češi nebo cizinci?

Otevřeno máme od 14.března a s návštěvností jsme zatím spokojeni. Hodně lidí o nás ještě neví. Ale věřím, že až se dozví, že mají možnost navštívit muzeum Lega – opravdu první tohoto druhu u nás, tak k nám zavítají. A budou odcházet i oni spokojeni. A třeba i s úsměvem. Jako velká většina těch, kteří už tu byli.

Můžete nabídnout našim čtenářům, kteří se rozhodnou přijít i nějaké bonusy jako levnější vstupné pro seniory - rodinné vstupné, dny se zvýhodněným vstupným – kdy třeba nejlépe dorazit?

Máme samozřejmě slevy pro seniory, studenty, školní skupiny, děti. Možnost rodinného vstupného u nás existuje také. Ostatně ceník najdete na níže uvedeném webu. Na webu je také možnost sledovat, kdy jsou dny s akcemi na vstupné atd.

V kultovním filmu, v němž šlo nikoliv o kostičky, ale o knoflíky (Knoflíková válka), často zaznívá věta „kdybych to byl věděl, tak bysem sem nechodil“. Propadl jste někdy podobnému pocitu jako provozní šéf muzea s miliony kostiček?

Myslím si, že po mých předchozích odpovědích, musí být všem jasné, že práce v muzeu Lega je pro mě opravdu něco výjimečného. Dal bych ruku do ohně za to, že tahle myšlenka mi hlavou nikdy neproběhne.

Ještě mi řekněte – od kolika hodin máte otevřeno, zda celý týden – a vůbec – kde se o vás čtenáři dozví víc?

Otevřeno máme od pondělí do pátku mezi 10:00 do 20:00 hodin. Brány Muzea Lega jsou všem otevřeny i v den státních svátků. Na našem webu: www.muzeumlega.cz najdete daleko víc informací. Těším se na vás.

Ve stáří na univerzitu

Seznam univerzit třetího věku

Univerzita Karlova v Praze

(specifický symbol 01)
Rektorát UK
Ovocný trh 3-5, 116 36 Praha 1
Doc.RNDr. Jaroslava Svobodová, CSc.
prorektorka pro studijní záležitosti
sekret. tel.: 224 491 260, mail: jaroslava.svobodova@ruk.cuni.cz
Studijní oddělení rektorátu UK
Ovocný trh 3-5, 116 36 Praha 1
Dr. Vladislava Kůželová
vedoucí studijního oddělení
tel.: 224 491 803, mail: vladislava.kuzelova@ruk.cuni.cz

Informační centrum UK
PhDr. Hana Urychová, vedoucí IC UK
tel.:224 491 892 (850), mail: hana.urychova@ruk.cuni.cz

1. lékařská fakulta UK

(specifický symbol 03)
Prof. MUDr. Radomír Čihák, DrSc.
Univerzita Karlova v Praze
1. lékařská fakulta UK
Kateřinská 32
121 08 Praha 1
radomir.cihak@lf1.cuni.cz; tel.: 224 965 753

Doc. MUDr.Petr Bartůněk, CSc. garant U3V
petr.bartunek@lf1.cuni.cz, tel. 224 962 512:
stud. odd. tel.: 224 964 240
Zuzana Šestáková
zuzana.sestakova@lf1.cuni.cz

Lékařská fakulta v Plzni Univerzity Karlovy v Praze

(specifický symbol 06)
Doc. MUDr. Helena Zavázalová, CSc.,
vedoucí ústavu sociálního lékařství, garant U3V
Alej Svobody 31
323 18 Plzeň
tel.: 377 593 540-1, mob. 602 152 417, mail: helena.zavazalova@lfp.cuni.cz

Prof. MUDr. RNDr. Jaroslav Slípka, DrSc.
Ústav histologie a embryologie LF UK v Plzni
Karlovarská 48
301 66 Plzeň
tel.: 377 593 320, mail: jaroslav.slipka@lfp.cuni.cz

Filozofická fakulta UK

Jaroslava Hudečková - sekretariát, tel.: 377 593 321
(specifický symbol 07)
PhDr. Eva Drlíková, CSc., garant U3V
Katedra psychologie
Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta
Nám. Jana Palacha 2
116 38 Praha 1
Eva.Drlikova@ff.cuni.cz , tel 221 619 669, mob. 723 058 917

JUDr. Jarmila Handzelová, studijní odděl. UK FF pro CŽV a U3V
tel.: 221 619 801, mail: jarmila.handzelova@ff.cuni.cz, www.ff.cuni.cz

Ing. Ilona Kellerová
Centrum dalšího vzdělávání FF UK, vedoucí
tel.: 221 619 803, 733 612 386, mail: ilona.kellerova@ff.cuni.cz

Přírodovědecká fakulta UK

(specifický symbol 08)
Doc.RNDr. Jan Černý, PhD, proděkan pro celoživotní vzdělávání
Albertov 6, 128 43 Praha 2
tel.:221 951 503, mail: cerny2@natur.cuni.cz

Magdalena Čuříková, stud. odd.
Přírodovědecká fakulta
Albertov 6
128 43 Praha 2
tel.: 221 951 163, mail: curikova@natur.cuni.cz

(specifický symbol 09)
Matematicko-fyzikální fakulta UK
Doc.RNDr. Martin Šolc, CSc., garant U3V
Univerzita Karlova v Praze
Matematicko – fyzikální fakulta UK
V Holešovičkách 2
180 00 Praha 8
tel.: 221 912 585, 221 912 572, mail: msolc3@seznam.cz
Anna Šindelářová, stud. odd.
Ke Karlovu 3
121 16 Praha 2
tel.: 221 911 259, mail: anna.sindelarova@mff.cuni.cz

Fakulta sociálních věd UK

(specifický symbol 11)
Fakulta sociálních věd UK
doc. PhDr. Michal Kubát, Ph.D.
Proděkan UK FSV pro PGS a další formy vzdělávání
mail: prodekan.pgs@fsv.cuni.cz, tel.: 222 112 201
doc. PhDr. Barbara Köpplová, CSc., garant U3V Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Smetanovo nábřeží 6
110 01 Praha 1
mail: kopplova@fsv.cuni.cz, tel.: 222 112 205

Marcela Navrátilová, adm. U3V
tel.: 222 112 237, mail: navratil@fsv.cuni.cz

Fakulta tělesné výchovy a sportu UK

(specifický symbol 12)
PaedDr. Květa Prajerová, CSc., garant U3V
Univerzita Karlova v Praze
Fakulta tělesné výchovy a sportu
José Martího 31
162 52 Praha 6
tel.: 220 172 081, mail: prajerova@ftvs.cuni.cz

Danuše Černá, sekr.
tel.: 220 172 082

Fakulta humanitních studií UK

(specifický symbol 49)
Doc.PhDr. Zdeněk Pinc, proděkan pro studijní záležitosti, děkanát
U kříže 10, 158 00 Praha 5 - Jinonice
Tel: 251 080 111, 251 620 611, mobil: 602 266 654,
mail: pinc@mail.fhs.cuni.cz, PINC@fhs.cuni.cz
Dagmar Vološčuková, ekonomické oddělení děkanátu, tel: 251 080 201

Katolická teologická fakulta UK

(specifický symbol 51)
PhDr. ThLic. Marek Matějek
Thákurova 3
160 00 Praha 6
tel: 220 181 271, fax: 220 181 394, e-mail: matejek@ktf.cuni.cz, http: //www.ktf.cuni.cz

Dr. Vojtěch Eliáš
tel: 220 181 394, e-mail: elias@ktf.cuni.cz

Barbora Vernerová
tel: 220 181 394, e-mail: vernerova@ktf.cuni.cz

České vysoké učení technické v Praze

(specifický symbol 13)
Rektorát
Ing. Dana Dubnová, vedoucí odboru pedagogiky a rozvoje
Zikova 4
166 36 Praha 6
tel.: 224 353 469, mail: fax. 224 353 473 dubnod@vc.cvut.cz

České vysoké učení technické v Praze

(specifický symbol 14)
Fakulta elektrotechnická
Ing. Božena Mannová, M.Math., garant U3V
Katedra počítačů
Karlovo nám. 13
121 35 Praha 2
Tel: 224 357 312, mail: mannova@fel.cvut.cz

Olga Vrtišková, stud. referent katedry počítačů
tel.: 224 357 484, mail: vrtiskov@fel.cvut.cz

Vysoká škola ekonomická v Praze

(specifický symbol 15)
doc.RNDr. Koschin Felix, CSc., prorektor pro studijní a pedagogickou činnost
email: koschin@vse.cz, tel.: 224 095 724, 224 095 247

doc. Ing. Tomáš Kubálek, CSc., garant U3V
Katedra obchodního podnikání – F2
Náměstí Winstona Churchilla 4/1938
130 67 Praha 3
tel.: 224 095 632, 224 095 646, mail: u3v@vse.cz, kubalek@vse.cz, http://u3v.vse.cz/

PhDr .Ing. Radka Havlová, Ph.D.
mail: u3v@vse.cz, havlova@vse.cz, tel 224 095 260, 224 095 632

Vysoká škola ekonomická v Praze

(specifický symbol 50)
Fakulta managementu, Jindřichův Hradec
RNDr. Oldřich Syrovátka, CSc.
Jarošovská 1117/II, 377 01 Jindřichův Hradec
tel: 384 417 205, fax: 384 417 277, mob. 724 005 282, mail: syrovatk@fm.vse.cz

Česká zemědělská univerzita v Praze

(specifický symbol 16)
Prof. Ing. Milan Slavík, CSc., IVP – Malá Chuchle, garant U3V
V Lázních 3,
159 00 Praha 5, Malá Chuchle
slavikm@ivp.czu.cz, 251 812 466

Prof.RNDr. Jaroslav Havlíček CSc., prorektor pro pedagogickou činnost
Česká zemědělská univerzita v Praze, rektorát
Kamýcká 129
165 21 Praha 6
tel. 224 382 352, mob. 737 615 383, e-mail: havlicekj@pef.czu.cz

PhDr. Mgr. Marie Hanušová
IVP - Malá Chuchle
hanusova@ivp.czu.cz, 251 812 466
Ing. Petr Hajný, hajny@pef.czu.cz , 224 383 249

Česká zemědělská univerzita v Praze

(specifický symbol 48)
Provozně ekonomická fakulta
Ing. Jan Jarolímek Ph.D., garant U3V, ved IPC
Informační a poradenské centrum Provozně ekonomické fakulty
Kamýcká 129
165 21 Praha 6 – Suchdol
tel.: 224 382 293, fax: 224 382 279, mob.: 603 581 298, e-mail: jarolimek@pef.czu.cz

Ing. Klára Nehodová, Univerzita třetího věku, kurzy PC
tel: 224 382 350, mob. 733 150 437, 604 133 368, e-mail: nehodova@pef.czu.cz

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze

(specifický symbol 17)
Prof. Ing. Pavel Hasal, CSc., prorektor pro pedagogiku
tel.:220 443 167, mail: pavel.hasal@vscht.cz

Ing. Milan Březina, CSc., garant U3V
tel.:220 444 147, mail: milan.brezina@vscht.cz

Fakulta technologie ochrany prostředí VŠCHT
Technická 5, 166 28 Praha 6

Ing. Jitka Vydrová, CSc., adm. U3V, zabezpečení výuky
tel.: 220 443 890, mail: jitka.vydrova@vscht.cz

Doc. Ing. Miloš Kmínek, CSc., Ústav počítačové a řídící techniky VŠCHT Praha
Tel.: 220 444 296, mail: milos.kminek@vscht.cz

JUDr. Otmar Skopal, odd. celoživotního vzdělávání
tel.: 220 443 790, mail: otmar.skopal@vscht.cz

Vysoké učení technické v Brně

(specifický symbol 22)
Prof. Ing. Petr Vavřín, DrSc., garant U3V, předseda AU3V ČR
VUT v Brně – rektorát
Antonínská 548/1
601 90 Brno

Ústav automatizace a měřicí techniky
Božetěchova 2
612 66 Brno
tel.: 541 141 155, fax: 541 141 123, mail: vavrin@ro.vutbr.cz, vavrin@feec.vutbr.cz, www.cvp.vutbr.cz, www.vutbr.cz/vvztahy/univerzita

Lenka Shromáždilová, adm. U3V, tajemnice AU3V ČR
VUT v Brně-rektorát, ICV
Antonínská 1
601 90 Brno
tel.: 541 145 131, fax: 541 145 115
mail: shromazdilova@lli.vutbr.cz, www.lli.vutbr.cz

Masarykova univerzita v Brně

(specifický symbol 23)
Rektorát, Studijní odbor
Ing. Barbora Hašková, manažer pro koordinaci celoživotního vzdělávání
Žerotínovo nám. 9
601 77 Brno
tel.: 549 494 336, fax 549 491 030, mail: haskova@rect.muni.cz, www.muni.cz
Miroslava Černošková, adm. U3V
tel.: 549 493 415, mail: cernoskova@rect.muni.cz
Mgr. Petr Adamec, referent celoživotního vzdělávání
tel.: 549 494 088, mail: adamec@rect.muni.cz

Mendelova univerzita v Brně

(specifický symbol 31)
Ing. Pavel Máchal, CSc. ředitel institutu celoživotního vzdělávání
Zemědělská 1c
613 00 Brno
tel.: 545 135 207, mob. 724 252 636, Fax. 545 135 006
mail: pmachal@mendelu.cz, www.mendelu.cz

Ing. Jana Loukotová
Mail: jana.loukotova@mendelu.cz
tel.: 545 135 206

Západočeská univerzita v Plzni

(specifický symbol 33)
Doc. RNDr. Jiří HOLENDA CSc. – garant U3V
Tel: 37763 2643, e-mail: holenda@kma.zcu.cz

doc. Ing. Jan Hán Ph.D.
Ústav celoživotního vzdělávání
Univerzitní 8
306 14 Plzeň
tel.: 377 631 900, 377 631 901 sekretariát, 377631905 UCV, mob. 606 665 119
mail: hanjan@kpv.zcu.cz

Magdalena Edlová, DiS.,
Ústav celoživotního vzdělávání - Univerzita třetího věku
Západočeská univerzita v Plzni
email: edlova@ucv.zcu.cz, telefon: 377631907, www.ucv.zcu.cz
adresa: Husova 11, Plzeň, 301 00

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

(specifický symbol 34)
doc. PhDr. Jana Šemberová, CSc.
prorektorka pro celoživotní vzdělávání
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
Boreckého 27
370 05 České Budějovice
tel: +420 389 037 550, fax: +420 389 037 519
prorektor-czv@jcu.cz, sember@zsf.jcu.cz

Univerzita Palackého v Olomouci

(specifický symbol 35)
PhDr. Mgr. Naděžda Špatenková, PhD., ředitel U3V na UP
katedra sociologie a andragogiky
Filosofická fakulta UP
Křižkovského 8
771 80 Olomouc
tel.: 585 633 406, mail: n.spatenkova@volny.cz

David Kryštof
tel.: 777 112 962, mail: david.krystof@upol.cz

Radmila Wagnerová, refer. a sekret.
tel.: 585 633 392, fax 585 232 088 , mail: radmila.wagnerova@upol.cz

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

(specifický symbol 36)
RNDr. Alena Chvátalová, Ph.D.
prorektorka pro studium
Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem
Hoření 13
400 96 Ústí nad Labem
tel: 475 282 278, fax: 472 772 982, e-mail: alena.chvatalova@ujep.cz

Mgr. Iva Štěpničková
Oddělení celoživotního vzdělávání UJEP
Hoření 13
400 96 Ústí nad Labem
tel.: 475 282 238
mail: iva.stepnickova@ujep.cz, u3v@rt.ujep.cz

Vysoká škola báňská - Technická univerzita v Ostravě

(specifický symbol 37)
Fakulta metalurgie a materiálového inženýrství VŠB-TU Ostrava – U3V
Doc. Ing. Iveta Vozňáková, Ph.D., garant U3V pro FMMI
17. listopadu 15
708 33 Ostrava-Poruba
tel. 597 325 157
mail.: iveta.voznakova@vsb.cz

Vysoká škola báňská - Technická univerzita v Ostravě

(specifický symbol 45)
Fakulta hornicko-geologická VŠB-TU Ostrava
Prof. Ing. Vladimír Slivka , CSc.
Tel.: 59 732 4366, vladimir.slivka@vsb.cz
Ing. Martina Polášková, U3V - kontaktní osoba
Geologický pavilon prof. Pošepného
17. listopadu 15
708 33 Ostrava-Poruba
tel.: 597 325 392, mail.: martina.polaskova@vsb.cz

Slezská univerzita v Opavě

(specifický symbol 39)
Rektorát Slezské univerzity v Opavě
Doc. Ing. Petr Sosík, Dr., prorektor pro studijní a sociální záležitosti
tel. 553 684 364, 553 684 569, mail: prorektor-ped@slu.cz, www.slu.cz
Na Rybníčku 626/1
746 01 Opava

Rektorát Slezské univerzity v Opavě
Ing.Hana Šimečková, vedoucí oddělení pro studijní a sociální záležitosti
tel.: 553 684 810, hana.simeckova@slu.cz
Olbrichova 25, 746 01 Opava

Dagmar Kalivodová, oddělení pro studijní a sociální záležitosti, koordinátorka programů celoživotního vzdělávání
tel.: 553 684 811, dagmar.kalivodova@slu.cz
Olbrichova 25
746 01 Opava
Na rybníčku 626/1 = adresa pro korespondenci, Olbrichova 25 = sídlo

Technická univerzita v Liberci

(specifický symbol 40)
Centrum dalšího vzdělávání
RNDr. Eva Dvořáková, vedoucí
Studentská 2
461 17 Liberec
tel.: 485 355 105, fax: 485 355 101, mail: eva.dvorakova@tul.cz

Libuše Ryšánková, sekretariát
tel.: 485 355 103, mail: libuse.rysankova@tul.cz

Mgr. Jitka Pacltová
tel. 485 355 102, jitka.pacltova@tul.cz

Univerzita Pardubice

(specifický symbol 41)
doc. Dr. Ing. Libor Beneš, proděkan pro rozvoj a vnitřní záležitosti
tel.: 466 036 091, 465 533 006, e-mail: libor.benes@upce.cz

doc. Ing. Jaroslav Janda, garant U3V
Dopravní fakulta Jana Pernera
Katedra mechaniky, materiálů a časti strojů
Studentská 95
532 10 Pardubice
tel.: 466 036 553, 466 036 698, 465 533 006, fax: 466 036 094
e-mail: jaroslav.janda@upce.cz, http://www.upce.cz/
Mgr. Ivana Švecová, ved. oddělení pro vzdělávání a výzkum
Studentská 95
532 10 Pardubice
tel.: 466 036 649, e-mail: Ivana.Svecova@upce.cz

Ing.Zdenka Černá, odborná referentka pro studium, celoživotní vzdělávání a eLearming
Oddělení pro vzdělávání a výzkum
Studentská 95
532 10 Pardubice
tel. 466 036 744, fax 466 036 361. e-mail: zdenka.cerna@upce.cz

Univerzita Hradec Králové

(specifický symbol 42)
Doc.PhDr. Iva Jedličková,CSc.
Rokitanského 62
500 03 Hradec Králové
tel. 493 331 316, ústředna 493 331 111, fax 495 545 911, mail: iva.jedlickova@uhk.cz

PhDr.Dana Musilová,CSc., prorektorka pro vnitřní záležitosti
tel: 493 331 255, 493 332 506, mail: dana.musilova@uhk.cz

Hana Čejková, stud. odd. Pedagogické fakulty, tel.: 493 331 149

Veterinární a farmaceutická univerzita Brno

(specifický symbol 43)
Prof. MVDr. Iva Steinhauserová, CSc., garant U3V, prorektor pro vzdělávání VFU Brno
Palackého 1 – 3
612 42 Brno
tel.: 541 562 740, e-mail: steinhauserovai@vfu.cz

MVDr. Mirko Treu, CSc.
Institut celoživotního vzdělávání a informatiky
Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
Palackého 1 – 3
612 42 Brno
tel: 541 562 090, 602 407 366, fax: 541 219 754, mail: treum@vfu.cz, icvi@vfu.cz

Klára Holešovská, DiS., referent U3V
e-mail: holesovskak@vfu.cz

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně

(specifický symbol 44)
Prof. Ing. Roman Prokop, CSc., prorektor pro pedagogickou činnost
Předseda Rady U3V na UTB
nám. T. G. Masaryka 5555
760 01 Zlín
tel.: 576 032 216, mail: prokop@rektorat.utb.cz, prokop@fi.utb.cz

Ing. Jarmila Hřebíčková
Referent pro CŽV na UTB
Tajemnice Rady U3V na UTB
nám. T. G. Masaryka 5555
760 01 Zlín
tel.: 576 032 408, mob.777 876 546, mail: hrebickova@rektorat.utb.cz

Vysoká škola báňská - Technická univerzita v Ostravě

(specifický symbol 45)
Fakulta hornicko-geologická VŠB-TU Ostrava fakulta zařazena za spec symbol 37

Vysoká škola báňská - Technická univerzita v Ostravě

(specifický symbol 52)
Ing. Marcela Palochová, PhD.
marcela.palochova@vsb.cz
Sokolská třída 33
Ostrava 1
701 21
tel číslo: 59699 2239 do kanceláře
59699 2415 sekretariát

Vysoká škola polytechnická Jihlava

(specifický symbol 47)
Alena Štěrbová, prorektorka pro rozvoj
Tolstého 16
586 01 Jihlava
tel.: 567 141 103, 732 134 568, e-mail: sterbova@vspj.cz, www.vspj.cz

Šárka Venkrbcová
referent Institutu celoživotního vzdělávání
organizační vedoucí Univerzity třetího věku
administrátor projektů ESF OP RLZ
tel. 567 141 118, e-mail: venkrbcova@vspj.cz, www.vspj.cz

Česká zemědělská univerzita v Praze Provozně ekonomická fakulta zařazena za spec symbol 16
(specifický symbol 48)

Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií UK fakulta zařazena za spec symbol 12
(specifický symbol 49)

Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta managementu, Jindřichův Hradec fakulta zařazena za spec symbol 15
(specifický symbol 50)

Katolická teologická fakulta UK, zařazena před spec. symbol 13
(specifický symbol 51)

KDO JE AU3V

Asociace Univerzit třetího věku je občanské sdružení institucí, které nabízejí a provozují vzdělávací aktivity na úrovni vysokoškolského vzdělávání. To je určené obyvatelům České republiky v důchodovém věku. Více najdete na: http://au3v.vutbr.cz

Hypnóza je v každém z nás

Náš rozhovor rozhodně není žádnou agitkou. Jen jsme oslovili člověka, který dělá zajímavou práci, má ji rád, rozumí jí a má náležité výsledky. Reklamu rozhodně nepotřebuje. Když ho chvíli posloucháte, začnete mu věřit. Nejen proto, že odpovídá rázně. Jste-li redaktor, odpustíte mu i to, že s ne zrovna pochvalným smíchem řekne, že se ho novináři stejně ptají pořád na to samé.

Nevím, zda je to tím, že každý hypnotizér je pro každého z nás, novináře nevyjímaje, tak trochu šaman. Ostatně i na šamany přišla řeč. Já osobně mu tuto drobnou invektivu „odpouštím“ ze dvou důvodů. Jednak proto, že má - pokud jde o práci- velkou pravdu. A pak – doktor Zíka běhával dlouhé tratě jako můj táta. A takoví lidé podle mě zkrátka vědí…

Pokud se někoho zeptáte, co si představí pod pojmem hypnóza, většina lidí odpoví - přece spánek! Pane doktore, je to správné, nebo máte pro nás jinou definici?

V roce 1992 jsem napsal a vydal sám vlastním nákladem knížku Hypnóza není spánek. Tak to je má odpověď.

Mohu poprosit přece jenom o rozvinutější odpověď?

Hypnóza je v podstatě změněný stav vědomí nebo alternativní stav vědomí. Někdy to může vypadat jako spánek, ale není tomu tak. Máme spánek, bdělý stav a hypnózu, nebo-li trans.

Někdy se dělá i tzv. bdělá hypnóza. Často si lidé stěžují, že tzv. nespali a všechno si pamatují. Mají představu, že budou spát. Ale znovu opakuji – hypnóza rozhodně není spánek.

Jsme portál, který se zaměřuje na zájmy a potřeby seniorů. Řady z nich jsem se ptala, zda by případně tento způsob léčby podstoupili. Jejich odpověď zněla – co už pro mě není! Mýlili se?

Dnes tu byl počtvrté pán, kterému je osmdesát let. … Žádné kontraindikace pro hypnózu nejsou. Když to někdo umí, když to dělá profesionálně, má s tím zkušenost, tak může dělat hypnózu s kýmkoliv.

Samozřejmě dělat ji v případech, kdy je u pacienta nějaký organické postižení, absolutně nemá smysl. Stejně tak, když má někdo amputovanou ruku a chce, aby mu dorostla, tak to mu také nedoroste.

Nejen dobrý úmysl

Říkal jste – když to někdo umí. Jak já jako laik poznám, „že to někdo umí“?

Že se to naučil a má v tom praxi.

Dobrým, špičkovým hypnotizérem se člověk stane po deseti tisících hypnotizovaných hodinách. Aha, takže hledat „solidní firmu“?

No, oni jsou všelijací inženýři, nebuduje je raději jmenovat, říkám jim nadšení diletanti. Mají na internetu obrovské prezentace a jsou to pořád diletanti, rozumíte? Protože nejsou psychologové nebo lékaři. Neznají širší povědomí, tzv. léčí hypnózou a přitom vůbec neznají psychopatologii nebo nerozumí podstatě toho problému. Akorát jsou nadšeni nebo fascinováni hypnózou. Asi lidem moc neškodí, ale jak se k nim lidé pak staví, to je jiná věc.

Hypnóza se dá naučit. Je to jako se vším – někdo umí lyžovat hůř, někdo líp, někdo vůbec ne, někdo řídí auto dobře, někdo špatně. I hypnózu se někdo může naučit dobře, někdo špatně. Důležité je, mít s ní praxi.

Dobrým, špičkovým hypnotizérem se člověk stane po deseti tisících hypnotizovaných hodinách. To je taková doba, která platí pro cokoliv. Beatles, než se stali super, odehráli deset tisíc hodin v barech v Německu. Bill Gates strávil deset tisíc hodin u počítače. To je zkrátka taková hranice mistrovství, dalo by se říct.

No jo, ale jak já poznám, že zrovna tento člověk opravdu zhypnotizovat těch deset tisíc hodin – a je tedy dobrý?

Upřímně řečeno, vy to ani poznat nemůžete. Jde o to, jaký je ten člověk, za nímž přicházíte. Jestli je profesionál, tak si nehraje na něco, co není nebo neumí.
Určité předpoklady tu ale jsou. Třeba jak je starý, jak dlouho hypnózu dělá atd. Čím starší, tím samozřejmě lepší. Má větší praxi, i když samozřejmě nesmí být už dementní, že jo.

Znal jsem třeba docenta Černého, už zemřel, a ten dělal hypnózu ještě po sedmdesátém roce svého věku. A pořád dobře. Dělal ji svým stylem, což u této metody lze – různé styly existují.

Abych to ale shrnul – vzdělání, zkušenost, praxe. To je klíčové. A mít dobrý úmysl. Pomáhat.

Nejlépe přes psychiku

Existuje nějaký důvod, proč byste konkrétně seniorům hypnózu nedoporučil?

Víte, já bych ji doporučil každému, kdo ji potřebuje. Není to o tom, zda je nebo není senior. Doporučujte chleba seniorovi – to je stejné jako hypnóza. Když ji zkrátka někdo potřebuje, je možné ji s ním dělat, i když je seniorem.

Měla jsem na mysli třeba úvahu o tom, že tato metoda může pomoci minimálně jako léky …

… to bych neříkal! Léky a hypnóza – to by byla hrozně dlouhá diskuze, to bych o tom musel udělat přednášku.

Lék má vždy tzv. placebo efekt, čili i když dáte neúčinnou substanci, podáte ji pak se sugescí, že je to účinný lék, může na třetinu lidí působit tak, jako by to opravdu zafungovalo. Účinkuje už jen ta sugesce.

Hypnózu můžeme dělat u dětí od tří let dejme tomu až donekonečna. Tam, kde je podstat problémů v psychice, tam hypnóza může být na místě. Ale neudělá něco, co neudělá ani lék.

… třeba nezlikviduje žlučníkový kámen…

… třeba. Může psychologickou nadstavbu upravit, může změnit postoj k tomu problému, ale nemůže některý problém vyřešit. Jak jsem například říkal ten případ amputované paže.

Od tří do deseti

Jak je s hrazením této metody zdravotní pojišťovnou?

Nevím. Já dělám od roku 1990 za hotovou platbu. Smlouvu s žádnou pojišťovnou nemám, tak vám k tomu nemohu nic říct. A doufám, že to ani v budoucnu nebudu potřebovat.

Kolik tedy u vás zaplatíme?

První konzultace tisíc, každá další pět set korun.

Je třeba absolvovat určitý počet sezení u vás? Třeba u akupunktury se doporučuje minimálně deset návštěv specialisty.

Já používám magické číslo 3. Aspoň třikrát, abychom tomu dali to, co to potřebuje. Hypnóza patří do kategorie krátké terapie, dělá se v podstatě do deseti sezení.

Když už jsem zmínila akupunkturu, dozvěděla jsem se, že ta je téměř nebo možná zcela nepoužitelná na léčení stařecké hluchoty a například lupénky. Má hypnóza také své „tvrdé oříšky“?

Říká se, že kůže je cvičiště emocí, ona je hodně v kontaktu s emocemi, s imunitou, psychikou… V rámci třeba lupénky se hypnózou dá pomoci, mám několik klientů, kterým to pomohlo. Zvlášť, když je nemoc v začátku, tam se to dá efektivně ovlivňovat.

Ale prosím vás, hypnóza není žádná zázračná metoda. Není lepší, než ten, kdo ji používá. Už jsem mluvil o nadšených diletantech, kteří si myslí, že když dělají hypnózu tak …! To, že dělají hypnózu, je o nich. Nebo o mně! A o vztahu s klientem!

Šamani, Mesmer, já

Jak dlouho vy se hypnózou zabýváte?

Třicet dva let. Od roku 1979.

Co vás na ní učarovalo?

Ona mě fascinovala od malinka. Dozvěděl jsem se o ní poprvé v osmi letech. Pak asi ve dvanácti jsem si o ní přečetl v knížce populární psychologie. Ve čtrnácti jsem cvičil jógu – zkrátka mě takové věci zajímaly.

Když už padlo slovo učarovalo – neovládali v historii lidstva hypnózu dávno před námi šamani a kouzelníci?

Hypnóza je všudypřítomná. Do středu kružnice můžeme jít z kteréhokoliv obvodu – a dostaneme se tam. Šamani to dělají tak, jak to dělají, Mesmer (Friedrich Anton Mesmer, nar. 1734, označován za praotce hypnózy) to dělal jako Mesmer, já to dělám jako já… Hypnóza je člověku vlastní. Třetí stav, když to tak řeknu. Jde jen o to, jak individuálně člověk do toho transu vstoupí. Někdo potřebuje více času, někdo méně, někomu to jde hned napoprvé, … Je to otázka času, motivace. Hypnóza je určitý jev, který je v nás. V někom více, v někom méně.

Zaznamenala hypnóza třeba i křivku popularity mezi lidmi?

Je to možné. V roce 1990 jsem dělal v Československé televizi v Ostravě seriál na toto téma a po něm jsem dostal stovky dopisů.

Dělala se však u nás odjakživa. Nebyla nijak propagovaná, ale nebyla nijak extrémně potlačována, proto Pavlov a ruští a sovětští psychiatři ji používali, takže byla legální. I Rasputin ji používal…

Když se to umí

Vyčerpává člověka to, že hypnózu dělá?

Samozřejmě. Když něco děláte osm až deset hodin, tak je unavený.

Ale určitě je unavený jinak, než když třeba balí cvičky do krabice…

Kdo dělá hypnózu, jen unaven hlavně psychicky. To je trochu jiná únava, než ta fyzická.

Jak se dobíjíte?

Zacvičím si, relaxuji… Víte, každý člověk vydrží u toho, u čeho má vydržet. Práce si každého najde. Když na to mám, tak to můžu dělat. Když na to nebudu mít, nechám toho.

Proto to dělám a můžu dělat. Protože na to mám.

V sadu cvičte po dvojicích

„Hřiště pro seniory má poskytnout možnost aktivního odpočinku a zároveň vytvořit i místo a důvod pro setkávání,“ uvedl pro iSenior.cz muž z města s celkem 37 tisíci obyvateli.

Hřiště má mít 6 tisíc metrů čtverečních, prý bude v areálu bývalé školy. Co je na tom místě nyní?

Nachází se zde malý ovocný sad a záhony s travnatými částmi zbytků pozemků, které kdysi sloužily pro potřeby základní školy. Ovocný sad zůstane zachován, zbytek bude upraven do podoby vhodné k posezení a setkávání, přibude altánek, lavičky, či pergola.

Proč jste vybrali právě toto místo?

Pozemek neměl zatím využití a protože je oplocený a částečně schovaný v zeleni, zdálo se nám to jako vhodné místo pro tuto aktivitu. Předpokládáme, že toto místo bude využíváno především staršími lidmi ze Sídliště nad Lužnicí, kde sídlí zhruba třetina obyvatel Tábora.

Jaká je tam dopravní dostupnost?

Je to poměrně blízko zastávky autobusů MHD, takže mohou toto místo navštívit i zájemci z jiných částí města. V rámci regenerace Pražského sídliště na druhém konci města by měly vzniknou další prvky podobného charakteru, které by využívali i senioři žijící v G-centru v sousedství tohoto sídliště.

Jak byste budoucí areál charakterizoval svými slovy?

Předpokládám, že si senioři areál oblíbí jako místo pro setkávání s možností využít cvičební prvky pro zlepšení své kondice, zejména pak pohybového aparátu. Prvky jsou umístěny mezi stromy tak, že vytváří jakési částečně uzavřené prostředí pro dvojice, které mohou při cvičení navzájem komunikovat.

Populace obecně stárne a je žádoucí věnovat pozornost nejen mládeži, ale také lidem, kteří svůj aktivní pracovní život již víceméně ukončili, protože jejich počet vzrůstá. Aktivní pohyb a pobyt mezi lidmi obecně přispívá k lepšímu zdravotnímu stavu a psychické kondici, což je pro tyto lidi významný přínos.

S kým jste konzultovali vzhled areálu? Kde jste se inspirovali?

Záměr byl projektovaný Atelierem K21. Inspirací nám byly podobné záměry v Praze a Kladně.

Kolik bude stát a na čem závisí, jestli areál vznikne?

Projektovaná cena je 2 750 000 korun. Hodláme pro zřízení využít vhodných dotačních titulů a pokud se to nepodaří, je navrženo zařadit tuto akci do rozpočtu na rok 2012.

Důležité je mít kliku

Říkala jsem si, že ze všeho nejdříve se vás zeptám, jak je to možné, že ač jste herečka, kolem vás žádné skandály, nikde se také neobjevují fotky vašich dětí

Nemyslím si, že kolem všech herců se musí zákonitě objevovat skandály. Znám spoustu svých výborných kolegů a kolegyň, kteří žijí úplně normálním životem, jako všichni ostatní lidi.Akorát na ty „skandální“ je víc vidět. A fotky dětí jsem v nějakých časopisech taky měla, ale je pravda, že od určité doby je přinutit se fotit, už je těžké.

Další věc – manžel také herec. Jste spolu bezmála 30 let a žádné velké „vrkotoče“… Patříte mezi nemnoho dvojic, kterým se dnes už bez uzardění závidí hlavně to, že spolu ti dva dokázali zestárnout. Šlo to lehce?

To je podobné jako odpověď na předešlou otázku. Znám mnoho herců, kteří jsou s jedním partnerem celý život i těch, kteří partnery změnili. Myslím si, že průměr bude stejný jako u celé populace. Důležité podle mne je mít kliku a zároveň, že podstatným faktorem je to, že i naši rodiče(i prarodiče) spolu byli a jsou celý život. Nějaké finty asi okoukáte…

Teorie devíti let

Možná bych ještě měla dodat, že patříte ještě k těm, na které padesátka teprve čeká. Jak snášíte řeči o tom, že se jí ženy obávají?

Myslím si, že ženy nějak vždy udiví či rozzlobí změna té první číslovky onoho dvouciferného čísla. Ať je to změna z 2 na 3, 3 na 4, 4 na 5 atd. Pak jsme zase devět let v klidu.

Docela ráda bych se od vás dozvěděla, co vám naopak přibývající věk přináší – třeba pro ty ženy, které jejich věk „děsí“, budeme inspirativní…

Přibývá mi věcí a povinností, které už nemusím. Ať si je každá žena pěkně sepíše a uvidí, jak skvěle se proti mladším má (směje se).

Prozradíte mi, proč nerada poskytujete rozhovory?

Není pravda, že nerada. Někde to vyšlo a všichni to opisují. Jen je problém v tom, že často mám pocit, že nemám co nového říct, protože všechno už jsem někde říkala. A že to tudíž nemůže už nikoho zajímat.
A jako konzervativní člověk své názory moc neměním. Nedávno jsem někde ve sklepě objevila časopis asi 22let starý, ve kterém jsem měla rozhovor. Musela jsem se smát, protože na většinu otázek jsem tehdy odpovídala téměř stejnými slovy, jako odpovídám po skoro čtvrt století.

V jakém divadle hrajete, co připravujete v televizi, který seriál opouštíte a kam míříte – to vše se člověk dozví o vás na internetu. Já bych ráda představila našim čtenářům Veroniku Jeníkovou i jinak. Po tom, co teď vím, to bude asi těžké. Hodně pro vás znamená hlídat si soukromí?

To jsem vlastně zodpověděla už v předešlé otázce. Ale samozřejmě, když o člověku napíšou nějaké věci z jeho soukromí (třeba i pitomosti), příjemné to není.

Kamarádka, výletnice, babička

Zkusím to tedy jinak – prosím, odpovězte mi na otázky, díky jejichž odpovědím, vedle vašeho skvělého herectví, způsobí třeba i to, že mnohý z nás si řekne – jo, Veroniku bych si přál/a za kamarádku.

Tak třeba:

Co byste řekla kamarádce, která zavolá v půl jedenácté večer, brečí, že našla manželovi v mobilu sms, které svědčí o jediném – je konec! A navíc ta kamarádka sedí v taxíku a jede k vám….

Řekla bych jí, přijeď, probereme to…Ale do toho mobilu jsi mu lézt neměla, to není moudré a hlavně se to nedělá.

Kdybyste si měla vybrat dovolenou – v hotelu luxusní kategorie u moře, servis v čem si člověk zamane (kadeřník, masáže, kartářka, auto s řidičem,….) – nebo chata u jezera Seč ve východních Čechách, 2-3 kamarádky, konzervy, jen půjčovna lodiček….U moře 3 neděle zdarma, na Seči prodloužený víkend za 500,-! Kam byste vyrazila raději?

Pokusila bych se ukecat, jestli by nešlo ustoupit z toho luxusu a vzít si místo něj ty 2-3 kamarádky sebou k moři…A kdyby to nešlo, brala bych Seč.

Děti nemáte ještě příliš odrostlé (19 a 15 ?), ale víte třeba už teď, jakou byste chtěla být babičkou jejich dětem?

Pokusím se být stejně dobrou, jako je moje maminka (i táta) mým dětem. Snad to mám dobře okoukané.

Děkuji za odpovědi. Kamarádit se všemi se samozřejmě nemůžete, ale řada lidí se může přijít podívat na vás do divadla. Na co je pozvete – před prázdninami, o prázdninách i po nich?

Ráda bych je pozvala na představení Divadla Na Jezerce, kde hraju v představení Paní Plukovníková, Lásky paní Katty (obě s vynikající paní Bohdalovou v hlavní roli), či na představení klasického Othella. Nebo do Branického divadla, kde také vystupuju v několika představeních společnosti HÁTA.

Titulní foto: Veronika Jeníková v divadelní hře Paní plukovníková s kolegou Aloisem Švehlíkem

Největší bohatství – životní zkušenosti

Vše ustála jako dáma. Napadlo mě, že určitě nejen proto, že tak opravdu vypadá, ale i proto, že tak přemýšlí. Zde je tedy malý výlet do různých zákoutí její duše. A možná i malý návod k tomu, jak občas nepodlehnout. I když už to vypadá, že jinak opravdu nelze.

Rodina

Nejpevnější – zároveň nejkřehčí pouto. Souhlasíte?

Naprosto.

Myslíte si, že je nějaký návod, jak se k sobě v rodině vzájemně chovat, aby tato pouta dávala spíše jistotu, než aby škrtila?

Myslím, že rodina je pro každého hodně důležitá. Já jsem o svou jako dítě přišla.Ve čtrnácti letech mi zemřela maminka. Tatínek se nám dětem i tak snažil vytvořit bezpečný domov. Staral se o nás a miloval nás dalších devět let. Pak odešel za maminkou… Fungující a celou rodinu jsem tedy znala jen krátce. Ale i to stačilo na to, abych si pamatovala, jak dobře mi v ní bylo.
Láska, úcta, smysl pro povinnost, slušnost, zodpovědnost, to všechno jsou vlastnosti, které by si měl každý odnést z rodiny do života.

Čím byste chtěla jako matka být svým dětem nejvíce?

Přítelem.

Jaký byl váš vstup do rodiny „slavných“? Být rozvedená s dítětem je pořád v mnoha případech ne zrovna lehké. Musel vás například manžel Jan Hrušínský hodně obhajovat, nebo bála jste , jak vás Janovi rodiče vezmou – na rozdíl od Jana,…..?

Ráda říkám, že jsem do ní zapadla,jak hrášek do vatičky. Honzova maminka byla ohromný člověk. Myslím, že tím, že ona sama přišla o svou rodinu za války a zůstala opuštěná jen se svou sestrou Helenou, měly jsme k sobě zvláštním způsobem blízko.
To víte, že jsem měla strach, trému, obavy. Být rozvedená s malým dítětem není zrovna nejlepší vysvědčení.
Pamatuji si, že se prý Honzova maminka ptala, poté co jí o mně řekl, jestli mám holčičku. Měla dva syny a starší Rudolf má také kluky. Toužila po holčičce. Odpověděl, že mám syna. Ona se usmála a řekla, že to je dobře. Mého Nikolu milovala, byl to její další vnuk. Holčičky jsme jí dali s Honzou spolu.

Divadlo

Co pro vás znamená hrát na prknech Národního divadla?

Příští divadelní sezona bude má dvacátá v Národním divadle.Při každém představení, když vstupuji na jeviště, ať už Stavovského nebo Národního divadla, mám pocit,že tam jsou se mnou všichni ti, kteří těmito divadly prošli.

…. a co pro vás znamená hrát na prknech Divadla Na Jezerce?

Jezerka je naše čtvrté dítě. Je to můj druhý domov. Pocit, že naše divadlo mají rádi kolegové, kamarádi, kteří s námi hrají, kteří u nás pracují, že ho mají rádi diváci, je krásný!

Film

Tetované časom – váš první film. Je to už 36 let. Od té doby jste hrála téměř ve třicítce dalších (Panel story, Ta chvíle, ten okamžik, Jen tak si trochu písknout,…). Jaká „nej“ byste k některým z nich přiřadila?

Na svůj první film si asi pamatuji nejvíc, poprvé jsem stála před kamerou. Bylo mi tehdy osmnáct let. Pamatuji si trému, jakou jsem měla, první pusu, kterou jsem musela dát kolegovi, kterého jsem neznala, pamatuji si, jak jsem se tehdy styděla.
Pak přišly další filmy, na které mám také spoustu krásných vzpomínek. Ale poprvé je vždy poprvé.

Jak se dívá na film, v němž hraje moje dítě? Kriticky nebo nekriticky, se strachem, s pýchou? Ptám se kvůli dcerám - herečkám.

Barunka natáčela už ve svých dvanácti letech. Byla to televizní inscenace Město bez dechu, kterou režíroval Ivan Pokorný. Samozřejmě jsem za ní měla trému. A velkou. Pak ji vystřídala radost z toho, že to zvládla.
S Kristýnkou jsem se setkala před kamerou v pokračování seriálu Nemocnice na kraji města, nové osudy. Jako s kolegyní a bylo to hezké.

Televize

Diváci vás měli možnost vidět v řadě jak televizních filmů, tak v seriálech (vedle pokračování Nemocnice např. 3+1 s Miroslavem Donutilem). Patříte mezi herce, kteří pokládají za nespravedlivé, že jedna role v seriálu udělá pro popularitu více než několik let na jevišti?

Je to nespravedlivé, ale je to tak. Znám spoustu dobrých divadelních herců, kteří mají za sebou léta tvrdé práce v divadle, ale lidé se na ulici otočí za tím, koho znají z televize. Příklad mého švagra Rudolfa: Léta hrál v Činoherním klubu. Nikdo o něm nevěděl, jen návštěvníci divadel. Pak přišel seriál Ulice a najednou má cenu TýTý za herce roku.

Nelze se nezmínit o seriálu Primy Cesty domů, kde hrajete policejní šéfku Mílu Jírovou. Divácký milion byl překonán. Napadlo vás někdy, že byste v příštím životě docela chtěla být policajtkou?

Míla Jírová je především žena. Má svou práci ráda a je ochotná pro ni podstoupit spoustu obětí.
Já bych policajtkou být nechtěla. Ale to, jak má Míla svou práci ráda, se mi líbí. Mám ji za to, jako já Míla, ráda.

Co myslíte, je pro ženu těžké velet chlapům – a nejen na kriminálce?

Velet chlapům je stejně těžké, jako velet ženám. Každá vedoucí funkce je těžká. Vím o čem mluvím, protože mám doma ředitele divadla.

Já, Miluše Šplechtová

Kdysi mi jeden psycholog řekl: „Často se ptám žen, které něco trápí: Kdybyste si mohla přát jednu věc jenom pro sebe – co by to bylo? Skoro žádná z nich mi na to neodpoví.“...Vy byste věděla, co si v podobné chvíli přát jen a jen pro sebe?

Zdraví.

Čím to je, že ženy na sebe mnohdy zapomínají? A dá se s tím něco dělat?

Myslím si, že by v každé z nás měl být malý sobec. Myslet tak trochu i na sebe.

Přináší nám ženám přibývající věk něco, za co bychom měly být životu vděčné?

Životní zkušenosti. Všechno, co nás ženy v životě potkalo, ať už dobrého, či zlého, nás obohacuje. Ze všeho se dá čerpat. Život je sice krátký, ale je taky krásný. A úžasně bohatý.

Ať žije léto i Shakespeare!

Opět Kateřina a Petruchio

Přibližně kolem roku 1600 napsal William Shakespeare komedii s názvem Zkrocení zlé ženy. „Třebaže patří k nejranějším Shakespearovým komediím, překvapí jemností, složitostí a vyzrálostí divadelní struktury,“ říká o hře překladatel Martin Hilský.

Úspěch u diváků má dodnes. Potvrzuje to i fakt, že se tento oblíbený kus objeví na letošních „Shakespearovkách“ už potřetí.

Je to už šestnáct let, kdy se příběh starší a drzé dcery padovského šlechtice Kateřiny a veronského šlechtického mladíka Petruchia objevil poprvé na jevišti v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu, kde Letní shakespearovské slavnosti probíhají. Tehdy si hlavní role zahráli Jana Paulová a Tomáš Töpfer. Letos je režisér Daniel Špinar svěřil Tatianě Vilhelmové a Romanu Zachovi.

Podle Špinara hra - vedle vtipnosti na téma namlouvání - v sobě skrývá i velké pravdy: „Například, že pokud chce muž zkrotit ženu, podaří se mu to pouze tehdy, přeje-li si to sama žena. Tahle hra, myslím, mluví i o tom, jak může být osvobozující, když se žena nebojí být ženou a muž mužem.

„Kateřina je pro mě ženou svobody a nespoutanosti,“ řekla o své postavě Tatiana Vilhelmová. „Okolí ji vidí jako nezkrotnou, ale to jen proto, že si neví rady s její bezbřehostí. Ona hledá život! Vše, co roste a voní.“

Podle Romana Zacha Petruchiovo „krocení“ spočívá hlavně v tom, že chce Kateřinu přinutit projevit její opravdové emoce a city. „Ale podobné je to i u Petruchia. Oba musí odhodit navyklé obrany a pózy. Na konci pak stojí dva čistí, zamilovaní lidé,“ uvedl mimo jiné Zach.

Novinka i úspěšné reprízy

Vedle Zkrocení zlé ženy se mohou diváci těšit i „mezinárodní novinku“. Tou bude slovensko-česká komedie Oko za oko – niečo za niečo. V této frašce na téma „jak nejlépe vládnout“ se divákům představí Ivana Jirešová, Richard Stanko, Martin Trnavský a další. Představení nastudoval režisér Michal Vajdička.

Festival uvede i reprízy dříve úspěšných her: Na programu i letos zůstává Jindřich IV. v úpravě a režii Lucie Bělohradské s Janem Dolanským, Norbertem Lichým a Ladislavem Mrkvičkou. A potřetí bude uveden i divácký hit Veselé paničky windsorské režiséra Jiřího Menzela s Bolkem Polívkou a Simonou Stašovou.

Opakovat se bude také Romeo a Julie, slavný příběh veronských milenců s Terezou Dočkalovou, Markem Holým a Jitkou Smutnou. Patrně naposled letos uvidíme v Praze vydařené drama Antonius a Kleopatra s výborným česko-slovenským obsazením. Na Slovensku se připravuje Richard III.

Na programu je celkem osm Shakespearových her, naplánováno je 139 představení. Festival potrvá od 23. června do 4. září v Praze, Brně, Ostravě a na Slovensku.

Více informací o letošním programu, cenách vstupenek a možných slevách najdete na www.shakespeare.cz nebo na www.ticketportal.cz

Čtení nejen na léto

Léto je období dovolených, kdy rádi sáhneme po knize. K těm nejslastnějším pocitům patří: Klidně mohu číst do rána, když to bude stát za to. Ráno nemusím vstávat… Ti, kteří si už užívají důchodu ho možná zažívají častěji. A tak pro všechny neúnavné a nadšení schopné čtenáře přinášíme tipy na několik knih, které se vám nejen v létě mohou hodit. Některá pobaví, některá donutí zamyslet se, z jiné se možná dozvíte to, co jste dosud nevěděli.

Tak tady jsou:

S dalšími v řadě Xenofobních průvodců přichází vydavatelství XYZ. Není k zahození, když si přečtete, co můžete očekávat od lidí v zemi, kam hodláte vyrazit na dovolenou. Vtipné a navíc užitečné čtení. Tentokrát o Italech, Řecích a Španělech.

Stejné vydavatelství nabízí pěkné čtení i těm, kteří měli rádi jednoho z našich nejznámějších psychiatrů a zakladatele Linky důvěry Miroslava Plzáka. Pavel Kovář v této knížce uspořádal výpovědi známého psychiatra a odborníka na párové soužití. MUDr. Miroslav Plzák vypráví o své klinické praxi, vzpomíná na setkávání s mnoha osobnostmi české společnosti. Znal je díky své profesi, poznával je i na divadelních prknech nebo v zákulisí filmů.

Mimochodem, víte, že doktoru Plzákovi léta připisované „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ nikdy nevyslovil? Naopak pravdou zůstává, že hodně lidem chybí.

Z úplně jiného soudku je kniha s názvem Útěk z tábora smrti. Vydává ji ke 100. výročí narození spisovatele a historika Ericha Kulky. Není třeba mnoho k této publikaci říkat.Příběh Ericha Kulky je pravdivý. I v horkém létě vás bude mrazit při čtení toho, co prožil.

Poslední nabídka z dílny XYZ je pro ty, kteří z nějakého důvodu číst nemohou, nebo se jim prostě zrovna nebude chtít. Pak stačí se zaposlouchat do některého z CD, na nichž jim někteří z našich předních umělců knížku pěkně přečtou. Jakou?
Např. titul Dvanáct rozhněvaných mužů je v setkáních se známými herci vyloženě lahůdkou. Budou k vám promlouvat hlasy takových herců, jakými jsou např. Petr Kostka, Jiří Dvořák, Michal Pavlata, Josef Somr a dalších.

Dnes už pamětnický film Metráček připomene stejnojmenné CD mnohým ženám-seniorkám dobu, kdy se samy trápily v pubertě s nadváhou. Řada z nich se po shlédnutí snímku okamžitě zamilovala do Ladislava Mrkvičky a toužila mít ve škole taky takového tělocvikáře. To by se to tenkrát hublo! Vzpomínat na film i svá školní léta můžete při poslechu skvělé Báry Hrzánové.

Přiznejme si, že léto je také o přípravě odpovědi na otázku, až se zima zeptá, co jste právě v tuto dobu dělali. Pilní odpoví – sbírali jsme byliny, zavářeli nebo mrazili ovoce, tudíž v zimě budeme hezcí, zdraví a veselí. Jak na tohle všechno může poradit knížka z vydavatelství Computer Press titulem: Bylinky našich babiček – V zahrádce, kuchyni i kosmetice.

Pro čas sklízení plodů, které létem začíná a podzimem končí, řada ze čtenářů určitě ocení i další titul ze stejné kuchyně – a sice: Jak uchovávat potraviny – Zavařujeme, zmrazujeme, sušíme, nakládáme. Jak říkával náš pan učitel Volek – nečíst, ale studovat! Pokud to dodržíte a zkusíte v praxi, může se zima ptát jak chce!

Představte si situaci, kdy třeba vnoučata, která jste dostali na hlídání už spí a vy se po zásluze těšíte v klidu večera na dobrou detektivku v televizi nebo dobrý příběh v knize. Pro tu druhou alternativu nabízí Nakladatelství Čas knihu Jana Brdičky: Vladimír Ráž – Příběh prvního milovníka. Že láska krále Miroslava ke Krasomile přerostla i do reálného života tohoto herce a představitelku pyšné princezny Alenu Vránovou si vzal, to ví snad všichni. Při čtení této knížky se dozvíte však i další nepříliš známé skutečnosti ze života tohoto oblíbeného herce.

Tentýž autor a totéž vydavatelství má na prázdniny vedle krále Miroslava, po němž sáhnou možná především ženy, i něco pro muže. Chlapa se širokým srdcem. To je název knihy, před nímž je ještě jméno Radoslav Brzobohatý.
Který z pánů by si nepřál být jako on? (A která žena by se do něho nedokázala zamilovat?) Mužný typ, který dokáže být hrdinou i romantikem, dokáže bojovat, ale skvěle umí zahrát i docela prostý lidský strach a zoufalství. Od televizní inscenace z roku 1966 Martin Eden (režie. Ludvíka Ráža), přes trezorové Ucho (1969)…ale to bychom mohli vyjmenovávat ještě hodně dlouho.

V knize se mimo jiné dočtete, jak nahlíží tento oblíbený herec nejen na přátelství, přečtete si i to, co o něm říkají jeho kolegové z filmové a divadelní branže. Je málo možností, jak se dostat k Radku Brzobohatému blízko. Chlapa se širokým srdcem vám Jan Brdička však trochu přiblíží.

Tolik tipy, po čem sáhnout, budete-li chtít v létě relaxovat s knihou. Ale klidně je můžete číst i na podzim.

O roce, ale i životě, splněných přání Lucie Bílé

Asi bylo těžké vybrat ve vašem případě do jedné knížky takový počet fotografií, aby se kniha dala vůbec unést…

Vzhledem k tomu, že Lukáš jich udělal tolik a jednu lepší než druhou, tak ano. Ale pak, když bylo vybráno, napsání popisků k nim mi trvalo asi jen tři hodiny. Jenom jsem seděla a napadaly mě věci

Jeden popisek zní – Lukášovy fotky se mi začínají čím dál tím víc líbit. Rozhodla jste se vydat knihu Můj fantastický rok jen s jeho fotografiemi?

No, po pravdě řečeno (zamyslí se) … Víte, je to zvláštní. Působím jako člověk, který si lidi pustí k sobě velmi rychle. Ale není to tak. Lukáš se mnou spolupracuje už hodně dlouho. Vždycky, když mi řekne, jak je to dlouho, jsem hrozně překvapená. Já jsem si, pacholek, totiž nejdřív nevšimla (smích).

Pak jsem zjistila, že mám vedle sebe člověka, který je se mnou denně. Dělá aktualizace mých webových stránek, Facebooku, každý den informuje mé fandy, co jsem dělala, kdy jsem to dělala, proč jsem to udělala … uvědomila jsem si, jak neodmyslitelně patří do mého týmu. A já jsem šťastná, denně mu děkuju. Jen mi chvilku trvalo, než jsem zjistila, jaký poklad vedle sebe mám.

Hovoří (evidentně raději fotí) nenápadný Lukáš Fronk

Jak dlouho už spolupracujete s Lucií Bílou?

Dvanáct let. Začali jsme spolu dělat její internetové stránky. Pak přišlo fotografování a později video.

Jak se vašich očích za ta léta změnila?

Lucie se nemění. Je pořád svá.

A vy byste měnil za někoho?

V žádném případě!

Fotek musíte mít milion. Jak bylo náročné pro vás vybrat ty „pravé“?

Z toho množství to opravdu nebylo jednoduché. Ale myslím, že se to povedlo. Přesně to, co naši fanoušci chtěli, ale zároveň, aby se to líbilo i širšímu publiku.

Lucie: Možná odměny "shora"

Knihu si přečtu, ale teď bych chtěla slyšet od vás, proč byl ten minulý rok fantastický?

Byl opravdu výjimečný, jiný. Věci, které jsem si moc přála, najednou byly. Jedenáct let jsem toužila po chalupě – a loni se mi ji podařilo získat. Toužila jsem, aby se stalo něco, co překvapí i mne samotnou – a přišla mi nabídka do soutěže Česko-Slovensko má talent. Byla to krásná práce. Navíc přesvědčila i moje fandy, jaký jsem člověk.

Máte pocit, že vás za ta léta neznají?

Za ty roky mají lidé různé představy. Moje jméno bylo zkrouceno „do šišata“, kde se dalo. Můj mediální obraz není tak úplně hezký a hlavně – není tak úplně pravdivý. V Talentu se mohli všichni podívat sami, jak to mám v hlavě a jak si teď stojím, v jaké jsem teď životní fázi, jaký v sobě mám či nemám klid. To mi udělalo velkou radost.

Možná je to tím, že jsem poprvé vydala vánoční album. Třeba se mi ty sny plnily právě proto – jako kdybych dostala odměny „shora“. Toho alba se prodalo za měsíc a půl 60 tisíc kusů. To je v této době nevídané.

Plnily se sny a krásné věci – nedostala jste strach, co bude dál?

Je pravda, že na Silvestra jsem úplně propadla panice – co teď budu dělat? Tak asi navážeme, řekla jsem si (smích)… A tak jsme navázali. Při udělování cen Anděla jsem dostala cenu za zpěvačku roku. Dostala jsem ocenění i jako Zpěvačka dvacetiletí. Umocněnou o pocit, že stejnou cenu v kategorii mužů dostal Jarek Nohavica. Nádhera!

Takže pak přišlo rozhodnutí pořádně si ten rok zapamatovat…

Co se vyfotí a napíše – pamatovat se nemusí, že jo. Tak jsme s Lukášem dali dohromady tuhle knížku. Jsem sama překvapená, kolik jsem toho za ten rok stihla. A jsem ráda, že je nejen pohlazením pro lidi, ale i návodem.

… k čemu?

K tomu, že když si člověk něco přeje, tak se mu to vždycky splní. Jsem toho příkladem.

V celé knize jsou myslím jen dvě fotky vašeho nynějšího partnera.

Snažila jsem se tam nepopisovat své soukromí. To, že mám vedle sebe lásku a vztah, který mě naplňuje. Je to tam jen jako tečka. Zásadní lidi v mém životě nemusí – a ani po tom netouží – být vidět. Mám nádherný rodiče, ale nikdy neudělali žádný rozhovor. Mám skvělého syna, který má možná kus exhibicionisty po mně i po tátovi, ale…
To, že mám třeba lásku, je krásný a důležitý, aby to lidi věděli. Ale je moje. Netoužíme po medializaci vztahu. Stejně tak důležité a krásné jako to, že mám stále za zády Lukáše a svého úžasného manažera. Ale není potřeba dávat to na odiv. Nevím, jestli mi rozumíte…
Myslím, že ano…
Víte, kdy nejvíc oceňuji dárek? Když u něj není vizitka. Tím pádem je jasné, že takový člověk mi chce udělat radost, ale nečeká za to nějakou odměnu. Dělá to jen proto, že chce dát. Takovýmu člověku bych pak dala já cokoliv na světě.

O babičce, která dokázala pohladit, životních hodnotách

Zmínila jste se o svých rodičích. Přemýšlíte někdy o svém stáří?

Mně se včera stala úplně nádherná věc. Měla jsem koncert – hodně daleko. Šla jsem po podpisové akci do auta, zastavila mě venku babička. Nevím, kolik jí mohlo být – určitě přes osmdesát. „Vy jste byla na koncertě?“, zeptala jsem jí. „Ne, já si vás přišla jenom pohladit,“odpověděla. Zeptala jsem se:„ A nemůžu vás hodit aspoň domů?“

Odvezla jsem ji k jejímu domu. „U mě několik let nebyl nikdo na návštěvě,“řekla. „Nechcete jít vy ke mně na návštěvu?“ ... Byla jsem u ní hodinu. Ukazovala mi svoje fotky, fotky své rodiny, rodičů, vyměnily jsme si růžence… Za tu dobu mě nesmírně nabila svou energií. Pohladila mě nejen po rameni, ale od hlavy až k patě.

Zní to skoro jako pohádka o kouzelné babičce.

Prožila jsem hodinu, na kterou nikdy nezapomenu. Vzala jsem si od ní adresu a přemýšlím, čím jí udělám radost.

Nemám ráda „prázdné“ lidi. Moje hodnoty nejsou ty, které se dají naučit, nebo koupit. Ale věci, které jsou od Boha. Proto se ráda vídám se starými lidmi, kteří vědí, o čem život je. Z nich čerpám a pro ně jsem tady. Už nejsem pro puberťáky, ale pro dospěláky.

…smíchu, o vrchu, kde nefouká a budoucích ztrátách, …

(chtěla jsem položit další otázku, ale nebylo třeba)
Od nás od žen se očekává, že dobře vypadáme, že budeme pořád dobře naladěné. Ale je to tak, jak to říkal Miroslav Horníček: „Ne, já se pořád nesměju. Vy mě jen nevidíte tak často.“ … Ani já se nesměju pořád a mám věci, které mě trápí. Vím, že život není jednoduchý.

Čím jsme starší, tím víc si tohle asi všichni uvědomujeme. Víme, co nás čeká. Po krásném začátku, který je takový, protože „nevíme“, přijde doba, kdy už „víme“. Děsím se některých okamžiků. … Ztráty svých rodičů…Doufám, že to bude za hodně dlouho.

Jsem vysoko a jsem tam už dlouho. Tlak zespoda je stále silnější a silnější. Už mám chuť předat. Ne jít dolů, ale na jinej vrch, kde to tolik nefouká.
Mnohokrát se mi chce říct – nechte mě zpívat, ale už mě nehodnoťte. Choďte na mé koncerty, jestli chcete. A vy, co mě nemáte rádi, vypínejte televizi, když tam jsem, najděte si svoje koně. Zkrátka – klidně se mi vyhýbejte.

Už mě nebaví být s někým srovnávána. Takovéto – kdo sestřelí Gotta, kdo sestřelí Bílou? ...
Co je to sestřelit? Já držím palce všem holkám, které to dělají se stejným nadšením jako já a které milujou své povolání. Přeju jim, ať si na to taky sáhnou… Já bych prostě jednou rozdala Slavíky všem a pak bych to zakázala (smích).

… zkušenostech, vráskách, moudrém guru a zase o jedné babičce

Ale zpátky k tomu stáří, prosím…
Je mi pětačtyřicet. Svůj věk si uvědomuju – a jsem ráda. Je to štěstí, protože jsou lidi, kteří to tak nemají. Život kolem nich profrčí a oni najednou řeknou – jé, vždyť já byl tenkrát šťastnej …
Uvědomuju si, že teď jsem šťastná. Mám všechno, co jsem chtěla. Navíc jsem měla možnost spoustu věcí poznat. Zkušenost je nesdělitelná. Mám dnes o čem zpívat. A co je důležité - doufám, že mám lidem co nabízet.

Stáří, to jsou pro ženu i vrásky…

Mám ráda své vrásky, své tělo takové, jaké je. Smiřuju se vším a nechci to měnit. Mám oblíbeného autora, v němž denně listuji. Jmenuje Osho (duchovní učitel, mistr a guru, pocházející z Indie – pozn. aut.). Jedna z jeho krásných myšlenek je – proč se lidé pořád snaží o zdokonalování? My jsme se přece narodili takoví, jací jsme. A jen ta přehršel informací, které dostáváme, z nás moudré neudělá. Naopak. Spíše z nás udělá štvance. A já nechci být štvanec.

Proto nepropadám internetovému šílenství, proto mám jeden mobil a zarazila jsem se u esemesek. Proto pořád píšu dopisy, lepím známky a čekám, že mi přijde odpověď poštou.

Ne, že bych chtěla zastavit čas. Ale proto, že vše, co mě mate, se snažím vyřadit ze svého života. Obdivuju opravdové věci Třeba tu babičku, která mě přišla pohladit. Z toho budu hodně dlouho žít.

A těším se na to, že jednou budu tý mý chalupě babička i já a budu vzpomínat na to, že jsem měla krásnej život. Jen si moc přeju, aby lidi – až jednou odejdu – řekli: "Jo, to byl dobrej člověk."

Tomio Okamura: Nepromarnit svůj život

Má šikmé oči po tátovi a jistou dávku moravské vstřícnosti po mamince. Hodně toho o sobě řekl ve svých dvou knihách, které u nás vyšly. Ledacos řekl i nám jednoho květnového odpoledne. Mimo jiné i to, že by chtěl, aby se lidé v naší zemi měli lépe. Na rozdíl od mnohých – a za to placených – pro to i dost dělá.

Jak je to s tím vaším původem, cítíte se vůbec u nás jako doma?

Byla mi vytvořena určitá mediální aura, že jsem snad Japonec, který přišel do Čech. Pravda je ale jiná. A tím i vysvětlím to, proč říkám, že jsem Čech a cítím se zde být doma. Jsem dokonce většinový Moravák.

Můj tatínek je z poloviny Korejec a z poloviny Japonec. Maminka je z moravského městečka Bystřice pod Hostýnem ze Zlínského kraje. Tím pádem já jsem z poloviny Moravák, ze čtvrtiny Korejec a ze čtvrtiny Japonec. Tzn. nejvíc krve je ve mně právě té moravské, jednou tolik, než jakékoliv jiné. Logicky se tak cítím být Moravákem a
potažmo Čechem.

Navíc je mi 38 let, z toho jsem 28 let žil v Čechách nebo v Československu. V Japonsku pouze deset. Nemůžu za to, že mám cizí jméno a po tatínkovi šikmé oči. Kde jinde bych se měl cítit doma než tady?

Gajdžin – slovo, které nemá rád

I přes to, že jste díky své vizáži zažil šikanu už jako dítě, nemluvě o potížích, které vás potkaly na začátku podnikání?

Upřímně řečeno – neměl jsem nikdy na výběr. V Japonsku se mi neustále smáli a „nadávali“ do míšenců. To je v Japonsku ošklivé slovo. Řekne se to gajdžin. To slovo nemám od té doby rád.

Kdy vám třeba nadávali?

Stávalo se třeba toto: Šel jsem po ulici a někdo vykřikl – gajdžin! V sedmdesátých letech v Japonsku cizinci vůbec nebyli. Takže v té chvíli se ohlédla celá ulice, co je to tam za cizince, potažmo vetřelce? Přestože jsem se narodil v Tokiu. Nějaký čas jsem chodil v Japonsku i do školy. Ve školní jídelně si vedle mě třeba nechtěl nikdo sednout. A když jsme šli ve dvojicích na procházku, vedle mne bylo volné místo.

To muselo být dost těžké.

Samozřejmě, že mě to trápilo. Brečel jsem a byl jsem kvůli tomu opravdu hodně smutný. Ať už v Čechách nebo v Japonsku, vždy jsem byl vyčleňován. V Čechách dokonce ještě do osmnácti let se mi smáli, že jsem Vietnamec, Číňan,…
Mám pocit, že kdyby někteří nevěděli, kdo jsem, smáli by se mi dodnes. Člověk si musí vybrat, kde je doma. Společnost vám v mnohých případech také nedá vybrat, že jste z té dané země.

Na druhou stranu byly tyto pocity z dnešního pohledu pro mě velmi důležité. Dostaly mě tam, kde jsem.

Chybí nám národní hrdost

Nemáte pocit, že se u nás příliš často tzv. řeší, odkud člověk je. Řada lidí, kteří určitou dobu prožili nebo dosud žijí např. v Americe, tvrdí, že tam se vás na to „odkud jsi“ skoro nikdo neptá.

Takto srovnávat Ameriku a Českou republiku nelze. USA je multikulturní zemí, lidé jsou tam různých ras, národů a národností, ale identifikují se jako Američané. A mají vytvořenou národní hrdost jako Američané. Myslím si, že v Čechách je diskuze o národní identitě je velmi slabá. Že nám velmi chybí národní uvědomění a národní identita! Ta se projevila v poslední době pouze v roce ´89 nebo když vyhráváme hokej. Zdravé národní uvědomění a zdravá národní hrdost posouvá národ dopředu. My máme svou historii, literaturu, osobnosti produkty…Vidíme to u Němců, Japonců, Američanů., Francouzů. Není to nic xenofobního ani rasistického.

K čemu může být národní hrdost ještě dobrá?

Když má národ zdravé národní uvědomění, o to více lidé myslí na veřejný prostor, na kvalitu společnosti – nejen na tady a teď a pro sebe – nahrábnout si ledničku, auto a televizi. O to víc myslí i na to, aby společnost šla dopředu. Lidem pak záleží na dobré image země.
V tomto máme obrovské rezervy. Proto tady může docházet k různým excesům, které potvrzují moje slova. Jedním z nich je například to, že se v loňském roce v úřednické vládě stal ministrem člověk, který neumí česky, ani nemá české
občanství. To snad může být možné jenom u nás!
V každém jiném národě by to znamenalo – aha, tak my nemáme dostatek svých lidí! Tak to prostě je! Kdyby to tak nebylo, tak by takoví lidé jako Jungmann a další byli dnes málem nacisté a xenofobové a my bychom byli v područí Rakušanů a Němců.

Země má být naše a řízeně regulovat přísun cizinců do České republiky tak, aby naše národní identita nebyla oslabená, ale naopak ji to posilovalo. Toto řešení se dělá v každé vyspělejší zemi. A tam, kde to nedělali, tam vidíte, jak to vypadá. V Paříži, v Amsterodamu, Berlíně… Jsou tam pouliční nepokoje, zabíjejí se tam lidé
na ulici, protože ten stav je už neúnosný.

Nestát jen s nataženou rukou

Neměl jste to jednoduché, ale dosáhl jste pocitu – tady se cítím doma. Měl byste návod pro ty, kterým se to stále nedaří – a přitom jsou třeba "jen české krve", jak na to?

To, že jsem začal pracovat a ukázal jsem většinové společnosti, že pracuji ze všech sil, snažím se být aktivní, tak tím jsem si svoje místo ve společnosti našel. Od té doby jsem se s žádnou xenofobií nesetkal, Lidé hodnotí moji práci.

Za posledních patnáct let jsem se nesetkal s tím, že by se mi někdo posmíval. Všichni vidí, že pracuji, že se snažím, nelelkuji. To je můj návod, jak se cítit u nás v České republice doma. Být přínosem. Nestát s nataženou rukou.

Řada politiků jsou velmi slušní lidé!

Nebojíte se pojmenovávat věci správným jménem, neváháte ukázat na konkrétní lidi, kteří podle vás páchají nepravosti, snažíte se diskutovat a na základě diskuzí s politiky třeba i změnit nesmyslné zákony, které tu bohužel
jsou. Bojíte se třeba, skinů, Cikánů, politiků…?

Nemám strach ani ze skinů, ani z Cikánů. Říkám jim Cikáni – oni to chtějí, sami říkají – my jsme přeci Cikáni! Slušné Cikány mám rád jako každého slušného člověka. Vždyť já sám jsem míšenec dvou ras.

Jsem člověk, který se díky tomu, jak ho lidé vyčleňovali, naučil být hodně komunikativní. Snažím se být pozitivně naladěný vůči komukoliv. Například pravidelně chodím za politiky do Parlamentu, léta se snažím lobovat proti škodlivým zákonům, které poškozují obyčejné lidi. Neustále také tlačím na to, aby se zpřísnil Trestní zákoník, třeba co se týče pouliční kriminality, která trápí všechny lidi…

… a poslouchají vás politici?

Třeba zákon, který měl umožnit znovu tunelování firem, se skutečně podařilo zvrátit. Obcházím poslance, ministry, stýkám se s nimi. Jsou tam často i slušní lidé. Je pravdou, že často jsou méně slyšet, protože nejsou třeba tak draví. Jsou tam lidé, kteří chtějí něco dělat, jsou velmi aktivní a jsou to lidé ze všech politických stran. I u komunistů jsou velmi slušní lidé.

Dám příklad – starosta města Ivančic a zároveň poslanec Parlamentu za KSČM pan doktor Adam mě sám oslovil, protože jsem se vyjádřil na obranu pána, kterého odsoudili do vězení za to, že se bránil, když mu opakovaně vykradli jeho sběrnu surovin. Na svém blogu jsem se veřejně postavil proti tomuto rozsudku. Sešli jsme se s panem starostou, informoval mě o tom, že půlka Ivančic podepsala už petici proti tomuto rozhodnutí, on sám aktivně dal stížnost proti tomuto rozsudku, psal ministrovi. Řekl mi, že by byl rád, kdyby bylo možné dát se dohromady se známějšími lidmi a bojovat proti takovýmto věcem společně. Samozřejmě jsem ihned souhlasil. Vždyť to přece nemá s žádnou stranou nic společného, aby lidi mohli žít slušné životy v bezpečném prostředí. To je úplně apolitické téma!

Mám v povaze lidi nerozdělovat, ale spíš je spojovat. Mně je celkem jedno, kdo je z jaké politické strany, když řeším každodenní problémy, co lidi trápí. Špatná věc je špatná, dobrá je dobrá. Už v minulosti jsem otevřeně ve volbách podpořil několik kandidátů z různých politických stran, které znám 5 až 10 let a vím, že nikdy nekradli a jsou slušní. A čas mi dal za pravdu.

Můžete aspoň někoho jmenovat?

Například minulý týden jsem měl křest své nové knížky s názvem Umění vládnout. Bylo tam asi 35 poslanců a senátorů. Jednou z kmoter byla Miroslava Němcová, tu považuji za velmi slušnou personu, což mi potvrdili všichni napříč politickým spektrem. Podobně je to třeba Radko Martínek, hejtman Pardubického kraje, Michal Hašek, hejtman Jihomoravského kraje. Nebo třeba Honza Kalousek z pražského magistrátu. Zpěvák, kterému se lidi posmívali. Má tam na starosti cestovní ruch. A čas mi zase dává za pravdu. Tak pracovitého člověka, který tam má na starosti cestovní ruch, jsem neviděl za celých deset let, co pracuji v Asociaci.

Tuším, že někteří politici mě asi rádi nemají. Ale na mé práci to nic nemění. Dál je obcházím, dál ťukám na jejich dveře a snažím se řešit věci, které netrápí jen mě, ale i ostatní lidi v naší zemi.

Japonsko – země bez domovů důchodců

Z rozbouřených vod politických se ponořme do vod klidnějších – do života seniorů. Sledujete a stačíte vnímat i tuto oblast, která je dříve nebo později součástí života každého z nás?

Na úvod bych rád řekl, že maminka pochází ze šesti sourozenců. Všichni žijí. Mamince je 71 let. Jejím sourozencům je mezi 65 a 78 lety. Takže já tady mám 3 strýčky v tomto věku, dvě tety a maminku. V nejbližším příbuzenstvu mám tedy seniorů celkem dost.

Velmi mě mrzí následující věc: Protože jsou zábavní, usměvaví a nevím, jací ještě, tak se dělají sbírky na opičku nebo velblouda, zkrátka na zvířátko, které je roztomilé. Pak se dělají sbírky na děti z dětských domovů, které za svůj osud nemohou, ale jsou to ty hezké a svým způsobem společensky postižené děti.

Na druhou stranu je tu strašně moc opuštěných starých lidí. Nikoho nemají, nikdo se o ně nestará, často ani nevycházejí z domu. Ten jejich smutek hodně graduje kolem Vánoc, kdy se cítí ještě víc osamoceni.
V Japonsku se vychází z buddhismu. Japonci si uvědomují, že koloběh života je dítě – dospělý – starý člověk. Proto v Japonsku neexistuje, že by někdo okřikl dítě třeba v sebeluxusnější restauraci. Dítě je tabu. V každém japonském obchodě máte dětský koutek. Dítě – to je to důležité, každý byl jednou dítě.

Stejně taková je tam péče o seniory. Klasická japonská rodina si nechává staré rodiče doma na dožití. V Japonsku proto prakticky neexistují jako tady domovy důchodců. Ty co tam jsou, tak se jedná o zařízení na úrovni luxusních hotelových zařízení pro ty, kteří chtějí mít zvláštní komfort mimo svůj domov.

Příklady táhnou!

Je podle vás otázka – jak řešit situaci kolem stárnoucí generace a péči o ní u nás za velký problém?

Za obrovský. Jedinou metodou, jak tento problém vyřešit je to, že se začneme všichni chovat k seniorům trochu jinak. Nezapomínat na ně. Vždyť každý z nás bude jednou starý a bude potřebovat péči. Já třeba konkrétně už 15 let posílám rodičům – každému na jeho účet, i když jsou spolu, pět tisíc korun měsíčně. Přispívám i jinak – zrekonstruoval jsem jim byt, snažím se je navštěvovat v rámci možností. Tatínkovi platím letenky do Japonska a z Japonska zpátky sem. Koupil jsem mu auto,… to je jen pár příkladů. A doufám, že můj syn tyto příklady nějakým způsobem pochopí. Jiná možnost není.

Všichni zápasíme s časem, občas se ozve, že senioři zdržují, což je hrozné vyjádření. Zastavíte někdy u přechodu pro chodce a dáte přednost, i když sebevíc spěcháte?

S tím nemám nikdy problém, opravdu. Seniory mám rád. Nevím, jak k tomu došlo, ale musím říct, že – byť to teď může znít i trochu nesebekriticky – z nějakého důvodu velká skupina lidí, kteří mi fandí a stojí za mnou, jsou právě senioři.

Včera jsem byl na návštěvě v domově důchodců, v Charitativním domě v Otrokovicích, který byl částečně postaven i z mých sponzorských peněz. Žije tam 45 seniorů. Je to neskutečné, ale téměř devadesátileté babičky mi říkali velmi hezké věci. Fantastické.
Na seniory já prostě nedám dopustit už z toho důvodu, že od té doby, co jsem se začal pohybovat v médiích, jsou na mě strašně hodní. Jak díky televizi, tak třeba i při přímých telefonátech v rozhlasových pořadech. Jsem často zván do pořadů Českého rozhlasu dvojky, což je stanice pro střední a starší věk a tam se cítím vždy jako v bavlnce.

Stáří je třeba řešit už v mládí

Co myslíte, dočkáme se brzy toho, že podobné otázky, jako jak se chovat ke starším lidem, nebude třeba vůbec pokládat?

Vyřešení problému seniorů je věc dlouhodobá. Důležitá je správná rodinná výchova. Je třeba, aby už dnešní mladí lidé vychovávali své děti k úctě k seniorům. Aby jim vysvětlovali, že i ony budou jednou staré a budou potřebovat pomoc. Je třeba jim říkat už teď – pomozte babičce, choďte k prarodičům, pomozte přejít starším lidem přes silnici, otevřete jim dveře, když jdete s nimi do domu atd. To jsou věci, které může dělat každý z nás.

Přeji vám, aby to bylo až za hodně dlouho, ale zeptám se už teď: O čem byste chtěl přemýšlet, až přijde ten opravdový konec?

Okamžik, kdy budu muset odejít z tohoto světa,může přijít kdykoliv – i v mládí. Chtěl bych žít takový život, abych si v ten moment mohl, ať už před Bohem, nebo sám před sebou říct – žil jsem slušný a dobrý život. A snažil jsem se splnit si to, co jsem chtěl a více již nešlo stihnout. Abych nemusel litovat, že jsem svůj život promarnil.

Taťána Kuchařová: Osobní zkušenosti mě přesvědčily

Nebyla jste před začátkem fungování vaší nadace, která se věnuje seniorům, příliš naivní? Počítala jste možná s tím, že ke starým a nemocným lidem přece nemůže být nikdo lhostejný…

Moje vlastní zkušenosti z pracovních a charitativních misí po celém světě mě seznámily s drsnou realitou. Pokud jsem nějaké naivní představy jako sedmnáctiletá, kdy jsem se vším začínala, měla, velmi rychle jsem je ztratila.

Právě moje osobní zkušenosti z přímého kontaktu s potřebnými lidmi mě přesvědčily o tom, že zejména senioři jsou ti nejpotřebnější, k nimž se bohužel neupíná dostatek pozornosti. I když ji potřebují a hlavně si ji zaslouží.

Měla jste vůbec čas se v této funkci tzv. rozkoukávat? S čím bylo nejtěžší se smířit, co jste nejhůře překonávala?

Na nic podobného čas nebyl. A smířit jsem se musela se vším, co tato funkce obnášela a obnáší dodnes.

Občas bylo náročné překonávat hektický pracovní program, ustavičné cestování a neustálou pozornost veřejnosti a medií. Pro začátek mé kariéry ale nemohla přijít lepší škola. Dodnes mi to dává mnoho vzácných zkušeností a kontaktu pro
současnost i budoucnost.

Tři roky – deset milionů!

Co byste z vaší dosavadní činnosti nadace označila jako největší úspěch?

Asi to, že se nám daří přesvědčovat veřejnost a donory, o tom že podpora seniorů je velmi důležitá a týká se nás všech. O čemž svědčí i to, že každým rokem se zvyšuje částka, kterou rozdělíme na projekty pro seniory.

Od začátku působení nadace (v červnu tomu budou tři roky, co jsme ji založili) jsme rozdělili přes 10mililonů korun. Myslím si, že naše poslání pomáhat seniorům se úspěšně daří naplňovat.

Děkuji tímto všem partnerům a přátelům nadace Krása pomoci za to, že se nám s jejich pomoci daří měnit životy jiných k lepšímu.

Především díky své práci prakticky pořád cestujete. Máte čas v zahraničí načerpat i zkušenosti pro budoucnost vaší nadační práce?

Díky mým aktivitám a i díky kralování Miss World jsem měla možnost, a stále ji mám, navštívit mnoho zemí světa, kde jsem se věnovala charitativní činnosti, účastnila se charitativních misí.

V zahraničí určitě naleznete několik míst, kde se seniorům daří výrazně lépe, kde jsou služby pro ně na vysoké úrovni a především v dostatečném množství. Musíte ale vycházet z celkové životní úrovně v dané zemi. A především mentální úrovně lidí, kteří v ní žijí.

V zahraničí se také účastním nejrůznějších charitativních akcí. Díky své práci se potkávám s nejrůznějšími lidmi a získávám tak skvělé zkušenosti. A ty se pak snažím zúročit v rámci nadace.

Jak se říká - škola života je tou nejlepší školou. A já mám to štěstí, že zkušenosti mohu čerpat prakticky každý den. Bez přestávky od svých sedmnácti let.

Doma je doma!

Stanovila jste si nějakou metu, které byste chtěla díky nadaci dosáhnout? Třeba vybudovat zařízení, které ponese vaše jméno, kde se důstojnost k člověku bude snoubit s ochotou a porozuměním potřebným. Možná to zní pateticky, ale všichni víme, jak nedůstojná ještě pořád jsou u nás některá zařízení typu LDN apod.

Být pozitivní a dělat vše s nejlepším svědomím a vědomím je asi to nejlepší, co mohu v současné době poradit.

Naše nadace se především zaměřila na podporu moderních sociálních služeb, které umožňují seniorům setrvat co nejdéle v jejich přirozeném prostředí, tedy doma. A rádi bychom v budoucnu vybudovali centrum, které bude poskytovat seniorům
zázemí a služby, které jim umožní zůstat žít kvalitní život doma mezi svými blízkými a v prostředí na které jsou zvyklí. Takže ano, je to naším cílem.

Věřím, že se nám to v blízké budoucnosti podaří. Že najdeme spoustu dalších lidí a především donorů, kterým tato problematika není lhostejná a že s námi spojí síly.

I ve „velkém světě“ se dějí běžné věci

Je logické, že o Miss World toho chtějí lidé hodně vědět, pokud jde o její soukromí. Byla jste někým v tomto směru vedena, nebo„varována“? nebo až postupem doby, díky některým špatným zkušenostem, jste si stanovila limit,
kam až veřejnost pustíte?

Do „velkého světa“ jsem skočila, jak se říká rovnýma nohama. Limity jsem si stanovila hned od začátku - udržet si co nejvíce své soukromí.

Mnohým lidem se zdá neuvěřitelné, že i Miss World může třeba brečet u romantického filmu, zlobit se, že zrovna teď nemůže nastartovat auto, může ztratit mobil… Tak se ptám – může?

Může! (smích)

Víte, mě by zajímalo, jak slavíte narozeniny. Narodit se 23. prosince, to je zvláště v dětství tak trochu „smůla“. Neslýchala jste doma – podívej se, dárky dostaneš všechny až zítra?

Přiznávám, v dětství to příjemné nebylo. Dnes v tom ale vidím jen výhody! (úsměv)
Vánoce trávím se svou rodinou, takže jsme pohromadě i na mé narozeniny, což by se mi v průběhu roku nemuselo, vzhledem k tomu, že jsem hodně v zahraničí, podařit.

Být pozitivní a mít čisté svědomí

Máte nějaký vzor, jak krásně zestárnout? Myslíte si, že je to více umění nebo jen obyčejný reálný pohled na věci kolem sebe a vlastně na sebe samotnou?

Osobně si myslím, že vše co je viditelné na povrchu vychází zevnitř. Stav vašeho svědomí a způsob myšlení vám postupem věku ovlivňuje výraz i vaši energii.

Být pozitivní a dělat vše s nejlepším svědomím a vědomím je asi to nejlepší, co mohu v současné době poradit.

Co bude podle vás Taťána Kuchařová dělat, až jí bude třeba jednou tolik, co teď?

Přála bych si být stále tak spokojená nejen s mojí prací, ať bude jakákoliv. Ale
především v osobním životě. A dělat to, co mě bude těšit a naplňovat.

S Petrou Černockou naštěstí nejen o Saxaně

Mám pocit, že ne příliš mnoho lidí ví, o tom, že jste vedle zpívání i občas někam psala. Nebo víc než občas? Uvažovala jste třeba někdy o tom, že by nebylo tak špatné se tím živit?

S tím mým psaním, pokud neberu v potaz, že texty k písničkám jsem psala vždycky, to začalo až po Sametové revoluci. Tehdy přišly na zpěváčky těžké časy. Kulturní domy nefungovaly, nebylo kde vystupovat, a společnost žila politikou a politiky. Ti nejpopulárnější dokonce vystupovali v televizních estrádách, někteří i zazpívali, bavili historkami.Některé dámy byly „Klausovky“, jiné „Havlovky“, …

No já vím, že dnes se to jeví téměř absurdní, ale bylo to tak. Politici byli opravdové hvězdy. Mě tehdy napadlo, že bych se snad mohla živit psaním článků pro časopisy, jako byly třeba Květy, nebo Mladý svět, nebo Vlasta. Bavilo mě to, ale byla to fakt těžká práce. Abych si vydělala musela jsem být hodně pilná. Napsala jsem pak za čas i celou knížku „Co mě maminky nenaučily“ a věřím že se k psaní ještě vrátím.

Když už jsme u psaní - patříte mezi ty, kteří ještě dnes posílají místo sms pohledy - z dovolené, k Vánocům, k narozeninám?

Pohledy už píšu jen jedné tetičce v Chřibské, protože vím, že ji to potěší. Ona mi totiž nikdy nezapomene poslat pohled ke všem možným příležitostem týkajících se mého života. Sms by ji určitě nepotěšila.

Babička nebo pramaminka?

Pokud jde o narozeniny - nedávno se vám narodila vnučka. Zaskočilo vás něco s jejím příchodem na svět? A prozradíte nám, jak se holčička jmenuje?

Vnučka se jmenuje Olivie Coco a její narození mě nezaskočilo, protože zhruba 7 měsíců před tím mě dcera na tuto nadcházející událost upozornila.

Moc mě to potěšilo, protože jsem věděla , že Bára o miminku už nějaký čas velmi vážně uvažuje. Navíc, jsem věděla, že už jako holčička se vždycky hned ujala každého mrněte, které se kde objevilo. Často ji teď navštěvuji a zdá se mi, že je perfektní matka. Tak snad i já budu perfektní babička - uvidíme.

Teda babička je termín, který se mi zdá zastaralý. Dnes už babičky vůbec jako babičky nevypadají. Něco by se s tím mělo podniknout. Napadla mě pramaminka, ale to „pra“zas připomíná pravěk. Možná „starší maminka“, ale to je moc dlouhé.
No, budu na tom ještě pracovat!

Příroda nás varuje

S přibývajícím věkem člověk dost často tvrdí, že „tohle za našich mladých let nebejvalo!" apod. Je to podle vás jen opakující se generační povzdech? Nemyslím samozřejmě věci technického pokroku. Co se proti dobám dávnějším opravdu třeba ze vztahů mezi lidmi vytratilo?

Ale ano, i já mám sklon hodně kritizovat ty „mladé“. Když jedu tramvají a přistoupí parta holek, které se baví sprostě jako dlaždici, nebo mají špinavé džíny a okopané, nikdy nečištěné boty, tak mě napadá, že něco není v pořádku.
Jenže když mně pak moje Bára představovala svoje různé kamarády, tak jsem zas byla z některých vyloženě nadšená. Měli bohatý slovník, smysl pro humor, různé talenty, byli prostě moc zajímaví.
Takže mě zas napadlo, že to snad není s tou mládeží tak zlé. Nehledě na to, že někteří dospělí jsou úplní troubové, a jiní inteligentní zajímaví lidé. Prostě, každý jedinec je originál se vším všudy, na generační příslušnost nehledě.

Co by byste chtěla, aby opravdu ze světa nezmizelo do té doby, než bude
vaší vnučce, řekněme - 25 let?

Asi kultivovanost, vzdělanost a tvořivost. To se ale nestane, protože lidé jsou v jistém smyslu stále stejní, prožívají stejné emoce, mají stejné slabosti a milují se stejnou intenzitou, i když to nemusí být na první pohled zřejmé.

Určitý problém je ale to, že naše společnost je teď tvrdě konzumní, Všichni si chtějí především užívat a takzvaně se bavit. Vypadá to, že se asi se brzo „ubavíme“
k smrti.
Ale zase je tu vrstva lidí, kteří chtějí být pro druhé užiteční a vidí v tom smysl svého života.
Možná to teď s tím individualizmem přeháníme, většina lidí žije jen pro sebe a pro svou nejbližší rodinu. Ti okolo je nezajímají, nebo jim jsou rovnou na překážku. Tak uvidíme, kam to povede, a jestli se to změní. Na přírodě už je naše lhostejnost, bohužel už dost vidět.
Společnost prostě nedokáže změnit způsob chování dřív, dokud nepřijde opravdová krize.

Čáry, máry, fuk – a zmizí!

Ať chcete nebo ne, když se řekne Petra Černocká, skoro každého hned napadne Saxana. Není to někdy k vzteku? Jsou třeba herečky, které dnes mají husí kůži (minimálně), když se zmíní jejich slavné princezny...

Já už mám období, kdy jsem se snažila vymezovat proti tomu, abych byla chápána jen jako ta, co hrála Saxanu, za sebou. Na to, co nejde změnit, lze reagovat jen tím, že sama k tomu změním svůj přístup. A to jsem udělala.
Když se mnou někdo nedokáže mluvit o ničem jiném, než o Saxaně, tak decentně zmizím. Dovedu to pochopit, bez nepříjemných emocí, ale neznamená to, že to musím snášet déle, než je to nutné. V nejhorším se vytratím, třeba na toaletu, a je to.

Když už je řeč o mírně nezbedné mladé čarodějnici, co vy, dáte na nějaká kouzla a čáry? Třeba karty… Nebo - co magie různých Feng-šu, atd.?

Všechny tyto záležitost jsem docela prozkoumala, koupila jsem si tarotové karty, navštívila pár kartářek a má doma skvělý Lexikon magie od Nakonečného. Kartářkam, alespoň těm, co jsem navštívila, nevěřím. Ale stále jsem připravena zkoumat další možnosti, které mi ještě život nabídne.
Člověk je prostě přirozeně spirituální bytost.

V jedné své písničce zpíváte, že si jednou pořídíte cukrárnu a mezi dorty šťastně zestárnete. Jak se podle vás dá zestárnout šťastně i bez nich (i když úplně bez nich by to bylo místy dost náročné?

A víte že na stárnutí myslím téměř každý den? Třeba v tom smyslu, že už nemám tolik času, abych ho mohla věnovat, řekněme, pitomostem. Hodně mi to usnadňuje život. Starám se jen o to co se mi zdá důležité.
Taky jsem si všimla, že některé problémy se jaksi časem vyřeší samy, i bez mého angažmá.

Dřív jsem se do všeho vrhala s velkou vervou. Teď už se mi nechce investovat svou energii tam, kde to není nezbytně nutné. To si raději něco přečtu, nebo si právě skočím do cukrárny na pařížský dort. Tedy na ten pravý, ze šlehačky, ne na nějakou napodobeninu. Žijeme v době plné napodobenin, takže jít s pravou kamarádkou na pravý dort je skvělý počin.

Oblečte si fialovou a podpořte seniory

O násilí na seniorech se příliš nemluví, jako by to bylo neslušné téma. Neslušné je ale to, co se děje za zdmi domácností i některých zařízení s odbornou péčí. Právě psychické i fyzické týrání lidí vyššího věku je tématem, na které právě tuto středu poukazuje Světový den připomenutí násilí na seniorech - World Elder Abuse Awareness Day. A jeho barvou je fialová.

„I my chceme přispět k lepší komunikaci mezi českými seniory. Aby si mohli vyměňovat své zkušenosti, aby i díky internetu a také stránkám iSENIOR.cz neměli pocit, že jsou opuštění a na všechno sami,“ říká manažerka specializovaného webu Nina Cozlová. Ke dni, kdy se lidé na všech kontinentech mohou obléci do fialové, se mění také iSENIOR.cz. Nejen barevně.

Senioři hledají na internetu

Mám radost po přečtení pár příspěvků. Totiž, že nejen my, důchodci, ale mnohem mladší lidičky Vám pochválili stránky.

„Představy, že jsou senioři pouze nemohoucí lidé o hůlkách bez jakékoliv počítačové gramotnosti, vyvrací zkušenosti našich čtenářů. Rádi bychom pomohli bořit tento bohužel rozšířený stereotypní názor,“ zmiňuje Nina Cozlová. Zmiňuje věkový průměr na facebookovém profilu iSENIOR.cz, kde je věk více než tří čtvrti příznivců vyšší přes 65 let.

„Mám radost po přečtení pár příspěvků. Totiž, že nejen my, důchodci, ale mnohem mladší lidičky Vám pochválili stránky.Budu se k nim stále vracet a snad časem se najde někdo, kdo se mi ozve. Přeji moc úspěchů,“ napsala třeba před rokem v jednom z prvních hodnocení pětašedesátiletá Marie Řeháková, která iSENIOR.cz objevila náhodou a od té doby se pravidelně vrací.

V jednom z článků se podělila o své zkušenosti. Asi neumím stárnout, neboť to je dle mého vkusu moc rychlý proces,“ říká paní Marie. K internetu ji přivedla rodina potom, co vyhrála svůj boj s leukémií. „Utekla jsem hrobníkovi z lopaty,“ svěřila se žena, jejíž příběh můžete najít na iSENIOR.cz.

Propojení sociálních sítí

Web je určený seniorům, kteří hledají kontakt a chtějí si měnit zážitky a zkušenosti, či doporučovat tipy. Lidem, které zajímají novinky ze života seniorů. Nově proto čtenáři mohou uvítat přímé propojení se sociálními sítěmi Facebook a Twitter i možnost přihlásit se pomocí Facebooku, a tak přidávat komentáře. Jedním kliknutím si zájemci mohou oblíbený příspěvek umístit na svůj profil.

„Senioři ocení komfortnější přístup, který přichystali počítačoví odborníci. Web bude graficky zjednodušen s lepší orientací a ještě lepší čitelností. Text také bude možné zvětšit,“ prozrazuje Nina Cozlová a dodává. „Tak tedy, ve středu si oblečte něco fialového pro dobrou věc a podívejte se na iSENIOR.cz“

Od roku 2007 sice může policie násilníka z domu vykázat, k tomu je však potřeba, aby týraný člověk nezůstal se svým problémem sám.

Na piknik láká Praha 13

„Loučka v sousedství venkovní posilovny je určená k odpočinku a posezení s dětmi v trávě, ale třeba také ke cvičení,“ řekl dnes při slavnostním otvírání zástupce starosty třinácté městské části Aleš Mareček.

Nízký plot má zabránit přístupu psům, takže si zde návštěvníci mohou bez rizika sednout a pustit své děti do trávy. Spolu s místostarostou stříhal pásku také mistr světa ve sportovním aerobiku David Huf. „Ten zde zároveň zahájil kondiční cvičení, kterého se zúčastnilo asi 30 zájemců, uvedl mluvčí Prahy 13 Samuel Truschka.

Jak to vypadá

Na travnaté ploše jsou umístěna opalovací lehátka z akátového dřeva a lavičky v dopoledne zastíněném prostoru. Dětem je určen akátový drak, sloužící jako prolézačka, lavička a tak trochu i skluzavka. Plot z pletiva postupem času přeroste živý plot z habru, který bude stříhaný přibližně na výšku jednoho metru.

A co cvičení?

Padesátiminutové cvičení pod vedením profesionálních trenérů z týmu Davida Hufa probíhá v Centrálním parku v pondělí v 10 hodin (Nordic Walking), ve středu v 16 hodin (kondiční cvičení) a ve čtvrtek od 10 hodin (kondiční cvičení s hlídáním dětí).

Sraz je vždy před budovou sociálního zařízení ve střední části parku, cvičí se na přilehlém hřišti, ve venkovní posilovně nebo na loučce.

Oslaďte si kávu potmě

Kavárna funguje už od 6. června. Při jejím slavnostním otevření nemohla chybět její patronka, zpěvačka Aneta Langerová, dalším vzácným hostem, který ji pomáhal přestřihnout pásku, byl herec Ivan Trojan.

Výtěžek z celkem sedmnáctidenního fungování kavárny je určen do sbírky Světluška na pomoc nevidomým dětem a dospělým v ČR. A kdy zajít na svou kávu potmě? Každý den od 10 do 21 hodin. Jako vzpomínku na nevšední zážitek si odnesete hrneček se Světluškou.

Dvanáct portrétů nevidomých

Už dva dny po otevření Kavárny POTMĚ má veřejnost v její bezprostřední blízkosti možnost navštívit i historicky první výstavu fotografií v naprosté tmě.

Jedinečná expozice s názvem Jsme stejní? Poodhalí tajemství kavárny skryté za jejími dveřmi, návštěvníci si tu budou moci pomocí baterky prohlédnout tváře nevidomých kavárníků, které dosud skrývala tma.

Výstavu POTMĚ 8. června ve 13 hodin na Ovocném trhu slavnostně zahájila opět patronka Světlušky Aneta Langerová, dále přední český fotograf Jindřich Štreit a autorka fotografií Martina Kaderková (na fotografii s Anetou Langerovou a Ivanem Trojanem), ředitelka Nadační fondu Českého rozhlasu. Záštitu nad projektem převzal primátor hl. města Prahy Bohuslav Svoboda.

Pár čísel pro radost

Během minulých šesti ročníků do kavárny zavítalo bezmála 14 000 návštěvníků, kteří přispěli částkou 1 915 009 Kč a nevidomí kavárníci za tu dobu připravili téměř 19 800 nápojů. Nevšední zážitek, milá obsluha a originální způsob, jak podpořit sbírku Světluška, to všechno jsou důvody, proč fronty před kavárnou rostou každým dnem, kdykoli a kamkoli Světluška s kavárnou zavítá.

Lidé mohou expozici i sousedící Kavárnu POTMĚ navštívit stejně do 22. června denně od 10 do 21 hodin. Vstupné ve výši 80 Kč je určeno do sbírky Světluška, jako vzpomínku si návštěvníci odnesou mini svítilnu se Světluškou.

Zloděj obíral spící seniory

„Krást chodil jen v noci, když si obyvatelé bytů v seniorském věku dopřávali spánku. Do bytů vcházel převážně balkónovými dveřmi. Někdy se nemusel ani namáhat s vypáčením dveří, protože senioři v noci větrali, upozornila policejní mluvčí Ludmila Světláková.

Kradl mobily i becherovku

Poprvé muž vnikl na balkón penzionu první týden v dubnu. Z bytu ukradl dvě lahve becherovky, v pokoji pak našel mobilní telefon a peníze. Manželé ve věku 80 let spali a přítomnost zloděje zjistili až ráno. Ve stejný týden šel do stejného domu opět za tmy.

Navštívil byt 76leté ženy, kterou ve spánku připravil o peněženku a mobilní telefon. Stejný penzion poctil svou návštěvou ještě jedné dubnové noci. V jednopokojovém bytě lapka probudil spícího 85letého seniora. „Když muž uviděl cizí osobu u postele, zakřičel a zloděje zahnal,“ zmínila mluvčí.

Zloděj přesto stačil ukrást v pokoji bezdrátový telefon a set-top-box. Jiný dům pro seniory navštívil mostecký fantom dvakrát. Koncem dubna využil otevřených balkónových dveří u bytu ve druhém patře a odnesl si peníze. Z bytu pak odešel stejnou cestou.

Manžel to nebyl

Začátkem května se lapka dostal podle policistky Ludmily Světlákové do obydlí seniorů v prvním patře. I zde měl jednoduchý přístup, senioři měli balkónové dveře otevřené. Pachatel v bytě dělal rámus a vzbudil ženu. Ta si nejprve myslela, že se po pokoji pohybuje manžel. Když však nereagoval na její slova a poté rychle zmizel, došlo jí, že to byl zloděj.

Doma pak našla na zemi rozházené osobní věci a doklady. Prohlídkou také manželé zjistili, že jim zloděj odcizil z hrnečku v sekretáři několik tisíc korun. „Muž má navíc na svědomí ještě další dvě krádeže v bytech. Do jednoho se dostal bez použití násilí, když si na chodbě domu všiml otevřených dveří a ukradl uvnitř mobilní telefon. V jiném bytě překonal vstupní dveře a s sebou vzal věci za sedm tisíc korun,“ zmínila mluvčí.

Policejní komisař pachatele obvinil z krádeže a porušování domovní svobody a stíhá ho na svobodě. Hmotné škody napáchal ve výši 32 tisíc korun.

To je direkt učitelky (64 let)

Čtyřiašedesátiletá Sandra Handsocková byla kvůli násilí následně zatčena, státní zástupce však rozhodl, že nejde o trestný čin. Žák, který olizoval okno a neposlechl pokynů učitelky, se podle něj choval nepřiměřeně.

V komentářích na internetu, kde koluje nepříliš kvalitní video, se najde i hlas, který se studenta zastává: „Vždyť se jí ani nedotkl.“ Učitelka však vypověděla, že jí mladík nadával a natlačil ji tak na stěnu třídy. „Donutil mě,“ řekla Sandra Handsocková, která se minulý rok stala díky hlasům studentů nejoblíbenější učitelkou roku.

Podle serveru Novinky.cz prý student, který skončil s roztrženým rtem, olizoval okno a odmítl ho uklidit. Poslala ho tedy do ředitelny a on jí na to konto začal nadávat. „Kdyby nic neudělala, možná bychom zde mluvili o zraněních způsobených 64leté učitelce. Neměla v plánu čekat, aby to zjistila,“ řekl učitelčin advokát Ty Tyson.

Všechno nejlepší, s kytarou

„Po Billy Gibbonsovi ze ZZ Top a Ericu Claptonovi se Jeff Beck stane třetí osobností, která od nás u příležitosti svého prvního koncertu v České republice podobný originál dostane,“ říkají naši přední výrobci kytar Petr Jurkovič a Stefan Milkov.

Slavný hudebník, který je také fandou závodů upravených terénních vozidel a je vlastníkem jedné z nejkrásnějších sbírek těchto automobilů v Británii, vystoupí v pražské Tesla Areně 23. června. Narozeniny pak připadají na druhý den, 24. června.

„Jeff Beck je jen jeden, je to jedna z nejúžasnějších kytarových osobností, nikdo jiný nedokáže hrát jako on,“ shodují se Michal Pavlíček a Radim Hladík, proč by si lidé neměli nechat ujít první tuzemský koncert.

„Je to naprosto unikátní samorost, který vyšel z rythm and blues, stál u zrodu rockové kytary a dodnes patří mezi její krále, má osobitý nezaměnitelný rukopis,“ říká Pavlíček. „Jeho hra je emotivní, dravá, ale zároveň dovede být něžná a křehká. Je to typický dynamický hráč s krásným tónem.“

Podobně mluví i Radim Hladík: „Ze světových kytaristů ho mám nejraději - pro jeho originalitu, barevnost zvuku a neuvěřitelnou dynamičnost hry.“

Nyní své umění bude moci vyzkoušet i na českém dárku. „Půjde o čistě ručně vyrobený nástroj včetně broušení a leštění laku. Unikátní bude především design. Snažíme se, aby byl skutečně speciální a atraktivní. Vybírali jsme z archívu velmi stará a kvalitní dřeva. Všechny materiály budou české s výjimkou hmatníku, kde využijeme exotické dřevo z Indonésie,“ doplňují jurkovi a Milkov.

Typově se kytara neliší od těch, na které Jeff Beck nejčastěji hraje (model Stratocaster), a bude osazena snímači a hardwarem, které při hraní používá. Podoba kytary bude odhalena až u příležitosti předání dárku, aby byl zachován moment překvapení. „Možná na ni umístíme monogram nebo rok narození,“ jsou maximálně ochotní tvůrci prozradit.

Kytarista

Jeff Beck je považován za jednoho z nejdůležitějších a nejvlivnějších sólových kytaristů. Je držitelem osmi cen Grammy, z toho tři získal letos, z nich dvě pak za zatím poslední album „Emotion & Commotion“, na jehož podporu přijíždí právě do Prahy.

Do rock´n´rollové síně slávy byl Beck uveden dokonce dvakrát: jako člen legendárních Yardbirds (1992) a jako sólový hudebník (2009).

Koncert

Kapacita pro tento koncert bude cca 4 tisíce návštěvníků, kteří se podle pořadatele mohou těšit téměř na klubové prostředí se špičkovým zvukem. V kategorii stání zbývá posledních cca 500 kusů.

Vstupenky v cenách od 799 do 1.799 Kč jsou k dostání v síti Ticketportal a Ticketpro. Koncert pořádá Liver Music v rámci série Prague International Bluenights.

Jako předkapelu si Jeff Beck přiveze kanadskou písničkářku NEeMA

Je bouřka, netelefonujte venku

„Pokud jste v budově, během bouřky se raději zdržujte na suchém místě a dále od vodovodu, kamen, elektrospotřebičů, zásuvek a telefonu. Nezapomeňte zavřít okna a odpojit z elektřiny televizor a další přístroje, jejichž součástí je obrazovka,“ uvedla mluvčí hasičů Nicole Zaoralová.

Během bouřky dávejte pozor na vodu a všechny látky, které snadno vodí elektřinu. Když však přece jen dojde k nehodě, první pomoc při úrazech bleskem je stejná jako při ostatních úrazech způsobených elektrickým proudem a při popáleninách.

Pokud vás zastihne bouřka v automobilu, nemusíte se blesku podle Zaoralové příliš obávat. Jestliže necháte okna i dveře zavřená, poskytne vám plechová karoserie spolehlivou ochranu. V případě silných nárazů větru však dávejte pozor na padající stromy či větve. Popřípadě je možné zastavit a přečkat nepřízeň počasí v autě zaparkovaném na bezpečném místě.

Nebezpečí na 3 kilometrech

Bouřka je nejvíce nebezpečná do vzdálenosti 3 kilometrů (to znamená zhruba 9 vteřin mezi bleskem a hřměním). V bezpečném úkrytu se ale doporučuje zůstat až do doby, než bude bouře vzdálená alespoň 10 kilometrů (to znamená zhruba 30 vteřin mezi bleskem a hřměním).

Při hledání úkrytu před bouřkou pamatujte také na to, že ji doprovází nejen blesky, ale často i silný vítr, který také představuje riziko. „Proto se držte v bezpečné vzdálenosti od vysokých stromů. Hrozí vývraty, nebezpečné odletující větve můžou způsobit vážná zranění. Také shozené dráty elektrického vedení mohou být stále pod proudem,“ zmiňuje mluvčí hasičů.

Dejte pozor na:

Pokud se v době bouřky nacházíte venku, schovejte se. Bezpečný úkryt před bleskem poskytují budovy, zejména velké objekty s ocelovou nebo železobetonovou konstrukcí, obecně pak veškeré stavby chráněné hromosvodem. V přírodě se můžete bezpečně schovat v hustém lese a háji, nižším porostu nebo úzkém údolí.

Naopak se rozhodně neschovávejte pod osamělými stromy, na okraji lesa, pod převisy nízkých skal, či v menších staveních bez hromosvodu. Velké bezpečí neskýtají ani velká stavení s porušenou statikou (například zpustlé polorozpadlé objekty), kde v případě úderu blesku hrozí další narušení zdiva a zřícení.

Jelikož je blesk jak známo silný elektrický výboj atmosférického původu, velké nebezpečí hrozí při koupání, windsurfingu, plavbě v loďce, příliš bezpečné není ani telefonování, či práce s elektrickými a plynovými spotřebiči.

A tohle je klasika

Během bouřky nezůstávejte na kopcích a holých pláních. Překvapí-li vás bouřka na rozlehlé holé pláni, rozhodně nepokračujte dál v chůzi a nezůstávejte ve skupině. Nejbezpečnějším řešením je přečkat bouřku v podřepu s nohama a rukama u sebe – na zem si rozhodně nelehejte.

Nezdržujte se v blízkosti potoků nebo na podmáčené půdě. Vhodný úkryt nepředstavuje ani stan či malá jeskyně ve skále. Sezení na izolační podložce (karimatka, batoh) vás před přímým zásahem blesku neuchrání. Za bouřky venku pokud možno nepřenášejte kovové předměty – fungují totiž jako hromosvod.

Pokud je váš život, zdraví, popřípadě majetek v bezprostředním ohrožení, volejte hasiče na číslo 112 nebo 150.

Zdarma cvičte ve Stromovce

Projekt kondičního cvičení pro veřejnost se od tohoto týdne koná pod hlavičkou Městské části Prahy 7 a kurzy jsou pro všechny zájemce zdarma. Probíhají v prostoru před Planetáriem vždy v pondělí a ve středu, od 10 do 11 hodin.

„Kondiční cvičení je určeno pro lidi bez ohledu na věk. Věřím, že o možnost přispět ke svému zdravému životnímu stylu v příjemném prostředí Královské obory bude zájem. Již první hodina ukázala, že možnosti zacvičit si v přírodě s chutí využili zástupci starší generace i maminky s dětmi,“ uvedl zástupce starosty Prahy 7 Josef Neuberg.

Cvičení ve Stromovce se koná ve spolupráci s občanským sdružením Sedmička v pohybu. Kurzy probíhají pod vedením odborných lektorů. Důraz je kladen na mírnou, ale opakovanou zátěž a cílené posilování hlavních svalových skupin. Lektoři se zaměřují na individuální možnosti každého účastníka a vhodnou volbu limitů intenzity zátěže.

TIP: Kondiční cvičení se koná každé pondělí a středu, od 10 do 11 hodin
ve Stromovce před Planetáriem. Kurzy zde budou probíhat až do 28. září 2011.

Proč bude začátkem června na pražské Kampě šapitó?

Experimentální výtvarné divadlo – čím byste přesvědčila diváka, který vyznává spíše klasické formy divadla, aby „na vás“přišel?

Kdybych se rozhodovala já, tak bych volila divadlo, které má nápad a kde tvůrci používají při vzniku představení fantazii.

Pak bych nepřemýšlela nad tím, jestli je představení alternativní, či klasické. V našem případě je rozdíl v tom, že velký důraz klademe na scénografii a snažíme se hledat nové vyjadřovací prostředky. Ale prvků klasické činohry je například v představení Zapovězená komnata, které bude mít na festivalu premiéru,či ve Zvoníkovi od Matky Boží a nakonec i v Romeovi a Julii taky dost.

Takže si myslím, že bychom, diváka, který vyznává klasické formy divadla, mohli mile překvapit, jak i jinak může divadlo vypadat.

Asi nebudu první, kdo se ptá – co znamená ANPU?

Slovo ANPU znamená v jednom z hinduistických nářečí „divoká kočka“. Když jsem dávala název našemu divadlu, pracovala jsem s Indy.

V momentě, kdy jsem se měla rozhodnout, jsem držela v ruce velmi starou masku divoké kočky…

Bylo těžké dostat vaše divadelní šapitó na pražskou Kampu?

Naštěstí jsou pořád na určitých místech lidé, kteří přemýšlí tak, aby výsledek přinesl ovoce pro obyvatele Prahy.

Naopak stan, který je sice veliký a na první pohled na loňském ročníku překvapil, hned poté přesvědčil. A sice o tom, jak je důležité lidem nabízet v dnešním přetechnizovaném světě divadlo. Dát jim možnost nahlédnout do netradičného prostoru, kde je kultura jakýmsi způsobem posílí.

Setkala jsem se při vyřizování i s velkou neochotou, to je pravda, ale minimálně.

O teplém pelíšku a mražených Dánech

Jste principálkou kočovného divadla. Je to podle vás těžší, než velet klasickému, kamennému stánku umění? Případně v čem, pokud ne – měnila byste situaci „stále na štaci“ za „teplý umělecký pelíšek“?

Jak čas běží a už mi není 20, tak se někdy zdá, že vydržet práci, kterou děláme, je někdy neúnosné.

To nekonečné shánění peněz, strach o uživení, nošení těžkých kulis atd., atd. … Ale na druhou stranu je to velké dobrodružství a svoboda.
Ale budu teď režírovat i ve dvou kamenných divadlech a tak si užiju i toho tepla a jistoty.

Jezdíte i po Evropě. Je velký rozdíl mezi publikem u nás doma a jinde ve světě?

Naši diváci se často v ostýchají dávat najevo své pocity…Nebo je to ve vašem případě jinak? Já bych vůbec neřekla, že se naši diváci ostýchají....Rozdíl, který mne zarazil jsem zaznamenala jen v Dánsku.

Hráli jsme představení, kde chvílemi diváci reagují smíchem ale i dojetím, které cítíte z hlediště. Dánové od začátku dokonce seděli jak zmražení. Reakce nula. … Ale pak za námi chodili a děkovali a byli nadšení. Je to jen jiná mentalita.

Káťa přišla a nadchla se

Letos přijíždíte s novinkou Zapovězená komnata. Slibujete představení v duchu magického realismu. Kdo nezná dílo britské autorky Angely Carter, jejíž Krvavá komnata byla jistou předlohou pro tento váš kus, na co by se měl připravit?

V prvé řadě na fantastický text. Snažili jsme se vytvořit příběh plný fantazie, napětí a vzrušení....

Angela Carter kromě jiného přepisovala pohádky pro děti pro dospělého diváka. A Zapovězená komnata je přepsaná pohádka Modrovous. Je to fascinující, co se jí povedlo. A pro děti tam není opravdu nic....

Ve vašem divadle hrají prý všichni a všechno, dokonce i stíny mají své hlavní role. Mě zajímá Kateřina Herčíková, na níž se mohou diváci těšit v již zmíněné vaší letošní novince – Zapovězené komnatě. Bylo snadné tuto herečku pro vás „ulovit“?

Snadné to bylo. Naštěstí jsou i herci, kteří se zajímají o dění i v jiných divadlech a navštěvují i jiná než klasická představení.

Káťa přišla na naše představení Romeo a Julie, které jsme v té době hráli na lodi Tajemství a byla nadšená celou tou atmosférou. Sama projevila zájem pracovat na představení, které je v něčem „jiné.“

Můžete se dívat i klíčovou dírkou

Co nabídne kabaret La Chambre separeé? Trochu se vkrádá myšlenka, že přítomným dětem budou muset rodiče zakrývat oči?

Toto představení trvá 4 minuty a je určeno pro jednoho diváka, který se dívá klíčovou dírkou. Když je to dospělý divák, zahrajeme mu mini erotický cabaret. Když je to dítě, tak pohádku.

Takže dětem oči nebudou muset zakrývat, ale budou moct svlažit žízeň v baru. který máme v šapitó.

V rámci festivalu od 3. do 12. června nabízíte představení, někdy i dvakrát za den. Kdy proběhnou koncerty, které jsou součástí vaší letošní nabídky šapita na Kampě?

Myslím Tap Tap orchestra, Báru Zmekovou atd.

TAP TAP orchestra bude dopoledne 9.6. od 10,00 hodin.pro školy, ale muže přijít kdokoli.

Ostatní koncerty a 8.6. Pivoňka a pánové, 10.6. Jana Štromská a 11.6. Bára Zmeková - a proběhnou vždy po představení. To znamená ty večery bychom chtěli nabízet jako celek - představení a koncert.

Informace na závěr:

Vstupenky na všechny akce v cenách od 80 do 250 Kč budou v prodeji přímo na místě, a to od 18ti hodin v divadelním baru, který nabídne dětské i dospělé občerstvení.

Večerní představení začínají ve 20 hodin, dopoledne budou patřit hlavně školním dětem.

Diváci si můžou vstupenky rezervovat na anpu@anpu.cz anebo na tel.čísle 732908862

Domovy seniorů v blízké budoucnosti s označením kvality

Totéž bude možno udělat už brzy i v případě, že si hodláte zajistit pro sebe nebo pro své blízké pobyt v některém z domů pro seniory. Zdá se vám to neuvěřitelné nebo přinejmenším zajímavé? Nám také, tak jsme se zeptali na podrobnosti za vás. Na otázky nám ochotně odpovídal prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR Ing. Horecký.

Pane inženýre, bude to skutečně tak, budou domy pro seniory dostávat „hvězdičky“ jako je to u hotelů?

Ano, ty domovy pro seniory, které se rozhodnou podrobit své služby externí certifikaci, obdrží hodnocení jejich kvality ve škále od jedné do pěti hvězd.

Na úvod rozhovoru bych ale rád uvedl, že je nutné rozlišovat pojmy „kvalita“ a „luxus“. Kvalita neznamená luxus. A kvalita poskytování pobytových služeb v domovech pro seniory vypovídá, jak se seniorům v daném domově žije. To byl také první a hlavní princip celého projektu Značka kvality v sociálních službách – kvalita vnímaná a posuzovaná pouze a jen z perspektivy uživatele této služby, tj. seniora.

Je toto opatření teprve v jednání, nebo už se ví konkrétní data, od kdy tomu tak bude?

Značka kvality v sociálních službách bude slavnostně představena dne 21. 6. na tiskové konferenci s panem ministrem Dr. Jaromírem Drábkem, během které bude oceněno prvních 5 domovů. Certifikace dalších domovů pro seniory, které budou mít o Značku kvality zájem, začnou od 1. července 2011.

Ptáte se – proč?

Jak to bude s umístěním lidí, kteří si budou chtít a především moci dopřát tzv. větší luxus – ale jejich vyhlédnutý DS bude třeba v jiném kraji? Budou mít možnost?

Nejprve je potřeba uvést hlavní cíle Značky kvality v sociálních službách, tj. odpověď na otázku, proč vlastně něco takového vzniklo.

Hlavním cílem je poskytnou současným a budoucím obyvatelům domovů pro seniory a jejich rodinným příslušníkům lepší orientaci a informaci o tom, jakou kvalitu mohou od jakého domova očekávat. Na rozdíl od již několik let existujících a ze zákona povinných tzv. standardů kvality sociálních služeb hodnotí Značka kvality kvalitu pouze z pohledu potřeb uživatele služby. Ve Značce kvality je tedy hodnocena celá řada skutečností, které standardy kvality opomíjejí.

Dalším cílem je pak motivovat management domovů, aby neustále zlepšoval kvalitu nabízených služeb.

Zájemce o služby, tj. senior, který hledá umístění v domově pro seniory, se již nyní může rozhodnout pro jakýkoliv domov v České republice bez ohledu na to, kde má bydliště a jaký má příjem. Problémem však v mnoha částech ČR zůstává veliká poptávka po domovech pro seniory, která převyšuje disponibilní nabídku této služby.

Co všechno bude kritériem pro získání co nejvyššího počtu hvězdiček – a jaký bude jejich největší počet – tedy super luxusních domovů pro seniory?

Hodnotí se celkem 283 kritérií v 5 oblastech, kterými jsou: ubytování, stravování, kultura a volný čas, partnerství a péče.

Celkem může získat hodnocené zařízení 1000 bodů. Každá oblast se hodnotí zvlášť a suma těchto dílčích hodnocení je pak konečným výsledkem.

V rámci jednoho z pilotních ověření jsme hodnotili celkem 12 domovů v 6 krajích. Šlo a malé domovy s 10 lůžky i velké se 400 lůžky. Výsledek byl dvě až 4 hvězdy s tím, že jedno zařízení mělo velice blízko k tomu nejvyššímu hodnocení pěti hvězd.

Od července budou všechna zhodnocená zařízení zveřejněna na webových stránkách www.znackakvality.info.

Zájem rozhodně je

Bude povinností domovů pro seniory takový certifikát vlastnit?

Značka kvality v sociálních službách má 4 základní principy. Prvním je kvalita z pohledu uživatele, dalšími jsou princip dostupnosti, princip transparentnosti a princip dobrovolnosti. Záleží tedy na rozhodnutí každého ředitele či ředitelky domova pro seniory.

V tuto chvíli evidujeme cca 70 zájemců o bližší informace o Značce kvality.

Proč se k tomuto opatření vlastně přistupuje? Nebojíte se, že lidé to budou v mnoha případech brát jako rozdělení: pro chudé a pro bohaté? Pokud ne, tak proč k němu přistupujete?

Označení domovů pro seniory v ČR jako domovů „pro bohaté“ a „pro chudé“ není za platnosti současné legislativy relevantní.

Ceny, resp. úhrady, jsou zde regulovány příslušnou vyhláškou a uživateli musí podle zákona zůstat minimálně 15 % jeho měsíčního příjmu pro osobní potřeby. Výše důchodu žadatele o službu pak nesmí být důvodem pro jeho odmítnutí, takže domovy pro seniory jsou bez ohledu na úroveň kvality otevřeny pro žadatele s jakoukoliv výší příjmů.

Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR vyvinula Značku kvalitu v sociálních službách ve spolupráci se společností Hartmann – Rico z důvodu lepší orientace a informovanosti uživatelů a jejich rodin a za účelem zvyšování kvality.

Z jistého pohledu může být Značka kvality vnímána jako „nadčasová“. V České republice zatím neprobíhá konkurenční boj o „zákazníka“, jako je tomu např. v domovech pro seniory v Německu. Tento scénář je ovšem velice pravděpodobný i v ČR a je jen otázkou času.

Nejen deklarace kvality

A proč by měl třeba mít zájem domov pro seniory tuto Značku kvality mít – v čem může pomoci, k čemu ale zároveň zavazuje?

Důvody a motivace vedení domovů pro seniory jsou a mohou být různé: deklarovat svoji kvalitu navenek, zlepšit PR a svoji značku (image), zaměřit se na marketingové aktivity, odlišit se od jiných zařízení nebo jen získat odbornou a kvalitní zpětnou vazbu od odborníka a externího certifikátora na to, v jaké kvalitě jsou služby poskytovány a kde jsou potenciály ke zlepšení.

Značka kvality je propůjčována na období 3 let. Poté probíhá v daném domově opětovné hodnocení. Pokud by však dorazila do Asociace jakákoliv stížnost, následuje automaticky mimořádné hodnocení. Domov pro seniory je pak povinen hlásit změny, které by mohly vést ke snížení hodnocení kvality.

Jak je tomu ve světě – tam už něco podobného existuje?

V Evropě jsou obdobné systémy zcela běžné. My jsme se inspirovali z rakouského a saského systému „pečetí kvality“, dále z německého systému hodnocení MDK a z britského hodnocení Level of Excelence.

Značku kvality se chystají zavádět také kolegové ve Švýcarsku a naše Asociace bude v srpnu tohoto roku pilotně zavádět Značku kvality v sociálních službách na Islandu.

Rigoletto trochu jinak

Autor hry má i svého Oscara

Ale teď už ke středeční premiéře. V příběhu o čtyřech stárnoucích operních pěvcích uvidíte Petra Pelzera, Kateřinu Burianovou, Johannu Tesařovou a Milana Stehlíka. Můžeme dokonce prozradit, o co ve hře dnes šestasedmdesátiletého Ronalda Harworda jde. Ještě před tím však připomenu, že právě tento muž, původem z Jihoafrické republiky, dostal amerického Oskara v roce 2002 za film Pianista.

Rigoletto jako cesta k vzájemnému pochopení

Jak už jsme řekli, komorní příběh vypráví o čtyřech špičkových operních pěvcích, kteří jsou již za zenitem zájmu médií a ředitelů operních souborů. Jak jinak, v době, kdy se s nimi setkáváme v domově pro vysloužilé hudebníky, potýkají se všemi radostmi i strastmi stáří.

To všechno se ale může změnit a změní. Jak říká autor hry sir Ronald Harwood, ztrácejí formu, ale ještě jednou se hodlají vrátit na vrchol!
Příležitostí se stane slavnostní večer na počest skladatele Verdiho. Jak to všechno dopadne, když suchar Reggie, žertéř Wilf a lehce sklerotická Cissy jednoho dne zjistí, že v jejich novém domově je nová obyvatelka? Bude Rigoletto?

Všichni čtyři by měli nakonec vystoupit v rolích, ve kterých se proslavili, totiž v proslulém kvartetu z Rigoletta. Ale nic není tak jednoduché, jak by se zdálo, protože ani život není jednoduchý. Východisko se nakonec najde, očekávaný kvartet v programu večera nechybí - a zdá se, že i čtveřice hrdinů nalezne pozdní cestu k vzájemnému pochopení.

Premiéra ve středu 25. května začíná v 19,00 hodin
Repríza ve středu1.června začíná v 16,00 hodin
Vstup tentokrát 180, - Kč, pro členy Života 90 130,- Kč.
Pro hromadné objednávky platí vždy nižší cena.

Pokladna otevřena po – pá 8:00 – 15:30
recepce Domu PORTUS, Karolíny Světlé 18, Praha 1
Rezervace: 222 333 555 nebo 512
mail: dana.pekova@zivot90.cz

Divadlo U Valšů 90 vás zve nejen na Menorah!

Co v nejbližší době divadlo připravuje a jak se třeba stát členem Života 90, o tom jsme si nedávno povídali s jedním z těch, kteří v domě Portus pracují – s panem Josefem Gušlbauerem.

Řada seniorů do divadel dnes nechodí třeba proto, že se bojí později v noci vracet domů. Tak se zeptám hned na začátku: Od kolika hodin hrajete?

Většina představení začíná v 16 hodin odpoledne. Dobře víme, že tato hodina je pro starší generaci příjemnější nebo dostupnější, chcete-li. Jsou ale výjimky. Jednou z nich je například představení ve čtvrtek 19. května.

Co chystáte na tento den, prozradíte?

Pro tento večer připravujeme v divadle U Valšů koncert skupiny Menorah. Výjimečně začínáme tentokrát v 19,00 hodin večer. Chceme tím umožnit nejen seniorům, ale i lidem, kteří ve všední den pracují a a tím pádem by začátek v 16,00 těžko stíhali.

Patrně ne každý ví, jakou muziku mohou v ten večer čekat…

Skupina Menorah hraje židovskou hudbu. Nejen duchovní, ale i lidovou. Ať už jidiš, ladino a další nejrůznější styly. Avšak snaží se hrát i moderní izraelskou hudbu a přiblížit tak tento nepochybně zajímavý druh muziky českým posluchačům. Určitě každý, kdo přijde, si najde ten „svůj šálek kávy“. Ať už je vyznáním Žid, křesťan nebo ateista.

Na koncertech v tomto divadle bývá zpravidla i host. Bude i tentokrát?

Ano. Jsme moc rádi, že se to povedlo a že budeme moci přivítat paní Ruth Sidonovou, manželku vrchního rabína Karola Sidona. Je spisovatelkou, píše moc hezky. Všichni, kteří přijdou na koncert, se o tom budou moci sami přesvědčit. Přečte tam totiž některé ze svých povídek.

Kolik zaplatí návštěvníci za vstupenku?

To je určitě důležitá informace pro dnešní seniory! Rád bych zde řekl, že veškerá představení v divadle U Valšů jsou pro ně velmi dostupná i z tohoto hlediska. Takže - pro členy Občanského sdružení Život 90 je ve většině případů vstupenka na představení za 100,- Kč. Pro nečleny 150,- Kč. Stejně tak tomu bude i devatenáctého při koncertu skupiny Menorah.

Řekl jste ve většině případů. Takže – jsou nějaké výjimky…

Výjimkou, která potvrzuje toto pravidlo o našich cenách je česká premiéra představení Kvartet. Velmi pěkná a ve světě známá hra o stáří čtyřech herců. Vzhledem k výjimečnosti představení - a protože půjde o premiéru – bude tentokrát i výjimečné vstupné – 180,- Kč. Všechny vaše čtenáře srdečně zvu! Představení režíruje Ivan Rajmont a z obsazení bych jmenoval například Kateřinu Buriánovou, Petra Pelzera, Johanu Tesařovou nebo Milana Stehlíka. Hrajeme 25. 5. od 19,00.

Mluvil jste o tom, že členové Života 90 mají některé vstupné zvýhodněné. Jak se tím členem stát?

Členem nebo i sympatizantem se může stát úplně každý – bez ohledu na věk. Stačí, když přijde do domu Portus v ulici Karolíny Světlé 18, v recepci vyplní přihlašovací lístek a zaplatí vstupní poplatek 200,- Kč. V rámci tohoto členství pak může jedinec čerpat nejen různé slevy, ale i služby daleko výhodněji než jsou jinak nabízeny.

O prázdninách asi nehrajete, ale třeba už v srpnu už si může každý vybrat a tudíž naplánovat, kam a na co s novou sezónou vyrazí?

Určitě, u nás je to jako u ostatních divadel. Přes prázdniny sice nehrají, ale pracují. I my poprázdninovou sezónu připravujeme v předstihu. Takže koncem léta už má každý možnost dostat se k programu, který čeká na své diváky od září a dále.

Přidáte na závěr ještě nějaký tip na červen?

Bude pokračovat hra Kvartet, o níž jsme už mluvili. A pak ještě jedna zajímavost – divadlo U Valšů se zapojilo do festivalu Americké jaro, který organizuje Společnost Antonína Dvořáka. Takže připravujeme velmi zajímavý program, pokud jde o vážnou hudbu a vůbec projekty, které jsou v rámci tohoto festivalu uváděny.

Jaký bude pátek 13.? Fajn den!

Měli jsme štěstí, že jsme v horečných přípravách „dohonili“ Zuzanu Malou a Helenu Koskovou z občanského sdružení REMEDIUM Praha, které nám odpověděli na několik dotazů ohledně této akce.

Tak na co se mohou konkrétně senioři těšit v údajně smolný den pátek třináctého na pražské Parukářce?

Na příležitost dozvědět se o programech a službách, které právě jim žižkovské neziskové organizace nabízejí, na představení seniorského divadelního spolku Proměna i na řadu dalších vystoupení, na tombolu, lahůdky za příjemné ceny a na vstřícnou atmosféru. Vstup na vše je zdarma!

Počasí je vrtkavé, nezkazí vám f(F)ajn den - velká část aktivit se bude odehrávat patrně pod širým nebem?

Nad Fajn dnem svítí slunce vždy.

Letos jste připravili Fajn den už počtvrté, což svědčí o jeho úspěšnosti. Co vám ale dělá největší radost?

Těší nás schopnost velkého množství lidí z různě zaměřených organizací spolupracovat na něčem smysluplném, vytvářet časoprostor pro setkávání lidí z nejrůznějších okruhů. Říkáme tomu radost z komunity. Na jednom místě se přirozeně setkávají rodiče s dětmi, dospívající, senioři - a všichni tam přirozeně patří.

Příští rok bude slavit první jubilejní ročník - 5. Fajn den. Prozradíte, zda hodláte, nebo byste velmi rádi v rámci jeho pořádání rádi přišli s nějakou novinkou?

Každý rok je jiný, nyní podruhé zkoušíme model festivalového odpoledne. Zatím máme plnou hlavu čtvrtého ročníku, po něm se ukáže, na jaké novinky bude chuť.

Držíme palce!

Nemáte-li už vymyšlen jiný program, vyražte tedy na pražský Žižkov. V době od 15:00 do 22,00 hodin se návštěvníci toho „antipověrčivého dne nejen pro seniory“ budou moci účastnit dílen jednotlivých organizací, těšit se mohou na výtvarné, sportovní a vzdělávací aktivity pro velké i malé. Dále pak hry, fotbálek, terénní sociálně-právní poradnu, prodej výrobků, tombolu, informace o činnosti organizací, zázemí a společnou hru pro rodiče s dětmi atd. Bude toho hodně.

Podrobné informace a program:
na facebooku
na webu

A ještě dopravní spojení:

kopec Parukářka, tram 5, 9, 26 Olšanské náměstí, Praha 3 – Žižkov.

Tak pěkný pátek 13.!

Šedesátku oslavil už v prosinci v Praze, co bude dál se uvidí

Dobrý den, pane Fischere, jsem z redakce iSenior.cz…

…no to je dobrý portál! Už mi začíná být blízký!

Však také není žádným tajemstvím, že jste letos oslavil jubileum. Snad mohu prozradit, že šedesátku. Ale Informace na internetu se různí. Můžete tedy uvést na pravou míru – bylo to 2. 1. nebo 2. 2.?

Druhé první, druhého první! Já jsem takové to datum, kdy si oslavy moc neužijete, protože všichni po Vánocích, nakonec i vy sám, mají oslav dost.

Ano, oslavil jsem šedesátiny, tady v republice a v předstihu už 28. prosince v okruhu lidí, které jsem si tam přál mít. A viděl jsem, že i oni mají radost z toho, že tam mohou být jak se mnou, tak mezi sebou.
Bylo to velmi příjemné. Hlavně tam byli lidé, které mám rád, a s kterými jsem šel dlouhou cestu v životě – rodina, ale třeba i lidé, které jsem poznal i během toho čtrnáctiměsíčního vládnutí a z různých branží. Příjemná oslava… Jinak – šedesátiny si zase tolik neberu.

O trapnosti, zdraví a důchodu

Občas se ptám lidí, proč si myslí, že je dobré být stár. Možná lépe zní – být seniorem…

Senior - no, víte, opravdu je dobré, si to zase tolik nebrat. Ale také se netvářit v šedesáti, že je vám třicet. Někdy je to docela trapné.

Někdy to ani nejde.

Občas si někdo myslí, že to jde a většinou to pak pro okolí nevychází úplně dobře. Asi je kumšt se s tím dobře srovnat. Hodně záleží, v jaké jste kondici. Zdraví je důležité. Nejen fyzické, ale i psychické…

…a také jaký máte důchod!

Samozřejmě…Je to samozřejmě propadák, co si budeme povídat. Osmatřicet procent průměrného důchodu vůči průměrné mzdě, to nás řadí hodně dozadu v mezinárodním srovnání. To je důvod opravdu k zamyšlení nad dobrou penzijní reformou.

Věříte, že po této stránce bude lépe?

Já myslím, že všeobecným růstem nějaké ekonomické úrovně této země určitě ano. Ale budeme si muset zvykat, že se na stáří budeme muset ekonomicky připravovat. Jde o to, aby na to byl vygenerovaný spolehlivý systém.

Státním pilířem důchodového zabezpečení prostě dlouhodobě skutečně nevystačíme. A jestli vidím něco, co je téměř hrozba, tak je to stále odkládaná penzijní reforma. Už to se stává hříchem. Začíná to být velký pomník řady politických garnitur.

Když se podíváte, jak populace této země bude stárnout, jak bude proporce seniorů přibývat, jaké to je obrovské téma, jak se změní obraz těch, kteří budou volit budoucí politiky…mimochodem…jaký to bude tlak na sociální služby, zdravotní péči apod. … Kdybychom neměli připravenou spolehlivou, dobrou reformu penzijního systému, tak to by nás mohlo opravdu vytrestat. To bych nepřál těm budoucí seniorům.

Tak trochu prezidentská diskuze na téma „třináctka“

Tak mě napadá, jste pověrčivý – třeba na třináctku?

Ne moc … Ale už jsem taky jednou třináctého boural, ale to byl pátek, tak možná ta kumulace. … Pověrčivý? Ne nějak dramaticky, třináctka – spíš se to snažím nebrat.

Ptám se v souvislosti s volbou prezidenta.

A co s tím má co společného třináctka, probůh…

No přece volby, vaše případná kandidatura na prezidenta!

Jo 2013! Tak to jste první, to mě nenapadlo. S ní mě napadá lecos, ale třináctka ne. Tak mi říkáte, že to spíš nemám dělat?

To ne, stačí kliknout na internet. Hodně lidí by vás chtělo.

To je to, na čem mi záleží. Právě podle toho se rozhoduji a budu rozhodovat. Aby to ti lidé opravdu chtěli.
Příznivcem přímé prezidentské volby nejsem z osobních důvodů, ale odjakživa. Český prezident nemá úplně nulové kompetence. Nějaké má a nejsou úplně zanedbatelné. To je první věc. Tvářit se, že nemá žádné – tak to není.

Za druhé: Úřad prezidenta od Masarykových dob má v téhle zemi autoritu. K té se lidi dovedou upínat. Bylo to i za komunismu, ať už tam seděl kdokoliv a velmi zvláštního kalibru. Ale bylo to tak.
Často je to viděno jako poslední instance. Ten úřad má váhu. Vzhledem k tomu by lidé asi měli mít možnost si tuhle figuru zvolit sami. Není to nic proti parlamentní demokracii a není to s ní určitě v rozporu.

A nakonec slib…

Mimochodem, víte to, že se teď sčítáme?

Tak jako bývalý šéf „Staťáku“! … Taky jsem se přijel „sčítnout“.

Nedá mi to a na závěr se musím zmínit ještě o vaší knize Ano, pane premiére aneb Rozhašená země. Dobře se to, i přes tu „rozhašenou“, čte.

Líbí? Jsem rád, že jsem se nechal ukecat a neodkládal to. A že jsem ji věnoval nejen vládnutí.

Děkujeme za rozhovor. A když už jsme přišli první s tou třináctkou, a bude-li ta přímá volba - a budete-li zvolen prezidentem, dáte nám opět rozhovor?

Rád. Ozvěte se.

Gratulace herečce Jiřině Bohdalové

Na svém kontě má desítky veselých i smutných filmů,včetně těch televizních, spoustu rolí na jevištích, hodiny zábavných programů pro dospělé tamtéž, ale především na obrazovkách televizí. Děvečky, maminky a později i babičky, mocné víly, či čarodějnice z pohádek pro děti. Je to jen malý výčet toho, co se nám divákům vybaví, když se řekne její jméno.

Nelze zapomenout ani na postavičky, kterým propůjčila svůj hlas – nesmrtelní Křemílek a Vochomůrka, Rákosníček, Malá čarodějnice, Ovčí babička – televizní Večerníčky, na nichž vyrostlo už několik generací.

Vyjmenování jejích rolí a aktivit by zabral ještě hodně místa.

Růže, dort a blahopřání

Jedinou divadelní scénou, na níž dnes Jiřina Bohdalová vystupuje je Divadlo Na Jezerce. Kromě tragikomedie Paní plukovníková finského dramatika Bengta Ahlforse také ve hře Lásky paní Katty od dramatika irského původu Briana Friela.

Oslavy jejího životního jubilea začaly na této její domovské scéně už v neděli 1. května .Při děkovačce na konci zmíněného představení Paní plukovníková, v němž herečka ztvárňuje hlavní roli, ji na jevišti čekalo 80 růží, narozeninový dort a blahopřání od ředitele divadla Jana Hrušínského, hereckých kolegů a personálu Jezerky.

Mezi gratulanty nechyběli mimo jiné Barbora Hrzánová, Radek Holub, Miluše Šplechtová, Tereza Němcová, Kristýna Hrušínská, Martin Sitta, Libuše Švormová, Veronika Jeníková, Valerie Zawadská, Zdeněk Maryška, Jaroslav Satoranský a Václav Jílek. Herec Zdeněk Hruška napsal speciálně pro toto blahopřání text, který soubor na jevišti přednesl.

Ke všem těm, kteří by alespoň pomyslně chtěli paní Jiřině Bohdalové popřát, se připojujeme i my s přáním pevného zdraví, ještě řady krásných rolí, neutuchajícího zájmu z řad diváků a hodně lásky a spokojenosti v kruhu jejích blízkých!

Jarní radosti herce Jana Kačera

Jan Kačer je však též herec divadelní, pracuje i jako režisér. S čím si však toho letošního pětasedmdesátníka (narodil se 3. října 1931) nelze nespojit je mluvené slovo. Kdo poslouchá rozhlas, ví. A kdo má rád poezii a literaturu vůbec, ví ještě lépe.
Potkali jsme se krátce před Velikonocemi. A není divu, že jsme si s hercem, jehož přednes poezie vás donutí zvolnit dech, i když sedíte, začali nejprve povídat o knížkách – a tím vlastně rovnou i o lidech.

Myslíte si, že dnes lidé čtou?

Častá otázka a častá hádka. Moje žena tvrdí, že lidi nečtou. Ale když si představíte, že na Václavském náměstí jsou asi 4 obrovská knihkupectví jako třeba Palác knihy Luxor … To je evropský zázrak! Vůbec nechápu, jak to pan kolega může udržet. Vím, že tam třeba často zavítá můj vnuk. Místo toho, aby chodil na diskotéku. Prohlíží si tam knížky a je tam „blaženej“ (úsměv).
Takže já myslím, že určitý typ lidí, kteří mají v sobě tu touhu, čtou. Jestli všichni – to asi ne…

Říkáte – můj vnuk. Ono to bude asi i tím, v čem člověk vyrůstá.
Ale tak je to vždycky. Já jsem měl jenom maminku. Tatínek mi umřel, když mi byly dva roky.
Měl jsem po něm knihovnu. Byla krásná, tajuplná, knížky tam voněly. Byly v ní i ty vázané v kůži. Na tajemství jsem tam chodil tak od tří od čtyř let. S knížkami jsem si nejdříve hrál, až pak jsem si je začal číst, prohlížel si obrázky… Tím pádem jsem se k nim samozřejmě dostal. Kdyby tam měl táta lovecké trofeje, tak bych asi střílel zajíce.

Láska, která trvá

Příliš se nepamatuji na svou první nejoblíbenější knihu, ale z vyprávěné rodičů vím, že se jmenovala U maminky. Po letech se najednou objevila v knihovně. Otrhaná, zub času se na ní hodně podepsal, ale mám ji schovanou dodnes.
Já měl několik takových knih. První byla Srdce. Byla krásná. Druhá – Zločin a trest kupodivu. Byla bílá, nádherná, dokonce to vidím dodnes graficky, jak tam letěl ten Raskolnikov s takovou obrovskou sekerou… Vojnu a mír tam měl můj tatínek, kterou jsem si teď znovu četl. A musím říct, že je to láska, která je trvalá.
Objevil jsem tam i encyklopedické vydání dějin od jednoho německého autora, kde byla spousta obrázků. Vlastně od té doby jsem milovníkem starých obrázků. Všechno, co člověk v mládí má a k čemu přičichne, si pak celý život nese.
Řekl jste – ty knihy voněly. Co říkáte elektronickým knihám?
Nevím, na to já nejsem. Celý ten elektronický styk nenávidím. Já když někam zavolám a ozve se tam nahrávka, že je tam a tam – okamžitě to položím. Já chci mluvit s lidmi, s jejich hlasem. A tak chci vidět knížky, chci vidět jak ohmataná, zohýbaná.
Můj kamarád Ewald Schorm měl knížky, které měl potrhané. Co ho zaujalo, to bylo jednou podtržené, co ho zaujalo podruhé, bylo podruhé podtržené, co třikrát, tam byly hvězdičky, vykřičníky,… Když mi takovou knížku půjčil, tak já jsem ji četl čtyřikrát. Nejdřív to, co ho zaujalo málo, pak znovu - co víc. Takže z té knížky jsem měl nejdříve požitek literární. A potom z toho kluka, který ji měl v ruce, sám s ní vedl dialog a sám ještě do té literatury vstupoval.
Prostě držet v ruce knížku je něco jiného, než čumět na obrazovku, která samozřejmě zprostředkovává neosobní styk…

Hledat nápravu mimo sebe je naivní

Všeobecně se hovoří o tom, že kvalita mezilidských vztahů klesá. Máte nápad, co pro jejich záchranu udělat?
Nic nám nepomůže, než zlepšovat vztahy v rodině. Nic nám nepomůže tolik, jako mít dobré učitele. Nic nám nepomůže, než na děti působit osobním vzorem. Nic jiného nemůžete dělat.
A to samozřejmě nikdo nechce. Každý nadává, ale podíl na tom má taky. Nečte dětem pohádky, nekoupí jim knížky, pošle je místo toho raději na zmrzlinu. Já nikomu nic nevyčítám, ale hledat nápravu někde mimo sebe, to je naivní.
Ona je teď taková zvláštní doba. Zdánlivě zrychluje a odvádí lidi od introvertních pocitů. Ale – a to už pozorujeme i v divadle – lidé chtějí už i něco jiného než veselé taškařice. Myslím, že se zase zvolna vrátí k tomu, aby si doma sedli při lampičce a přečetli si třeba krásnou knížku od Zeyera o věrném přátelství. Nebo Vančuru – Pekaře Jana Marhoula. To jsou moje zamilované knížky… Třeba je to dojme.
Takže hledíte dopředu s optimismem?
To nevím. To, na co se mě ptáte, to je jenom díl životního pocitu. Já si myslím, že když je člověk živý, má z toho života vytěžit tu jeho esenci celou.
Byl jsem teď těžce nemocný. Užil jsem si bolesti, teď i užívám jara, těším se na dobrou večeři… Snažím se život formovat k podobě, která by byla příjemná. Myslím si, že by to měl udělat každý. A když bude mít kolem sebe své děti a svá vnoučata, třeba je tím i nakazí.
Vím, že jste byl hodně nemocný, už se cítíte dobře?
No… Moc dobře se necítím. Ale znám tisíce lidí, kteří se cítí daleko hůř. Takže jsem vděčný, že je to tak, jak to je.
Když řeknu, že jste statečný, budete mi to vyvracet?
Statečný právě moc nejsem. Léta jsem byl zvyklý, že jsem vlastně všechno mohl. Nikdy jsem nebyl pořádně nemocný, takže teď mě ta nemoc pořádně zaskočila. Ale zvykám si. Teď s vámi mluvím a strašně mě brní nohy… Nemůžu třeba potom ani vstát… Ale když vstanu. rozhlédnu se a není nějaké velké překvapení, tak dojdu třeba z Václaváku ke svému autu…. Takže to není tak špatné.

Nový život a předvelikonoční úvaha na téma rekord

Těšíte se na jaro – a na co ještě?
Moje nejmladší dcera teď čeká druhé děťátko. Na to já se strašně těším. Nejen kvůli tomu dítěti, ale i to moje třetí dítě je najednou takový nakynutý, radostný, úplně jiná nálada tam je. A k tomu to jaro! Těším se na nějaký ten nový život a mám z toho velkou radost.
No a bezprostředně se těším na Velikonoce, protože já sbírám vajíčka. Mám rekord 116 vajec! Když jsem byl menší, tak v Holicích, odkud pocházím, tak tam jsem měl ty svoje holky svoje a obcházel je. Teď už jich samozřejmě tolik není, ale pod dvacet nejdu!
Co s těmi vejci pak děláte?
Jednak mám hodně rád na Velikonoce vejce natvrdo A potom z toho děláme různé saláty. A když je to vajíčko hezky malované, někam ho schovám. Po nějakém čase sice exploduje, ale v každém případě to mám jako vzpomínku na Velikonoce.

Co objevili Afričané v Holicích

Zmínil jste Holice, odkud pocházíte. Jezdíte tam ještě někdy?
Mám tam pár přátel, ale bohužel čím dál míň. Takže tam jezdím zároveň s radostí i s bolestí, že zase někdo ubude. Teď na Velikonoce nepojedu do Holic, ale do Bechyně, kde jsem chodil do školy.
Je v Holicích ještě muzeum cestovatele Emila Holuba? Jako děti jsme tam byly, pamatuju si, jak nás tenkrát uchvátilo sloní ucho jako exponát…
Ano je tam ještě. Z některých exponátů jsme si dělali legraci – s úsměvem se říkalo, že ve východních Čechách je africké muzeum.
Ale teď dokonce nabylo na významu. Exponáty tam Emil Holub dovezl už kdysi dávno, a tak některé z nich jsou už velmi cenné. Ukázalo se to v chvíli, kdy tam Afričané přišli na revizi. Zjistili tenkrát, že některé věci, co máme v muzeu v Holicích, jsou dnes v Africe už nedostupné. Je to pro Holice dobře, že se takto určitým způsobem zviditelnily.

Oslaví paní Nováková pětaosmdesátku on-line?

Jako důkaz, že opravdu nikdy není pozdě, vás zveme na návštěvu k paní Věře Novákové z Prahy Vokovic. I když se nesluší o věku dámy mluvit, my s jejím svolením rádi prozrazujeme. Letos v červnu oslaví už své pětaosmdesáté narozeniny! A dost možná, že s přáteli na Facebooku!

Paní Nováková, jak dlouho se „učíte“ pracovat s počítačem?

Začátkem února letošního roku mi syn přivezl starší už nepoužívaný počítač, který mu doma překážel. Abych to prý zkusila, že „kdo si hraje – nezlobí“. A že prý se i zabavím a nebudu mít čas vymýšlet rodinné katastrofické scénáře. To zase o mně s oblibou tvrdí moje dcera. Abych se přiznala, nejdříve jsem nechtěla ani slyšet. Ale pak jsem přece jen neodolala.

Používala jste počítač někdy ve svém zaměstnání, než jste odešla do důchodu?

Co vás vede! Já šla do důchodu v roce 1986! A tehdy jsme si o něčem podobném mohli tak akorát nechat zdát. Pracovala jsem na ředitelství ČSAD, kde jsme měli jen jedinou vymoženost. Tou byl dálnopis a o ten jsme se málem prali.

Prostě vše bylo jinak. Dlužno dodat, že oproti dnešku zdlouhavé a pracné. Pokud jde o mě, ani v důchodu jsem nezahálela. Tak říkajíc „střihla jsem si“ ještě dvě zaměstnání přiměřená mému věku. Jedno bylo na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde jsem z části vypomáhala s inventarizací majetku. Druhé bylo v Kloknerově ústavu ČVUT v Praze, kde jsem pracovala jako vrátná. Definitivně jsem zůstala doma před pěti lety. Ale vydržet pracovat skoro do osmdesáti – to jde, ne?

No to je nepochybně skvělé a zaslouží to obdiv. A co důchod? Těšila jste se na něj nebo jste se ho bála?

To víte, byla jsem zvyklá na nějaký denní režim a najednou přede mnou byla spousta volného času. Co teď?

Nejdříve jsem se zabavila četbou, křížovkami, ručními pracemi i koukáním na televizi. Musím říct, že to mě plně neuspokojovalo. Mít za společníky jen seriálové postavy nebo zvířátka z dokumentů, na které se ráda dívám, to nebylo nic pro mě.

Chyběla mi společnost lidí. Děti mají své rodiny, vnučky už svá zaměstnání a času málo. Kamarádek už mám po málu, dnes už na tom také nejsou zdravotně nejlépe, věk nám přibývá všem a ne každá jsme na tom zdravotně nejlépe. Řada z nich ani nebydlí v Praze, takže si jen občas zavoláme. Ale jen krátce, že o sobě víme a ještě žijeme. A taky – kde na to vzít, že jo? I když - pokud sledujete různé nabídky, člověk si v té dnešní drahotě sem tam i najde nějaký tarif, který se vyplatí. Chce to jen se zajímat o dění kolem sebe. A to já dělám. A ještě mi to občas něco vynese (dodává se smíchem).

Excelentní seniorka!

Jste až příkladně aktivní, určitě vás teď řada čtenářů v duchu chválí. A to ještě nevědí, že na počítači dokonce děláte i třeba tabulky v programu Excel, kterých se děsí daleko mladší ročníky …

Ale jděte! Zatím toho ještě moc neumím a občas volám někoho z rodiny, aby mi poradil. Ale hrozně mě to baví.

Neodradil mě ani výpadek elektrického proudu, jehož vinou jsem přišla o celou mou dopolední práci. Ale teď už vím, že musím stále ukládat! Je tam na to ikonka. Víte to?

V plánu mám i seznam knih, kterých mám 950. Ráda bych udělala ještě křížovkářský slovníček, ten už dávám dohromady léta. A pak si musím ještě uspořádat recepty, které ráda sbírám, abych je našla. Vařím sice jen na papíře, můj koníček opravdu, ale opravdu není. V neposlední řadě bych chtěla dát nějakou formu i našemu rodokmenu. Práce mám dost, jak vidíte.

A co internet – necháte si zavést? Víte, s kolika lidmi si pak budete moci popovídat třeba na Facebooku?

Internet? To je pro mne ještě „daleká budoucnost“. Pokud se jí teda dožiji. Napřed musím zvládnout taje počítače.

A potom? Hm, nebylo by to špatné. Člověk se tam leccos dozví. A na Skypu bych mohla vidět i své pravnoučky. No bylo by to fajn. A když mě budou zlobit, dojde i na ten váš Facebook. Tam si prý můžete najít řadu přátel, ani nikam nemusíte chodit. To musím zavolat holkám. Třeba do toho půjdou se mnou!

Perla Orientu – a střepiny z granátu na balkoně

Napsala knihu, která je nejen plná receptů arabských jídel, ale i návodů z čeho je uvařit, jak „po arabsku“ prostřít a třeba i to, co je pro kterou tamní oblast v kuchyni typické. Dalo by se říct, že celé toto výpravné dílo je jakýmsi vyznáním lásky k Orientu, neb jak praví staré české přísloví – láska prochází žaludkem.

Jak se to přihodilo, že jste se najednou ocitla v Orientu?

Můj manžel Miloš, byl v letech 1983 -1989 přidělen jako obchodní delegát do hlavního města Libanonu Bejrútu a já jsem jej na jeho obchodní misi doprovázela.

Byla to velmi nelehká doba. Libanon sužovala vleklá občanská válka mezi křesťany a muslimy. Naše obchodní oddělení i residence byly v západní, tedy muslimské části Bejrútu a často jsme zažívali opravdu horké válečné chvíle. Dodnes mám v sekretáři jako skutečný suvenýr vystavenou velkou střepinu granátu, která přistála u nás na balkoně…

Na to nemohu říci nic jiného, než že za takový suvenýr pěkně děkuji!
Byl to hrozný zážitek. Neméně nepříjemný byl fakt, že jsme byli skoro pořád bez elektrického proudu a do tmy „řvaly“ náhradní generátory. Na celém konfliktu bylo asi nejdramatičtější to, že jsme my, manželky, byly několikrát z Libanonu nedobrovolně evakuovány. Musely jsme odjet a své protějšky ve válečné zóně ponechat bez jakéhokoliv spojení.

Ale i přes tato dramata jsem si uchovala na Libanon jen ty nejkrásnější vzpomínky. Je to překrásná země právem nazývaná Perlou Orientu. Říká se, že se můžete v jednom momentu koupat v tyrkysovém moři a jen za několik desítek minut vystoupat autem do výšky k voňavým cedrům v pohoří Faraya a pěkně si zalyžovat…
A vedle divukrásné přírody se mi do srdce zapsali lidé, pohostinní, usměvaví, dobře naladění.

Jen tak obejmout své dávné přátele

O zmíněných lokalitách mluvíte opravdu s láskou a nadšením. Pokud by po všech vašich i neblahých zážitcích přišla možnost na nějaký čas tam opět přesídlit – šla byste?
Krátce po skončení mise v Libanonu jsme dostali nabídku pracovat v jedné společnosti v Kuvajtu. Přijali jsme, aniž bychom tušili, že i v této bohaté, poklidné a krásné zemi brzy dojde k dramatickému válečnému konfliktu.

Když se blížilo ukončení našeho čtyřletého pracovního přidělení, Saddámův Irák bez varování napadl Kuvajt. Přišli jsme o veškerý majetek a zachránili jen holé životy.

… takže vaše odpověď je jasná?

…(chvíli přemýšlí) Myslím, že tento zážitek byl jeden z nejhorších v mém životě. A věřte, že trvalo dlouho, než jsem se psychicky z toho vzpamatovala. Ale ani na Libanon, ani na Kuvajt jsem nezanevřela. A vyskytla-li by se nějaká příležitost, ráda bych se na milovaná místa zase vrátila a objala své dávné přátele.

Řekněte mi, co vám pobyt v Libanonu a Kuvajtu dal?

Náročný pobyt v obou zemích mi dal víru v sebe, „že hodně vydržím“, prověřil náš vztah s manželem a vědomí, že se na sebe můžeme spolehnout. To je velmi cenný poznatek.

Hommos, baba ghanuž, falafel

Co vás nadchlo na arabské kuchyni?

Nezdráhám se říct, že při pobytu v arabských zemích (pobývala jsem rovněž ve Spojených arabských emirátech, Sýrii, Iráku, Jordánsku, Tunisu a Egyptě) mi doslova učarovala.
Při častých pozváních od našich arabských přátel jsme měli možnost poznat gastronomické speciality jednotlivých zemí, a už tam mne napadla myšlenka sbírat zajímavé arabské kuchařky, i jednotlivé recepty s místními specialitami.

Přiznám se, že někde v hloubi duše jsem živila naději, že svou sbírku jednou vydám knižně. A to se mi teď ve vydavatelství Computer Press povedlo.

Tvrdíte, že tato kuchyně je zdravá, dokonce zdravější než ta naše…

… a také si za tím stojím!

Proč?

Především používá neuvěřitelně mnoho druhů zeleniny, která se konzumuje buď přímo v syrovém stavu, nebo se nakládá, nadívá, griluje apod.

Vedle zeleniny jsou to čerstvé natě, které už i u nás zdomácněly a prodejny je pravidelně nabízejí i přes zimní období. Důležité je i to, že arabská kuchyně používá z tuků na prvním místě kvalitní olivové oleje a jen málo živočišných tuků. Klade také důraz na konzumaci jogurtů, sýrů, jehněčího libového masa, drůbeže a naopak zdůrazňuje střídmost v konzumaci mouky a samozřejmě alkoholu. To je dost důvodů, proč si za tím mohu stát, nemyslíte?

To bezesporu. Zeptám se ještě na stolování - mohla byste mi popsat třeba typické obědové posezení u stolu? Asi to nebude nic podobného jako u řady z nás – honem, honem a zase hurá do práce, nebo se mýlím?

Stoprocentně ne. Arabské stolování je na čas velmi náročný obřad.

Klasický oběd začíná předložením keramických mističek s řadou studených či teplých předkrmů (tzv. mezzé). Typickým předkrmem je cizrnová pomazánka hommos, baklažánové pyré baba ghanuž, nakládané vinné listy plněné rýží, petrželkový salát tabuli, cizrnové krokety falafel, trojhránky fatajer plněné špenátem, půlměsíčky sambusik plněné masem nebo sýrem atd. atd.

Platí, že čím početnější mezzé, tím menší hlavní chod. Polévka se většinou vynechává. Na závěr arabského oběda se podává nějaký zákusek, třeba i u nás známá baklava, pije se horká káva s vůní kardamomu a často se kouří vodní dýmka nargilé.

Arabská jídla na českém sporáku? Proč ne!

O čem přemýšlí Renáta Janů, když drží v rukou svůj splněný sen - krásnou knihu plnou chutí, vůní a inspirace?

Víte, já se podle těchto receptů sama učila vařit. A potěší mě, pokud se někdo podle mé Arabské kuchařky naučí totéž – a třeba si ještě tuto kuchyni zamiluje. I proto jsem se řídila zásadou, že suroviny musí být na českém trhu běžně dostupné nebo nahraditelné tak, aniž by došlo k změně původní chuti a vzhledu. A aby i k uvaření arabských jídel posloužilo naše české běžné nádobí, trouba, sporák apod.

A ještě jednu věc bych ráda řekla: Doufám, že jsem nepatrným dílem přispěla prostřednictvím gastronomie ke sbližování evropské a arabské kultury.

Tak všem, kteří se do tohoto poznávání a sbližování pustí, popřejme dobrou chuť. Jak se to řekne arabsky?

Dobrou chuť? I to se v mé knize dozvíte, ale vám to řeknu: Sachtén!

S Jiřím Žákem na kus řeči o Belmondovi

Kdybychom se přenesli o pár desítek let zpět a měli štěstí, mohli bychom se tuto sobotu zúčastnit třeba narozeninového flámu spolu s Komikem století Vlastou Burianem. Letos by mu bylo 120 let (zemřel 1972).

A kdybychom měli letos štěstí třeba v Paříži, mohli bychom devátý duben prožít v narozeninovém opojení s francouzským hercem Jeanem Paulem Belmondem. Jemu bylo ten den 78 let. Upřímně – je nás dost, kteří by si to přáli.

Toto se splnilo Jiřímu Žákovi. Ano, český herec, člen Divadla Na Vinohradech, spisovatel, scénárista a překladatel z francouzštiny Jiří Žák se s ním sešel před lety osobněByl to on, kdo napsal právě o Belmondovi před pár lety pěknou knihu. Tak jsme se zeptali….

Jaký Jean Paul je? Má nějaké hvězdné manýry? Upřímně řečeno hvězda jeho velikosti by tak trochu nárok měla...

S Belmondem jsem se sešel kdysi v divadle Marigny v Paříži v době, kdy tam exceloval se svým Keanem. Doporučil mě tehdy jeho přítel Robert Hossein (mimo jiné hrabě de Peyrac z u nás známé Angeliky), s nímž jsem točil dokument pro Českou televizi.

Chtěl jsem stejný dokument pro cyklus Francouzská interview natočit i s Belmondem. Všechno bylo na dobré cestě, s Jeanem Paulem jsem se domluvil - žádné hvězdné manýry na mě neuplatňoval. Ale všechno ztroskotalo na tom, že vzápětí dostal mozkovou mrtvici a dlouhé roky se z toho vzpamatovával. A já už jsem s ním žádný film nenatočil, což dodnes považuji za velký dluh.

V roce 2008 přišel u nás do kin zatím poslední Belmondův film Muž a jeho pes. První role po mozkové příhodě, jejíž následky si nese herec dodnes. Co myslíte, dočkají se jeho obdivovatelé dalšího filmu s ním?

Belmondův film Muž a jeho pes jsem samozřejmě viděl. Jistě, už to není onen bouřlivák z Muže z Ria nebo ze Zvířete, ale pořád je to PAN herec, na kterého je radost se dívat.

A pokud vím, tak v současné době se Jean Paul těší skvělému zdraví a byla by pro všechny filmové fanoušky na celém světě jistě škoda, kdyby ještě nenatočil nějaký další film. Jenomže jestli se tak stane musíte se zeptat jeho, já bych si to každopádně strašně přál.

Brzy o Annie a Elizabeth

Čeho se ale můžeme v nejbližší době na poli literárním dočkat od vás, prozradíte?

Co se týče mě, já v současné době připravuji dvě knihy o dvou skvělých herečkách, které bohužel nedávno odešly. První bude o Annie Girardot, s níž jsem měl tu čest setkat se hned několikrát.

Druhá pak o Elizabeth Taylor, s níž jsem se bohužel nesetkal, ale která patří do zlatého fondu světové kinematografie. Navíc je to žena, jejíž životní osudy musí přitahovat každého autora životopisných románů.

Pro mě je to tak trochu novum, protože si poprvé odskakuji z Čech a z Francie do Ameriky. Tak držte palce.

Vy jste se narodil také devátého, ale září.Kdybychom vám chtěli v tuto dobu popřát, nad čím si zrovna budete lámat hlavu, na čem pracovat, a kde hodláte být - pokud to není tajné?

Moje zářijové narozeniny mě snad zastihnou na počátku mé dvanácté sezóny jako člena činohry Divadla na Vinohradech, což je samo o sobě velká pocta a závazek. Navíc mě čekají dvě divadelní premiéry mých překladů, a sice Moliérových Scapinových šibalství v Národním divadle v Brně a dramatizace Dumasovy Dámy s kaméliemi v Divadle A. Dvořáka v Příbrami. Tak se toho snad dožiju.

Jubilantka Zorka Kohoutová

Dost možná však je to tím, že má ráda lidi. Kamarádí se prý jen s těmi, kteří mají srdce na pravém místě. A pro své děti – syny Jana a Dana Valdaufovi, které vychovala sama, by udělala všechno na světě. Tohle se vám navždy musí vepsat do tváře a odrazit v přístupu k životu, který místy nebyl lehký. Jste-li takoví, věřte, že osud vám všechno vrátí. I jí vrátil. A člověk pak snadno uvěří i tomu, že právě proto vypadá paní Zorka tak skvěle.

Předpokládala bych, že žena slavná jako vy a s dovolením ve vašem věku, si už bude jen užívat zasloužené slávy. Vy jste samá práce. Co všechno stíháte, včetně toho čtvrtého patra, v němž bydlíte?

… (smích) Sto dvanáct schodů!

Opravdu?

No, to mi můj syn Honza spočítal. Sto dvanáct schodů a dělám to nejméně třikrát denně. Samozřejmě, mám dva syny a ti mi s nákupy pomohou. Ale když chci něco uvařit, tak nemůžu jen čekat. Musím občas i sama nakoupit. Ale to vůbec nic není. Cítím se poměrně dobře. Řekla bych to asi takhle – nekouřila, nepila, tátovi se líbila.

Nikdy jste nekouřila?

Celoživotně nekouřím a nepiju. To víte, měla jsem sama kapelu, byli to mladí kluci, tak jsem hlídala, aby se mi neopíjeli. Když bylo po představení, řekla jsem jim: „Teď si dejte, teď máte nárok, pak se z toho vyspíte. Ale během dne se před vystoupením se napít, to by nešlo.

Pětadvacet let s Kutilkou

Kolik vám bylo let, když jste si postavila vlastní kapelu?

Čtyřicet. Dechovku Kutilku. Pojmenoval ji tak vlastně můj syn Honza. Vždycky se mě ptal – mami, ty jdeš zase s tou kutálkou hrát? Říkala jsem si, že kutálka ne, ale Kutilka to bude.

Většinou to byli hoši mladší o polovinu než já. Od dvaceti do pětadvaceti, muzikanti z Ústřední vojenské hudby a posádek.

Na koncertě, který bude teď v pátek 15. dubna KC Vltavská, tam budou z původní kapely z deseti, už jen čtyři. Všechny ta mladý kluky jsem přežila. Dost mě to mrzí, že ti chlapci tu nejsou. Když se s těmi zbylými dnes potkám, tvrdí mi – Zori, to byla nejkrásnější doba našeho života. Na tom ji ale já odpovídám: „Bodejť by nebyl, vždyť vám bylo, kluci dvacet.“

Jak dlouho jste spolu koncertovali?

Pětadvacet let. Ne že by dnes lidovka neměla zelenou, ta nemůže nikdy u nás zaniknout. Láska k dechovce se dědí, já to vím. Řeknu vám proč.

Byla jsem třeba pozvaná na Moravu. Vyšla jsem na podium k mikrofonu, rozhlédnu se – a tam byli samí strašně mladí lidé. Tak jim říkám: Tak. Teď mě tady asi vypískáte. Protože dechovku vy mít rádi přece nemůžete. Chvíli bylo ticho, pak se zasmáli a vzadu se ozvalo: „Paní Zori, jen zpívejte, to by mi máma dala.

Všichni jsme si tím prošli, v určitých letech máme rádi zkrátka něco jiného, protože jsme mladí, dychtiví všeho. Já sama měla ráda swing, společenský tanec jsem propagovala. Dokonce jsem v něm byla třetí v republice. Ale to všechno přejde.

Proč jezdila s Josefem Bekem a o děvčatech Náměště nad Oslavou

Vy prý pořád ještě jezdíte autem a sama řídíte, je to tak?

Pořád. A hodně. Ještě když byl nebožtík Pepíček Bek a jezdili jsme na zájezdy, vždycky se ptal, jestli jedu. Kohoutice mi říkal, takže – jede Kohoutice? Když se dozvěděl, že ano, řekl: „Já chci jet s ní. Protože ona je nejlepší řidič, co znám. A hlavně – ona mě pak do tý Soukenický vždycky přiveze. Jinak mě každej vyhodí u tramvaje.

Říkala jste mi, že chodíte zpívat i seniorům do penzionů a domovů.

To víte, že jo. Tady pro Prahu 7 dělám všechno možné. Není to žádná lukrativní činnost, to vám tzv. hodí akorát na kadeřníka, ale já to dělám ráda. Lidi mě milujou a já to cítím. Já taky ze sebe nic nedělám, taky co bych, že jo (začne se smát)…

Klidně byste mohla!
…ale jděte! No, pravda je, že starší lidi mě i poslouchají. Zase vám řeknu jeden případ.

Asi před sedmi lety jsem byla poprvé zpívat v Náměšti nad oslavou Tam mají v domově výbornou paní ředitelku, o hodně mladší než jsem já. Když viděla, jak mě lidi berou, řekla mi:
„Zorinko, vy byste mi mohla pomoct. Lidé se zlobí, když je potřeba si v dnešní době na něco dvě tři stovky připlatit. Ale všechno je stále dražší. Argumentují mi tím, že by k nim nechodili na návštěvu vnoučkové, protože když dají na něco peníze nám, nebudou za nimi chodit vnoučkové.“… No, to když jsem slyšela, tak jsem sedla a napsala jsem dopis, který jsem ředitelce Věrušce Bažinové poslala. A ona ho dala na nástěnku. Bylo tam:
Milá děvčata, vy víte dobře, že jsem byla u už vás třikrát. To, co jsem se teď ale dozvěděla, se mě docela dotklo. Vy víte, že je všechno dražší. A vaši šéfovou, paní Věrušku, máte tak hodnou a opravdu dobře se o vás stará. Ale aby za mnou chodili vnoučkové, jenom proto, že jim dám nějakou stovku? No to se nezlobte! Ti za vámi musí chodit, protože vás mají rádi, že si váš váží! A ne kvůli stovce. Takové báječné ženy tam jste a vy musíte podplácet vnoučky? Samozřejmě, občas, na Vánoce, to ano. Ale za každou návštěvu? To není hezké!

Jak to dopadlo?

Dobře. I dnes, když je něco potřeba, popovídáme o tom. Berou mě, mají mě rádi a o tom to také trochu je. A já mám zase ráda lidi!

Skromnost sluší Mistrům

Máte i své oblíbence v jiném žánru, než je ten váš, čili mimo dechovku?

Dva. Jeden je Karel Gott. Je to úžasné hodný a bezvadný člověk. Víte, nemohu říct, že by se ke mně za celý můj život všichni zpěváci z jiného žánru chovali dobře. I když už jsem byla známá, řada jich to podceňovala. Ale on - a Vašek Neckář nikdy ne. To jsou tak hodní kluci.

Nedávno jsem v pořadu pana Rosáka v rozhlase zrovna říkala – skromnost sluší mistrům A Karel Gott Mistr je. Vždycky přišel, když mě tam viděl stát, pozdravil a hned – paní Zorinko, to jsem rád, že vás vidím. A mohlo nás tam být, kolik chtělo. A to dělal, i když byl mladý. Je to úžasný člověk.

Narozeniny oslaví setkání se svými přáteli i obdivovateli

Jsem dnes u vás i proto, abych vám popřála ke krásným osmdesátým narozeninám, na něž rozhodně nevypadáte. Budete nějak bujaře slavit?

Určitě ne. Patnáctého mám koncert, to bude náročné. Bude tam řada báječných lidí, jako pan Munzar, Rosák, Štědroň, Yveta Simonová, no zkrátka ti, co se mnou zpívali a zpívají.

No a narozeniny mám hned den poté, takže budu ráda, když si trochu odpočinu. To už bude sobota, tak možná sedmnáctého v neděli půjdeme všichni někam na dobrý oběd.

Nebojíte se i třeba slz dojetí, které přijdou při těch setkáních?

Já už si to odplakala. Jsem teď trochu přetažená, protože jsem za šest neděl napsala knížku.

To jde?

Jde. Měla jsem báječnou spolupracovnici. Myslím, že se to povedlo. Potřebuju, aby to četli mí lidé a hlavně tak, jak to byla doopravdy.

A tam je všechno pravda. Tam ty slzy budou mít čtenáři, protože moje dětství je na slzy. Já jsem nevyrostla u maminky. Byla jsem nemanželská a odstrkovaná. Mě si každý třeba za války jako dítě vzal proto, že na dítě bylo čtvrt kila másla. A máslo za války dospělý člověk nedostal. Jenom děti. A že jsem z něj neviděla ani deko, to vám je jasný… Ale přežila jsem to všechno.

Štěstí i setkání s hvězdami

Myslíte, že jste v životě měla štěstí?
Později už ano, velké štěstí. Myslím si, že něco nad námi je. Do čtrnácti to nebylo nic pěkného, ale pak mi všechno šlo. Takových holek, které zpívaly jako já, těch by bylo. Ale já měla vůli lidi podchytit. Měla jsem ráda lidi.

Měla jsem štěstí i v tom, že jsem poznala všechny naše velké hvězdy. Účinkovala jsem třeba za paní Natašu Gollovou, která tvrdila, že jsem jí značně podobná. Když viděla mou fotku z mládí, říkala – to jsem já, Zori, to nejsi ty, to je moje fotka. Já se tomu vždy smála. Ale podívejte… asi ano, že jo?

Nebo třeba když mi bylo sedmnáct, zpívala jsem s Karlem Krautgartnerem (dirigent orchestru). A s Rudolfem Cortézem! To byla velká hvězda!

Na koho z těch hvězd vzpomenete nejčastěji?

Na všechny. Dodnes jezdím za Zitou Kabátovou do Motola. K narozeninám v dubnu ji vždycky nechám v jedné dobré cukrárně udělat dort. Víte, Zita mi tak trochu nahrazovala mámu. A já jí zase pomohla v době, kdy neměla šanci sehnat práci. Tehdy jsem ji brala na svá vystoupení, kde recitovala.

A třeba Adinu Mandlovou jsem zastihla v San Francicsu. Hodně jsem totiž jezdila za totality do Ameriky. Pouštěli mě, protože věděli, že tu mám dvě děti, které neopustím. Spolužačky, které v Americe žily, mi poslaly pozvání – a jela jsem. Byla jsem tam opravdu mockrát.

Adina, když se dozvěděla, že tam je nějaká česká zpěvačka, strašně se chtěla se mnou setkat. Její přátelé jí to rozmlouvali, že prý já bych z toho měla později potíže. Nakonec se nám to ale tajně povedlo. Adina Mandlová tehdy moc plakala, po Praze se jí velmi stýskalo. Říkala: „Kdyby to někdy šlo, řekněte doma lidem, že jsem moc pyšná na to, že jsem Češka.

Máte nějaké přání ke svým kulatým narozeninám?

Přání… Abychom byli já i moje děti zdraví. To je ze všeho nejdůležitější!

Díky kobercům si teď už mohu jen užívat

Z dvousetčlenné rodiny se domů vrátily jen ona s maminkou a babičkou. Po válce začínaly z ničeho. Navíc je život v socialistickém Československu netěšil. Moc chtěly vycestovat za strýčkem do Ameriky a tak požádaly o vízum. Celou věc uspíšila invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Už nebylo co řešit.

Veselá, příjemná, společenská

Na Ilonu Blau natrefíte v New Yorku při jakékoliv kulturní události, kterou pořádá česká či slovenská komunita. Na akce ji zve vždy každý. Je veselá, příjemná, společenská a zábavu rozhodně nikdy nezkazí. I my jsme ji vyzpovídali. Potkali jsme se totiž na kulturní akci, kterou pořádala newyorská organizace Společnost pro vědu a výzkum (SVU).

Paní Ilono, jaké to tehdy bylo přijít do zcela neznámého prostředí, navíc s malou dcerkou?

Rozhodně žádný med. Navíc mi zemřela maminka, která se mnou měla také odjet. Byla jsem s dcerkou opravdu jen sama. Pomohli mi hodní lid a emigrantská židovská organizace HIAS. Nebýt jich, už v Rakousku, kde jsem čekala tři měsíce na americké vízum, by se mi těžko přežívalo. Známá maminky nás ale nechala u sebe bydlet.

Po příchodu do Ameriky jste prožívala totéž?

Ze začátku jsem bydlela u maminčina bratrance. Ale protože byl velmi ortodoxní, nemohla jsem například nosit kabelku nebo v sobotu telefonovat, tak jsem se chtěla osamostatnit. I zde mi pomohl HIAS najít práci. Nejdříve jsem pracovala v provozovně na rámování obrazů a později na Wall Street v National Bank of North America. Byli tam na mě také moc hodní. Každá máma ocení, pokud má nemocné dítě, když může přijít do práce později nebo naopak odejít domů dřív.

Jak jste se od bankovnictví dostala ke galerii s koberci?

Prodával je můj druhý manžel Vojta. Poznala jsem ho ještě v Praze. Bylo mi sedmnáct a líbila jsem se hlavně jeho mamince, která by mě za nevěstu chtěla hned. Vojta ale tenkrát odjel do Izraele a od té doby jsme se neviděli.

V New Yorku jsem se náhodou dozvěděla, že Vojtěch je tu také, a tak jsem ho vyhledala. Přeskočila jiskra a bylo to. Problém byl, že byl ženatý. Později se ale rozvedl a my se vzali.

Čím si získal váš manžel takovou proslulost mezi prodejci koberců? V New Yorku jich je přece jako máku.

Na rozdíl od arménských a perských prodejců měl Vojta evropský vkus a místo květinových vzorů přišel na trh s geometrickými obrazci. Vlastně přijel do Ameriky ve dvaašedesátem a v šestasemdesátém už prodával koberce do Bílého domu.

Pak se staly našimi zákazníky i celebrity. Steven Spielberg měl od nás čtyři koberce. Stejný počet u nás zakoupil Dustin Hoffman. Do naší galerie na Madison Avenue a později na 5. Avenue přicházeli i další slavní lidé. Například módní guru Givenchy, rockový zpěvák Mick Jagger nebo Calvin Klein. S Andy Varholem jsme uzavřeli výměnný obchod. My mu dali koberce a tapiserie a on nám za to dělal obrazy.

A co stalo s galerií teď?

Po smrti manžela pokračuje v prodeji tapiserií naše dcera Simona, ale koberce už ve svém portfoliu nemá.

Já si dnes v důchodu díky naší někdejší galerii život jen užívám. Hodně cestuji, věnuji se umění a designu. To mi zůstalo také z „éry koberců“. Účastnila jsem se tehdy nejen aukcí koberců, ale i třeba obrazů nebo bytových doplňků. Tak jsem se v antikvitách zdokonalila.

Teď ale budu chvíli zase fungovat jako babička. Mladší dceři Andree se narodí miminko. Babičkou už sice jsem, mám už velké vnuky Štefana a Sašu. Jednoduše si vše jen zase zopakuju.

A na nějakou cestu se teď chystáte nebo ne?

Ano. S newyorským Muzeem umění a designu mířím do Jihoafrické republiky. Moc se už na to těším. Odpočinu si od té únavné a třeskuté zimy, která letos New York postihla.

Za iSenior.cz zbývá jen popřát krásnou cestu a skvělé zážitky!

Kouzlo vzdělání na dosah

Paní ředitelko, proč jste dali vaší neziskové organizaci název Nebelvír?

Když jsme organizovali první vzdělávací kurz, věděli jsme, že chceme být přívětiví a při tom něco naučit, že naše aktivity musí být nápadité a při tom uměřené – vždyť jsme se chystali učit seniory pracovat na počítači, a to znamená mluvit srozumitelně a hlavně odbourat strach.

Nebelvír je jedna ze čtyř kolejí školy čar a kouzel, kterou vymyslela pro Harryho Pottera (to jméno možná znáte z knih, televize nebo od dětí) anglická spisovatelka paní Rowlingová. Nebelvír je škola – to jsme chtěli být taky. Mezi členy Nebelvíru patří jen ti odvážní a proaktivní – přesně takoví jsou naši klienti. Nebelvír je škola kouzel – a to je náš cíl. S námi mají všichni kouzlo vzdělání na dosah.

Jak dlouho fungujete? A kde v Kolíně sídlíte?

Existujeme od roku 2008. První kurz práce s počítačem a internetem proběhl v září 2009 na přímou objednávku Okresní organizace Svazu tělesně postižených v České republice, o.s.
Ve spolupráci s kolínskými organizacemi Svazu neustále úzce spolupracujeme. Pronajímáme si pro kurzy jejich bezbariérovou učebnu v centru Kolína, která je snadno dostupná MHD i veřejnou dopravou (vlak, bus). Díky tomu naše kurzy mohou navštěvovat lidé z okolních měst a vesnic, lidé na vozíčku nebo se špatnou pohyblivostí.

Také spolupracujeme na přípravě projektů, v současnosti například probíhá výuka práce s počítačem v rámci projektu zvyšování zaměstnatelnosti osob se zdravotním postižením.

Bojujete o přežití? Doba není jednoduchá.

Řekla jste do dobře, doba není jednoduchá. Udržujeme ceny kurzů na úrovni, která právě pokrývá přímé náklady. Chceme, aby naše kurzy byly finančně dostupné, aby si je mohl dovolit každý.
V současnosti stojí 3měsíční kurz (12 lekcí á 2,5 hod) pod dva tisíce korun, což v Kolíně nemá obdoby. Je to možné jen díky nadšeným lektorům, spolupráci se Sdružením zdravotně postižených v ČR v Kolíně a sponzorům, které se čas od času podaří zaujmout.

Naše organizace teď prochází procesem tzv. profesionalizace, kdy se z některých externích spolupracovníků pomalu stávají zaměstnanci. Dalo by se říci, že Nebelvír už není dítě, prochází obdobím dospívání.

Hlavně se počítače nebát!

Prozraďte, co dnes je dnes u vás tzv. v běhu? A třeba i to, na co jste hodně pyšná

Právě běží například kurz, kde senioři tvoří vlastní webovou stránku. Jedná se o pět seniorů, kteří absolvovali kurzy pro začátečníky, a nyní tvoří internetovou stránku, kde prezentují svoje volnočasové aktivity nebo např. informují o možnostech výletů nebo nějakých zajímavostech.

Dále běží kurz angličtiny pro seniory, kam chodí dámy studovat u kávy či čaje tento cizí jazyk.
V současné době má pauzu kurz němčiny a hledáme lektora italštiny, o kterou mají naši klienti z řad seniorů zájem, bohužel jsme ale zatím nenašli nikoho ochotného učit v Kolíně, na koho by stačily naše finanční možnosti. Pomalu se rozbíhá také nordicwalkingový klub a kurz trénování paměti.

…nezapomeňme na tu hrdost!

Velice jsem hrdá na kurz práce s počítačem a internetem pro ženy 40+. Máme tam i třicátnici a celkově se vytvořila dobrá parta.
Tento kurz má stejnou kostru, jako kurz práce s počítačem a internetem pro seniory. Začínáme tím, že proberme slovní zásobu, prohlédneme si klávesnici (znáte to – která dvojtečka je asi ta pravá?), zapojíme kabely.

Tohle děláme v každém kurzu a nevěřila byste, jak je to důležité. Studenti se vždycky brání, „já to mám doma napevno, já na nic sahat nebudu“ a podobně. Jenže v rámci boje proti strachu (naším heslem je, že počítač je hromada železa, rozbít se dá jedině kladivem, všechno ostatní jde snadno spravit) je důležité si kabely osahat a zkusit je zapojit. Vždyť ono ho stejně netrčíte do jiné dírky, než kam patří, ani s kladivem.

Takže na začátku první i každé další hodiny každý zapojí svou myš, klávesnici i monitor a všechno ostatní. A na příští hodině září: „Vnukovi nefungoval počítač, tak já na to kouknu a on neměl pořádně zastrčený kabel od myši. Asi se při utírání prachu uvolnil. Tak jsem byla za hvězdu.“

Kolínští senioři jsou velmi aktivní

Je o aktivity pro seniory zájem?

Třikrát na dřevo, ano. Pro seniory nabízíme různé - vzdělávací, pohybové či rukodělné. Novinkou je možnost strávit aktivní den s vnoučaty – například procházkou v parku s patnácti bludišti nebo výletem na lodi, kde jsou vždy minimálně dva lidé, kteří organizují program a pomáhají, s čím je potřeba.

Největší zájem je průběžně o kurzy práce s počítačem a internetem. Na jaře potom funguje už zmíněný nordicwalkingový klub. Nic náročného, jen společné procházky se sportovními holemi. Dlouhodobě také funguje kurz angličtiny.

Celkově můžu říct, že naši senioři jsou velmi aktivní. Někdy dokonce víc, než jejich třicetiletý potomek, a tak ho na kurz přivedou s sebou. Větší podíl našich klientů ale překročil sedmdesátku a v několika případech i osmdesátku. Doufám, že všechny naše studenty budu ještě dlouho a pravidelně vídat.

Kudy do Nebelvíru (a za kolik)?

Kde vás lidé najdou, jak a do kdy je možno a nutno se přihlásit do vašich kurzů? Budou na to babičky a dědové vůbec mít?

Veškerá výuka probíhá v bezbariérové učebně v centru Kolína, ve Sluneční ulici č.p. 76, kousek nad knihkupectvím pana Krále (u pošty). Kurzy pro seniory začínají vždy v říjnu a v únoru.

Aktuální i plánovaný rozvrh je dostupný na internetových stránkách www.nebelvir.cz. Na každý dotaz ráda odpovím osobně na emailu nikola.somolikova@nebelvir.cz nebo na tel.č. 777 835 044.

Cena standardního 12týdenního kurzu je 1950 Kč. To, co klienti nejvíce ocení, je fakt, že místo deseti či dvaceti účastníků je v našich kurzech vždy nejvýše pět studentů. Jedině tehdy má každý možnost se lektora zeptat na úplně všechno, co chce vědět, bez pocitu, že zdržuje nebo že je otázka hloupá. Za tím si stojíme.

Jsme vstřícní!

Hledáte „své seniory“ jen ve městě, nebo se daří působit i v okolních lokalitách (vesnicích)?

Vzhledem k vybavení, které pro kurzy obvykle potřebujeme (počítače, tiskárna, připojení na internet), pořádáme kurzy hlavně v naší učebně v centru Kolína. Ta je naštěstí snadno dostupná z vlaku i z autobusu. Do všech okolních měst a vesnic se snažíme dávat aktuální informace o nabídce aktivit nejen pro seniory. Pokud pak například do kurzu dojíždí z jedné vesnice dva lidé, je samozřejmostí, že přizpůsobíme rozvrh jejich možnostem dojíždění. Vždyť dva z pěti, to je skoro půlka. My jsme v organizaci kurzů pružní, vycházíme vstříc potřebám našich klientů.

V případě zájmu jsme ovšem schopni uspořádat kurz kdekoli, jen se bude lišit cena, která zohlední dopravu materiálu na místo určení.

Fleška, úesbéčko, empétrojka – všechno se dozvíte

Čím vás dokážou vaši klienti z řad seniorů překvapit? Asi nepatříte k lidem, kteří jsou přesvědčení, že staří lidé nám už nemají co dát, ale naopak – pořád je od nich se třeba učit. Nebo ne?

Senioři mají obrovskou vůli držet krok s dobou. Vždycky mě znovu a znovu překvapuje jejich přehled a odvaha. V každém kurzu počítačů například probíráme, co je to fleška (úesbéčko nebo klíčenka) nebo empétrojka, něco technologicky velmi náročného, a pokaždé se s tím celá skupinka lehce seznámí a naučí se např. uvedenou flešku samostatně a samozřejmě používat.

To samé je v kurzech angličtiny, tvorby webu nebo OS Linux. Pokaždé, když narazím na něco obtížnějšího, co bych měla chuť zamlčet či vynechat, studenti se přímo zeptají a společně pak najdeme srozumitelnou odpověď. To je něco, co mladí umí čím dál méně – udělat něco pořádně, dotáhnout to do konce, když už s tím začali.

Má v Kolíně podobné zaměření jako vy více organizací?

Vzdělávací kurzy pro veřejnost tu běží na mnoha školách, některé jsou vyloženě určené pro seniory. Například zajímavé kurzy pořádá v rámci Univerzity třetího věku kolínská vysoká škola. Co se počítačů týče i v této oblasti inzeruje vícero poskytovatelů, ovšem naše kurzy nabízí to, co je pro seniora často nejdůležitější – možnost neustále se na všechno bez obav ptát.

Lodí až do bludiště

Teď máme duben, kurzy běží, do prázdnin patrně nic nového nerozjedete. O prázdninách bude volno? Senioři ho mají po celý rok, možná by stálo za to…

Je vidět, že senior z Vás bude až za dlouho. Tohle je obvyklá představa nás „mlaďochů“. Musíme si uvědomit, že senioři toho v porovnání s mladšími tolik nezvládnou fyzicky, rychleji se unaví, některé věci jim déle trvají – kdyby jen než najdou druhé brýle. Proto si velice pečlivě vybírají, jak svůj čas stráví. A když je venku hezky, tj. přibližně od května do září, dostává většinou přednost rodina a zahrádka.

Máte pravdu, že i v tomto období nabízíme seniorům různé aktivity. Opět zmíním nordicwalkingový klub – zejména na jaře.

A o prázdninách potom jednodenní aktivity určené pro prarodiče s vnoučaty: rukodělky (pletení košíku, keramika apod.) nebo výlety. Já se nejvíce těším na bludiště v zámecké zahradě, kam pojedeme společným autobusem, a na výlet kolínskou lodí.

Kompletní nabídka je opět k dispozici na našem webu www.nebelvir.cz.

Když je seniorovi dobře, zvládne to!

Kdyby přišel teď za vámi kouzelný dědeček – ostatně, to je také senior, tak to není zase tak nesplnitelné – oč byste ho v rámci vašich aktivit pro seniory poprosila?

Poprosila bych o vstřícnější úředníky, státní i firemní. Aby nebylo všechno tak velký problém. A aby se všechno dělalo včas…

Přejeme hodně úspěchů, patří vám dík, že myslíte na ty, kteří jsou vůči moderní době trošku bezbrannější než většina lidí. Co byste popřála našim čtenářům? Možná více odvahy začít něco nového….

Upřímně – odvahu můžeme seniorům často závidět. Obdivuji je, že i když je dnes všechno jiné a zítra se to znovu změní, většina seniorů jde dál, nepřestávají se učit a drží krok s naší uspěchanou dobou.

Já bych chtěla popřát zdraví, hodné doktory a dobrého kamaráda. Protože když je seniorovi dobře, troufne si i na počítač nebo na angličtinu.

Shakespeare a Fischer zase Na Jezerce

Kmotrovství spolu s expremiérem Janem Fischerem se ujali Bára Hrzánová, Jiří Macháček a v letošním roce i osmdesátiny slavící, avšak nestárnoucí, Jiřina Bohdalová.

„Ty mě objímáš jako Simona,“ vyčetla místnímu principálovi Janu Hrušínskému herečka, když ji pod záplavou blesků fotoaparátů a novinářského zájmu na křtu vítal. „Ona je vidět a já ne!“ Ten nejen jí hned nahlas vše vysvětlil: „To víš, jsme herci.“

Patrně netřeba dodávat, že Simonou měla na mysli svou dceru Stašovou, také skvělou herečku, a že výčitka byla míněna v dobrém. Dokladem toho bylo i její přiznání, že se v Divadle Na Jezerce cítí jako doma. Mimochodem zde exceluje v představení Paní plukovníková, stejně jako Simona Stašová a řada dalších..

Pohled do zákulisí

Opravdový milovník divadla nepochybně ocení unikátního knihu Marie Valtrové. Jejím prostřednictvím se totiž dostane tam, kam se i sebevětšímu obdivovateli hned tak nakouknout nepodaří. Křtěná kniha Divadlo s rodokmenem volně navazuje na knihy Kronika rodu Hrušínských a Eva Hrušínská vzpomíná.

Čtenář v ní najde nejen rozhovor s principálem Janem Hrušínským, ale i herci Jiřinou Bohdalovou, Radkem Holubem, Bárou Hrzánovou, Miluší Šplechtovou, Janem Třískou, Janem Kačerem a dalšími vynikajícími umělci, které toto divadlo spojuje. Je také doplněna více než dvěma stovkami fotografií.

Žárlivý Othello už 6. dubna

Režie chystaného Othella se ujal Na Jezerce sám Jan Hrušínský. A proč nastudovalo divadlo právě Othella? „Shakespeare byl chytrý,“ vysvětluje, „věděl, že i tragédie musí diváky především bavit. Proto jsou dodnes tak výjimečné.“ Mimochodem – víte, že poprvé byl tento kus uveden v roce 1604?

Necelé dvě hodiny tak bude mít divák na to, aby pak Hrušínského slova buď potvrdil, nebo vyvrátil. „Ano, naše představení nebude dlouhé. Jsem ale přesvědčen, že zahuštěností textu získá děj na dynamičnosti.“

V hlavní roli Jaga se představí Radek Holub, na titulní úlohu Maura se připravuje Martin Sitta. Desdemonu si zahraje Tereza Němcová.
Už 6. dubna při premiéře si tedy můžete naplno užít, a zároveň přemýšlet o lásce, závisti a žárlivosti, představení, jehož podtitul zní – Nejbělejší tvář může mít nejčernější duši.

Buď pochváleno divadlo

Na rozdíl od rodinné tragédie, která se odvíjí v dramatu Othello, v Divadle na Jezerce při křtu knihy, kde se sešla většina vzácných hostů i herců z tohoto představení, zavládla po chvíli skoro rodinná pohoda.

Expremiér Fischer zalitoval, že 6. dubna už bude opět v Londýně, kde v současnosti působí na postu viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Představení tedy neuvidí. Patří na Jezerce ke stálým divákům. Proto není divu, že už teď slíbil, že tuto absenci při nejbližší příležitosti napraví.

Krátce, ale dost jasně, také ocenil dosavadní práci divadla, které o diváka v dnešní době úspěšně bojuje nejen kvalitou nabízených témat, ale i jejich zpracováním. „Když jsou nápady, jde to,“ řekl a po téměř nepatrné dramatické pauze s téměř nepatrným úsměvem dodal: „A to platí nejen v divadle.“

Liz Taylorová: Legenda našeho mládí

Později jsem viděla řadu dalších jejích filmů, v nichž hrála i mnohem lépe než v Kleopatře. Ale pro mě navždy zůstane ve vzpomínkách coby nádherná vládkyně Egypta.

Štědré sudičky

Elizabeth Taylorová se narodila 27. 2. 1932. Do vínku dostala od štědrých sudiček nejen krásu, ale také ideální rodinné prostředí pro to, aby mohla rozvíjet svoji uměleckou kariéru.

Její otec byl obchodníkem s uměním, který z Londýna přesídlil do Los Angeles a k jeho zákazníkům patřily i tehdejší největší hollywoodské hvězdy včetně Grety Garbo. Matka byla divadelní herečka. Sice po svatbě kariéru pověsila na hřebík, ale malá Elizabeth po ní zdědila múzické geny. Navíc u dcerky systematicky rozvíjela rozmanité dovednosti.

Už ve třech začala Liz navštěvovat baletní školu a v devíti dostala první hereckou smlouvu na komedii There´s One Born Every Minute. Hned rok nato se z ní stala nová dětská hvězda díky slavnému filmu o věrné kolii a malé holčičce Lassie se vrací.

Následovaly další snímky, ve kterých se malá hvězdička uplatnila: Jana Eyrová, Bílé útesy doverské a hlavně příběh z dostihového prostředí O velkou cenu, o dívce, která svého milovaného koně trénuje na velké závody.

Ten přinesl dvanáctileté herečce sice velkou popularitu, ale při pádu z koně si poranila páteř, což doživotně poznamenalo její zdraví. S bolestmi páteře a závislostí na prášcích, jimiž bolestem čelila, se potýkala až do své smrti.

Vzhůru k Oscarům

Během své „dospělé“ herecké kariéry účinkovala ve více jak sedmdesáti filmech a televizních seriálech. Posledním byla televizní komedie Tři staré grácie z roku 2001.

Z dalších připomeňme jen pár nejvýznamnějších. Oscarovou nominaci jí vynesly snímky Raintree Country (1957), Kočka na rozpálené plechové střeše (1958) či Suddenly Last Summer (1959).

Rok nato se již vytoužené sošky dočkala – a to díky hlavní roli call girl v dramatu Telefon Butterfield 8. Prvního Oscara tedy měla doma a před sebou již zmíněnou nejznámější roli své kariéry – Kleopatru.

Ovšem pokud jde o herectví, nalezneme v její filmografii lepší filmy než Kleopatra jako Zkrocení zlé ženy (1967), Tajný obřad (1968) či Nespavost. Za nejlepší roli její kariéry lze považovat postavu Marthy v oscarovém dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové?, který i sama herečka pokládá za svůj vrchol. Příběh ženy středního věku (kvůli roli musela herečka výrazně přibrat), která se svým manželem provozuje kruté psychologické hrátky, ji znovu svedla před kamerou s osudovým mužem jejího života – Richardem Burtonem.

Sedm rozvodů, čtyři děti

S Richardem Burtonem se Taylorová sblížila při natáčení velkofilmu Kleopatra v roce 1963, kde hrál Marka Antonia. Tehdy ovšem byla Liz ještě vdaná a on ženatý. V průběhu následujících let si zahráli společně v jedenácti filmech. Jejich milostný vztah byl velmi bouřlivý, často se rozcházeli a zase usmiřovali, což trvalo až do Burtonovy smrti.

Poprvé se Liz Taylorová provdala v roce 1950 za Conrada Hiltona Jr. Manželství vydrželo rok. S druhým manželem Michaelem Wildingem, se kterým měla dva syny, se rozvedla po pěti letech v roce 1957.

Pouhý rok trvalo její třetí manželství s Michaelem Toddem, tentokrát neskončilo rozvodem, ale jeho tragickou smrtí při letecké havárii. Z něho jí zůstalo další dítě - dcera.

Další manželství s Eddiem Fisherem trvalo pět let (do roku 1965). Následoval první sňatek s Richardem Burtonem a rozvod po desetiletém manželství (1964 – 1974). Během tohoto manželství adoptovali dítě, protože po gynekologické operaci herečka už další děti mít nemohla.

Podruhé si vzala Burtona hned rok po rozvodu – tentokrát na pouhých dvanáct měsíců. Dalším z hereččiných manželů byl John Warner (vydrželi spolu šest let do roku 1982) a posledním byl Larry Fortensky, s nímž se Taylorová rozvedla po pětiletém manželství v roce 1996.

Pronásledovaná osudem

Kromě následků dětského úrazu při pádu z koně herečku pronásledovaly i další choroby. Dlouhodobě měla problémy se srdcem a také jí byl odoperován mozkový nádor.

Přestože v posledních letech trpěla nadváhou a bolestmi páteře i kloubů, že sotva mohla chodit, potrpěla si až do konce svých dnů na luxusní módu a zejména měla slabost pro drahé šperky, hlavně diamanty.

Měla také dobré srdce – hodně prostředků a energie věnovala charitě, angažovala se zejména v boji proti AIDS.

Liz Taylorová zemřela na selhání srdce letos 23. března. Budeme si ji pamatovat jako jednu z největších hvězd světového filmu 20. století.

Odcházení, splněný sen Václava Havla

Proč toužil stát za kamerou?

„Jsem z trochu filmařské rodiny. Můj strýc zakládal českou kinematografii, vybudoval ateliéry na Barrandově, a já prožil dětství ve filmovém prostředí. Nebyl to jediný důvod, proč jsem vždy chtěl být filmovým režisérem, ale jeden z důvodů jistě,“přiznává Václav Havel, proč tolik snil o tom zasednout na židli filmového režiséra.

A že si svůj sen splnil až nyní, pár let po sedmdesátce? Na to má tvůrce jasnou odpověď: „Padesátá a šedesátá léta svou atmosférou neumožnila, aby mě přijali na FAMU, bez jejíhož absolvování bylo téměř vyloučeno tehdy cokoli s filmem mít. Takže se k tomu dostávám až na stará kolena, v samotném závěru své kariéry.“

Těžké loučení s mocí

Ústřední postavou příběhu je stárnoucí politik Vilém Rieger (hraje ho Josef Abrhám). Dlouhé roky zastával funkci kancléře a za tu dobu vznikl kolem něho určitý uzavřený kruh lidí, kteří jako by tvořili hradbu oddělující ho od vnějšího světa.

Především k nim patří jeho dlouholetá ochranitelská přítelkyně Irena (Dagmar Havlová). A tak když přijde chvíle a Rieger o svůj vysoký post přijde, zhroutí se mu svět. Zrazují ho dosud oddaní nohsledi a tajemníčkové, na jeho místo se dere dryáčnický konkurent, náměstek Klein (Jaroslav Dušek) a navíc musí opustit svůj pohodlná přepychový domov – krásnou vládní vilu se zahradou. Vyhrocená situace také odhalí charaktery jeho dvou dcer.

Ve filmu se ale nejedná jen o odcházení jednoho politika z funkce, ale obecněji o samotný jev změny. Jeden čas odchází, jiný nastává. A každý se s tím musíme nějak vyrovnat.

V dalších rolích uvidíme Evu Holubovou, Tatianu Vilhelmovou, Ivanu Uhlířovou, Jiřího Macháčka či Vlastu Chramostovou.

Jak to vidí herečtí protagonisté?

Josef Abrhám
„Každý člověk je někdy vtipný, někdy dojemný a někdy směšný. Bez všech těchto poloh by byla pouhou karikaturou.

Můj hrdina zosobňuje svým způsobem modelový osud. Prožil významný, více či méně bohatý život, který v dosavadní podobě končí. Rieger v téhle fázi života neví, co bude dál. Zastával vysoký post, a když si na to člověk za dlouhou dobu zvykne, pak, když to najednou není, prožívá velkou změnu a na ni každý v životě reaguje různě. Ani on to nesnáší lehko, postupně se ale smiřuje s tím, že všechno kolem přestává fungovat jako dřív a skončí tím, že musí opustit přepychový dům a neví, kam vlastně jít…

V určité míře zažije podobnou změnu každý z nás. Jde o to, jak se s tím dokážeme vyrovnat. Jak se dokážeme adaptovat,“

Dagmar Havlová
„Pokud jde o postavu Ireny, byla napsána pro mě, ale nikoli o mně. Byla jsem u toho vzniku, kdy to Václav psal, a četla jsem první rukopis, takže jsem měla možnost sledovat, jak se hra vyvíjela.

Hraju to nesmírně ráda. Snažím se v Ireně odkrýt nejniternější zákoutí své duše.“

Z divadla do filmu

Divadelní hra o pěti dějstvích Odcházení vznikla v roce 2007. Česká premiéra se konala 22. května 2008 v pražském Divadle Archa v režii Davida Radoka. V hlavních rolích se představili Jan Tříska, Zuzana Stivínová, či Vlasta Chramostová. Posledně jmenovaná byla jediná, která přešla z divadelní hry do její zfilmované podoby.

V zahraničí bylo Odcházení poprvé uvedeno téhož roku v září v Londýně. Během posledních let se pak úspěšně hrálo po celém světě. Zatím naposledy bylo uvedeno v květnu 2010 v divadle Wilma Theatre ve Filadelfii.

Vondrka táhne mužstvo bez hvězd

Základní část extraligy měla své hrdiny v hokejové zbroji v hráčích Plzně. Pokud se ptáte, kde platí „jeden za všechny-všichni za jednoho“ v play – off, pak odpověď je jednoznačná. V pražské O2 aréně, kde válčí slávisté.

Nakoply nás Vary!

Omlazený kádr táhne jako lídr osmadvacetiletý Michal Vondrka. Hokejisté pražské Slávie skončili v dlouhodobé části na sedmém místě. Do vyřazovacích bojů, mezi sledovanou osmičku týmů, postoupili z předkola play - off, přes Karlovy Vary.
„Bylo to velmi těžké,“ svěřil senior. Vondrka. „Potvrdilo se, že vedení 2:0 v sérii hrané na tři vítězné zápasy nic neznamená. Paradoxně nás nakopl druhý vysoko prohraný zápas v Karlových Varech 0:7. Doma jsme si v rozhodující bitvě věřili a postup jsme si nenechali vzít.“

Štěstí čekalo na ledě v Liberci

Málokdo věřil, že ve čtvrtfinále play - off porazí hokejisté Slávie silně favorizovaný Liberec. Stalo se!

Úchvatná sedmi-zápasová bitva zvedala diváky ze sedadel. „Sérii jsme začali překvapivě dobře. Vedli jsme nadějně 3:1,“ popisuje okamžiky hokejových zápasů slávistický lídr. „Favorizovaný Liberec potvrdil svou výkonnost, když dokázal srovnat zápasové skóre. Moc lidí už nám v tomto okamžiku nevěřilo. Byli jsme najednou v nevýhodě.“

A drama pokračovalo. Na ledě v Liberci to pak bylo také o štěstí. Na druhou stranu se potvrdila známá pravda, že štěstí přeje připraveným.
Stejně jako ve čtvrtfinále s Libercem začali semifinále Pražané dvakrát v dresech hostů. Stejně jako v souboji s Bílými tygry zaskočili tentokrát ocelového soka z Třince jednou výhrou. „První zápas jsme si prohráli na začátku. Zaspali jsme,“ přiznává Michal Vondrka. „Finiš byl úchvatný a přesvědčil nás, že se s Třincem dá hrát. V tom druhém vítězném utkání byl hrozně důležitý první gól. Vycházeli jsme z obrany. Recept, jak proti takovému soupeři jako je Třinec hrát, vyšel."

V pátek budeme doma – a to se počítá!

Na tahu jsou Slávisté poprvé na svém ledě v pátek. Dva zápasy „doma“ za stavu 1:1 dráždí mysl k optimismu.

„Všechny zápasy byly a budou vyrovnané. Do průběhu celé série promluví hrozně moc aspektů. Ano, jsme doma a to hraje s námi,“ uvažuje Michal. Kouč hokejistů Slávie Vladimír Růžička prohlašuje - jsme mužstvo bez hvězd. Ať už dopadne semifinálová série play - off s Třincem jakkoliv, bude stát na jednou cípu slávistická hvězda vzpřímeně. Bez výkyvu ji udrželi v sezóně 2010 - 2011 všichni hráči v červenobílém dresu, včetně Michala Vondrky.

Kdo je Michal Vondrka (17. května 1982)
Hokejový útočník s přezdívkou Mižu. Českobudějovický odchovanec přestoupil v průběhu sezóny 2003/2004 do Slavie Praha. Premiéru v národním dresu odehrál 16. dubna 2009 v zápase Česká republika – Švédsko (2:1) na českých hokejových hrách v Liberci.

Hráčská kariéra
2000/2001 - HC Mountfield České Budějovice - jedenácté místo
2001/2002 - HC Mountfield České Budějovice - dvanácté místo
2002/2003 - HC Mountfield České Budějovice - šesté místo
2003/2004 - HC Mountfield České Budějovice, HC Slavia Praha - druhé místo
2004/2005 - HC Slavia Praha - šesté místo
2005/2006 - HC Slavia Praha - druhé místo
2006/2007 - HC Slavia Praha - šesté místo
2007/2008 - HC Slavia Praha - první místo / mistr extraligy
2008/2009 - HC Slavia Praha - druhé místo
2009/2010 - HC Slavia Praha - třetí místo
2010/2011 - HC Slavia Praha

Slzy Dušana Kleina v první komnatě Aleše Cibulky

Máte tolik aktivit, že váhám, na co se zeptat nejdříve. Možná to vezmu přes emoce – hodně mě zasáhlo vaše setkání ve Třinácté komnatě s režisérem Dušanem Kleinem. Může se i průvodce takovým pořadem „dovolit“ podobný zásah?

Když si na natáčení s panem režisérem vzpomenu, ještě teď mi jde mráz po zádech. Byla to má první 13. komnata, kterou jsem natáčel spolu s režisérkou Simonou Oktábcovou. Nikdo z nás netušil, že když se v Bratislavě podíváme na místa, kde prožíval pan Klein své dětství a své krušné chvíle, že i tenhle stoicky klidný muž se rozpláče. V tu chvíli člověk opravdu neví, co má dělat. Po letech jsme si ale s panem režisérem řekli, že to pro něj byla významná a důležitá chvíle. Jakoby se od drastických zážitků v dětství odstřihl.

Chystáte další komnatu? Pokud se to smí – prozraďte…

V tandemu se Simonou Oktábcovou jsem natočil celkem dvacet „třináctek“ – Marii Retkovou, Janu Šulcovou, Yvonne Přenosilovou, Áju Vrzáňovou, Romana Vojtka a mnohé další. Simona točí dál, ale já jsem spolupráci na tomhle cyklu zatím ukončil. Možná, kdyby se našel příběh, do kterého bych měl chuť, opět bych na průvodcovství kývl. Nikdy neříkej nikdy.

Rozhlasové vlnění pro seniory za 25 Kč v Divadle U Hasičů

Ve vašem případě nelze nezmínit se o Toboganu! Sobotní „předpolední hodina“ na vlnách Českého rozhlasu 2 – Praha. Podle čeho si vybíráte hosty? A stalo se vám někdy, že do poslední chvíle se nevědělo, zda a kdo přijde?.....

Představte si, že Tobogan loni vstoupil do své jubilejní dvacáté sezony. Já osobně moderuji Tobogan sedmým rokem. To to letí!

Jednou na čtvrt roku se scházívám s režisérkou Yvonou Žertovou, mou nejbližší toboganovou spolupracovnicí a dáváme dohromady témata na následující soboty. K nim doplňujeme ideální hosty. Stane se ale, že hosté nemají čas, natáčejí, jsou mimo Prahu. Tak zveme jiné hosty a někdy se stane i to, že dané téma přesuneme na jindy. A jestli jsme nevěděli, zda host dorazí? Stává se to (třeba v případě Arnošta Lustiga, který byl na cestě z Brna), ale o to je přímý přenos dobrodružnější.

Mimochodem – loni v listopadu vyšla ke dvacetinám Toboganu rozsáhlá publikace, která mapuje historii tohoto rozhlasového pořadu. Je plná příběhů, historek ze zákulisí, fotografií a je dokonce doplněna CD s tím nejlepším, co se ve vysílání povedlo.

Jak je to vůbec s možností zúčastnit se natáčení Toboganu – tedy přímého přenosu? A jak je to se vstupným, na to se dnes senioři ptají z pochopitelných důvodů dost často…..

No, musím říct - jak kdy. Na podzim můžete klidně přijít v sobotu ráno do Divadla U Hasičů a lístek seženete. Od listopadu do dubna bývá beznadějně vyprodáno, a proto doporučujeme sehnat si lístky v předprodeji. A vstupné? To je stanoveno právě s ohledem na seniory – 25 korun. Tak doufám, že se za námi někdy přijdete podívat!

Všechno nejlepší!

Nemáte vy zrovna dnes narozeniny? Máte, vím to. Tak vše nejlepší!

Ano, mám a děkuji!

Jste ještě poměrně mlád, kde vzal se váš vztah spíše pamětnickým tématům – ať už jde o knihy o herečkách Gollové a Sulanové nebo pamětnických filmových kalendářů apod.?

Tak na tohle vám nedokážu odpovědět. Prostě mě to baví a zajímá. Ale nenechte se mýlit, jak jsem zjistil, čtenáři mých knih či kalendářů jsou převážně z mé generace.

Kdybyste dostal úkol, nebo velmi lukrativní zakázku, která by však znamenala napsat knihu nebo natočit pořad o někom ze současných postav naší kultury – tak do 35 let, po kom byste sáhl a proč?

To je zajímavá nabídka! Myslím, že mezi mými vrstevníky je celá řada zajímavých osobností. Napadá mě několik jmen, ale nechtěl bych nikoho preferovat. Asi bych napsal knihu o úspěšných hercích, zpěvácích, lékařích, sportovcích, podnikatelích – ovšem do 35 let. Aby bylo vidět, že ta mladá, nastupující generace není k ničemu.

Práce moc, tak zatím jenom česky

Mezi vaše aktivity patřil i pořad ČT O češtině. Vysílá se ještě? A mohu se zeptat, co jste měl ve škole z češtiny?

Samozřejmě, že se vysílá, každou sobotu v 18.40 – už sedmým rokem. Loni na jaře vyšla už třetí kniha našeho pořadu, takže už v knihovně vedle sebe hezky vypadají: O češtině, O češtině 2 a O češtině 3. No a jestli čekáte, že jsem z mateřštiny propadal, to vás zklamu – já byl jedničkář. I co se týká češtiny.

Ještě k vašemu televiznímu kalendáři. Ke kterému pořadu máte osobně nejvřelejší vztah, nebo třeba – pamatujete si, který vám v paměti uvízl jako první? U mě to byl loutkový Ferda Mravenec. Píše se mravenec v tomto případě velké M, když jste přes tu češtinu?

V tomhle případě velké M – Ferda Mravenec, ale oproti tomu motýl Emanuel nebo Maková panenka – viz kniha O češtině 3, kapitola „Velká a malá písmena ve jménech pohádkových bytostí.“

…dobře, tak zpátky k onomu pořadu!

Já vyrůstal na Studiu Kamarád, na Magionu, Veze, miloval jsem Arabelu a Létajícího Čestmíra. No, bylo by jich hodně. Právě o nich píši v kalendáři pro TELEVIZNÍ pamětníky. Je tam celkem 120 osobností, herců, zpěváků, moderátorů, sportovců – ale i televizních pořadů, které v roce 2011 slaví kulatiny.

Hodně se teď mluví o retro módě, své místo u diváků má i retro seriál. Z jakého RETRA byste rád udělal IN – a pokud možno navždy – tedy FOREVER?

Určitě bych zavedl do módy noblesu, která tu bývala a už se jaksi vytrácí. To, že dané slovo platilo. To jak se chovali muži k ženám. To, že se některé věci prostě NEDĚLALY…

Tak mě napadlo – retro, in, forever možná tahá češtináře za uši, ale mladí lidé jim rozumí víc než slovům jako zatial, vankúš nebo rozprávka. Nechcete udělat i nějaký pořad o slovenštině? Starší by potěšil, mladší by možná „pozerali“….

Jéje, dejte pokoj. Já mám už takhle práce až nad hlavu!

Cesta je důležitější než cíl

Určitě jste sledovala se zájmem boje v Holmenkollenu (známý lyžařský a skokanský areál v Norsku, pozn. aut.).

Ano, sledovala. Většinu závodů jsem však viděla až ze záznamů, protože se odehrávaly v časech, kdy jsem pracovala. Hodně se čekalo od mužské běžecké reprezentace, naději vypadali i skokané. Ze své zkušenosti mohu říci, že není vůbec jednoduché se prosadit na domácí půdě proti Norům, kteří dokážou maximálně využít domácího prostředí.

Po 43 letech chyběla na světové soutěži ženská štafeta. To je smutný obrázek, který však nevznikl během posledního roku. Výsledky české výpravy bych přesto považovala za velmi solidní. Ať už umístění Lukáše Bauera a dalších běžců i skokanů. Velmi kvalitní 7. místo v závodě sdruženém-jednotlivců zůstalo trochu ve stínu.

Umístění kolem 20. místa je pro některé naše reprezentanty maximum a oni se na něj také pořádně nadřeli.

Vy sama jste v Holmenkollenu také závodila…

Jsem velmi ráda, že jsem v životě dostala příležitost závodit na Holmenkollenu. Poprvé se mi tam podařilo „zajet“ do první desítky, poprvé jsem se zde dostala na stupně vítězů, poprvé jsem zvítězila v závodě SP. Navíc to byl rok před MS, kdy se koná tzv.“pruba“ a všechny země vyslaly do Norska početné týmy, včetně svých nejlepších závodnic. Vyhlášení probíhalo na hlavním náměstí v Oslo, zaplněném diváky. Poctou pro vítěze na Holmenkollenu je také bezprostřední gratulace od krále…

Tratě na Holmenkollenu jsou zčásti otočené ke slunci a není jednoduché správně namazat. V roce 1979 byla teplota při závodě +24 C, sníh vlhnul každou minutou. Tehdy jsme do poslední chvíle zkoušeli mazání. Nakonec jsme závodili na nejkurióznější kombinaci, kterou jsem kdy na stoupání použila. Žlutý vosk, překrytý parafínem. Vyplatila se, byla jsem těsně druhá, za tehdy neporazitelnou Raisou Smetaninovou.

I komentátor se nadře

Na MS komentovala televizní přenosy Kateřina Neumannová. Pro vás tato práce také není cizí.

Velmi ráda vzpomínám na svou televizní praxi. Musím podotknout, že doma z křesla vypadá práce komentátora mnohem jednodušší.
Díky spolukomentování jsem byla na OH 1994 v Lillehammeru a poznala, jak člověk musí být soustředěn, musí se rychle orientovat v informacích, neměl by se ale ukvapit v komentáři, musí správně používat jazyk, vyslovovat zřetelně a zároveň srozumitelně i pro diváka-laika.

Jak teď závody v televizi prožíváte?

Pokud se dívám, pořád se cítím být tak trochu odborník. Sleduji techniku a celkový projev, který mnoho napoví o budoucím výsledku. Pokud se rodí úspěch našich lyžařů, fandíme i nahlas. Sousedé jsou tolerantní, i oni občas tak reagují.

Žádný zlatý důl

Každý sport se posouvá stále dál. Běh na lyžích není výjimkou.

Opravdu se mnohé změnilo, vylepšilo. Ale já už nejsem úplně v obraze, co všechno je jinak. Nové materiály, počty lyží, z kterých se vybírá, úchopy holí, jejich tvar, nové vosky, urychlovače, početné servisní týmy….

Nabízí se také porovnání v přípravě.

Ani tady nemám dostatek informací. Já sama mohu potvrdit, že bez mnohaleté dřiny to nešlo dřív a nejde to ani teď.
Protože nevím, jak dnešní trénink vypadá, nemohu posoudit, jestli mají rezervu a jakou. Pořád je to ale o dobrém vytrvalostním základu, dynamické síle, technice…Kromě těla, je však také nutné „trénovat“ hlavu. Kdo se nenaučí připravit na závod psychicky, může mít natrénováno kolik chce a stejně nevyhraje.

Co peníze?

Individuální sportovec musí být v nejužší světové špičce, abychom se mohli bavit o slušném finančním zabezpečení. Takových je však velmi málo a značnou část prostředků opět vkládají do své přípravy.
Neznám nikoho, kdo by byl díky úspěchům v individuálním sportu finančně zabezpečen na celý život.

Učitelka tělocviku

Jste sportovní rodina? S manželem určitě! Jen dodám, že váš muž Zděnek Pecka je bývalý vynikající veslař a později trenér. Jak daleko padlo u vás jablko od stromu?

Děti jsme odmalička vedli ke všem druhům sportu, které v našem městě byly dostupné. Chtěli jsme jim dát možnost, aby si časem vybraly. Starší dcera se rozhodla pro atletiku-dlouhé tratě, u které zůstala dodnes, přestože je již v posledním ročníku medicíny.
Mladší dcera byla úspěšná v plavání, dnes hraje především volejbal.

Předpokládám, že lyžovat jste nezapomněla.

Pokud mi to čas a sněhové podmínky dovolí, ráda se na lyžích svezu. Je to pro mě nejlepší způsob odpočinku. Občas si jdu zaběhat, občas se svezu na kole. Jako učitelka tělocviku přijdu i k dalším sportům, jako je gymnastika a míčové hry.

Ve sportu platí pravidla!

Pracujete v Českém olympijském výboru, navíc také v klubu Fair Play. Bohužel fér jednání na sportovištích stále více ustupuje.

Nemyslím, že je to jen prostor sportovišť. Chybí nám úcta k lidem, kteří něco dokázali, úcta k tradicím, chybí nám sebekázeň. Většina národa čte a sleduje média, která přinášejí bulvární zprávy. Ve sportu platí pravidla a mám pocit, že jsou obecně dodržována více, než v běžném životě zákony a nařízení.

Prostředí ve společnosti sportu v poslední době nepřeje. Stát sport nezajímá. Krutá realita, ne?

Sport je stále fenoménem, který dokáže být dobrým vychovatelem. Naučí vás zvládat emoce, učí vás týmové spolupráci, nutí vás překonávat překážky.
Ale také vyžaduje jistou dávku snahy a trpělivosti. Systém financování sportu
v našem státě je zatím velmi podhodnocen. V minulosti tu byl systém, který jsme šmahem zrušili. Současná situace není zatím dořešena, ale já pevně věřím, že se podaří co nejdříve přivést v život model, který nastartuje systém nový.

Jen několik málo okamžiků

Je pro vás sport droga?

Myslím, že slovo droga není v mém případě to pravé. Sport mi umožnil poznat svět, poznat řadu zajímavých lidí a především sama sebe. Především v individuálním měřitelném sportu velmi rychle vyjde najevo, kdo je dobrý a kdo průměrný.
V poslední době jsem se přesvědčila, že dobrá fyzická kondice také velmi výrazně pomáhá při rekonvalescenci.

Sport je dřina vykoupená v cíli pocitem „vítěz bere vše“. Není moc sportovců, kteří vědí, o čem je řeč.

Vítězství a pocit úspěchu je otázka několika málo okamžiků. Mnohem trvanlivější je hodnota, která vám zbude na celý život. Pocit, že jsem něco dokázala, že jsem se musela překonat a námaha mě posunula o stupeň výš…

Cesta je mnohem důležitější, než cíl.

Květoslava Pecková, roz. Jeriová, - naše běžkyně na lyžích, narozena 10.10.1956 a její úspěchy:
- 9x mistryně ČSSR v běhu na lyžích na 5, 10 a 20 km
- Olympijské hry 1980 - Lake Placid 5 km – 3. místo
- Olympijské hry 1984 – Sarajevo 5 km – 3. místo, 4x5 km 2. místo
- MS Oslo 1982 – 10 km – 3. místo
- SP 1980 – 1983 – 3. místo

Jak se bránit útokům na seniory

Vzhledem k ubývajícím fyzickým silám a často i snižující se psychické kondici se starší občané, zvláště po sedmdesátce, stávají stále častěji oběťmi zločinu – podvodů, krádeží i loupeží.

Přijdou tak nezřídka o své úspory, ale hlavně jim psychické a fyzické trauma může doživotně podlomit zdraví. Deprese, noční můry, nespavost – to jsou jen některé z průvodních jevů, které jsou důsledkem zločinů na seniorech.

Prevence jako hlavní zbraň

Senioři by si měli být vědomi, že jsou – podobně jako děti – nejsnadnějšími cíli násilníků a nejrůznějších podvodníků. Nejde jen o fyzickou slabost, ale také o zvýšenou důvěřivost a touhu po komunikaci, která se projevuje zejména tam, kde senior zůstane sám.

Právě pocit osamělosti vede mnohé seniory k účasti na nejrůznějších „výhodných výletech“, pořádaných často podvodnými firmami s jediným cílem: manipulací až brutálním psychickým nátlakem donutit účastníky akce (ať už jde o zájezd na nějaký hrad či zámek, nebo do lázeňského města), aby si zakoupili nepřiměřeně předražený výrobek. Nádobím počínaje a dekami konče. A to bez dodatečné možnosti vrácení nefunkčního zboží či jeho reklamace.

Počítejte tedy už předem s tím, že na vás podobný nátlak na koupi bude učiněn. Nejste-li si jisti, zda mu odoláte, raději na podobné nákupní zájezdy maskované coby výhodné výlety vůbec nejezděte.

Pozor na podvodníky!

Ještě horší formy zneužití důvěřivosti seniorů využívají nejrůznější podvodníci, kteří se pod stále rafinovanějšími záminkami snaží proniknout do jejich domovů a tam je okrást. Nezřídka se prosté okradení může zvrátit v násilnou loupež, při níž je senior zraněn a dokonce i usmrcen.

Nedávno policisté na severu Moravy vyšetřovali dva případy přepadení a okradení osmdesátiletých seniorů v jejich rodinných domcích trojicí žen. Oba oloupení staří muži udělali stejnou chybu – nechali během dne vstupní dveře u svých domků otevřené, a toho lupičky hbitě využily.

Další senioři se stali oběťmi jiného zlodějského gangu. Jeho členové si vytipovali v telefonním seznamu na základě archaických jmen své budoucí oběti. Zavolali jim smyšlenou legendou, že jejich vnuk (vnučka) potřebuje půjčit okamžitě peníze na auto a oni by jim peníze měli přivézt.

Pokud zmatení senioři souhlasili (aniž by je napadlo si skutečnost v tom chvatu u případného vnuka ověřit), gang peníze od starých lidí převzal a samozřejmě s nimi zmizel.

Falešní plynaři a vymyšlené nehody

Policisté by mohli vyprávět o desítkách dalších triků a záminek, pod nimiž se podvodníci a zloději vloudí do domácností důvěřivých osamělých seniorů.

Od toho, že se vydávají za elektrikáře, plynaře, sociální pracovníky, úředníky obecních úřadů, přes smyšlené legendy o pošťácích doručujících na dobírku údajně objednaný balíček (ve kterém jsou obvykle staré noviny), až po dramatické historky o tom, jak měli i s malými dětmi autonehodu a potřebují peníze na cestu domů.

Ve všech případech, kdy jsou senioři sami doma, by se měli držet bez výjimky těchto zásad:
1. Nikdy neotevírat nikomu neznámému, a to pod žádnou záminkou!
2. Vždy mít na dveřích zastrčený bezpečnostní řetízek, aby si mohli ověřit, že za dveřmi je opravdu ten, za kterého se vydává.
3. Vždy mít na očích telefonní číslo důvěryhodného souseda či známých (příbuzných) z blízkého okolí, kterým byste mohli zavolat v případě potřeby pomoci či rady. Volat ovšem předem, poté, co pustíte podvodníky do bytu, už je pozdě!
4. V rodinných domcích zamykat vstupní dveře i přes den, když jste doma, a i tehdy, opustíte-li dům na krátký čas (pro dříví, na zahradu atd.). I této chvilky může zloděj využít k vniknutí do domu.
5. Doma uchovávejte v hotovosti jen minimální částku peněz na běžný provoz domácnosti.
6. Napište si na viditelné místo potřebná telefonní čísla, která byste v rozrušení mohli zapomenout:

POLICIE ČR (158)

ZÁCHRANÁ SLUŽBA (155)

NONSTOP SENIOR LINKA (800 157 157)
NONSTOP LINKA BÍLÉHO KRUHU BEZPEČÍ (257 317 110)

S penězi opatrně!

Další nebezpečí číhá na seniory na ulici, a to zejména tehdy, mají-li u sebe větší obnos peněz. Lupič si je totiž může vytipovat na poště, v bance nebo u bankomatu, kde si vybírají peníze, a sledovat je až na příhodné opuštěné místo či dokonce až do domu, kde je přepadne ve chvíli, kdy otevřou domovní dveře.

Rady odborníků zní:
1. Jdete-li si vybrat větší obnos peněz, poproste některého z vašich přátel či členů rodiny, ať vás doprovodí.

2. Pokud to není možné, buďte obezřetní. Máte-li podezření, že vás někdo sleduje, nechoďte sami osamělými ulicemi. Počkejte, až se objeví jiní chodci a pokud možno u domu zazvoňte na některého ze sousedů, aby vám přišel otevřít.

3. V případě, že se lupič chce zmocnit vašich peněz, ať už je máte v kabelce, či v peněžence, vydejte mu je dobrovolně! Zdraví a život je vždy cennější.

Zkuste někdy text podpořit poslechem

Prozradíte mi, co máte teď rozečteno?

Prozradím vám, že mě zajímá tolik knih, až jsem jich rozečetla několik najednou. Navíc mimo jiné často moderuji křty knížek, takže příliv literatury je značný, komínky rostou. Součastný úkol je tedy jasný: koncentrovaný postup od knihy ke knize.

A co sama něco napsat?

To je moje profese. Vystudovala jsem žurnalistiku - televizní specializaci - a potom i masovou komunikaci. Pracovala jsem v médiích na mnoha různých pozicích: od redaktora, scénáristy, dramaturga přes moderátora až po vedoucího projektů. Zároveň jsem se věnovala i public relations a mediální komunikaci. A vždycky pro mě byla práce s textem velmi důležitá. Nikdy jsem ani nemoderovala nic, co bych si nenapsala sama.

V současnosti píšu např. pro webové stránky deprese.com. Jsou určené pro lidi, které sužuje hluboký smutek, přílišná úzkost, deprese či další psychické problémy a z nějakého důvodu zatím nechtějí jít k doktorovi. Na tomto webu je jim k dispozici anonymní poradna.

Takových znám hodně…

Považuji tyhle stránky za ohromně přínosné. Za šanci pro lidi, kterým je psychicky tak zle, že si třeba nejsou schopni ani zavázat tkaničky a dojít pro pomoc. Anebo k tomu nemají odvahu. Tady jim v on-line poradně mohou lékaři vysvětlit, co v dané situaci dělat, čeho se vyvarovat, jak probíhá terapie apod.

I vy jim to říkáte?

Ne. Já připravuji rozhovory s odborníky na dané téma. A občas také s osobnostmi z jiných oborů, např. s umělci, kteří v životě prošli nějakou zkouškou tohoto typu. Aby ti, kteří se s psychickými problémy právě potýkají, věděli, jakým způsobem je lze zvládnout.

Témat je ovšem spousta: v poslední době jsem připravovala rozhovor o Touretteově syndromu (neuropsychologická porucha, která se projevuje motorickými a vokálními tiky, které způsobují nekontrolovatelné stahy svalů dýchacího ústrojí, pozn. red.), o depresi jako doprovodném onemocnění u tělesných chorob nebo s paní profesorkou Illnerovou o nespavosti apod.

Doufám, že se neurazíte, když se vám přiznám, že bych od bývalé moderátorky Snídaně s Novou, moderátorky pohodových setkání nad knihou a vystudované novinářky, nečekala takhle těžká témata. Nedávám slovo těžká ani do uvozovek, vím, jak těžké mohou být vámi zmíněné stavy u lidí – a skutečně ze všech kruhů společenských i pracovních. Dá se říct, zda jste víc novinářka než moderátorka?

Dá se říct, že jsem osoba přehnaně zodpovědná. „Přepečlivělá“. Z toho plyne, že než by byl scénář někým interpretován úplně jinak, než jsem ho napsala, jdu eventuelně před kameru raději sama. Že bych hořela touhou být vidět, to tedy ne. Ovšem někdy je to lepší, než neviděna doutnat zoufalstvím, že jsem uvedena jako autor, a přitom s vyzněním nesouhlasím.

Já ale nemám potřebu rozdělovat svou práci podle profese. Hodnotím ji podle svých vnitřních měřítek na „Smysluplnou“ – „Živobytí“ – „Ani pro peníze“.

Psaní pro stránky deprese.com je jistě smysluplné – ale rozhodně ne jednoduché, ne?

To se přece nevylučuje. Na rozhovory se připravuji, ať se týkají medicíny nebo třeba kultury. Ano, tohle je pro mě smysluplná práce. U nás ještě pořád panuje názor, že jít k psychologovi nebo psychiatrovi je ostuda, že člověk má své duševní problémy zvládnout sám. Je důležité vědět, že pokud se jedná o depresi, nikdo to nezvládne sám. Jde o nemoc, která vyžaduje odbornou pomoc. Nedá se ani rozchodit, ani rozehnat tím, že třeba půjdete na hezký film do kina.

Nečekala jsem, že naše povídání sklouzne do až tak vážného tónu. Připadáte mi cílevědomá, pracovitá – nechtěla byste se vrhnout na další studium – třeba i v tomto oboru?

Chtěla bych se vrhnout na další studium. V mnoha oborech! Málokterý by přede mnou unikl. Ušetřila bych možná jedině matematicko-fyzikální fakultu.

Určitě jste minimálně od rodičů slyšela různá životní moudra. Všem nám to jde v určitém věku na nervy. Hlavně v mládí – a vy ještě mladá jste. I proto jsem ráda, že si povídáme. Stránky iSenior.cz čtou i mladí lidé.

Mě jaksi potřeba revolty mládí vůči stáří nezasáhla. Od mala jsem si ráda povídala se staršími lidmi a poslouchala jejich příběhy. Ta životní moudra, jak říkáte, jsou přece studnice zkušeností. Můžete hodně načíst, ale jak známo, vždycky je dobré text podpořit poslechem!

Do Španělska s výhodami pro seniory

Program Europe Senior Tourism patří do připravované akce Calypso organizované EU, jejímž cílem je podpořit cestovní ruch ve všech členských státech Evropské unie.

Pro koho je program Turismo Senior Europa?

Nabídka programu, který má mimo jiné podpořit turistiku v mezisezóně, zvýšit zaměstnanost v tomto oboru a také přispět k aktivnímu stáří populace, je určena evropským občanům starším 55 let, kteří trvale žijí v některé z vybraných zemí EU, kam mimo jiné byly zařazeny také Česká republika a Slovensko.
Přitom senioři mohou mít jako doprovod osobu, která se zájezdu účastní za stejných podmínek, i když nebude splňovat věkovou hranici od 55 let.

Pestrá nabídka – ještě je do dubna čas!

V současné době probíhá II. ročník programu, který zahrnuje termíny od 1. října 2010 do 30. dubna 2011 a nabízí celkově 96 000 (v rámci I.ročníku navštívilo Španělsko asi 45 000 turistů z různých zemí Evropy, z České republiky 396). V právě probíhajícím druhém ročníku se očekává celková účast kolem 3000 turistů z ČR.

Nabízené turnusy zahrnují pobyty na 8 dní (7 nocí), 10 dní (9 nocí), 15 dní (14 nocí) a 29 dní (28 nocí). V tomto druhém ročníku si mohou zájemci vybírat z těchto destinací:
Baleárské ostrovy (Mallorca, Menorca, Ibiza) a Andalusie (Costa del Sol, Costa de la Luz, Granada, Almería - podrobnosti na www.europeseniortourism.eu)

Co a za kolik?

Zájezdy zahrnují leteckou dopravu tam i zpět, transfer z letiště do hotelu a z hotelu na letiště při odletu, ubytování ve 4 hvězdičkových hotelech, plnou penzi včetně nápojů (voda, víno), každodenní animační program, dva výlety v dané oblasti a cestovní pojištění.

Občané s trvalým pobytem v Polsku, České republice, Slovensku a Maďarsku dostanou příspěvek ve výši 150 Eur.

Konečná cena základního balíčku včetně příspěvku je 387 Eur.

Pověření koordinovat tento program a zájezdy získala španělská cestovní kancelář Travel Senior, v České republice prodává zájezdy Europe Senior Tourism CK Quality Tours, která získala výhradní zastoupení. (www.qualitytours.cz).

Bližší informace na e-mailu info@qualitytours.cz.

Se stovkou za volantem? Žádný problém!

„Vím, že se mi může ledacos přihodit, i když už jezdím takovou dobu. V mém věku už člověk přece jen reaguje pomaleji. Ale já mám vyježděných pár cestiček po městě a nikam dál už nejedu,“ hájí svou zálibu v řízení Verna.

Do vzdálenějšího Cedaru nebo Waterloo, jak bývala zvyklá ještě před patnácti lety jezdit, se rozhodně už nepouští. Prý by už byla unavená.

Bez léků a stále fit

Unaveně však tato usměvavá paní za volantem vínového Pontiaku Sunbird LE rozhodně nepůsobí. Klouby jí prý pořád poslouchají a jediné, co ji trápí je trochu slabší sluch. Léky však žádné nebere.

Neduhy zahání preventivně den co den koktejlem namíchaným z jablkového octa a lžíce medu. „Farmaceutický průmysl rozhodně nepodporuju,“ rázně dodává Verna. Vzhledem k faktu, že podle oficiálních statistik padesát procent všech Američanů léky užívá a reklamy je tvrdým způsobem divákům vnucují každý den, je její skalní přesvědčení nepodlehnout opravdovou raritou. Jediné, co Verna Truaxová k jízdě potřebuje navíc, jsou brýle na dálku a dvě zpětná zrcátka.

Bláznivé a nezodpovědné mládí

Verniných řidičských dovedností využívá i její kamarádka, která se ráda nechá odvézt na kontrolu k lékaři. To se pak obě starší dámy pohoršují nad tím, jak ti mladí při jízdě kouří, jedí nebo telefonují.

„Mobily jsou ten nejbláznivější vynález na světě. Zákazy telefonování při jízdě samozřejmě nikdo z těch mladých nerespektuje. Takových řidičů se strašně bojím,“ lamentuje Verna.

Automobil, elixír mládí

N otázku, jak dlouho hodlá Verna ještě usedat za volant, odpovídá s úsměvem. „Naposled, když jsem byla na pravidelné řidičské prohlídce, mě doktor ujišťoval, že jsem naprosto v pořádku. Takže nemám proč přestávat,“dodává nejstarší americká a zřejmě i světová řidičská rarita.

Stejného názoru je i její syn Don Truax. „Máma se řízení stejně jako našeho domu v Railroad Avenue, který spolu s tátou postavili, dobrovolně nikdy nevzdá. Jsou to její dvě radosti,“ dodává Vernin syn a zároveň tak potvrzuje, že volant a čtyři kola nevedou, jak se často zdůrazňuje, pouze k lenosti. Jak vidno, mohou být naopak i elixírem, který z paní Truaxové děla tak trochu nesmrtelnou Elinu Makropulos.

Senioři milují Meryl Streepovou a české filmy

Zeptali jsme se, jaké má po těch letech ředitelování kina Bedřich Němec zkušenosti s programy pro seniory. Zajímalo nás i to, co v této oblasti oblíbené kino se stoletou tradicí, které se nachází v samém centru Prahy, chystá do budoucnosti.

Pane řediteli, existuje nějaká speciální dramaturgie pro seniorská představení?

Hrajeme tradičně v pondělí a pátek, většinou od 14,00 hodin. Když máme větší nabídku filmů, o které je zájem, přidáme představení třeba i na středu. Snažíme se kopírovat premiéry, aby měli senioři možnost vidět aktuální novinky.

Zpočátku, když jsme se seniorskými představeními začínali, jsme měli trochu problém s některými distributory. Nechtěli na toto programování přistoupit s tím, že za poloviční vstupné nám zapůjčí filmy pro seniorské projekce až po třech měsících od premiéry.

Nyní už se to změnilo, protože se ukázalo to, co jsem věděl už dávno. A sice, že ti senioři, kteří chodí k nám do Lucerny, by stejně za plné vstupné – až na výjimky – na běžné představení do kina nešli. My máme 450 míst, spousta představení se zcela zaplní a některá musíme i přidávat, jako třeba nedávno Hřebejkovu Nevinnost.

Animovaný film nejen pro děti

O jaké filmy je největší zájem?

Určitě o české. Třeba Ženy v pokušení měly velký úspěch. Ale také o filmy, o kterých se hodně mluví a píše v tisku. Aktivních seniorů, kteří se zajímají o dění kolem sebe, stále přibývá. To se odráží i v zájmu o různé oceněné a hojně diskutované filmy. Ze strany seniorských klubů byl třeba zájem o Avatar, který jsme v běžném programu zařazený neměli. Když jsme jej pak, po častém naléhání a dotazech, do programu pro seniory zařadili, některým divákům se zase až tak nelíbil. Nebyl to jejich šálek čaje, byli však spokojeni, že viděli snímek, o kterém se tolik diskutovalo.

Fenomenálně úspěšné byly filmy o legendách – Královna, Coco Chanel a Edith Piaf, která se navíc tady v Lucerně točila. Spolehlivým lákadlem je pro generaci starších diváků Meryl Streepová. Obrovský zájem byl nejen o muzikál Mamma Mia!, ale o všechny filmy,ve kterých Meryl Streepová hraje, bez ohledu na žánr. Kdyby Streepová hrála masovou vražedkyni, stejně by ji milovali.

Kupodivu se nám přes všechnu snahu zatím nepodařilo přesvědčit seniory, aby se ve větší míře přišli podívat na animované filmy. Ať jsou sebelepší a určené dospělému publiku, jako například skvělý australský snímek Mary a Max. Ten předsudek, že animovaný film patří dětem, je v nich totiž obrovsky zakořeněný. A je to škoda, zrovna u Mary a Maxe - těch pár seniorů, kteří se na něj přišli podívat, bylo bezmezně nadšených!

Teď doufám, že se to trochu zlepší, protože budeme seniorům dávat ke vstupence poukázku, na niž mohou jít se slevou do kina s vnoučetem. Tak by se přilákalo i nejmladší publikum, které si potřebujeme vychovávat.

Proč jsou vyhrazena seniorům pouze odpolední představení?

Já jsme se několikrát pokoušel ten čas přesunout. Ať už proto, že jsme měli v kině nějakou akci, nebo jsem potřeboval technickou údržbu. Zkoušel jsem nasadit film třeba od 16,00 nebo 17, 00, ale to už je pro většinu starších lidí pozdě. Zvláště v zimě. Mají strach vracet se domů za tmy.

Světový unikát v promítání

Myslíte, že ve velkém zájmu o představení pro seniory nehraje roli jen cena, ale i Lucerna coby tradiční kino a nechuť seniorů k odosobněným, obřím multikinům?

Myslím, že určitě. Speciálně Lucerna patří už ke kulturní historii Prahy. Nepřetržitě promítáme sto druhým rokem, což je vlastně unikát, napříč Evropou a světem. A to, že se nám podařilo přilákat publikum, které vlastně do žádného jiného kina nechodí, je také proto, že ho navštěvují desítky let a jsou tu zvyklí.
Musíme je ale samozřejmě také motivovat, pořádáme pro ně různé akce .

Jaké například?

Jedna velmi úspěšná se jmenovala Sedm lucerniček. Za každou vstupenku dostávali diváci na voucher (certifikát, který má určitou peněžní hodnotu) malou lucerničku, a když jich nasbírali sedm, získali vstupenku zdarma. Z devadesáti procent se této akce zúčastnili právě senioři.

Další úspěšná, a diváky - seniory hojně využívaná, akce je ta, že na každé vstupence do našeho kina máme kupón se slevou 20 % na občerstvení v naší kavárně.

Jak se vám daří informovat seniory o programu a akcích?

Úzce spolupracujeme s Městskými divadly pražskými. Jsme tady v pasáži blízko Václavského náměstí vlastně blízko sebe – Lucerna, Rokoko, ABC – vzájemně si v našich tištěných programech vyměňujeme nabídku. MDP též organizují představení pro seniory. A to nám strašně pomáhá. Skvěle spolupracujeme také s téměř všemi seniorskými kluby z celé Prahy i blízkého okolí.

Možnost mít své „křeslo“

Jsou promítání pro seniory kromě zlevněných vstupenek v něčem jiná, než běžné projekce?

Museli jsme přizpůsobit předprodej, o který už v multiplexech ani ve většině jiných kin na běžná představení vlastně není moc zájem. Rozhodnete se jít do kina, přijdete k pokladně, koupíte si lístek a jdete na představení.

Jenže senioři to takhle většinou nechtějí. Potřebují mít naplánovaný čas, chtějí si i čtrnáct dní, tři týdny dopředu koupit lístky. Takže se snažím, abychom měli v počítači představení i my nejméně na tři týdny dopředu. Včera třeba tady byli diváci na Habermannově mlýně, který byl skoro vyprodán, a kupovali vstupenky na Odcházení, na Královu řeč, Černou labuť – na všechno. Máme strašně moc stálých diváků, kteří perfektně vědí, jak to tady chodí.

Zajímavé je, že na představení pro seniory nemůžeme absolutně prodávat neadresné vstupenky, jak je to časté v multiplexech. Oni totiž chtějí mít zajištěné to své sedadlo v řadě, na kterou jsou zvyklí. I proto existuje ten předprodej. Aby zkrátka senioři měli možnost sehnat přesně ty vstupenky, které si představují.

Od března s vnoučaty levněji

Nedávno jste instalovali v kině nejmodernější technologii 3D. Diváci tedy budou mít šanci vybrané filmy vidět s pomocí speciálních brýlí trojrozměrně. Co říkají senioři této novotě?

Investice to byla vysoká. Vlastně největší za posledních dvacet let. Ale šla ruku v ruce s kompletní digitalizací kina, která byla stejně nevyhnutelná, a tak pořízení "třidéčka" byl vlastně takový bonus.

Spousta lidí nás, coby tradiční kino, od tohoto kroku zrazovala, že nebudeme mít tolik filmů ve 3D kvalitě, aby se investice vyplatila. Já však říkám, že nikdo neví, jak rychle doba pokročí.

Nicméně k vaší otázce. Ve 3D jsme odpromítali v rámci představení pro seniory zatím pouze české Fimfárum 3. Museli jsme starším divákům vysvětlit, jak se používají ty speciální brýle. Ale myslím, že se jim to hrozně líbilo jako moderní zážitek. Něco, co ještě neviděli.

Velký zájem předpokládám letos v červnu o český muzikál V peřině. Je také ve 3D a díky herecké účasti Lucie Bílé a Elišky Balzerové zřejmě definitivně prolomí počáteční nedůvěru v řadách zralejších diváků ke snímkům natočeným v této moderní technologii.

Určitě zamýšlíme 3D technologii maximálně zúročit tím, že opět po sedmi letech zavádíme od března víkendová rodinná představení pro rodiče či prarodiče s dětmi. Tato představení obsadíme povětšinou právě těmi nejlepšími rodinnými 3D snímky.

Promítat budeme v sobotu, v neděli a o svátcích kolem druhé hodiny odpolední. Vynasnažíme se mít i příznivější cenu vstupenek, než v multikinech.

Novinkou bude výhodná rodinná vstupenka pro dva dospělé a dvě děti v ceně tří lístků.

Pavlín Jirků: Zůstal jsem takový, jaký jsem

V popředí zájmu fotbalových nadšenců jsou pochopitelně hráčské hvězdy. Kromě nich však pobíhají po hřišti ještě muži v úplně odlišných dresech. Muži v černém, bez kterých by to jednoduše nefungovalo. Právem jim patří označení – páni hřiště. Rozhodčí, arbitr, muž s píšťalkou - jak chcete. Jak by měl jeho vypadat ideál?

Na hřišti musí působit lehce, suverénně, splynout s hrou. Řekl bych hlavně nenápadně… Ovšem stejně jako hráči, tak i rozhodčí mají nárok na chyby. Na normální, lidsky špatný den. Když přijde, stačí jeden hvizd, či pohyb ruky zmíněného „pána“ a vše může být jinak. Snad právě tady jsou kořeny mnohdy nekompromisního výroku: Chyby se rozhodčím jen tak neodpouštějí.

Život na zeleném pažitu s píšťalkou prožil také legendární „PAŠA“ - Pavlín Jirků. Pískal ve své době svérázně, až nepřehlédnutelně.

Začněme vaší ozdobou - pašovským knírem. Od kdy ho nosíte?

Po vojně mi začaly ubývat vlasy. Tak jsem začal nosit knír, který mě svým způsobem charakterizoval.

A víte, co mám na mysli tím svérázným přístupem ve vaší práci?

Můj styl řízení utkání a samotná gesta byla vždy velice nápadná. Takový jsem prostě i v normálním životě.

Zastávám názor, že dobrý rozhodčí může být jen ten, který hrál fotbal. Souhlasíte?

Ano. Sám jsem začal pískat až na konci aktivní fotbalové kariéry, v osmadvaceti letech. Podle mě, má rozhodčí-bývalý hráč daleko větší cit a pochopení pro hráče při řízení utkání.

Kde jste jako hráč působil?

Kromě dvou let ve VTJ Čáslav (krajský přebor) jsem působil pouze v Auto Škodě Mladá Boleslav na úrovni krajských soutěží.

Jak začíná kariéra fotbalového rozhodčího?

Ta moje začala tím, že jsem pracoval v automobilce v Mladé Boleslavi společně na dílně s mnoha aktivními hráči i rozhodčími. Těch druhých bylo asi osm. Působili na úrovni krajských, ale i okresních fotbalových soutěžích.
S jedním z nich jsem se vsadil o lahvičku rumu, že za pět let budu pískat tu samou soutěž co on, což byl v té době krajský přebor. Jeho jméno bylo Václav Fortner. V té době byl na okrese Mladá Boleslav naším nejvýše pískajícím rozhodčím.

Prozradíte, kdy jste pochopil, že píšťalka je vaše parketa?

Až po takových čtyřech letech aktivní kariéry rozhodčího. Ze začátku jsem skutečně tuto funkci bral jen na lehkou váhu. Během této doby jsem se dostal do krajského přeboru a tato funkce začala skutečně velmi bavit.

Postup mezi „elitu“ vypadá u rozhodčího jak?

Pokud jde o mě, tak zde je aspoň pár základních údajů, vyprávění by bylo dost dlouhé:
V roce 1982 jsem udělal zkoušky, v této době III.třídy. Rok jsem pískal mládež, rok 3. třídu dospělých. V 1994 roce jsem udělal II. třídu a pískal jsem A třídu. V roce 1986 jsem si udělal I. třídu, postoupil jsem do divize. Po roce do 2. Národní ligy. Opět po roce do 1.Národní fotbalové ligy a v roce 1999 jako perspektivní rozhodčí jsem chodil na lajnu do 2. a 1. celostátní Československé ligy.

Vzpomenete si na váš první prvoligový zápas?

Jako pomezní rozhodčí (dnes jako asistent) utkání Union Cheb-Baník Ostrava. A jako hlavní rozhodčí Zbrojovka Brno-Hradec Králové. V utkání jsem vyloučil Richarda Jukla, nynějšího přestavitele FK Hradec Králové Richarda Jukla.

Fotbalisté se pyšní nej gólem, nej zápasem. Určitě je to stejné i u rozhodčích.

Nejlepší můj zápas před 62 tisíci diváky bylo utkání o 3. místo na světové univerziádě ve Fukuoce v Japonsku v roce 1995 mezi mužstvy Brazílie a Japonska.

A jak vzpomínáte na svou derniéru?

Samozřejmě jsem nevěděl, že to je můj poslední zápas. Věkem jsem mohl ještě rok a půl řídit první ligu. Vzpomínám na něj velmi dobře jako na všechny zápasy, diváky, fotbalisty a další lidi kolem tohoto krásného sportu. Bylo to utkání mezi Synot Uherské Hradiště – Zbrojovka Brno.

Také rozhodčí je jen člověk. Co rodina a váš obrovský koníček – fotbal?

Mám 2 dcery, velice tolerantní manželku velice, s níž žiji už přes 30 let., víkendy trávím na hřištích. Věříte, že jsem nestihl jsem ani jeden maturitní ples svých dcer? Na rovinu říkám, že tento náročný „ koníček“ je možno provozovat jen s maximální podporou rodiny.

Jak moc se finančně vyplácelo týden co týden vyběhnout na trávník?

V nižších soutěžích to bylo skutečně jen z lásky. Ve vyšších soutěžích, tedy v I. a II. lize jsem začínal na částce 3000 korun.
V roce 2000 byla částka pro hlavního rozhodčího 15000Kč, což bylo velmi dobré ohodnocení, když průměrná mzda mohla být tak kolem 10000Kč.“

Stýská se Vám po popularitě?

Nerad bych se nějak vytahoval, ale vzhledem k mému řízení utkání, jsem byl skutečně dosti výraznou osobou mezi rozhodčími, ani dnes moje popularita není menší.

Není to rozhodně žádné chvástání, ale i po deseti letech od ukončení kariéry, pokud se objevím na zápase, mám radost. Většina diváků, funkcionářů, hráčů jsou mými kamarády. Zůstal jsem takový jaký jsem.

Co vy a fotbal dnes?

V současné době se ve fotbale nepohybuji. Navštěvuji pouze utkání, která chci sám vidět, ať je to pralesní liga či liga mistrů.

Doba se změnila, vadí vám něco na dnešním prostředí kolem fotbalu?

Vzhledem k tomu, že se aktivně nepohybuji ve fotbalovém prostředí, těžko se mi na tuto otázku odpovídá.

Přesto nesouhlasím s tím, že za nás vše bylo lepší. Taková je doba, fotbal jde stále dopředu. I technika, která je proti rozhodčím. Tím myslím televizní utkání např. počet kamer na utkání. To klade daleko vyšší nároky na řízení zápasu.

Stále máte energii na rozdávání. Kde dobíjíte baterky?

Šest let se aktivně věnuji sportu, který nemá s fotbalem nic společného. Je to bowling. Hraju ho pravidelně. Mimo jiné hraju i 1. bowlingovou ligu za mužstvo BC Varnsdorf. Také se snažím hrát tenis. Minimálně tak jednou až dvakrát týdně.

A co se týče funkce rozhodčího, jsem aktivním členem klubu Amfory Praha. Buď jako hráč, nebo jako rozhodčí.

A pokud jde o věk? Letos mi bude 55 let. S vráskami si vrásky nedělám.

Moje babička je ideální!

Dovedla byste si vybavit vaši nejhezčí vzpomínku na babičku?
Jéééé, na obě babičky obě moc ráda! A hrozně mě mrzí, že je už nemám, protože to jsou důležité ženy v životě. Moc jsem se od nich naučila.

Opravdu strašně ráda vzpomínám na prázdniny s babičkou na Vysočině. Byly to nejkrásnější prázdniny v životě, nádherné dětství. Chodily jsme se spolu koupat k rybníku, hrála jsem s ní s ní karty, koukaly jsme na filmy a seriály, jako děti jsme jí hrály představení. Ona nám zpívala nám písničky, učila nás i šít a vyšívat. A občas nás nechala dělat vylomeniny. Nádhera!

Jaké rady vám nejčastěji dávala?

Bylo jich víc. Ale pamatuju si, že mi často říkala, když jsem nechtěla cvičit na klavír: Verunko, hraj, hudba lidi spojuje a dělá jim radost. Měla moc ráda, když jsme jí já i ostatní děti hrály na klavír a zpívaly. Jsem vlastně vděčná jí, že mě u toho udržela.

Ideální babička je podle vás…?
Ta moje. Opravdu! Hodná, moudrá, veselá žena, která se ničeho a nikoho nebojí. Ví si se vším rady, výborně vaří, fandí všemu, co dělám, čte pohádky, zpívá písničky a umí hrát karty!
Hrajete převážně s mladými herci nebo se staršími kolegy? A před kým máte největší respekt?
Hraju s mladými kolegy i se staršími. Nevím, před kým konkrétně mám největší respekt, … asi vždy před někým novým, nebo výrazně starším a zkušenějším.

Když sedíte v herecké šatně s kolegyněmi – různých věkových generací, co nejčastěji probíráte?
Dámská šatna je specifická tím, že se v ní probírá opravdu všechno. Od vaření, přes nemoci až k mužům. Vypráví se, radí se, svěřuje se, doporučuje se, pláče se. Je to takový ženský sněm.

Co nejcennější herecká rada, dostala jste ji? A od koho?
Na konzervatoři jsme dostávali spoustu rad. Nevzpomínám si vyloženě na tu hlavní. Ale pamatuju si, že jeden pan režisér nám říkal: Nehraj! To bylo docela výstižné a vlastně se snažím tím občas řídit. Nevytvářet něco uměle, ale na chvíli tomu uvěřit a být v té situaci.

Taky mám na paměti připomínku, kterou sem tam dostanu, a je pro mě jedna z nejhorších: Nemrckuj! To je takový výraz pro to, když se člověk snaží být přehnaně roztomilý a působí to nepřirozeně a nepřiměřeně. Tak toho se snažím vyvarovat.

V Lidicích hrajete Aničku, která pomáhá lidem zapojeným v odboji. Měla jste možnost se bavit se staršími lidmi, kteří mají na Lidice vzpomínky?
Bohužel ne. O Lidicích konkrétně ne. Na natáčení jsem čerpala spíš z článků a příběhů, co mi vyprávěli lidé ze štábu. Ale vzpomínám si na vyprávění mé babičky o válce. Do rozhlasu jsem také četla deník jedné paní, které v té době bylo 15let. Byly to autentické záznamy - jak nad hlavou uslyšeli bombardéry, běželi pak hned do sklepa. … Běhal mi při tom mráz po zádech. Muselo to být hrozné. Jsem ráda, že se točí filmy o válce. Lidický příběh je opravdu silný a hrůzostrašný. Ale je dobře si připomenout, jaký dopad může mít to, když se někteří lidé povyšují nad druhé, jaké to je, když zvítězí nenávist.

V Ženách v pokušení jste hrála sympatickou roli Laury, která se snaží být oporou mámě. Jaký máte vztah s Vaší mámou? Voláte si často? Co Vám vždy neopomene říct, když se s Vámi loučí? V čem byste chtěla být jako ona a naopak, je něco, čeho byste se chtěla vyvarovat?
S rodiči mám krásný vztah a jsem za ně moc vděčná. S mamkou si voláme několikrát do týdne. A snažíme se alespoň jednou do měsíce vidět. Vždycky mi říká, když jedu někam na zájezd, ať jede řidič opatrně a ať dám vědět, že jsem dobře dojela.

Nebo jí říkám, že zrovna myju okna a ona mi říká: Nespadni! Já pobaveně řeknu, že jsem se zrovna chystala spadnout. Mamka mi pak říká: Já vím, ale počkej, budeš to jednou říkat dětem taky. A myslím, že opravdu budu, už k tomu mám sklony.

Jaká vy byste chtěla být máma a později babička?
Mám opravdu dobré vzory, takže z nich čerpám. V obou případech bych chtěla, aby děti i vnoučata věděly, že se mi můžou s čímkoli svěřit i kdyby to byl sebevětší průšvih. Důležitá je komunikace a důvěra. A abych jim dokázala dobře poradit, abych je dokázala s klidem pustit do světa a nechat je žít jejich životy.

Prozradíte mi, jak starší generaci vnímáte vy sama?
Mám seniory moc ráda. Bohužel jsem pochopila, až když mi umřela poslední babička, jak je důležité jim naslouchat, nechat si vyprávět. Oni jsou naše dědictví, prostřednictvím nich se toho můžeme hodně naučit a dozvědět.

Staří lidé mě také hrozně dojímají. Když jsme hráli s boleslavským divadlem naposledy Strakonického dudáka, tak v první řadě seděli dva kouzelní staříčci. My na konci zpíváme písničku: Na rozloučení, mý potěšení… A oni zpívali s námi a byli takoví pokorní a šťastní. Bylo krásné, a jak říkám - dojemné. V takových chvílích mám vždycky pocit, že jsem v jejich očích zahlédla kousek jejich mládí a vzpomínek.

Koně opět v České televizi

Po třináct večerů budeme sledovat osudy dobrodruha a světoběžníka Davida Hory (Richard Krajčo – na snímku s Jiřím Mádlem), který je osudem donucen utéct před svým dosavadním poněkud neuspořádaným životem. Opouští město a vrací se k rodným kořenům, na koňskou farmu svého otce. Čeká ho nelehká cesta, během níž potká skutečnou lásku, ale také zažije hluboké zklamání i opojné okamžiky úspěchů i vítězství.

Těžké začátky

První okamžiky po příchodu na farmu jsou však pro Davida těžké. Otec, s nímž se dlouhá léta skoro neviděl, má už dávno novou rodinu – manželku Dášu (Vilma Cibulková – na snímku s Valerií Zawadskou) a dospělého syna Lukáše (Jiří Mádl). Jenže vše se dramaticky změní po náhlé otcově smrti. Aby malá farma Sluneční hora přežila v konkurenci s nesrovnatelně bohatší a větší sousední farmou Svatého Huberta, kterou vlastní úspěšný podnikatel Marcel Kalina (Igor Bareš), musí všichni z rodiny Horů dát dohromady své síly. A to bez ohledu na to, že oba nevlastní bratři mají své vlastní plány a představy budoucnosti. Třeba mladší Lukáš, student posledního ročníku veteriny, touží otevřít si v Brně vlastní veterinární praxi.

Děj seriálu se točí kolem konkurenčního zápolení dvou rodinných farem. Ta Horova byla zaměřena na trénování koní a úspěchy v dostizích, zatímco Kalina se specializuje na chov anglického plnokrevníka. Úspěchy Horových koní vzbuzují v Kalinovi zášť, a když jeho konkurent nečekaně zemře, usiluje nekalými praktikami o odkoupení Horovy farmy.

Navzdory otevřenému nepřátelství, které mezi oběma farmami panuje, vzplane mezi Davidem Horou a Kalinovou dcerou Klárou (Tereza Voříšková) osudová láska.

Dobrodružství i romantika

Režisér seriálu Milan Cieslar míní, že původní romantický seriál, kde hlavní roli hraje příroda a zvířata, na našich obrazovkách dlouho chyběl: „Chtěl jsem natočit seriál v reálných exteriérech, aby měl příběh co největší věrohodnost a neodehrával se v papírových dekoracích.“

Točilo se převážně na Moravě, na různých místech Zlínského kraje. Obě fiktivní seriálové farmy, Slunečná hora a Svatý Hubert, se nacházejí poblíž rovněž fiktivního města s názvem Krásný Brod. Scény ze Sluneční hory se točily v prostorách slavného hřebčína v Napajedlích, který byl založen už v roce 1886 a je v něm v současné době největší chov anglického plnokrevníka v České republice. Motivy z dostihové dráhy a závodů vznikaly hlavně ve Slušovicích a z menše části i v pražské Chuchli. Kalinovy stáje u Sv. Huberta umístili tvůrci na Bílavsko, což je místní část města Bystřice pod Hostýnem.

Exteriéry se točily ale i na dalších zajímavých lokalitách Moravy - v Uherském Hradišti a Lípě nad Dřevnicí. Byty rodiny Horových a veterinářky Dominikové byly postaveny ve filmových ateliérech ve Zlíně – Kudlově.

Kromě Richarda Krajča, který je i autorem ústřední seriálové písně Střepy, Vilmy Cibulkové, Igora Bareše a Jiřího Mádla, uvidíme na obrazovkách také Bolka Polívku (na snímku s Janem Novotným), Terezu Voříškovou, Vandu Károlyi, Karla Dobrého, Valerii Zawadskou, Oldřicha Navrátila či Miroslava Vladyku.

Autory námětu a scénářů třináctidílného seriálu jsou dramaturgyně Magdaléna Turnovská a scenáristé Roman Kopřivík a Marcela Kopecká.

Herci si natáčení užili

„Jsem Moravák, a když jsem dostal nabídku na tento seriál, moc mě potěšila. Mimo jiné také proto, že jsem vystudoval střední zemědělskotechnic¬kou školu, takže ke zvířátkům mám hodně blízko,“ prozradil Igor Bareš, představitel Kaliny.

Richard Krajčo zase o svém hrdinovi řekl: „David je kluk, který od rodiny kdysi utekl a po deseti letech se vrací. I když to původně vůbec neměl v plánu, pokouší se farmu znovu postavit na nohy. Scénář tohoto seriálu se mi moc líbil. Navíc moje role byla příjemná. Po dlouhé době mě nečekal gauner, ale člověk, který má kam jít a má srdce.“

Jednoho z věrných zaměstnanců farmy Jarina Havránka ztělesnil Oldřich Navrátil (na snímku s Vilmou Cibulkovou). Připustil, že má k životu, jakým žil na venkově jeho hrdina, blízký vztah a uměl by se o zvířata postarat: „Já si tuhle práci dovedu představit, pro mě by to nebyla ani žádná novinka. Jezdím na chalupu a mám tam spoustu kamarádů, kteří hospodaří. Chodím je navštěvovat a občas i pomůžu.“

Havránkovu manželku si zahrála Valerie Zawadská. A o natáčení hovořila v superlativech: „Sešla se tam skvělá banda bláznů, kteří svou práci milují,“přiblížila tvůrčí atmosféru. „A s Oldou Navrátilem jsem se potkávala už v Rodinných poutech, kde byl mým poněkud prchlivým bratrem.“

Starší lidé chtějí pracovat. Jak jim vyjít vstříc?

Řada starších pracovníků a především důchodců již nemůže nebo nechce vykonávat práci naplno. K tomuto postoji přispívá nejen fyzická kondice, ale také představa, že důchodový věk je „bezstarostné období“, kdy má člověk konečně dost času sám na sebe a své koníčky. Přesto mají zájem být ekonomicky aktivní. Přivydělávat si, potkávat se s lidmi, cítit se užiteční. Jako přiměřenou zátěž vnímají příležitostnou nebo kratší práci.

Důchodci i personalisté jsou zajedno

Z tisíce dvou set důchodců, dotázaných v rámci výzkumu 50+ Aktivně, stálo o příležitostnou práci nebo brigádu více než padesát procent. Zhruba stejný počet z nich stál o práci na částečný úvazek. Dotázaní senioři si ale zároveň myslí, že takových možností pro ně je málo. S tvrzením, že „důchodci mají dobré možnosti přivýdělku“ nesouhlasilo více než šedesát procent dotázaných. S názorem důchodců souhlasili také personalisté.

Alternativní formy práce

Jak tedy mohou zaměstnavatelé starším lidem a důchodcům vyjít vstříc? Především vhodně zvolenou pracovní dobou a organizací pracovní náplně. Mezi nejčastější alternativní formy práce patří v Česku práce na částečný úvazek, nepravidelné formy práce a podnikání.

Částečný pracovní úvazek je kompromisem mezi pracovní aktivitou a odpočinkem. Na českém trhu práce je využíván podstatně méně, než jak je tomu v průměru v Evropské unii.
Zatímco v Evropě se pracující na částečný úvazek podílí na celkové zaměstnanosti víc než 18 procenty, v Česku jen necelými pěti. Zároveň má využívání částečných úvazků v Evropě vzrůstající trend (mezi lety 2002 a 2008 se jejich podíl zvýšil o dvě procenta). V Česku stagnuje.

Nepravidelná práce – na dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti – se hodí především pro nárazové práce. Zaměstnavatel má v tomto případě možnost pracovníka flexibilně přijmout a zároveň ho relativně snadno propustit.

Další možností je podnikání. Často ji využívají lidé, kteří podnikali už před důchodem. Podle dat Českého statistického úřadu tvoří podnikatelé třetinu všech pracujících seniorů. Lidé, kteří před důchodem nepodnikali, však příliš velký zájem o to začít s tím „na stará kolena“ neprojevují.
Podle výzkumu 50+ Aktivně stojí o podnikání podstatně méně lidí než o zkrácenou pracovní dobu a nepravidelnou práci – 17 procent respondentů.

Zahraniční inspirace

Zajímavý je v této souvislosti příklad dobré praxe z Velké Británie. Nezisková organizace Prime Iniciative vznikla jako reakce na dopisy nezaměstnaných starších lidí adresované vládě.
Jejím posláním je pomáhat lidem nad 50 navrátit se do práce prostřednictvím vlastního podnikání. Organizace poskytuje zdarma poradenství či vzdělávání, lidé mohou zdarma využít rad obchodního poradce. Má úspěchy, z necelých čtyř tisíc registrovaných klientů jich za rok (od podzimu 2008 do podzimu 2009) začala podnikat téměř polovina.

Ovoce nese také přesunutí pracovníka na jiné pracovní místo. To může napomoci tomu, aby setrval v podniku a neodešel předčasně z trhu práce.
Výzkum 50+ Aktivně uvádí příklad, tentokrát z Estonska. Talinská autobusová společnost přesouvá starší řidiče, kteří hůře zvládají stres, na jiné autobusové linky. Takové, kde je méně dopravního ruchu - třeba do příměstských oblastí.

Inspirativní je také příklad z finské továrny na zpracování papíru. Finsko totiž řešilo problém – jeho populace stárne nejrychleji v Evropě, zároveň tu byla zaměstnanost starších pracovníků poměrně nízká.

Vláda proto přijala koncept „Pracovní schopnosti“, který měl jejich aktivitu zvýšit. Ve zmíněné továrně na papír je téměř 40 procent zaměstnanců starších 50 let. Nejde přitom o žádnou vědu, stačí trocha pochopení a vstřícnosti.

Příkladem může být šedesátiletý muž, který obsluhoval zařízení, běžící 24 hodin denně. Celodenní pracovní provoz pro něj začal být obtížný. Se zaměstnavatelem se dohodl, že bude mít směny jen ve dne. Během tří let se továrně díky takovému přístupu povedlo zvýšit průměrný věk odchodu do důchodu z 57 na 59 let.

Více o projektu a výzkumu 50+ Aktivně naleznete na http://www.respektinstitut.cz/50-aktivne/

Článek byl vytvořen v rámci projektu 50+ Aktivně, který je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.

Starší lidé jsou méně výkonní, ale zato zkušení a loajální

Statistika mluví neúprosně

Zatímco ve skupině lidí mezi 45 a 54 rokem se míra zaměstnanosti drží kolem 86%, v následující skupině lidí ve věku 55 až 59 let se snižuje na 66 %. Není divu, že lidé nad padesát let si v převážné většině myslí, že jejich generace má na pracovním trhu méně příležitostí než lidé mladší.

Z výzkumu 50+ Aktivně plyne, že je o tom přesvědčeno téměř devět lidí z deseti (88% dotázaných). Oslovení personalisté s tím nesouhlasili. Podle nich není pro úspěch na trhu práce důležitý věk, ale individuální předpoklady – osobnost, výkon, kvalifikace.

Výzkum 50+ Aktivně se soustředil mimo jiné na to, zda lze právě z pohledu osobnosti, výkonu a kvalifikace najít obecné rysy, které má starší generace společné. A co z toho je výhodou a co naopak nevýhodou. Vycházel přitom z hodnocení personalistů i respondentů z generace 50+.

Výhody a nevýhody

Nejvýraznější výhodou této věkové kategorie zaměstnanců je jejich dlouholetá praxe v oboru a s tím spojené zkušenosti. Ty jsou často důležitější než teoretické znalosti. Personalisté ocenili zejména odbornost, shromážděnou za léta práce v oboru.

U některých profesí je důležité také to, že starší lidé znají po letech praxe pozadí oboru. Ví, jak jednat s úřady či jinými společnostmi, mají síť kontaktů a známostí. Mají povědomí o vývoji svého oboru a o konkurenci v něm. Jednoduše, mají větší rozhled. „Chytrý podnik si tyto lidi nechává a oni přinesou obrovské zkušenosti tím, že je mají,“ formuloval to v rámci výzkumu jeden psycholog práce. „Ví se přece, že zkušenosti jsou nepřenositelné.“

Naopak největší nevýhodou pracovníků nad padesát je to, že pokulhávají v některých současných kvalifikačních předpokladech.
Jde především o nízkou znalost cizích jazyků a problémy při práci s počítačem. Samotní respondenti ve věku nad 50 let jsou si tohoto nedostatku své generace vědomi – téměř šedesát procent z nich problémy v kvalifikaci potvrdilo.

S výrokem, že lidé starší 50 let jsou neúspěšní při pracovních pohovorech zejména z důvodu neznalosti cizích jazyků, souhlasilo 90 procent dotázaných. Téměř 80 procent respondentů pak souhlasilo s konstatováním, že faktorem neúspěšnosti je nedostatečná znalost práce na PC. Jeden z pracovníků úřadu práce to v rámci výzkumu shrnul slovy: „Nejsou jazykově vybaveni a dost často mají problémy s technikou. Pokud se brání sebevzdělávání, tak jim v podstatě ujíždí vlak.“

Další nespornou výhodou starších pracovníků je loajalita, kterou projevují vůči zaměstnavateli. Personalisté je hodnotí jako lidi, kteří si více než mladí váží práce a zaměstnavatele střídají méně často. Oceňují také jejich vděčnost a poctivost.

V porovnání s mladou generací má pro ně samotná práce a její udržení větší význam než kariérní postup. Tento postoj může být způsoben jak tím, že v nich narůstá obava z nezaměstnanosti, tak tím, že si už své profesní a kariérní cíle splnili.

Také fyzické a osobnostní předpoklady se s narůstajícím věkem mění. Na jednu stranu roste riziko delší pracovní neschopnosti kvůli nemoci a klesá fyzický výkon. Na druhou stranu si personalisté cení toho, že s věkem roste vyzrálost. Starší lidi hodnotí jako psychicky stabilní, schopné ovládat své nálady a zvládat stresové situace.

Skrytá diskriminace?

Ačkoliv výčet výhod zaměstnanců 50+ vlastně převažuje nad výčtem slabin, 60 procent respondentů této věkové kategorie míní, že jsou na trhu práce diskriminováni.
Personalisté sice trvají na tom, že věk nerozhoduje, něco jako skrytou věkovou diskriminaci ale připouští. „Dávám vedoucím životopisy a říkám: Tihle splňují kvalifikační předpoklady. Vyberte si, se kterými chcete hovořit a já vám je pozvu na pohovor,“ přiznal jeden z nich. „Bohužel i někteří naši vedoucí mi životopisy dávají dvě kupičky – kouknu na datum narození a je mi to jasné.“

Zdá se, že hlavním nepřítelem lidí nad padesát na trhu práce jsou stereotypy. Trend zavádění věkové rozmanitosti v pracovních týmech je v České republice stále ještě v plenkách. Jak řekl jeden z personalistů: „Zaměstnavatelé jsou nepružní. Už se učí, ale jde to pomalu.“

Lidé, dotazovaní v rámci výzkumu, se shodli, že se změnou je třeba začít v rodině. Konkrétně už u toho, co si z ní odnášejí děti: Jak se rodiče vyjadřují o prarodičích, jak vnímají seniory a jak o nich mluví. Přebírají totiž tyto postoje a vazby. Důležitou roli ve vzájemných vztazích generací podle respondentů hrají i média a politici.

Silné a slabé stránky lidí nad 50 na trhu práce

Slabé stránky:

Klíčové dovednosti a nové výzvy
Nízká počítačová gramotnost
Nízká adaptabilita na nové technologické výzvy
Nízká jazyková vybavenost
Nižší ochota profesně se vzdělávat, obavy z neúspěchu
Nižší schopnost a ochota se učit novým postupům, nechuť k novinkám
Menší kreativita a novátorství

Fyzické aspekty
Nižší fyzická zdatnost a výkon
Snížená operativnost a pomalejší pracovní tempo
Vyšší výskyt zdravotních omezení
Méně atraktivní vzhled
Zhoršování vnímání, paměti, soustředění, rychlosti rozhodování, výkonnosti

Pracovník 50+ jako člen týmu
Nižší flexibilita
Nižší přizpůsobivost a snížená tolerance k druhým
Sklon ke stereotypům a volbě vlastního osvědčeného řešení
Neochota respektovat mladší nadřízené

Stereotypy vůči 50+
Negativní očekávání vázaná na věk přes 50
ztráta sebevědomí a sebedůvěry
Horší všeobecná orientace na současném trhu práce a neznalost pracovních trendů
Obavy z nezaměstnanosti

Silné stránky

Zkušenosti a praxe
Dlouholetá praxe v oboru
Odbornost ve vlastní profesi
Znalosti ověřené praxí a zručnost
Know-how postupů práce, firemních produktů apod.
kontakty a vazby, znalost prostředí oboru – ostatních společností či osob, znalost konkurence

Vlastnosti jako konkurenční výhoda
Psychická vyzrálost a serióznost
Spolehlivost, důkladnost a zodpovědnost
Názorová stabilita a rozvaha
Schopnost řešit problémy díky zkušenostem
Zvládání emocí a komunikační schopnosti

Postoj k práci a firmě
Vysoká loajalita vůči zaměstnavateli
Nízká fluktuace
Priorita udržení si dobré práce před budováním kariéry
Větší ochota tolerovat určitá omezení v pracovních podmínkách pro zachování pracovní pozice (někdy i nižší finanční očekávání)

Zázemí a životní priority
Časová flexibilita
Minimum nároků ze strany rodiny (odrostlé děti, finanční zabezpečení apod.)
Vysoká motivace k udržení si dobré práce před odchodem do důchodu
Nižší ambice a nízká soupeřivost v pracovním kolektivu
Motivace zůstat členem pracovního týmu

Více o projektu a výzkumu 50+ Aktivně naleznete na http://www.respektinstitut.cz/50-aktivne/

Článek byl vytvořen v rámci projektu 50+ Aktivně, který je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.

USA: Důchodci oběti bankrotů

Slibované benefity jsou fuč!

„Celý život jsem si platil zdravotní pojištění, a teď mi stopli proplácení léků,“ postěžoval si někdejší státní zaměstnanec Steve Coleman z Carson City z americké Nevady. Trpí Parkinsonovou nemocí, která vyžaduje stálé užívání léků. „Vůbec nevím, co budu dělat,“ lamentuje nad svou situací Steve. „Něco mi přispějí děti, ale ty splácejí hypotéku na dům. Takže peněz na rozdávání také zrovna moc nemají.“

V podobné situaci jako je sedmašedesátiletý Coleman se dnes v Americe nachází celá řada lidí. Nemají žádné úspory. Jako státní zaměstnanci totiž pracovali za poměrně nízké platy, které stát kompenzoval štědrými benefity. Mezi ně patřilo i komplexní zdravotní a sociální pojištění včetně dentální péče a léků. Dnes jsou státní kasy prázdné a slibované benefity není z čeho platit.

Do jablka se už Danny nezakousne

Danny Brighton z kalifornské Santa Barbary na to doplatil také. Nemá naštěstí sice žádnou těžkou nemoc a tudíž není odkázán na léky. Chybí mu však chrup a dnes už i peníze na kompletní zubní protézu. Tu stát z hrazené zdravotní péče škrtnul při úsporných opatřeních hned na samém začátku. Teď už si ji Danny z důchodu dovolit nemůže.

Bez ochrany žádná hygiena

Biti jsou i lidé odkázáni na individuální asistentskou péči. „Moje ošetřovatelka mi už nechce pomáhat s celodenní hygienou,“ stěžuje si Cecillia Vighramová z texaského Houstonu. „Prý už nefasuje na práci gumové rukavice, ani pleny a bez ochrany takové práce dělat nebude,“ dodává Vighramová.

Řešení zatím v nedohlednu

Kromě ořezávání výdajů zatím adepti na bankrot, mezi které patří Nevada, Illinois, Texas, Kalifornie, Oregon, Minnesota, Louisiana nebo Connecticut, nic podstatného se závažnou situací nedělají.

O tom, že by je zachraňovala vláda, nechce pravicový senát ani slyšet. A tak zatím leží osud států na bedrech důchodců. Jak dlouho to však ještě mohou vydržet?

Fitko, ve kterém udávají tón senioři

Dříve narození strčí mladé do kapsy

„Cítím se docela zahanben,“ prohlásil sebekriticky Paul Froster jeden z návštěvníků zmiňovaného zařízení. „Je mi sotva pětatřicet, ale když potkám paní Weru, jak na hrazdě válí shyby, jichž já udělám maximálně sedm, tak jen obdivně zírám,“ dodal Paul.

Zbývá pouze dodat, že stejné pocity se zmocní všech, co osmdesátiletou důchodkyni ve fitku potkají. Wera Sharpová (viz foto), jak se nakrátko ostříhaná drobná a samozřejmě štíhlá blondýnka jmenuje, se totiž běžně bez většího náznaku námahy poprotahuje na svých oblíbených nářadích. A po třech hodinkách usilí rovnajícímu se práci kanadského dřevorubce se s milým úsměvem na rtech odporoučí v doprovodu svého manžela Freda Foxxe domů. Aby bylo jasno, osmdesátiletý Fred – dříve voják z povolání, cvičí ve fitku také! I když má prý raději běhání, či plavání.

Šetřit se, to nefunguje!

„Byla jsem zvyklá pracovat celý svůj život,“ vzpomíná ještě na dobu před osmi lety Wera. „Tu aktivitu musím někde investovat. Začala jsem proto navštěvovat fitcentrum. Chvíli samozřejmě trvalo, než jsem získala současnou formu,“ dodává. Když si ale uvědomíte, že jí v té době bylo dvaasedmdesát, tak nezbývá než smeknout klobouk.

Překážkou není ani stovka

Před pani Werou se sklání i ředitel sportovního zařízení Lucian Kimble. „Wera je skutečne jedinečná. Ale máme tady ještě další unikát,“ chlubí se Kimble a ukazuje na bělovlasého pána v rohu místnosti. Vzhledem k tomu, že pán na nářadí „neřádí“ jako paní Wera, lehce se pozná, že má o nějaký ten pátek navíc.

Bližší informace, že Frankovi Rabellovi je už pětadevatesát, však každého přítomného doslova posadí na zadek. „Jsem strašně rád, že k nám do fitka chodí lidi od devítí do stovky. Naši senioři sem navíc přilákali i mnoho lidí středního věku. Až se prý dožijí Frankova či Weřina věku, chtějí mít také takový elán a kondici.“

Pravidelný pohyb – elixír mládí

S jejich myšlenkou samozřejmě souhlasí i specialisté v oboru anti-ageingu. A rozhodně nejde jen o zažité klišé.

Pravidelné sportovní aktivity nejenže zlepšují fyzickou kondici seniora, ale zamezují stárnutí, dodávají elán, zahánějí nejen bolesti, ale pomáhají zahnat i samotu, či deprese.

Pokud tedy nevíte, kam s volným časem, neseďte opuštěni doma ve společnosti maximálně své deprese! Namiřte si to třeba na plovárnu, na aerobic, cvičení či jógu, zkrátka kamkoliv – a hýbejte se! Stačí málo. Věřte, že i to je lepší než sedět v křesle a ušetřené peníze vydávat za léky.

Nestárnoucí Cher je opět tady!

Právě nedávno Cher získala za originální píseň z Varieté You Haven´t Seen The Lost of Me Zlatý glóbus. A i když Cher nehraje v tomto muzikálu hlavní roli – tu přenechala třicátnici Christině Aguileře – rozhodně stojí za to se na něj zajít podívat. Její postava Tess, stárnoucí majitelky tradičního kabaretu, která se zoufale snaží udržet milovaný podnik nad vodou, je dojemná svým vzdorem i odhodláním bránit svůj staromódní, trochu omšelý svět.

Dětské sny

Cher se narodila 20. května 1946 v Kalifornii jako Cherilyn Sarkisian La Piérre. Otec John Sarkisian byl původem Armén a živil se většinou jako řidič tiráků. Matka Georgia Holt, v jejíchž žilách kolovala směs krve anglických, německých italských i indiánských předků, byla zpěvačkou country.

Otec nebyl právě vzorem ctnosti a často pobýval za mřížemi. Časem se rodiče rozvedli a matka přivedla malé dceři tatínka nového - bankéře Gilberta La Pierra. Ten malou Cherilyn adoptoval. Dívka ale brzy opustila rodinné hnízdo. Chtěla se postavit na vlastní nohy. Toužila stát se herečkou.

Dnes přiznává, že ji vůbec nenapadlo dát se na dráhu zpěvačky, nebýt setkání s „hippiesáckým“ muzikantem a hudebním producentem Sonnym Bonem, s nímž vytvořila úspěšné duo Sonny & Cher. To jí bylo pouhých sedmnáct, jemu o jedenáct víc. Později se v roce 1964 vzali.

Čtenáři si určitě vybaví píseň od dua Sonny & Cher, kterou v roce 1967 nazpívala Helena Vondráčková. Jmenuje se Nedoufej, přestože v refrénu se zpívá – nezoufej. Pamatujete? … Nedoufej, řeky proud, pohyb hvězd, přesný čas,nic už na světě se nezmění. Jen si přej, obrátit ptáků let, lásku mou, uvidíš, nic se nezmění. … A teď ten rerfén: Nezoufej, vždyť zítra jen proto slunce vyjde,nezoufej,vždyť zítra jiná zas dívka přijde….No, je to dávno, ale poslouchat se to dá dodnes…

Se Sonnym a bez Sonnyho

Zpívající manželská dvojice s úspěchem koncertovala po celém světě a atraktivní, exoticky vyhlížející a originálně oblékaná Cher na sebe postupem doby strhávala stále větší pozornost publika.

Pokoušeli se i o společné filmové projekty – ale s nevelkým ohlasem. Mnohem úspěšnější byli ale v televizi. V sedmdesátých letech společně zářili na amerických obrazovkách v neuvěřitelně sledované show Sonny & Cher Comedy Hour. Ona v ní představovala zpěvačku s proříznutou pusou, on byl terčem jejích vtípků. A přestože je spojovala i dcera Chastity (byla lesbička a v roce 2009 podstoupila změnu pohlaví – změnila si jméno na Chaz Salvatore Bono), manželství zkrachovalo.

V polovině 70. letech se úplně rozpadlo. Cher a Sonny šli každý svou cestou nejen v privátním živote, ale i v uměleckém.

Ona si vedla lépe – její televizní Cher Show získala mnohá ocenění. Ani v osobním životě Cher dlouho netruchlila. Vzápětí po rozvodu se Sonnym se provdala za kytaristu Gregga Allmana a pořídila si s ním syna Elijaha, který kráčí ve stopách rodičů. Je muzikant, působil i jako frontman kapely Deadsy.

Úspěchy před kamerou

V době, kdy měla své místo v hudební branži jisté, rozpomněla se na své dětské sny. Dělala vše pro to, aby se etablovala i jako herečka. Zahrála si hlavní roli v muzikálu Williama Friedkina Dobré časy, slavný režisér Robert Altman ji nabídl velkou šanci v dramatu Come Back.

Výrazně na sebe upozornila po boku Meryl Streepové v dramatu Mikea Nicholse Silkwoodová, kde za svůj výkon získala nominaci na Oscara. O tom, že je opravdu dobrou a všestrannou herečkou, přesvědčila pochybovače v dalších filmech rozmanitých žánrů. Zahrála si matku znetvořeného chlapce v dramatu Maska, byla skvělá coby mladá vdova Loretta v milostném příběhu Pod vlivem úplňku, za výkon v němž získala Oscara.

Ale také pobavila diváky coby jedna z trojice titulních hrdinek v mystické komedii Čarodějky z Eastwicku. Jako vyzrálá charakterní herečka se prezentovala ve válečném dramatu Franka Zeffirelliho Čaj s Mussolinim.

Příliš na jednu křehkou ženu

Herecké angažmá střídala s muzikantskými aktivitami tak intenzivně, že to její organismus nezvládnul. Lékaři jí diagnostikovali chronický únavový syndrom. K jejímu nedobrému psychického stavu přispěla i smrt jejího bývalého manžela Sonny Bona, který v roce 1998 podlehl zranění z lyžování.

Zároveň ovšem tento rok pro Cher znamenal velký hudební úspěch v podobě alba Believe. S výběrem nejoblíbenějších písní se Cher vydala na celosvětové rozlučkové koncertní turné Farewell Tour, které trvalo téměř tři roky a sestávalo ze 325 koncertů.

Cher také zabrousila do režisérské branže. Režírovala kupříkladu část televizního projektu stanice HBO Kdyby zdi mohly mluvit, ve kterém si i zahrála. Film samotný získal řadu cen a její výkon v něm jí vynesl nominaci na Zlatý globus.

V bohatém portfoliu jejích uměleckých aktivit nemohlo chybět ani divadlo. V roce 1983 debutovala na Broadwayi a pak účinkovala střídavě v různých divadelních projektech. Dosud vystupuje na velkých a úspěšných megashow v Las Vegas. Prý hlavně proto, že ji stále těší kontakt s publikem i možnost převléknout si během představení desítky krásných kostýmů.

Varieté – konec filmové kariéry?

Mnoho nechybělo a Cher se ve filmovém muzikálu Varieté vůbec neobjevila. Konečně sedm let všechny filmové nabídky odmítala. Role Tess, majitelky tradičního kabaretu, kterou jí režisér Varieté Steve Atkin nabídnul, se jí totiž vůbec nelíbila. Smlouvu podepsala teprve po příslibu, že si bude moci roli upravit podle svých představ a také dostane šanci si ve filmu zazpívat.

Zatím žádný další film nemá ale tato slavná hvězda v plánu. Je Varieté tím definitivně posledním?

Musel jsem dokázat, že něco umím

Je podepsána například pod několikaletou rekonstrukcí jednoho z nejslavnějších newyorských nahrávacích studií Hit Faktory. Prošly jím takové hvězdy jako Frank Sinatra, John Lennon, Steve Wonder nebo Michael Jackson. K jeho klientům patří třeba i slavná Sandra Bullock.

I ve zralém věku si lze připadat jako „ucho“

Záleží jen na okolnostech, neboť, jak je známo, vše je relativní. Josef Baláž se v roli ucha, jak též expresivně nazýváme mladého, nachází hned dvakrát. Zaprvé se mlád cítí a nutno říci, že oprávněně. Padesátku by mu vzhledem k jeho skvělému vzhledu nikdo nehádal.
Zadruhé už pět let pracuje ve funkci prezidenta newyorské krajanské organizace BBLA, jejíž členové jsou až na pár výjimek ve věku jeho rodičů nebo dokonce prarodičů.

Jak se vám daří prosazovat vaše vize v kolektivu lidí, kteří jsou o generaci starší? Respektují vás?

Řekl bych, že se respektujeme vzájemně. Je to nejspíše tím, že se nesnažím nic prosazovat v pravém slova smyslu. S členy naší organizace se vždy o všem přátelsky domlouvám. Mají ostatně spoustu zkušeností, kterých si u nich nesmírně vážím, naslouchám jim a samozřejmě je také ve své práci využívám.

BBLA - neboli Bohemian Bemevolent and Literary Association je navíc pouze zastřešující organizace, jež má pod sebou mnoho spolků a zájmových skupin. Vedou je ve většině případů právě ti starší krajané. Já se do jejich práce vůbec nepletu. Nač taky? Za ta léta jsou v ní lepší, než bych byl já.

Co vás přivedlo do krajanských spolků? Mladší generaci zmiňované organizace až tolik nepřitahují.

Musím říct, že já tam vlastně prvoplánově také nešel. S krajany jsem se dostal do styku, až když jsem jako člověk v oboru konzultoval průběh třetí fáze rekonstrukce České národní budovy. Se členy BBLA například s nekonečně šarmantní paní Georginou Silhan jsem se náhodou poznal na výstavě Karla IV. v Metropolitním muzeu. Seznámil jsem i s architektem Janem Pokorným, jenž byl v BBLA mým předchůdcem. Byl to právě on, kdo později vyjádřil přání, abych jeho funkci převzal.

Jak vás ostatní tenkrát přijali?

Všichni samozřejmě nebyli pro, to by ani jinak nešlo. Musel jsem dokázat, že něco umím. Určitě tam byla i jistá nedůvěra kvůli mému „mládí“ a tudíž i k mým zkušenostem. Dnes jsme však jeden sehraný tým.

Snažíte se mezi krajany přivést také další mladé lidi?

Myslím, že nemusím. Dnes všechny spolky díky finanční podpoře BBLA šlapou jako hodinky. Mají spoustu zajímavých programů, které lákají i ty později narozené. Organizace se tak omlazují přirozeně samy.

Dobrovolníkem v seniorském věku? Proč ne?

Evropa je pro

Vstoupili jsme do roku dobrovolnictví. Právě nezištná činnost pro druhé má být na návrh Evropské komise příštích dvanáct měsíců v ohnisku pozornosti Evropy.

Výzkumy říkají, že ve státech Evropské unie se nějaké formě dobrovolnictví věnuje skoro 30 procent občanů a 80 procent z nich se domnívá, že činnost ve volném čase bez nároku na odměnu má nezastupitelný význam v životě demokratické společnosti.

Dobrovolníci se často angažují v důležitých oblastech, jakými je sociální inkluze, rozvojová pomoc nebo celoživotní vzdělávání. Zároveň ale existuje řada překážek, které rozvoji dobrovolnictví brání. Především je to málo informací o tom, jak se jako dobrovolník zapojit. V Česku také krátká zkušenost s tímto druhem činnosti a někdy nízké ocenění a uznání, které je s ní spojené.

Důchodce dobrovolnictví láká

Jednou z překážek rozvoje dobrovolnictví v Česku je také mýtus, že taková činnost se hodí hlavně pro studenty a mladé lidi. Závěry výzkumu Respekt institutu 50+ Aktivně se pokouší tento názor změnit.

Výzkum ukázal, že ve skupině seniorů je velký potenciál pro zapojení do dobrovolnických programů. Myšlence stát se dobrovolníkem je nakloněno skoro 40 procent lidí v důchodovém věku. Velký zájem o takovou činnost vyjádřilo víc než 20 procent dotázaných.

Častěji mají chuť se nezištně věnovat druhým ženy než muži a lidé s vyšším dosaženým vzděláním. Více ochotni zapojit se jsou také ti, kdo při důchodu pracují.

Naopak očekávání, že lidé s dostatečným finančním zázemím, kteří si nemusí přivydělávat a mají proto dostatek volného času, se budou ochotněji zapojovat do prospěšných činností, se nenaplnilo.

Dobrovolnický potenciál seniorů ale zatím není dostatečně využit. Na to si v rámci výzkumu 50+ Aktivně stěžovali také pracovníci neziskových organizací. Když měli pojmenovat příčiny, shodli se, že viníkem není ani tak nízká poptávka ze strany seniorů jako spíš nedostatečná nabídka vhodných programů, které by počítaly s jejich pomocí.

Výzkum se zabýval také právě tím, o jakou oblast dobrovolnické činnosti by měli lidé v důchodovém věku zájem. Nejatraktivnější je pro ně zapojení do různých zájmových sdružení, která nabízejí aktivní trávení volného času a setkávání s vrstevníky.

Důchodci měli zájem také o aktivity, zaměřené na péči o seniory. Nejméně je lákalo věnovat se ve volném čase mládeži.

Dobré praxe z Evropy i České republiky

Výzkum 50+ Aktivně mapoval také příklady dobrých praxí v Česku i ve světě.
Zajímavým projektem je třeba SEVEN (Evropská výměnná síť dobrovolníků seniorů). Jde o síť 29 organizací, které podporují mezinárodní výměnu dobrovolníků. Do projektu jsou zapojeny neziskové organizace, místní zastupitelstva i univerzity.

Například jeden z dobrovolníků se svěřil: „Jako dobrovolník jsem byl v Itálii, Francii a Německu. Během mé první výměny jsem restauroval okenice v Toskánsku. Pak jsem pomáhal včelařům se vším, co bylo potřeba. Dále jsem pomáhal při domácích pracích a v zemědělství. Byla to pro mě nová zkušenost, naučil jsem se vnímat jiné kulturní návyky, získal nové přátele, rozšířil si obzory.“

Inspirativní je také německá iniciativa JAZz (Mladí a staří = společná budoucnost). Jejím cílem je mezigenerační přenos praktických dovedností. Konkrétně tak, že senioři dobrovolníci pomáhají žákům při jejich přechodu ze školy do profesního života. Senioři už takto deset let spolupracují s místními školami. Žákům radí při výběru profese, usnadňují jim orientaci na trhu práce či pomáhají vyplnit dotazníky při žádosti o práci.

Mladým lidem pomáhají také v tom, aby jejich školní výsledky byly co nejlepší. Rady zkušených jsou pro mladé lidi cenné. Profitují i senioři, jsou užiteční, mají také kontakt s mladou generací a lépe pak chápou její životní styl.

Prostor pro dobrovolnické aktivity dává také dobře známé skautské hnutí. I když hlavním posláním Junáka je výchova mladých lidí, v jeho řadách se sdružuje významné množství dospělých. Třetina z nich, kolem pěti tisíc osob, je označována jako „oldskauti“ a „oldskautky“. Sdružují se v samostatných klubech, Kmenech dospělých, a pomáhají ostatním organizačním jednotkám Junáka.

I senioři mohou pomáhat a chránit

Dobrovolníky seniory začala v Česku využívat také policie. S nápadem přišli jihomoravští policisté a od roku 2009 se projekt Senioři sobě – pomáhat a chránit jako dobrovolník realizuje ve všech krajích. Reaguje na fakt, že přibývá starších lidí, kteří se stali obětí majetkové trestné činnosti.

Dobrovolník se po speciálním školení stane „kurýrem prevence“. Má oslovovat známé a seniory ve svém okolí a vysvětlovat jim, jak dodržovat základní bezpečnostní pravidla a předcházet nebezpečí.

Je jednoznačné, že ve skupině seniorů je velký potenciál pro jejich zapojení do různých dobrovolnických programů. Jak psychologové, tak i pracovníci z neziskových organizací pozitivně hodnotí jakékoliv zapojení seniorů do dobrovolnických aktivit.

Právě starší lidé mají totiž podle oslovených odborníků vlastnosti, které jsou při dobrovolnictví velkou výhodou: Citlivě vnímají potřeby ostatních a jsou připraveni jim pomáhat. Kromě toho mají cenné praktické zkušenosti z profesního života, které mohou být užitečné i v rámci jejich charitativní činnosti.

Naopak seniorům může dát dobrovolnictví nejen dobrý pocit z nezištné pomoci jiným, ale také možnost aktivního trávení volného času, kontaktu s novými lidmi a zvýšení pocitu vlastní potřebnosti.

Je třeba odstranit bariéry

Současně ale oslovení odborníci poukazují na několik bariér, které omezují využití tohoto potenciálu: nedostatek poskytovaných informací právě o možnostech dobrovolnictví v ČR, nedostatek financování aktivit tohoto typu, nepropracovaný systém přípravy dobrovolníků a absenci institucionálního a právního zajištění. Diskutující souhlasili, že dobrovolnictví je nutné také více propagovat a podporovat.

Tak tedy, více informací o tom, jak a komu můžete být prospěšní, najdete na adresách www.dobrovolnik.cz, www.neziskovky.cz či www.ecn.cz.

Více o projektu a výzkumu 50+ Aktivně naleznete na http://www.respektinstitut.cz/50-aktivne/

Článek byl vytvořen v rámci projektu 50+ Aktivně, který je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.

Zlatokop Kolbaba, bratranec Čapkova pošťáka z Devatera pohádek

Za krátko oslavíte 79. narozeniny. Není to proti bontonu, hned takhle prozradit váš věk?

Domnívám se, že u chlapa ne. A já se za chlapa považuji.

Prozradíte, co si přejete k narozeninám?

Rád bych konečně sehnal sponzora na některou z mých osmi, již napsaných knih. Dokonce jsem už všechny nabídl bez zisku. Jediné, co jsem požadoval, bylo pouze 5% knih z vytištěného nákladu. Peníze žádné.

V úvodu jsem naznačila, že snad jediné, co neumíte, je být v klidu. Mám pravdu?

Máte. Dokonce za ztrátu času považuji i spánek a jídlo. Snad proto vážím 54 kilogramů.

Je skutečně obdivuhodné, kolika aktivitám se věnujete. Asi vás hned tak nezaskočí otázka – a co zdravíčko, pane Kolbabo?

No, v poslední době mám nepříjemné problémy, zlobí mě nohy. Co s nimi je se nějak nedaří zjistit. Ale snad i to dobře dopadne.

Píšete do novin a časopisů, poslal jste i do televize návrh na tolik potřebný seriál o dopravě. Co se skrývá za tím vaším „tolik potřebný“?

Děkuji za tuto otázku. Jako celoživotní řidič mám do dopravy hodně co mluvit. Dokonce i jako řidič, který jezdil v Mongolsku nebo na Aljašce. Čtyři roky jsem učil v autoškole a mám za sebou i několik problémů s dopravní policií.

Většinou je v televizi diskuze s ministry, nebo s různými teoretiky, ale nikdy si nepřizvali řidiče průšviháře. A to jsem já. Proč děláme průšvihy a v čem vidíme nápravu. Ale to je na samostatné povídání. Jim stačí sazebník pokut a už očekávají zlepšení. Ale ten pravý zloděj krade, i když po čtyřicáté vyšel z vězení. Nebo si myslíte, že přestane krást?

Hodně jste cestoval. Kde jste byl nejdál a kam byste se rád ještě vrátil?

Něco jsem už říkal. Od Mongolska po Aljašku. A kam bych se rád podíval? Všady, kde by to bylo zadarmo. V současné době mně dělá problémy jezdit i po republice.

A vaše další aktivita: Pochlubil jste se mi také, že jste členem Menšíkovy jedenáctky. Co to je?

To je parta znamenitých lidí, známých osobností sportovního, uměleckého a politického života. Prostřednictvím fotbalových zápasů dělají v podstatě show pro diváky, aby zisk předali nemocničnímu oddělení pro léčbu dětí astmatem. Tedy nemocí, kterou trpěl Vláďa Menšík. To důvěrné oslovení si mohu dovolit, jelikož Vláďa byl hned po válce mým družinovým rádcem ve Skautu a vedoucím družstva v Sokole. Ale Vláďa byl i spolužákem mého bratra. A nejenom to. I moje přezdívka Šťoura, byla poprvé vyřčena už v roce 1945 z jeho úst.

Prosím vás. A jak k tomu došlo?

O Vláďovi je známo, že nesnesl, aby měl v jeho společnosti někdo navrch. Ale já říkám celý život, co si myslím. Bez ohledu na výsledek. A proto, když jsem občas měl jiný návrh jako on, nebo jsem mu řekl, co si myslím, byl jsem Šťoura. A tohle mi zůstalo. Mezi trampy, nebo zlatokopy používám tuto přezdívku dodnes. Mám ji i na navštívence.

No to jsem se chtěla také zeptat, jak se to přihodilo, že uprostřed Evropy jste se nakazil zlatou horečkou?

Nenakazil uprostřed Evropy, ale v Mongolsku. Jelikož jsem od mládí žil se srdcem kovboje, to jako přes kolty, lasa a koně, až jsem se v Mongolsku dostal ke zlatu. Pracoval jsem tam v Mezinárodní geologické expedici při Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Tam mě to lidi, k mé radosti, naučili. No – a od roku 1983 jsem se zúčastnil s různými úspěchy všech závodů, které jsem finančně zvládl. Ale byl jsem i na jedenácti mistrovstvích světa.

Mnohý z nás by se patrně rád zase nakazil vaší vitalitou. Objímáte stromy, nebo skáčete i v zimě do rybníků, nejíte řízky a bůček, spíte jak dudek – co je za tím vaším nezdolným elánem?

Na objímání mám stále ještě příjemnější objekty a studenou vodu nenávidím. Baštím všechno, pokud ovšem baštím vůbec a spím jako dudek.

Můj elán pochází už od mládí, kdy jsme prováděli všechny dostupné sporty, včetně šermu, ale v podstatě jsme byli atleti a nářaďovci. Pocházím z poměrně chudé rodiny a celý život jsem neměl otce. Díky výborné mamince jsme se s bratrem mnohému naučili, což později vedlo k mým víc než čtyřiceti výdělečným činnostem. Mnohdy byly až čtyři v jednom dni.

Po práci jsem šel někomu umývat okna, nebo leštit stříbro, klepat koberce a večer jsem napsal článek do novin, dodal i fotku a odeslal do redakce. Ale příležitosti byly různé. Dělal jsem třeba soukromou autoškolu rektorovi brněnské univerzity, maloval a tapetoval byt u slavného brněnského herce Jiřího Jurky – mého přítele a mnoho jiných zajímavostí.

Vím, že máte čtyři děti, šest vnoučat – a už jste i ten pradědeček?

Ano. Tamtamy pracují dokonale. Na rodinu jsem pyšný, a kdyby nebylo mých skvělých dětí, nevím, kde bych dneska byl. Stále jsem přesvědčen, že můj důchod vypočítaly ty uklízečky, které mají dnes větší důchod než já.

Takže pradědeček z Čapkových Devatera Pohádek byl tlustý, to vy nejste! Ale byl tam i pan Kolbaba, pošťák, který doručil psaníčko, a zamilovaná dívenka se přestala trápit. Tím byste mohl být, ne?

Určitě. Ne proto, že bych byl tak svědomitý, ale mám radost z radosti druhých. Určitě bych ten dopis doručil.

Mohu po vás chtít při pořád ještě začátku roku 2011 přání pro naše čtenáře?

Nebo třeba přání v několika jazycích, které se stále učíte….

Vy ještě nemáte dost toho přání S Nóvym gódom, módní - Happy, Happy New Year nebo Glűckliches neues Jahr?

Konečně můžeme popřát podle libosti. Ale já uznávám to přání od srdce a vy mě jistě omluvíte, když řeknu nejenom vám, vašim čtenářům, ale i těm, kteří tohle číst nebudou: Krásné dny a hodně štěstí. Znáte to s tím Titanikem, ne?

Byť stoletá, stále čiperná a in

Vlastenectví stejně jako láska prochází žaludkem

„Pro mě je Bohemka, jak ji všichni důvěrně nazýváme, takový kousek domova,” říká Pavel Vančura, šéfredaktor newyorského krajanského listu Astorian.

„Mezi přáteli se tady pořád můžeme bavit česky, nebo si objednat točenou Plzeň, či Staropramen. A samozřejmě si k tomu dát svíčkovou nebo knedlo - vepřo - zelo,“ popisuje své pocity Vančura.
Celý komplex budov s ohromnou zahradou postavili před sto lety Češi a Slováci, kteří daleko od domova toužili dát najevo svou národní identitu.

Už v druhé polovině osmdesátých let proto založili spolek Bohemian Citizen Benevolent Society of Astoria, který pilně skládal dolar k dolaru na budoucí kulturní stánek. Díky své neutuchající cílevědomosti tak mohli krajané na základní kámen Bohemky poklepávat už v roce 1910.

Budeme se učit, když nám zakázali pít

Za devět let bylo konečně hotovo. Z pivnice však, bohužel, v důsledku tvrdých prohibičních zákonů hned po roce sešlo. Přesto však na malém českém území uprostřed New Yorku zavládl čilý ruch. Místo piva vsadili podnikaví krajané na vzdělání a sport. V areálu totiž vyrostla škola s ohromnou sokolovnou.

I po tolika letech slouží obojí svému účelu dodnes. „O děti, které se chtějí učit česky, nouzi nemáme,“ vysvětluje ředitelka školy Blanka Sylvester. „I nová generace krajanů má zájem o rodný jazyk a chce poznat národní zvyky. Jsme největší česká a slovenská škola na východním pobřeží USA,“ dodává hrdě. Věřili byste, že v Sokole se stále zdraví „nazdar“, i když mnozí cvičenci mluví už pouze anglicky?

Stařenka nabrala druhý dech

Byť je v Astorii vše už zaběhnuté, v osmdesátých letech prožívala Bohemian Hall a Beergarden krizi. Osmdesátileté „stařence“ jaksi došel dech.

K novému kabátu jí vlastně dopomohla až Sametová revoluce. „Naléhavost cítit zase intenzivní kontakt s měnícím se domovem, postavila Bohemku opět na nohy,“ popisuje vývoj v Astorii šéfredaktor Vančura. Členové Bohemian Citizen Benevolent Society si vzali půjčku a celý komplex zrekonstruovali.

Pivo může sloužit i k ušlechtilým cílům

Dnes je pivnice vyhlášeným místem nejen mezi krajany. Díky příjemnému posezení pod stoletými stromy sem přicházejí hosté ze všech městských částí New Yorku.

A tak geniální myšlenka našich pradědů a prapradědů financovat vzdělání krajanů čepováním piva nese dvojí ovoce. Nejenže za oceánem češství a mateřský jazyk nevyhynou, ale tradičnímu českému pivovarnictví se v Americe dostává i nebývalé reklamy.

Do kin přichází Hřebejkova Nevinnost

vůrci nezastírají, že k natočení filmu Nevinnost (premiéra 20. ledna) je inspirovaly i případy známých umělců, jako byl sbormistr Bohumil Kulínský či režisér Filip Renč. Těm skutečné či smyšlené sexuální kontakty s nezletilými dívkami udělaly ze života peklo.

Také hlavní hrdina psychologického dramatu s detektivními motivy Nevinnost je osobnost všeobecně vážená. Uznávaný lékař, spořádaný manžel a otec Tomáš (Ondřej Vetchý). Když ho čtrnáctiletá pacientka, hezká Lolitka Olinka (hraje ji dcera herečky Jitky Asterové Anna Linhartová), nařkne ze sexuálního zneužívání, hrdina je náhle konfrontován s nejhorší noční můrou. Musí čelit nejen vyšetřování policie, kterým je pověřen bývalý manžel jeho ženy Milady (Zita Morávková) Láďa (Hynek Čermák), ale i ponižujícím lékařským testům a zejména sílící podezíravosti a opovržení svého okolí.

S pravdou ven versus Nevinnost

I když se nakonec ukáže, že si dívka zřejmě všechno vymyslela, protože chtěla upoutat pozornost muže, do kterého byla zamilovaná, už se události nedají vrátit zpět. Životy všech protagonistů budou navždy poznamenány. Jenže situace není tak jednoznačná – i zdánlivě čestný a slušný lékař má ve svém životě temná místa. Minulosti se utéct nedá.

„Hlavní vztah, který ukazujeme, není něco výstředního nebo podivného. Přesto je v něm cosi zvráceného,“přibližuje poněkud tajemně téma filmu Hřebejk. „I když je to taková obyčejná láska, která vznikla skoro obyčejným způsobem, zvrhla se v něco nezdravého.

Pak v příběhu cítím i určitý fatalismus, že boží mlýny melou zvláštním způsobem. Člověk většinou není potrestaný za své viny, ale trest přijde odjinud, odkud se na to nepřipraví. Původně se film měl jmenovat S pravdou ven, protože to byl název televizního pořadu, takové fiktivní Pošty pro tebe, v jejímž rámci by se ve filmu něco odhalilo,“prozrazuje Hřebejk, jak vznikl název filmu. „Ale tenhle motiv jsme vypustili, takže určitá ironie tohoto titulu ztratila opodstatnění. Na názvu Nevinnost se nám líbilo, že v sobě obsahuje i vinu, že je víceznačný, mluví o kriminálním případu i o panenství. To se k filmu hodí.“

Otec Munzar a jeho rod

Po dlouhé době se na plátně kin objeví, byť v menší roli, legenda našeho herectví – Luděk Munzar.

Hraje penzionovaného lékaře, patriarchu rodu, který žije ve společném rodinném domě s oběma svými dcerami - neprovdanou Lídou (Aňa Geislerová) a starší Miladou (Zita Morávková), jejím mužem – lékařem Tomášem (Ondřej Vetchý) a jejich dospívající dcerou Terezou (Rebeka Lizlerová).

„Pan Hřebejk byl první režisér, který mě po tolika letech k práci na filmu oslovil, a já to ze slušnosti přijal, poté, co jsem si přečetl scénář. Spolupráce to byla příjemná, všichni na mě byli milí,“ podotýká Luděk Munzar.

Ondřej Vetchý: Drsný, ale reálný

Pro Ondřeje Vetchého to byla vůbec první spolupráce s Janem Hřebejkem. Sám herec říká:
„Bylo velmi příjemné pracovat s lidmi, s nimiž jsem nikdy nedělal, se štábem, o kterém jsem nevěděl, že vůbec existuje. Dvacet let jsem totiž točil s úplně někým jiným. Znal jsem se jen s panem Munzarem a s Hynkem Čermákem.

Později mi došlo, že Honza Hřebejk na tom byl podobně. Také byl obklopený většinou herci, s nimiž dosud nepracoval, a že jsme všichni vykročili jinam, dál za určité stereotypy. Jak pro herce, tak pro Honzu to byla velmi zajímavá zkušenost.

Myslím, že tenhle film je zajímavý a pozoruhodný, nejen v kontextu českých filmů, ale i v kontextu Honzovy tvorby. A také si myslím, že když někdo Nevinnost uvidí a nenechá si ji zkazit svými předsudky, očekáváním nebo svými projekcemi, čeká ho komplexní zážitek. Je sice docela drsný, ale bohužel asi odráží reálný život a svět, ve kterém žijeme.“

I pro Aňu Geislerovou, na jejíž postavu Lídy se postupně posune těžiště příběhu, byla práce na tomto filmu silným zážitkem: „Natáčení Nevinnosti pro mě bylo výjimečné v mnoha směrech. Teprve asi až měsíc po něm jsem byla schopna se vrátit do reality. Hodně jsme improvizovali, dopisovali scény během natáčení. Bylo to úplně jiné než jakékoliv jiné natáčení.“

Detektivové po ruce

Vzhledem k tomu, že velkou část filmu zabírá policejní vyšetřování obviněného lékaře, byli ke spolupráci na scénáři i na natáčení přizváni odborní poradci i skuteční detektivové. Především šéf pražské kriminálky plukovník Josef Mareš, který je sám velkým filmovým fanouškem.

Ten filmařům radil, jak se vyšetřují nezletilé osoby, jak vypadají výslechové místnosti a spoustu dalších detailů, aby film i v této oblasti působil realisticky.

„Nechtěl jsem do scénáře psát hlouposti vykoukané z detektivek,“ vysvětluje scenárista Petr Jarchovský. Do příběhu včlenil i poměrně drsné téma organizovaného obchodu s dívkami a ženami, coby nejextrémnější stranu problému, o němž Nevinnost také vypovídá. „Chtěli jsme na tom ukázat, v čem postava detektiva Ládi žije. Jeho jednání je potom pochopitelnější,“ podotýká scenárista.

Kde se točilo?

Pokud by vás zajímalo, kde našli filmaři dům rodiny Walterů – tedy hlavní místo natáčení, je to v pražské Tróji a konkrétně si „zahrála“ vila režisérky Věry Chytilové.

„Měli jsme štěstí, že jsme tam mohli točit. Ten dům je zajímavý. Má své kouzlo, taky je členitý, zabydlený a vkusný,“ chválil výběr lokality Jan Hřebejk.

Další podstatná část děje se odehrává na policii. „Tam se nikdy točit nedá, navíc jsou místnosti na policii moc malé. My jsme tyto scény točili v prázdné budově bývalých dopravních podniků v Holešovicích,“ prozrazuje režisér.

Třetí hlavní lokací bylo Máchovo jezero, kde se odehrává závěr filmu. „Tam jsme točili začátkem podzimu, kdy je příroda nejfotogeničtější.“

Některé scény vznikly i na dětském oddělení nemocnice na Karlově náměstí. „Potřebovali v srpnu vymalovat, tak jsme tam mohli natáčet. Nemocnice je prostředí, kde není příjemné točit za provozu, protože cítíte, že tam zabíráte místo a rušíte nemocné. Jediné martyrium, které jsme museli podstoupit, bylo natáčení ve věznici. Její atmosféra se dá těžko nahradit. Byli jsme tam na podzim a všichni jsme to odstonali,“ vzpomíná na natáčení Hřebejk.

Spokojený dědek

Pavel Richter je hokejovou legendou pražské Sparty. Své si odehrál také se lvíčkem na prsou. Doma má z MS kompletní sbírku medailí. Ta „NEJ“ je z roku 1985. „Za reprezentaci jsem hrál poprvé v roce 1975,“ řekl senior. Richter. „Tak to šlo v lize a nároďáku až do roku 1985, kdy jsem zažil největší hokejový úspěch. Vyhráli jsme titul mistrů světa.“

Ale kdy a kde to vlastně všechno začalo?

V roce 1960 jsem začal hrát hokej za Motorlet Praha. Později 1.CLTK Praha. Za tento klub jsem hrál od žáčků až po muže.Hrál jsem druhou nejvyšší soutěž od roku 1971. Tedy velmi brzo - od 16 let. Toho si všimla pražská Sparta, kam jsem také v roce 1973 přestoupil.

Pro vás je Sparta celoživotní srdeční záležitostí, mohu to tak říct?

Hrál jsem za ni 11 sezón. Poznal jsem tam hráče několika generací. Všichni vynikající hokejisté a hlavně lidé. Z té nejstarší bych rád vzpomenul Gustu Havla,Jardu Šímu,a hlavně Jirku Kochtu, který si mě vzal pod svá křidla. To oni, stejně jako ostatní starší hráči, nás mladé učili hokeji. Byli jsme dobrá parta. Z mé generace budu jmenovat Tomáše Netíka, Jirku Hrdinu a Standu Hajdůška. Velcí spolubojovnici a kamarádi!

Chodilo na nás v průměru 12800 diváků. Všichni jsme zažívali parádní atmosféru.

Trenér, to je někdo jako ve škole pan učitel. Který vás nejvíce ovlivnil?

Prošel jsem rukama několika trenérů. Vzpomenu dr. Luďka Brábníka, který mě trénoval ve 2. lize. Dával mi hodně vyniknout. Jemu vděčím, že si mě všimla Sparta. Samozřejmě pak dr. Luděk Bukač, který mě trénoval ve Spartě a později i v národním mužstvu. Ve Spartě byla ohromná konkurence a právě on mi dal příležitost
vůbec hrát.

Vy sám jste to zkoušel také na horké trenérské židli. Málokdo asi ví, že jste byl u obou pražských elitních týmů. Slávii jste navíc doprovodil do extraligy.

Slávii jsem trénoval s Ríšou Fardou. Ano, podařilo se nám postoupit do extraligy. Slávie ji hraje do dnes. Trénoval jsem i pražskou Spartu, což je moje smutná kapitola. Zjistil jsem totiž, že jako hlavní trenér nemůžu rozhodovat o ničem. Kdo bude hrát, koho koupit, koho prodat.

Vím, že na samém konci hráčské kariéry jste se „sklouzl“ také ve švýcarské a německé lize.

Ano, ve švýcarském Klotenu jsme skončili na historickém 3. místě. Ale měl jsem několik zranění a klub mě propustil. Poté jsem odešel do německého Kaufbeurenu.
Byly to nádherné dvě sezóny. Hned v té první jsem vyhrál jako první Čechoslovák v historii kanadského bodování.

Dá se říct, že hokej vás tzv. naplňuje i teď ve zralém věku…

Stále hraju za veterány nároďáku. U Franty Kučery v Letňanech, se zase schází stará garda Slávie a Sparty. Tady si vždy rádi zahrajeme a zavzpomínáme.

Často se také objevujete na televizní obrazovce v pozici hokejového experta.

V roce 1996 mě oslovil sportovní komentátor Robert Záruba, abych prý zkusil spolukomentovat hokej. Je to obtížná práce. Co řeknete, uslyší v té chvíli celý národ a nedá se to vzít zpět. Ale moc mě to baví. Jezdím po extraligových stadionech, komentuju hokej a všude potkávám bývalé hráče. A to je vždy zábava.

Kromě hokeje se hodně věnujete také tenisu a golfu. Docela pech, když jste levák a tudíž držíte hokejovou a golfovou hůl na opačnou stranu, ne?

Těžko říct. Možná bych byl lepším hokejistou jako pravák. Pravda je, že praváků je méně. Tenis hraji často s Láďou Vízkem a Ivanem Haškem a to jsou vždy nádherné souboje. Kolikrát jde i o peníze. Je to větší hec a motivace.

Golf je pro mě obrovský relax. Hraji ho rád, ale už ho vůbec netrénuji. Jen se kochám hrou. Přijdu na hřiště, dám si s Tondou Panenkou a dalšími spoluhráči panáka a jdeme na první jamku. Proto je můj hendikep čím dál horší. Ale ty sázky jsou tady zase a hecování obrovské.

Svěříte se nám s tím, jak vnímáte svůj věk?

Život hrozně rychle utíká. Nedávno mi bylo šestapadesát a začínají se projevovat staré rány. Ale stěžovat si nebudu.

Aktivní kariéru vrcholového sportovce jste už dávno skončil. Co vám hokej dal a co vám vzal?

Hokej mně dal všechno. Dřinu, vítězství, kamarády, krásný život. A hlavně spokojenou rodinu. Mám dvě děti a teď už i čtyři vnoučata. Jsem moc spokojený dědek.

Pro pamětníky: Velký omyl těch, kteří jí nevěřili

Právě onen „velký nos“ a „široké boky“ odlišily italskou herečku od ostatních nudných krásek natolik, že kdokoliv ji spatřil na filmovém plátně, mohl na ni jen stěží zapomenout. Stala se hvězdou řady skvělých filmů a získala řadu světových ocenění. Hrála po boku Marcella Mastroianniho i Jeana Gabina.

S blížící se osmdesátkou stále krásná a okouzlující

Kdo by to byl řekl, že v dětství měla přezdívku „párátko“? Její ladná a sebevědomá chůze, ikonické oči a nezaměnitelný hlas z ní udělaly jednu z nejfotografovanějších a nejobdivovanějších žen na světě. A nejinak je tomu i v jejích téměř 77 letech (nar. 20.9. 1934). Sophia Loren umí svou přítomností oslnit i mladé fanoušky. Když se objeví mezi těmi, kteří se např. v rámci udělování filmových Oscarů procházejí po slavném červeném koberci, zaměřují do hledáčků svých fotoaparátů především ji. Ostatně, která žena by si troufla předvést v 59 letech striptýz, jako to udělala ve filmu Ready to wear ona?

Krása není vždy o penězích, dokonalém make-upu a bravurně zvládnutém plasticko -chirurgickém řemesle. Existují ženy, které nejsou klasicky krásné, ovšem vyzařuje z nich nepopsatelné kouzlo.

Ztráta otce – bolest, která ji navždy obohatila

Taková je i Sophia Loren. Charismatická, inteligentní, zajímavě krásná. Když mluví o své práci a svém životě, má v očích jiskry, srší energií, a to i ve chvíli, kdy hovoří o svém otci, kterého za celý život viděla pouze třikrát. V televizním rozhovoru se známou americkou novinářkou Barbarou Walters přiznala, že veškerou bolest ze vztahu k otci, který její rodinu opustil, když jí bylo pět, promítla do herectví. Je to bolest, kterou s odstupem času nazvala s nadhledem svým vnitřním pokladem. Něco, co obohatilo její pracovní život, filmový výraz a co navždy zůstane v ní.

Vše jí vynahradila matka

„Mám vše, co jsem kdy v životě chtěla. Dokonce i to, o čem jsem ani nesnila,“ svěřila se v jednom z rozhovorů, o něž je mezi filmovými nadšenci stále zájem. Přiznala se v nich například i k tomu, jak řešila své každodenní radosti i starosti: „Nejraději s maminkou. Každé ráno telefonicky.“ Od dětství s ní měla záviděníhodný krásný vztah.

Olivový olej, korzety a nikdy fialová a džíny!

Jako recept na krásu doporučuje snad nejslavnější Italka dvě pro ni nezbytné ingredience: Olivový olej a těstoviny. Dopřává si ho i v koupelích. Doslova miluje plnou vanu, kam si olivový olej kape a používá ho i v různých kosmetických produktech.

Také se snaží nedělat věci, díky kterým by vypadala zbytečně staře. Proto: Pokud to jde, chodí vzpřímeně, se zdviženou hlavou, s úsměvem a snaží se nehrbit!

Ve své knize o kráse také napsala, že se celý život vyhýbá fialové barvě, která jí nesluší. Ráda ukazuje dekolt, ramena a záda, ovšem vždy se vyhýbala prvoplánovým modýlkům á-la mini nebo nevhodným střihům, které by jí nelichotily

Herečka si vždy libovala v korzetech, šátcích kolem krku, halenkách, šatech, odhalených dekoltech a velkých brýlích, pod kterými skrývala vždy perfektně namalované oči. Nesnáší džíny, které, jak říká, jsou pro ni příliš nepohodlné a těžké.

Sophia na sobě snad nikdy neměla šaty, které by jí vyloženě neslušely, veškeré filmové premiéry a gala večírky absolvovala v perfektně padnoucí róbě, s plnou hřívou krásných vlasů, bujným dekoltem, zářivým úsměvem a především noblesou!

Ovšem poradit si uměla i v dobách, kdy neměla peníze. V počátcích své kariéry, kdy měla hluboko do kapsy, si jako začínající herečka obarvila veškeré oblečení na černo. Měla pocit, že je elegantní nejen večer, ale také přes den. Aspoň na chvíli tak zapomněla, že pořádně nemá ani co na sebe. V černé si připadala krásná, svůdná a sebevědomá.

Na krásu, kterou dostala do vínku, ovšem nespoléhá. Stále na sobě pracuje. Nikdy to však nepřehání. „Snažím se každý den cvičit, pokud to jde. I když při mém pracovním kolotoči je to někdy prakticky nemožné.“ Je málo lidí, kteří v jejím věku mohou toto říci!

Její milovaný Carlo!

Že je výjimečně krásná si Sophia Loren uvědomila už ve 14 letech. Už tehdy dokázala zamotat nejednomu pohlednému Italovi. Byla to také doba, kdy jí poprvé někdo řekl, jak je krásná.

Svým šarmem okouzlila i známého herce a svůdníka Caryho Granta. Během natáčení snímku Houseboat ji uháněl natolik, že si několikrát stěžovala dokonce režisérovi a žádala, ať zařídí, aby jí dal pokoj. Grant sám byl ženatý a Lorenové nevěřil, že je zamilovaná do nepříliš atraktivního producenta Carla Pontiho. Nechápal, že by právě jeho mohla jen tak snadno odmítnout. Byl z neopětované přízně přímo zoufalý. Lorenové ještě několik let posílal květiny. Nemohl na ni zapomenout.

O několik desítek let později přiznala novinářce Barbaře Walters, že volba výběru mezi atraktivním Grantem a italským producentem Pontim byla pro ni jednoduchá. Od začátku Carla Pontiho milovala. Byl jí daleko bližší než americký svůdce žen. Nedokázala si představit, že by žila s někým jiným než s Italem. Ponti ji pro film objevil a prožili spolu bez afér a bulvárních skandálů přes čtyři desítky let. Svazek ukončila až Carlova smrt v roce 2007.

Prožít život s těmi, které milujeme!

„Krása je to, co je uvnitř každého člověka. A to se odráží v jeho očích. S fyzickou krásou to nemá nic společného,“ tvrdí Sophia Loren. Mnoho slavných i méně slavných hereček na sobě tvrdě pracuje. Za plastické chirurgy utrácejí závratné částky a do obličeje si nechají píchat botox. Řada z nich díky tomu připomíná úsměvem Kačera Donalda v křeči.

Sophia Loren takové věci neřeší. Tvrdí, že se snaží naplno prožít život s lidmi, které miluje. Dobře jíst a umět se radovat z maličkostí. Její snaha rozhodně nevyznívá naplano. Právě tato radost ze života se odráží v jejím výrazu a pohodě, jež z ní sálá – a přináší své ovoce. V roce 2006 byla zvolena jednou z nejkrásnějších a nejpřirozenějších hereček Za sebou tak nechala daleko mladší herecké kolegyně jako je Gwyneth Paltrow, Kate Winslet nebo Catherine Zeta - Jones.

O tom, jak šel čas…

S odstupem času řekla Sophia o době, kdy jí bylo dvacet let, že nevěděla co chce, kdo vlastně je, a že chtěla více poznat samu sebe. Ve třiceti měla touhu být především matkou (synové Carlo a Edoardo). Ve čtyřiceti se cítila konečně jako zralá žena s oběma nohama na zemi. V padesáti si říkala, jak to rychle uteklo, ale že žije daleko lépe, než v době, kdy jí bylo dvacet.

V šedesáti si už užívala radostí a maličkostí, kterých si dříve nevšímala. Měla pocit, že objevila pramen mládí. Po sedmdesátce je stále šťastná a hodlá nadále žít naplno a s radostí. Ostatně – velmi dobře to umí. jako to ostatně umí. Známý režisér Roberto Benigni o ní řekl: „Sophia Loren není Italka. Ona je Itálie! Navrhuji dát na mapu Itálie její fotografii. Kde se ona pohybuje, tam se pohybuje i celá Itálie.“

Chlap s věčně nevybaleným kufrem

Sparta, Karlovy Vary, Slovan Bratislava, nyní Pardubice - to je možná trenérský přestupový rekord, ne?

I tohle někdy přináší hokejový život. Jak říkají starší trenéři, když jsi někde na štaci, tak ani nevybaluj kufr…Mne to potkalo poslední rok. Na druhou stranu musím říct, že jsem si vybíral štace hodně těžké. Sparta – ta má za rok už čtvrtého hlavního kouče, letos je to ještě horší, přestože přišlo pět dobrých posil.

A Vary? To byla jediná chyba, pomistrovská kocovina, mužstvo psychicky dole. Ale chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je, přijít k mužstvu na 12. místě uprostřed sezony. V té situaci jsem byl poprvé.

Ve Slovanu jsem byl spokojený, ale dojel jsem tam na obránce, které se nepodařilo nakoupit. A na marodku, 3 beci a 3 útočníci ze základní sestavy - to bylo moc. Po mém odchodu Slovan prohrál pět ze šesti zápasů. Tak o čem to je?

Jak si vysvětlujete svou "popularitu" na trenérském trhu? Odejdete a hned po vás další sáhnou, to není běžné, ne?

Taky mne to překvapuje. Ale spíš je to jen shoda náhod. Vloni po angažmá na Spartě do týdne skončil Pepík Paleček ve Varech, letos odešel Honza Votruba do Petrohradu…

Mám dvě zdánlivě podobné otázky. Ta první - co vy a hokej jako trenér?

Vystudoval jsem Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, obor trenérství. Při hraní a studiu jsem začal trénovat mládež na Spartě, pak juniorské reprezentace a následně seniory. Letí to, už 13 let jsem u chlapů.

A co vy a hokej jako hráč?

Od šesti do osmnácti jsem hrál ve Spartě. Při studiu na FTVS druhou ligu ČLTK Praha. Dnes už nechodím ani na starou gardu. Mám čtyřikrát operované koleno, plastiku křížového vazu, artrózu. Důchodce, no…

Práce hokejového trenéra patří do kategorie zaměstnání – rovná se koníček, to se rovná štěstí. Uvědomujete si to?

Vážím si toho, že můžu ráno vstát a jít na zimák. Hokej mne naplňuje.

Co rodinka? Jak se srovnává s častým stěhováním?

Nestěžuju si. Jsem dva roky rozvedený. Mám 5 a půl roku starého kluka. S ním trávím devadesát procent svého volného času. A moc si to spolu užíváme.

Sport u vás doma asi vždy hrál dost významnou roli, že?

To určitě! Jak moje bývalá paní, tak současná přítelkyně mají ke sportu velmi kladný vztah. Malý Pavlík zkouší všechny sporty - organizovaně hraje fotbal, chodíme bruslit na led, in line, tenis, golf i kolo. Nechávám to většinou na něm, jaký program si vybere.

Mohu se zeptat, jak bydlíte v Pardubicích?

Od klubu mám byt. Mám tu smlouvu do konce sezony, tak tu mám jen ten kufr.

Pardubice jsou hokejovým městem. Vnímáte to tak?

Pardubic jsou „HOCKEY TOWN“ se vším všudy! Nejlepší návštěvnost v lize hovoří za vše.

Tak zpátky na led. Zázemí je v Pardubicích pro vaši práci určitě špičkové.

Za posledních deset let se zázemí zprofesionalizovalo prakticky ve většině klubů.

V posledních zápasech se Pardubicím daří. Pokud vím, prohráli jste jednou.

No, v neděli přišla první prohra v Třinci. Ale zatím spokojenost. Rychlý sled zápasů, krize je otázkou týdne.

Pardubické ambice v extralize jsou dlouhodobě vysoké. Zvlášť teď po mistrovském titulu. Jako jsou vaše cíle v dlouhodobé části ?

Pomistrovské sezony bývají hodně těžké. Zažil jsem to dvakrát na Spartě. Naše cíle? Jít do play off z šestky a pak co nejdále.

Hokejová sezóna je dlouhá. Které období máte nejraději?

Každý den prožívám jako by byl poslední!

A teď pravdu, trenére – co vy a emoce?

Chtěl bych mít chování hráče pokeru, ale někdy to opravdu nejde. Přiznám se, že pořád bojuji s tím, abych neřval na rozhodčí. Ač to tak nevypadá, jsem hodně emotivní člověk. Díky emocí emocím ventiluji stres.

Dá se říci o některé vaší trenérské kapitole, že byla a je srdeční záležitostí?

Těžká otázka. …Všude jsem potkal dobré i špatné lidi, jako to je v životě.

Všichni máme své sny, v koutku duše doufáme, že zázraky se dějí. Prozradíte váš trenérský sen?

Samozřejmě, že i já mám své sny, osobní, sportovní. Ale nechám si je pro sebe. Kdybych je vyslovil, tak se nesplní.

Z receptáře prababičky Anežky: Když nás bolí zuby

Rady pro méně statečné, které stejně ordinace nemine

Nebudeme si namlouvat, že bylinky nebo koření vám zuby zcela vyléčí. Mohou však dočasně zmírnit v pravém slova smyslu utrpení, které nám občas vlastní chrup připraví. Vždyť právě proto v minulosti, než došlo na trhání bolestivých zubů statnými kováři, pomáhaly babky kořenářky. Dnes už víme, že téměř veškeré bolesti tohoto druhu jsou způsobeny nedostatečnou péčí. Sáhněme si všichni do svědomí – děláme pro sebe v tomto směru aspoň základní minimum? Ve chvíli, kdy ale bolest přijde, řeči o prevenci nám nepomohou. Pro tento moment tu mám pro vás několik rad, jak ji zmírnit a dočkat se okamžiku, kdy se odhodláte k zubaři dojít.

Hřebíček, chmel i máta

Bolavý zub pomůže zklidnit olej z hřebíčku (koupíte v lékárně), který vetřete do jeho okolí. Pro okamžitou úlevu zkuste celý hřebíček žvýkat (pokud to vydržíte) právě tím postiženým zubem. Hřebíček v tomto případě supluje anestetikum.

Také se osvědčilo do dutiny v bolavém zubu napěchovat sušený chmel nebo čerstvou mátu. A pokud se nechystáte někam do společnosti, můžete na bolavý zub přiložit gázu namočenou do šťávy z cibule a česneku. Ta nejen dezinfikuje, ale navíc tlumí bolest.

Pomoci vám může i tinktura z měsíčku lékařského. Z malého kousku gázy si vytvoříte polštářek, na něj nakapete tinkturu a přiložíte na bolavé místo.

Ke zmírnění bolesti lze použít roztok z octa a soli : Do 2dcl vlažné vody přidáme 1 polévkovou lžíci octa a 1 čajovou lžičku soli a ústa tímto vyplachujeme.

Nejen zuby, ale i dásně

Mnohdy jsou bolesti způsobené bolavými dásněmi. Na jejich zánětí je ideální použít šťávu z bílého zelí, která je velmi známá svými protizánětlivými účinky.

Bolavé dásně mohou být také z nedostatku vitamínů B a C. Pak k jejich posilnění stačí pít 3x denně šípkový čaj nebo čaj z černého rybízu.

V čase sklizně doporučuji – jezte co nejvíce borůvek! Mají silné stahující účinky a působí jako silné antiseptikum na případné infekce dásní.

I nejrozšířenější bylinka v Čechách – heřmánek má stahující a uklidňující účinky, proto se hodí hlavně v případě akutně podrážděných dásní. Nálev nebo odvar z něj můžeme aplikovat k proplachování úst i několikrát denně, dokud se sliznice v ústech nezklidní.

Další bylinkou pomocnicí je i mochna nátržník. Také působí hojivě, zároveň je vhodná i v případě, že trpíme krvácivostí dásní. Odvar z mochny je nejlépe používat bezprostředně po čištění zubů.

Bylinný odvar při zánětu dásní:
1 vrchovatou polévkovou lžíci sušené natě přesličky smícháme s 1 lžící šalvěje a 1 lžící máty. Směs přelijeme ½ l studené vody, pomalu přivedeme do varu a vypneme. Přikryjeme pokličkou a necháme louhovat. Odvar pak ještě vlažný nebo vychladlý opakovaně, několikrát denně podržíme chvíli v ústech

Ach ty afty!

Výborné antibakteriální účinky, má v našich podmínkách také jedna z nejoblíbenějších bylin – šalvěj lékařská. Výplachy odvarem z této byliny jsou osvědčené jak při zánětu dásní, tak i velmi bolestivých aftech nebo otocích v dutině ústní.

Po vytržení zubu vyplachujeme ústní dutinu odvarem ze šalvěje, čímž dosáhneme toho, že rána se rychle zahojí a v žádném případě pak nebude hnisat. Jen pozor na to, abychom nezačali vyplachovat příliš brzy a tím si nepřivodili krvácení rány. Je dobře se o tomto vždy poradit se zubním lékařem.

Na kloktání, výplachy či obklady si připravíme silný odvar tímto způsobem:
3 polévkové lžíce šalvěje dáme do ½ l litru vody, přivedeme do varu a přikryté necháme louhovat asi 20 minut. Poté přecedíme. Vlažný čaj držíme v ústech asi pět minut, proplachujeme jím neustále ústní dutinu, aby mohl dobře působit. Obklady si připravíme nejlépe z bavlněné látky či smotku gázy namočené do odvaru. Na postižená místa je pak přiložíme a necháme působit 15 minut.

Ústní vody domácí výroby

Netřeba hned kupovat drahé vody za velké peníze. I zde pomůže příroda. Např. když 1 čajová lžička měsíčku lékařského smícháte s 1 čajovou lžičkou řepíku lékařského. Směs povaříte v ¼ litru vody, necháte přejít varem a odstavíte. Zchladlým roztokem pak ústní dutinu vyplachujte.

A zde je druhá možnost: Do sklenice teplé vody přidejte 2 čajové lžičky mořské soli a 2 čajové lžičky 3% peroxidu vodíku. Pozor, tuto směs nepolykejte!

Přírodní ústní voda proti paradentóze:
2 polévkové lžíce sušené šalvěje nebo 3 lžíce řezané čerstvé šalvěje, smícháme s vrchovatou lžíci květu heřmánku. Bylinky přelijeme ½ l studené vody, pomalu přivedeme do varu. Pak oheň vypneme, přikryjeme pokličkou a necháme louhovat až do vychladnutí. Nakonec přecedíme a proplachujeme ústní dutinu po vyčištění zubů

Umakartový hit Bartona Quillena

Subtilní křesílko s dřevěnými opěradly, kuchyňská židle z ohýbaného dřeva, talířový lustr nebo klasika šedesátých let, považte – umakartový kuchyňský stůl! Ačkoliv jste od rušného Manhattanu vzdáleni jen jednu stanici metrem, při pohledu na důvěrně známé kousky nábytku se najednou vracíte do minulosti. S dávkou jaksi samozřejmé nostalgie máte náhle pocit, že si prohlížíte byt svých rodičů či prarodičů.

Prague Kolektiv a hvězdní zákazníci

Vstupuji do industriálně laděné prodejní galerie v avantgardní čtvrti Dumbo v newyorském Brooklynu. Nese tak trochu provokativní název: Prague Kolektiv, což v někom možná evokuje neslavná padesátá léta. Nebojte se, žádná politika, tady jde o nábytek a bytové doplňky.

Království českého designu dob minulých uprostřed amerických mrakodrapů patří Bartonu Quillenovi. A ne náhodou.

„Hned, jak jsem k vám do Československa v roce 1990 přišel, učarovalo mi vaše sklo a porcelán. A tak jsem je začal sbírat,“ vzpomíná a jistým způsobem i vysvětluje své pozdější kroky Barton své první setkání s českým designem. Tehdy v jedenadvaceti, s čerstvým diplomem v kapse však absolventa princetonské univerzity ani ve snu nenapadlo, že by ho jednou v budoucnu mohly docela slušně živit právě bytové doplňky a nábytek z Čech.

A už vůbec netušil, že si k němu jednou do obchodu přijde za 4 200 dolarů vybrat funkcionalistický stůl například filmová hvězda Rachel Weissová. Nebo že si světoznámý francouzský designér Christian Louboutin odnese z jeho galerie několik doplňků, aby s nimi vyzdobil svou newyorskou výstavní síň.

„Veteš“ za tisíce dolarů

Do galerie právě vstoupil muž, jenž si pravděpodobně již ve výloze vyhlédl černá křesílka. Bez nadsázky je lze označit za českou klasiku. Určitě jste je měli doma také. Nacházela se totiž v téměř každé české domácnosti. Nyní zřejmě zdobí chaty mnoha z nás. Ke křeslům z výlohy si přikoupil ještě dvě z prostor galerie a řada přišla i na dřevěnou židli s opěrkami.

Suma sumárum 7 800 dolarů. Přiznám se vám, že když do Prague Kolektiv vstoupila zákaznice, která jevila zájem o umakartový konferenční stolek, jemuž podobný vyhodila moje maminka do popelnice docela nedávno, málem jsem omdlela. V duchu jsem totiž zkonstatovala, že jsme doma všichni měli poklady. Ještě teď někteří z nás považují omylem za veteš.

Blázen Barton

Kolemjdoucím Čechům, kteří hbitě srovnají vstupní a výslednou cenu prodávaného nábytku a říkají si: „Pane jo, to je ale vejvar!" je potřeba říct, že tak jednoduché to zase v Prague Kolektiv nebylo a není. „Příprava na otevření galerie trvala celý rok, " popisuje Barton těžké začátky.

„Nejdříve jsem po Čechách cestoval a sháněl tým lidí. Potřebovali jsme nákupčí a restaurátory. Sehnat cenově dostupnější dopravu do Spojených států, stejně jako vytipovat prostory, které nebudou stát těžké peníze, bylo skoro nadlidské úsilí. Obchody se sice od roku 2005, kdy jsme galerii otevírali, úspěšně rozběhly, jenže zdrojů s nábytkem v Česku ubývá. Z designu z československé éry se stal totiž mezitím hit i doma.

Až to jednou skončí, poslední kousky si nechám pro sebe. Jsem do nich blázen," prozrazuje Barton Quillen.

Diskriminace starších na pracovním trhu neexistuje!

V USA se bojí soudů

Zde se to seniory hemží i na pozicích, které u nás většinou zastávají jedině a pouze „bezchybně vyhlížející“ mladí lidé. Na slovo diskriminace se Američané bojí totiž jen pomyslet. S jistotou vědí, že by je diskriminovaný objekt vláčel po soudech a ve výsledku by je celá kauza mohla vyjít i na miliony dolarů.

Seniorský věk zde ve Spojených státech navíc pro většinu lidí znamená zkušenost, vyrovnanost a užitečný nadhled. „Se staršími kolegy na pracovišti chodím konzultovat své nápady. Lecos už zažili a řeknou, v čem má cenu něco podnikat a co raději nechat být,“ pochvaloval si spolupráci s dříve narozenou generací Waren Oakes, junior manager realitní firmy v New Yorku.

HPP i po sedmdesátce!

Že se senioři v práci drží i po pětašedesátce, kdy by podle zákona z roku 1936 mohli spokojeně odejít do důchodu, vypovídají i oficiální statistiky vedené jednou z největších pojišťoven AARP.

Pracovat i po dosažení osmdesátky zde proto není žádnou zvláštností. Naopak. Za posledních dvacet let se počet pracujících nad 70 let málem ztrojnásobil. A v loňském roce i přes neblahé následky ekonomické krize dosáhl počtu 1,5 milionu. Přitom nejde jen o obyčejné brigády, což dokazují i čísla z posledního sčítání lidu „Census 2010“. Podle nich 42 % seniorů vykonáva kvalifikovanou práci v hlavním pracovním poměru.

Čtyřiašedesátiletá moderátorka

„Mé dlouholeté novinářské zkušenosti jsou v práci, kterou dělám, velkým kreditem,“ podotýká v rozhovoru pro New York Times čtyřiašedesátiletá moderátorka zpráv veřejnoprávního televizního kanálu PBS Judy Woodruffová (viz foto). Ve svých interview zpovídala třeba ministryni zahraničí Hillary Clintonovou nebo filantropa George Sorose. S prací pro zmiňovanou televizní stanici začala přitom až v 55 letech. Předtím působila na CNN. To už by bylo v Čechách ve stejné branži nemyslitelné.

„Zprávám a komentářům z úst starších televizních moderátorů více věřím,“ potvrdila předešlá tvrzení i divačka Terry Steingoldová, účetní jedné newyorské stavební firmy.

Senioři v USA žijí aktivně

Proč zde lidé chtějí pracovat i po dosažení penze, nám ozřejmil osmasedmdesátiletý Patrick Dighman.

„Mladí jsou už dávno z domu a o své děti se starají sami. Co bychom doma jinak dělali?“ Vedoucí obchodu s koberci nám tak nechtěně potvrdil, že kult babiček a dědečků se v této zemi moc nenosí. O nejmladší generaci tady pečují s rodiči zejména placené vychovatelky. Prarodiče se s vnoučky jen chvíli potěší a pak si zase žijí svůj aktivní život.

Mnozí však pracují i proto, že by jim malá penze na nákladné živobytí ve městě mrakodrapů nestačila. „Na drahé pojištění jsme neměli,“ odpovídají na otázku, jak je tomu u nich, manželé Hamiltonovi. „Hodně vydáváme za léky, z důchodu bychom si je nemohli vůbec pořídit. A navíc máme i malého pejska.“

Tohle bychom okoukat mohli

Ať jsou už důvody k práci pro americké seniory jakékoliv, mají v každém případě možnost získat zaměstnání, jaké vykonávají mladí. Byť je to v současné krizi obtížnější. Ale problémy na trhu práce mají dnes bez výjimky všechny věkové kategorie.

U nás v Čechách můžeme americkým dříve narozenýcm jen tiše závidět. Zejména teď, kdy se odchod do důchodu neustále prodlužuje. Škoda. Kult mládí ochucený dlouholetými zkušenostmi seniorů by přitom mohl být na pracovním trhu tím správným koktejlem, odrážejícím skutečné generační rozložení v reálném životě.

Už mentoruju jak můj táta

Je šance i v našich podmínkách trošku postoupit v řešení organizovaného zločinu?

Já si myslím, že to je běh na dlouhou trať. Nejde ani o to, abyste doběhli do cíle, ale abyste během toho běhu zůstal naživu. A to je hrozný. Kdysi v televizi běžel seriál, jmenoval se Chobotnice, koukal jsem na to jako mladý kluk…

…ano, úžasný Corrado Cattani v podání italského herce Michele Placida, mělo to asi 50 dílů…

… tak! Tam to bylo přesně vyřčeno – useknete jedno chapadlo, naroste druhé. Organizovaný zločin je opravdu běh na hodně dlouhou trať.

To znamená, že svým způsobem obdivujete lidi, jako jsou Janek Kroupa, Josef Klíma a další, kteří třeba v televizi po těch nepravostech jdou?

Určitě. Smekám před nimi.

Vás by taková práce nelákala?

No… Rád se na to koukám, rád i čtu tenhle žánr. Ti kluci, co to dělají, vědí hodně, mají informace, sbírají je. Ale já jsem zvyklý se učit napsané věci nazpaměť, je to zcela něco jiného. Proto bych to ani nemohl dělat. A svou roli by jistě hrál i strach tuto práci dělat. Když do toho jdete a jste sám, zadek může někdo nakopat jen vám. Ale když máte ženu, děti…

Souhlasím, je to těžké. Ale zpět ke knihám. Čtete hodně? A co?

Mám rád třeba Otu Pavla. Dnes, myslím, vládne trochu chaos v tom, po čem sáhnout. Dříve se stály fronty vždy ve čtvrtek, protože všichni věděli, co vyjde. Lidi četli víc, knihy si půjčovali, aby je vrátili, louskali je po nocích. Dnes novinky leží na pultech, člověk je někdy ani nezaregistruje, ani není tolik času číst… Všechno tohle stíhám o prázdninách na dovolené. Naposledy jsem četl od Normana Mailera Americký sen. Kdysi jsem to četl na gymplu a teď jsem se k tomu vrátil.

Co takhle něco napsat? Hodně lidí dneska píše. Minimálně kuchařku.

Ne, to ne. Pamatuju si na dobu, kdy jsme se Suchánkem a Genzerem dělali na Nově TELE-TELE. Tam kluci psali veškeré věci. Jednou jsem si zkoušel taky něco napsat. Neříkám, že to bylo špatný, ale strašně dlouho mi to trvalo. Škrtal jsem, předělával,… Když jsem viděl, jak oni píšou lehce, třeba během dvou hodin měli hotovo, řekl jsem jim – tohle po mně nechtějte! A pokud vím, autorka této knihy ji psala skoro tři roky. Já nemám ten „sicflajš“. Já bych to nevydržel.

Zmínil jste TELE-TELE. Stýská se vám po něm?

Už ani ne. Ta doba už je dávno pryč.

Účinkoval jste v řadě televizních seriálů od té doby, ale mám pocit, že jste se spíše vrátil ve své práci k divadlu, je to tak?

Ano. V současné době hraju hodně. Začínám teď také zkoušet novou hru U Karla Heřmánka v Divadle bez zábradlí s Jirkou Langmajerem – jmenuje se Toxi. Práce na jevišti mám dost. Ještě hraju v Hello, Dolly! S Ivanou Chýlkovou, od listopadu v Hybernii. A mám ještě zájezdová představení s agenturou Harlekýn.

Jaká je Ivana? Někde proběhly i pomluvy na její adresu kvůli Hello, Dolly!

Ivana je skvělá Dolly, skvěle i zpívá, přijďte se podívat. Když jsem nehrál, šel jsem taky. Ondra Sokol představení udělal výborně. Tento muzikál se musí buď udělat jako film, který lidi znají – to znamená bombasticky. Na to ale nejsou peníze. V tom případě musíte najít jiný klíč – a ten Ondra našel, muzikál je plný nápadů.

Na začátku jste říkal, že jako mladý kluk jste sledoval seriál, vy si připadáte dnes už starý?

Já už jsem starý!

No, utíká nám to všem. Jak vy si představujete spokojené stáří?

Bavil jsem se o tom s manželkou. Ta mi řekla: Ty budeš dělat, dokud budeš moct. U herců to tak je – dokud můžou chodit. A dokud jim slouží to nejdůležitější paměť. Řeknu vám to asi takhle: staří bych si představoval nejlépe takto, aby nebylo bez práce. Abych byl pořád mezi lidmi a pořád dělal.

Jak jsou na tom dnes podle vás senioři? Hodně se skloňuje slovo katastrofa.

Co se týče ekonomického zabezpečení, to, co člověk vidí, tak to si myslím, že katastrofa je.

A vztahově? Třeba staří versus mladí?

To je podle mne tak, jak to bylo vždycky. Sám se už přistihuju při mentorování vůči našemu mladýmu. Ale pak si v duchu řeknu: Ježíšmarjá, brzdi, to ti říkával táta a taky jsi to nesnášel! Je to pořád stejný. A bude to pořád stejný! (smích)

Je libo teplé počasí, moře a klid?

Aby Taba nebyla tabu

Mezi turisticky oblíbené destinace Egypta patří Hurghada nebo Sharm El Sheikh. Ovšem kdo má raději klidnější místa, dobře udělá, když zvolí Tabu.

Je to hornatá krajina bez velkých měst v okolí, nákupních center a otravných prodavačů. Pláže lemují luxusní rozsáhlé hotelové komplexy, kam se právě během zimy můžete dostat za velmi dobrou cenu. Některé cestovní kanceláře nabízí pobyty v pěti hvězdičkovém luxusním hotelovém komplexu v Tabě už od 13 tisíc korun za týdenní pobyt na osobu. Pro čtenáře iSenior.cz Tabu otestovala na vlastní kůži i nebezpečí redaktorka Nella Čermáková. Vydejme se tedy společně s ní na cestu.

A Nellou vzduchem i cestou necestou

Je prosinec, sobota, blíží se půlnoc a já jsem na pražském ruzyňském letišti. Těším se, až se za chvíli uvelebím v letadle a probudím se za čtyři hodiny v egyptské Tabě. Kolem postává několik důchodců, kteří hledají správné místo na odbavení a dvě rodinky s ukřičenými dětmi.

Přichází asi třicetiletý mladík se svou usměvavou maminkou. Zřejmě dostala od svého syna pobyt do Egypta pod stromeček. Po podrobnostech pátrat nestačím a dětský křik-nekřik, s vidinou tepla a ticha (konečně) slastně usínám.

Do Taby přilétáme ve čtyři ráno. Je zima. Delegátka nás však ujišťuje, že se denní teploty pohybují kolem 25 stupňů. Doufám! Teď nás ještě čeká autobusem asi hodinka cesty do hotelových komplexů.

Projíždíme hornatou a suchou krajinou, nikde ani živáčka, jakékoliv známky po stopách života…Za celou dobu nepotkáme jediné městečko ani auto. Začínám se bát, aby toho vytouženého klidu nebylo nakonec až moc.

Po hodině přijíždíme konečně k rozzářeným hotelovým komplexům. Nedočkaví turisté po částech opouští autobus. Všechny je vítá uměle udržovaná zeleň, palmy, zvědavé obličeje vrátných, vůně moře a klid. Dozvídám se, že v některých hotelích se musí čekat až 4 hodiny na volný pokoj. Při mně však stálo štěstí. Bydlím během hodiny.

Z terasy do bazénu, z kuchyně do Piešťan a pak tanec!

Je šest hodin ráno a já otvírám dveře do svého pokoje - dočasného domova. Velká ložnice s východem na malou terasu, ze které můžu jít rovnou k bazénu a skočit do vody. Úžasné.

Venku je jen 15 stupňů. I když je mi docela zima, oblékám si rychle šortky a jdu se projít po okolí. A vida! Kolem desáté hodiny se už na lavičkách kolem bazénu uvelebují důchodci. Někteří si čtou noviny, jiní pochrupují nebo pozorují okolí. Trochu mi to připomnělo vzdálený domov.

Zájezd jsem si koupila s plnou penzí, tak rychle zamířím do restaurace a jdu se najíst. Malé vnitřní obavy z toho, že si z místních specialit možná budu těžko vybírat, se nenaplnily. Nabízí se tu míchaná vajíčka, zeleninové omelety, palačinky, deset druhů pečiva, salámy, sýry, ovocné saláty, koblihy, ovocné dortíky nebo müsli. Musím se pousmát při myšlence, že kdybych neviděla palmy, tak při pohledu na takto prostřený stůl mohu být klidně nejen v Tabě, ale třeba v Piešťanech. I když – mají tam také deset druhů pečiva? Možná. Otestuji jindy.

Jídlo, koupání, spánek. Lépe řečeno – restaurace, bary, bazén, pláž, luxusní pokoj. Dovolená jak má být. A navíc - každý den je tu odpoledne přichystaná zábava. Víte, že nejaktivnější jsou tu senioři? Zrovna první den mého příjezdu se učili základním krokům salsy. Smáli se, a i když nerozuměli francouzskému animačnímu týmu, vesele se zapojovali do umění tanečních kroků. Na první pohled je to bavilo. A nevěřím, že jen proto, že tyto aktivity jsou zdarma. To se pozná.

Sláva, nazdar výletu!

Některé cestovní kanceláře nabízí v rámci rekreačních pobytů i fakultativní výlety. Škoda nevyužít šance. Tak jsem za 142 euro vyrazila na celodenní zájezd do Jeruzaléma.

Taba je půl hodiny od izraelských hranic. V ceně výletu mám zahrnutý také poplatek (30 dolarů) za vstup do Izraele a oběd. S balíčkem občerstvení na cestu (mám přece plnou penzi!) vyrážíme ve tři ráno. Na otázku proč tak brzy je nám sděleno, že projít přes izraelské hranice, trvá minimálně dvě hodiny.

Potvrdilo se. Stále jsme kontrolováni, pasy ukazujeme už automaticky na potkání. V dlouhé frontě tvořené především rusky mluvícími turisty se posunujeme po centimetrech. Jakmile se dostaneme na izraelské území, dozvídáme se podrobnosti z biblických příběhů a cestou se stavujeme vykoupat v Mrtvém moři.

Zájezdu se účastní především starší lidé. Někteří jsou překvapeni, že je Mrtvé moře studené. A protože jeho voda obsahuje až padesát procent minerálů, můžeme se koupat maximálně půl hodiny. Připadá mi, že je teplá tak maximálně patnáct stupňů. Tím pádem málokdo v ní vydržel po doporučenou dobu. Všichni raději odešli do obchodu, kde si kousek Mrtvého moře mohou koupit a přivézt domů V teple domova a svých milovaných koupelen budou pak za působení produktů se vzácnými minerály místního zázraku pěkně vzpomínat.

Japonci dvakrát jinak a kde se neotáčet!

Kolem desáté hodiny přijíždíme do Jeruzaléma. Jdeme se podívat na Getsemanskou zahradu, kde podle Bible bděl a modlil se Ježíš před svým zatčením a ukřižováním. Jako snad všude na světě i zde potkáte spoustu usmívajících se a nadšeně fotografujících japonských turistů. My však nemáme čas ani je počítat, ani tohle krásné místo moc obdivovat. Jdeme dál.

Vedle Getsemanské zahrady je Kostel Všech národů, známý také jako Bazilika Utrpení. Tady japonští turisté se slzami v očích zpívají před oltářem náboženské písně. Zážitek. Mezi nejznámější a nejposvátnější místa v Jeruzalémě patří Zeď nářků. Je rozdělena na místa pro muže a pro ženy. Muži si musí dát pokrývku na hlavu, ženy musí být zahalené. Každý návštěvník může do Zdi nářků vložit své přání nebo se jí dotknout a pomodlit se. Při odchodu je neslušné se otočit a odejít. Proto všichni odcházíme pozpátku, čelem ke zdi.

Ježíši, obchod je obchod!

Procházíme také cestou, po které nesl Ježíš svůj kříž. Občas se zastavíme. Na jedné ze zastávek nám delegátka ukazuje místo, kde je krámek s obuví. Turistům se dnes říká, že Ježíš zastavil jen o pár metrů dál. A turisté rádi uvěří. Přece jen, být jen kousek právě od tohoto místa…

Ale obchod je obchod. Tak si ho majitelé svých provozoven posunuli podle toho, jak se jim to zrovna hodilo. Křížová cesta je tak dnes plná krámků různých vůní i pachů. A občas pokřikujících obchodníků, kteří se naučili také pár pozdravů v češtině. Člověku se skoro chce říct – no nazdar!

Jdeme se podívat na místo Posledního soudu a pak nás čeká už jen malý oběd a krátká procházka po městě.

Proč právě Taba?

Kromě výletu do Jeruzaléma se z Taby dostanete také pohodlně do Petry. Není to daleko do tohoto skalního města v Jordánsku. Kdo chce, může zde celý den prožít třeba na palubě některé z místních lodí.

K návštěvě v této lokalitě láká také osmimilionová Káhira. Nebo můžete vylézt na horu Sinaj. Zde dostal Mojžíš Desatero přikázání a zde jsou údajně i nejkrásnější východy slunce.

Výhodou pro ty, kteří nejraději leží u moře, je to, že v Tabě vás nepohltí davy turistů. Pláže jsou tu klidné. A ruch velkoměsta uslyšíte zase až po příletu do Prahy. Mám to za sebou. Přiznávám ale, že už teď se mi chce splnit význam slova nashledanou. Toužím se vrátit. Tož: ma as saláma, Taba!

Nenechala vyhrát ani prezidenta

Přestože ve své době patřila Jitka Volavková Illner mezi 20 nejlepších světových hráčů, český tenis se o ní moc nezmiňuje. Možná proto, že tenkrát nebyl tento sport ještě tak populární. A hlavně se v něm netočily peníze, jako tomu bylo později v dobách Kodeše, Lendla či Navrátilové.

Není vám to, Jitko, líto?

I kdyby bylo, s tím už nic neudělám. Když jednou člověk utekl ze země, nemohlo se o něm mluvit a všechny úspěchy mu byly pečlivě vymazány. A kde není informace, není co šířit. V devadesátých letech si však na mě v Čechách vzpomněli a já získala vstupenku do Klubu slávy, kterou mi předával tehdejší předseda vlády Václav Klaus.

To vás ocenil jako premiér nebo jako tenisový fanda?

Určitě obojí. Ale jako fanda mě při jedné z pozdějších návštěv v New Yorku požádal, zda bych si s ním nešla zahrát. Vše samozřejmě probíhalo za přísných bezpečnostních opatření, neboť Václav Klaus zde plnil své státnické povinnosti už jako prezident. Tenkrát na mě dost zapůsobilo, že všechny mé rady akceptoval a zapisoval si je.

Chovala jste se k němu jako k prezidentovi?

Na kurtu je to přece docela jedno, jaké máte postavení. Jde o hru, i když ne všichni sdílejí můj názor. Když Václav Klaus prohrál set, moc lidí se divilo, proč jsem mu nedopřála vyhrát. Jenže, dát mu zápas jen tak, protože je prezident, by bylo pod mou důstojnost.

Do latě postavila i Redforda

To jste vždy takhle nekompromisní?

Pracovala jsem jako trenérka v známém tenisovém klubu Fredyho (Vratislava) Botura v New Yorku takřka od mého příjezdu do Států. Mými žáky byli například Robert Redford nebo Dustin Hoffman. A věřte, že já je otevřeně, pěkně po česku, častovala kritikou, co dělají špatně. Žádné americké wonderful nebo great!

Pravda ze začátku jsem ani nevěděla, že jsou hvězdami filmového plátna, ale oni byli za můj otevřený přístup vděčni, i když jsem už poté zjistila, co jsou zač. Trenér je zkrátka trenér a nemá své žáky motivovat falešnou výhrou. Tím, že jejich hru neustále zdokonaluje a že jim dává metu, kam až se mají dopracovat.

S kým slavným jste si ještě zahrála?

Například s Milošem Formanem. Ten mě jednou oslovil sám. Zeptal se mě, zda jsem ta Volavková, co hraje tenis. Od té doby jsme se stali kamarády.

Navíc jsem pro něj díky mému filologickému vzdělání, do kterého mě ještě v Čechách tlačil tatínek, četla anglicky psané scénáře. To mě později přivedlo k tlumočnické činnosti ve filmové branži. Po boku kameramana Miroslava Ondříčka jsem stála při natáčení osmi hollywoodských filmů režiséra Miloše Formana a George Roye Hilla.

Když už mluvíme o slavných lidech, který okamžik považujete ve svém životě za slavný vy?

To bych se musela vrátit ještě ke své závodní tenisovévé dráze. Největší pocit slávy jsem zažila po vítězství na Univerzitním mistrovství světa v brazilském Porto Alegre. Stala jsem se miláčkem publika a domácí mě nosili po ulicích, které byly polepené bilboardy s mou podobiznou, na rukou.

Jenže, jak se říká, sláva – polní tráva, dnes je všechno jinak. Já si na slávě vlastně ani nikdy nezakládala. Například bez okolků jsem po zápasech v zahraničí prodávala své tenisové ceny, abych měla z čeho kupovat dárky. Tehdy jsme totiž za hru nedostávali žádné peníze, jako tomu bylo později.

V Americe jste se ke své závodní tenisové kariéře už nevrátila?

Ale ano. Dvakrát jsem ještě startovala na US Open, ale to jsem nehrála, ani za Československo, ani za Spojene Státy. Neměla jsem totiž ještě americké občanství a domov už reprezentovat nešlo. Hrála jsem zkrátka jen sama za sebe.

I v důchodu je nutné se učit!

Co děláte nyní, když už nehrajete, netrénujete a nepřekládáte?

Strašně ráda se něčemu učím. Například pro naši starší generaci není už obvyklé, že člověk umí zacházet s počítačem. Tak se do jeho tajů musím dostat až dnes. Ze začátku mě to moc nebavilo, protože mi práce s computerem ubírala čas na čtení, ale nyní, když vím, že na webu skoro všechno najdu, mě to docela chytlo.

Myslíte, že člověk se musí i v důchodu něčemu učit?

Rozhodně. Jinak zůstanete stát stranou dění. Uvědomila jsem si to v momentě, když mi najednou přestal doma zvonit telefon. Kdysi jsem mívala třeba 30 telefonátu denně a dnes kolikrát aparát ani necinkne.

Co proti tomu děláte, aby znovu hojně zvonil?

Snažím se například udržovat kontakty s lidmi. Proto jsem přijala na dva roky i nabídku pracovat jako předseda newyorské pobočky Společnosti pro vědu a umění. Pak se snažím chodit hodně třeba do muzeí. Jsem také členkou MoMa (Muzea moderního umění) a Metropolitního muzea. A právě proto, že mě umění vždy zajímalo, chodím také do aukčních síní Sotheby's a Christie's dívat se, co se tam zrovna prodává. Hodně času také věnuji i své vnučce.

Říká se zde, že New York je jen pro zdatné důchodce. Souhlasíte?

Je to tak. Mnoho starších nedostává žádný důchod. Tak se snaží dělat, dokud to jen jde. Zde spolu lidé i hodně komunikují. A to od člověka vyžaduje, aby na sobě značně pracoval.

Pro muzikantské pamětníky: Andy Gibb, nejmladší bratr z The Bee Gees

I tak si však skupina The Bee Gees stačila získat mnoho českých fanoušku, pro které jsou písně britské formace tří bratrů hudbou takřka nesmrtelnou. Pamětníci si jistě vybaví jeden z mála hudebních pořadů v tehdy ještě Československé televizi, dost možná jediný svého druhu v té době, jménem Hitparáda. Vysílal se z Bratislavy a dodnes ti, kteří ho sledovali, s oblibou říkají sourozencům z této hudební formace „bratia Gibbovci“. Nejstarší Barry (nar. 1946), prostřední Maurice (nar. 1949 – zemř. 2003) a nejmladší Andy.

Ten okouzlil tehdejší nejen -náctileté publikum a na chvíli dobyl hudební svět i srdce mladých dívek a žen. Osud mu dal všechno rychle a najednou. Na pozdější dobu už nezbylo.

První hity a šílenství jménem Andy

Narodil se 5. března 1958 v Manchesteru manželům Barbaře a Hughovi Gibbovým. Po vzoru svých slavných sourozenců, které už začátkem 70. let všichni znali jako The Bee Gees, se i on vydal na hudební dráhu.

Za pomoci především nejstaršího bratra Barryho odstartovala Andyho slavná dráha veleúspěšným singlem „I just want to be Your everything,“ který se stal v horkém létě 1977 nejhranější písní v amerických rádiích. Mladého interpreta chválily nejen hudební časopisy. Úspěch mu zajistil i místo v magazínech pro mladé ženy a dívky. Začaly závody, který z nich uveřejní nejvíce fotek a rozhovorů s novým dvacetiletým zpívajícím idolem. Jeho fotky byly prakticky všude. Šílenství kolem Andyho Gibba bylo zkrátka obrovské.

A mladý muzikant, velmi dobře ovládající hru na kytaru a piano už měl v záloze další hit. Opět za něj vděčil Barrymu. Byla jím píseň „Shadow dancing.“

Cesta vzhůru, drogy a Victoria

Za necelé dva roky – v roce 1979 – už Andy vystupuje s The Bee Gees, Abbou. Nahrál i dva duety s Olivií Newton-John. O rok později už mladému hudebníkovi vychází „Andy Gibb´s greatest hits“ s dvěma zbrusu novými songy „Time is time“ a „Me (without you).“

Veřejně se propírá i jeho vztah s herečkou Victorií Principal, ženou, jíž popularitu přinesl seriál „Dallas“. Toho času vystupuje Gibb v muzikálu Joseph and the Amazing Technicolor dreamcoat“ na Broadwayi a v TV show Solid Gold. Ovšem jak z muzikálu, tak z televizního pořadu musel odejít. Důvodem odchodu byly jeho časté absence. Bohužel Andy v té době propadá drogám. Po roce 1980 se už žádný jeho singl nedostal na první příčky.

Dá se říct, že jeho život do značné míry ovlivnilo setkání s o třináct let starší herečkou Viktorií Principal, do níž byl platonicky zamilovaný. Když se totiž v roce 1981 Andy s Victorií v jedné televizní show náhodně setká, doslova se do ní zblázní. Byl to začátek jeho konce?

Zatímco vztahu s Victorií užívá plnými doušky a odmítá pracovat, jeho rodina je z jeho náhlé změny a přístupu k pracovním zakázkám a okolí zaskočená. Bratři, kteří do té doby ve všem nejmladšího člena rodiny podporovali, se začínají bouřit. Dokonce si ani nepřejí, aby jim Victorii Andy představil. Nepochybně k tomu přispěl tehdy i ten fakt, že si herečku za její „bohatou“ minulost dobírá tisk. Není divu, že vztah s mladým zpěvákem způsobil značný poprask.

Bez Viktorie, bez práce, bez přátel

Po roce se však toto podivné soužití rozpadá. Victoria Principal už randí s plastickým chirurgem, který jí v době vztahu s Andym upravoval víčka. Ze svých očí a stárnutí vedle mladšího partnera měla časté deprese, tak jí chirurg pomohl. Evidentně se rozhodl postarat se o více, než jen o víčka populární herečky. A nešťastný Andy? Ten se pomalu utápěl v drogách.

Později sám přiznal, že vztah a drogy ho připravily nejen o peníze, ale i přátele, se kterými neměl čas se stýkat. Bouřlivá láska a permanentní „rauš“ ho připravily prý i o práci.

Pomohli mu opět bratři a jeho rodiče. O nevydařeném partnerství mluvil také hodně do médií. Otevřeně. Bez toho aniž by bývalou lásku pomlouval. Těžce nesl, že herečka nad tím, že je konec, neprojevila Victoria žádnou lítost. Od rozchodu však už spolu ve skutečnosti nikdy nepromluvili.

A přece si po letech vše vyříkali. Jako je to možné? Na to odpověděla Victoria v dokumentárním filmu americké hudební stanice VH1 o posledních dnech Andyho Gibba. Až do natáčení tohoto dokumentu odmítala cokoliv o něm říct: Tehdy však prohlásila: „Andy za mnou po pár letech přišel ve snu. A vše jsme si v dobrém vyříkali.“

Být šťastný

Ke konci života plánoval Andy vydání nové desky. Jeho bratři si pohrávali s myšlenkou vzít ho jako čtvrtého člena do The Bee Gees. Všechno nasvědčovalo tomu, že přijde happy end.

V jednom s posledních rozhovorů na dotaz moderátora, co by si nejvíc přál, Andy odpovídá: „Být šťastný.“ Možná by to šlo, nebýt jeho stálých návratů k drogám a později i k alkoholu. Právě ty se nejvíce podepsaly na jeho předčasném odchodu z tohoto světa.

Andyho Gibba milovaly miliony fanoušků. Až jeho smrt odkryla skutečnost, kolik konal dobra, aniž by to někde jakkoliv zmiňoval. Do redakcí novin a časopisů se v té době ozývala řada lidí, aby řekly, jak jim pomohl.

Jeho nečekaný skon zasáhl nejen rodinu a blízké přátele, ale celý hudební průmysl. Avšak i po mnoha letech od jeho smrti si cestu k Andymu Gibbovi nacházejí další tisíce nových fanoušků, kteří milují jeho hudbu, výjimečný talent, charisma.

Přátelé a blízcí spolupracovníci na něj vzpomínají jako na velmi hodného, ochotného, citlivého, srdečného a milého člověka. Někteří ale i jako na člověka, který si byl neustále nejistý svým vzhledem a vystupováním. Bylo snad právě tohle příčinou jeho četných problémů?

Smrt sice přerušila dráhu talentovaného člověka, jeho písně naštěstí dodnes plují hudebními vodami dál. Asi by byl šťastný.

Andrew Roy Gibb zemřel 10. března 1988 v oxfordské nemocnici na selhání srdce.

Nájemník versus pronajímatel

S koncem roku 2010 končí proces tzv. deregulace nájemného v převážné části republiky. Konec regulovaných nájmů se ještě dva roky nebude týkat Prahy, Brna, obcí Středočeského kraje s počtem obyvatel 10 tisíc a více a všech krajských měst s výjimkou Ostravy a Ústí nad Labem.

V těchto bude probíhat postupná deregulace jako doposud až do 31.12.2012. Celkově půjde asi o 300 000 bytů. Tam, kde regulace bude od 1.1.2011 ukončena, se výše nájemného nadále bude určovat již jen vzájemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem.

Nové nájemní smlouvy

Je zřejmé, že zájmy pronajímatele a nájemníka jsou z logiky věci protichůdné. První chce maximální finančně zúročit svůj majetek, druhý argumentuje často tím, že deregulované nájemné není schopen za stávající situace zaplatit, navíc vzhledem k naprostému nedostatku malých, cenově přijatelných bytů se ani nemá kam přestěhovat.

Nájemné se má měnit po vzájemné dohodě mezi nájemcem a pronajímatelem. Nájemníci dostávají sice k podpisu nové smlouvy, ale nemusí je podepsat. Pokud s výší nového nájemného nesouhlasí, mají právo obrátit se na soud.

Problém je ovšem v tom, že ani soudy se zatím nebudou mít o co opřít, neboť dosud chybí zákon o místně obvyklém nájemném. Aby se soudy měly čím řídit, musí mít k dispozici tzv. cenové mapy. Ty měly být hotovy do konce roku 2010, ale zdaleka ne všude existují. Představují přehled úrovně průměrného nájemného v daném místě a čase.

Kromě toho však soudy při svém rozhodování o přiměřené výši nájemného musí zohlednit všechny další podstatné okolnosti kvality bytu – tedy jeho stáří, vybavenost, polohu, umístění v domě, vzdálenost od hlučných komunikací, množství zeleně, blízkost MHD, dopravní obslužnost atd. Nájemníkovi se ovšem vyplatí, pokud se sám aktivně (případně ve spolupráci s dalšími nájemníky v sousedství) bude zajímat o výši obvyklého nájemného, aby se mohl lépe rozhodovat a objektivněji zvážit nabídku pronajímatele.

Zvítězí svévole pronajímatelů?

Co se tedy stane, když nájemník nebude ochoten uzavřít s pronajímatelem novou smlouvu?
Bude se muset podřídit astronomickým požadavkům na zvýšení nájemného, nebo naopak majitel bude bezmocně přihlížet, jak nájemník platí nadále za užívání jeho kvalitního velkého bytu nepřiměřeně nízký nájem?

Předně je třeba připomenout, že ukončením regulace dosavadní nájemní poměr nezaniká. Pokud nájemce bude po 1.1.2011 řádně platit dosavadní nájemné, nemůže být nepodepsání nové dohody o výši nájemného pokládáno za hrubé porušení nájemní smlouvy, a tedy nemůže být ani důvodem, proč dát nájemníkovi výpověď z nájmu bytu. Pronajímatel ani nájemce nemohou tomu druhému totiž nic jednostranně nadiktovat.

Každá rada drahá

Obecně je v povědomí lidí, že jenom pronajímatel má možnost navrhnout změnu výše dosavadního nájemného. Ve skutečnosti toto právo mají obě strany, i když reálně v převážném počtu případů iniciuje změnu pronajímatel. Ani nájemce by ale neměl jen pasivně čekat, jak se situace vyvine, aby nebyl vývojem věci zaskočen.

V krajním případě aby byl dobře připraven na případný soudní spor. Neboť i sám nájemce by neměl dlouho setrvávat v nejistotě ohledně výše nájemného. Už proto, že v případě, že jsou třeba majiteli domů obce (které nebudou stačit „zúřadovat“ změněné výše nájmů u stovek bytů a věc se bude řešit soudní cestou), mohou nájemci platit rozdíl mezi dosavadním nájemným (které nadále platí) a zvýšeným i zpětně po několik měsíců, a dokonce i let.

Soud není zadarmo

Pokud se pronajímatel a nájemce na nové smlouvě nedohodnou, mají možnost obrátit se k soudu. Žalobu o stanovení výše přiměřeného nájemného může podat jak pronajímatel, tak nájemce.

Zastoupení advokátem, sepsání žaloby, podání u soudu, soudní poplatek a soudní stání může vylézt až k cca 8 000 Kč (zhruba stejně pak stojí odvolací řízení). K tomu je v mnoha případech třeba přičíst znalecké posudky, které jsou nejen poměrně drahé, ale také protahují soudní líčení.

Jednodušší odpovědi na otázky, které nájemníky ohledně deregulace nájemného zajímají, mohou zájemci nalézt i na internetu na stránkách Bezplatné právní poradny (www.bezplatnapravniporadna.cz).

Taková normální rodinka se vrací. Zatím do kina.

Než ho ale uvidíme na obrazovkách, nedočkaví diváci se mohou od 9. prosince vypravit za svými oblíbenými hrdiny do kina, kde pod titulem Rodinka uvidí celovečerní sestřih seriálu. Ale pozor – v kinech bude uváděn jen po omezenou dobu!

A aby bylo zřejmé, že tentokrát nejde jenom o nějakou variaci na oblíbený seriál (jako byla před dvěma roky natočená komedie režiséra Patrika Hartla Taková normální rodinka), ale opravdu o jeho volné pokračování, přesvědčili jeho tvůrci herce z původní série, aby se svých rolí zhostili znovu. Nebylo to ale vůbec snadné, jak nám potvrdili Jana Štěpánková, Daniela Kolářová i Jaromír Hanzlík.

Všem se totiž vracely nezapomenutelné chvíle strávené před kamerou s úžasnými kolegy, kteří se už ke svým postavám vrátit nemohou. Neboť jen ve vzpomínkách žije maskot rodiny, potřeštěná babička píšící detektivky v kouzelném podání Marie Rosůlkové, stejně jako její zpívající dcera Cilka neboli Dana Medřická, na plátně bude chybět i její manžel Oldřich čili Zdeněk Řehoř, který tolik pozornosti věnoval svým milovaným želvičkám a jiným zvířátkům.

Štafetu po něm ovšem převzal Zdeněk (Jaromír Hanzlík), jehož si pamatujeme jako plachého nápadníka Cilčiny vnučky Kateřiny (Daniela Kolářová), ale který je už také v penzijním věku. Nejenže vzorně pečuje o želvičky Poldinky, ale dostane k Vánocům i roztomilého psa Alarma, po kterém vždy toužil. Chybět bude také manžel starší Cilčiny dcery Pavly (Jana Štěpánková), tichý podivín Petr s tváří Eduarda Cupáka.

Vzpomínání

„Typické na Rodince je to, že se tu všichni mají rádi, přes různé třenice a nedorozumění. Jsou pohromadě proto, že chtějí, neradi připouštějí, že se z domu někdo odstěhuje,” říká Jana Štěpánková, jejíž hrdinka Pavla stejně jako v původním seriálu uklidňuje svou mysl jógou. A herečka dodává: „Není lehké se vracet. I když člověk nasaje atmosféru, kterou zná, absence těch našich původních partnerů je znát. Vždyť jsme z té sestavy zbyli jenom tři,” říká s nostalgií Jana Štěpánková.

A její seriálová sestra Kateřina neboli Daniela Kolářová navazuje slovy: „Vlastně docela moudře v tom novém scénáři vyšli z toho, že to bude pokračování, kdy už spousta těch miláčků v rodině není, zato jsou tu vnuci, pravnuci, takže je to hodně i o jejich životech. Já sama byla v původní Takové normální rodince mladá holka, a teď jsem paní v důchodu, která si přivydělává daňovým poradenstvím a moje Káča je jediný praktický člověk v rodině, zatímco můj muž pěstuje orchideje a všechno ostatní jde mimo něj. Když si vzpomenu, jaký jsme s Jaromírem Hanzlíkem byli tehdy mladý ucha…!”

A jak vzpomíná “mladý ucho” Jaromír Hanzlík? „Doufám, že tahle rodinka bude ze stejného těsta, jako ta původní. Nejsem si jistý, jestli se to dá nazvat pokračováním. Spíš to je takový unikát, protože nevím, jestli se vůbec někde na světě stalo, že by někdo pokračoval ve stejném tématu po čtyřiceti letech! Srovnání obou Rodinek bych si ale nechal pro sebe, aby fanoušky seriálu čekalo nějaké překvapení. Bylo by fajn, aby se diváci na film podívali, a pokud jsou pamětníci, sami posoudili, jestli se nám povedlo navázat na ten populární originál.”

Vnuci a vnučky

Jak už o tom hovořili výše uvedení herci, velký prostor v novém seriálu dostali potomci. Neboť podobně jako v životě, jedni odcházejí, jiní se rodí. Jako se každá rodina po víc jak třiceti letech rozroste, o mnoho členů se rozrostla i ta televizní.

Z malých dvojčat – raubířů (tehdy je hráli kluci Hybšovi) – jsou už tátové od rodin. Raubíř Petr, kterého dnes hraje Jakub Slach, odjel na zkušenou do Ameriky, kde se oženil a pořídil si roztomilou dcerku Daisy. A na Vánoce přijel s celou rodinkou nejen na návštěvu, ale natrvalo. Prý se mu po všech stýskalo. Jeho dvojče, raubíř Pavel, kterého hraje Petr Forman, už také založil rodinu a s manželkou Janou (Lenka Vlasáková) a teenagerkou Mančou (Veronika Svobodová) žijí pod jednou střechou rodičovského domu, o kterém matka dvojčat Pavla říká, že je nafukovací.

A taky Kateřina řečená Káča se Zdeňkem mají dceru – jmenuje se Andulka a hraje ji Lucka Vondráčková. Ta do rodiny přivedla manžela Jiřího, kterého představuje herec Josef Polášek. A nejmladší syn Pavly Honza (Radek Zima) si tajně přivede domů přítelkyni Míšu (Markéta Frosslová), ovšem zapomene ji představit rodině, takže když ji jednoho ráno objeví Káča s Pavlou, jak bloudí domem v průhledné noční košilce, omylem ji považují za “ lehkou dívku z eskortní služby”.

Jablko nepadá daleko

I když babička Marie Rosůlkové je už dávno na pravdě boží, připravila svým potomkům po stromeček pěkné překvapení. Zasloužila se o to neposedná malá Daisy, raubíř v sukních, která tatínka rozhodně nezapře. Jak tak šmejdila po celém domě, objevila na půdě “poklad”, který všichni marně hledali třicet let.

Tím pokladem byl rukopis babiččiny detektivky Capucinno se šlehačkou aneb vražda na pět způsobů (pamětníci si určitě vzpomenou, jak babička zkoušela na rodinných příslušnících různé způsoby vražd). Vzhledem k tomu, že geny se nezapřou a dcera raubíře Pavla Manča zdědila po prababičce spisovatelské ambice, knihu dopsala a známý redaktor Hustopes se postaral o její vydání!

A protože film Rodinka končí takovou krásně bláznivou vánoční oslavou, kdy se pod stromečkem sejde celá rodina, čeká ji tam mnoho dárků a jedno velké krásné překvapení, můžete si i vy v její společnosti zpestřit sváteční atmosféru návštěvou kina.

Do penze se nechystám!

Vizáž i elán by mu mohl závidět leckerý padesátník. Sedmdesátku, kterou oslavil v polovině prosince, by mu nehádal nikdo ani omylem. Za to, jak vypadá, vděčí zajisté svým neutuchajícím aktivitám a konstantní skvělé náladě, která vlastně tak trochu ke znamení Střelce patří.

Jak zvládáte dělat najednou tolik aktivit?

Hodně z nich bylo na začátku nutností. Když člověk chtěl nějaký dolar ušetřit, musel se obracet. Jen prací v pohostinství si na svou vlastní restauraci nevyděláte. Od chvíle, kdy jsem v Las Vegas v sedmašedesátém viděl Karla Gotta, toužil mít vlastní podnik, který by zároveň byl tak trochu stánkem české a slovenské kultury. Tak jsem vedle ostatního začal dělat číšníka a vydělával si i stavebními aktivitami. Později jsem si založil i svou vlastní stavební firmu.

Zbyl vám vůbec při tolika zaměstnáních čas na spaní?

No spával jsem, když mi padla červená na křižovatce, když jsem z jedné práce přecházel do druhé. (smích). K odpočinku jsem míval opravdu jen minimum času. Ale když něco velmi chcete, tak nemůžete polevit.

Kolik let vám trvalo, než se sen o vlastní restauraci se stala realitou?

Od mého příjezdu do New Yorku, kde jsem začínal, jako pětadvacetiletý mladík uplynulo 16 let, než jsem otvíral v jednaosmdesátém svůj první bar na 21. ulici v Astorii.

Nejdříve jsem však sbíral zkušenosti v restauraci U Vašatů na 75. ulici. Po roce jsem ji vyměnil za restauraci Praha na třiasedmdesáté. Její majitel František Holeček mi dal volnou ruku prakticky ve všem. Dělal jsem kuchaře, manažera, vedoucího, prostě všechno.

Jenže já se chtěl také naučit anglicky, a to v českých restauracích nebylo možné. Mé další kroky vedly proto do hotelu Plaza. To ale byla chyba, protože, jak mi později kamarádi řekli, v New Yorku se anglicky nenaučíš. V hotelu Plaza personál mluvil totiž španělsky. Tak jsem odjel do Los Angeles do hotelu Ambassador, kde jsem se v poměrně krátké době stal šéfem oddělení banketů. Samozřejmě a konečně došlo i na angličtinu.

Zlatou Prahou vlastně začala i vaše slavná éra.

Tahle restaurace je opravdu moje velké dítě. Představte si, že Bar 21 mi vyhořel a bylo třeba začít znova. Protože jsem nebyl pojištěn a neměl další peníze na nový podnik, stavěl jsem svépomocně. O to větší radost jsem měl, když bylo hotovo. Restauraci měl otevírat koncert Waldemara Matušky.

Na opening v roce 1991 se ale přihlásilo kolem 500 lidí. Do restaurace, to se rozumí, se mi zmíněné množství diváků nevešlo. Koncert jsem proto uspořádal odděleně na Manhattanu, a v restauraci nakonec zazpívala Eva Pilarová. Ostatní umělci se o Zlaté Praze dovídali jeden od druhého. Stejným způsobem se sem dostal i Karel Gott nebo Helena Vondráčková.

V Čechách se psalo nejvíce o koncertech Karla Gotta v Carnegie Hall. Byl to nápad váš, nebo Karlův?

Když Karel koncertoval v Atlantic City, pořádal jsem tam autobusový zájezd z New Yorku. Přišlo takové množství lidí, že mě okamžitě napadlo, jaké by to bylo hezké právě v Carnegie Hall. Při vyslovení jména oné slavné koncertní budovy zbystřil i Karel.

Tenkrát jsem však netušil, že mě čekají čtyři a půl roku vyřizování, než dojde k samotné realizaci. Na druhou stranu jsem ale svou urputností do Carnegie Hall vyšlapal cestičku i ostatním umělcům z bývalého východního bloku. Jsem na to docela hrdý.

Sedmdesátka na krku je pro mnohé nejvyšší čas přemýšlet o důchodu. Jaké jsou vaše další plány?

Odpočinek to opravdu nebude. Zrovna teď přestavuji svůj dům na East Willage. Všechny Mexikánce jsem vyházel a dělám na tom sám. Pořád mám ještě sil dost a hlavně chci mít vše uděláno kvalitně.

Kromě toho mám stále ještě školou povinnou dceru Miládku. Budu tedy muset zůstat ještě dlouho čilý. Ostatně do důchodu se nechystá ani Karel Gott, tak proč bych měl odcházet já?

Jak herci ze seriálu Cesty domů slaví Vánoce

Jitka Smutná (maminka a babička Bernátová)

Opravdu vypečený večírek

„Tento rok jsem opravdu velice vytížená. Točím seriál Cesty domů, hraji v divadle a také cestuji s literárně hudebním pořadem s paní Braunovou, takže na pečení není čas ani myšlenky. V pátek 17. prosince jsme pozvány s naším pořadem navštívit město Chrudim. Protože tam není na pořad moc peněz, přistoupily jsme na to, že budeme vystupovat za cukroví a vánoční dobroty. Vstupné je tedy 20 kousků na osobu. Pořadu říkáme „Vypečený večírek“ a věříme, že po něm budeme mít i my napečeno.“

Ladislav Potměšil (MUDr. Petr Kosík)

Vánoční vlak

„Vánoce jsme vždycky trávili doma. Vzpomínám si na jednu tradici, kterou jsme dodržovali, když jsem byl ještě malinký. Měli jsme průchozí byt a stromeček táta strojil v prostředním pokoji. Aby mi nezkazili iluzi o Ježíškovi, vždycky jsme doma dělali vánoční vlak. Přehodili přese mě deku a vlak se rozjel na cestu pokoji. Jednou mi ale deka spadla a já o tu iluzi přišel. Vánoční vlak už u nás na Štědrý den nejezdí, protože naše vnoučata bydlí v Plzni, ale během svátků se navštěvujeme.

Vánoce bych si neuměl představit bez pravého stromečku – jedličky, se svíčkami. Mám rád sváteční atmosféru, ale i zvyk chodit na odpolední procházku do kostela. Když jsem bydlel na Žižkově, chodívali jsme ke svatému Prokopovi, teď zajdeme pokaždé do kostelíčka na Novodvorskou.“

Petra Horváthová (Vendula Bernátová)

Štědrovečerní pohádka

„Vánoce trávím vždycky doma v České Lípě. Cukroví peče babička, my tři vnučky jí s ním nepomáháme, protože jsme všechny pryč. Já jsem většinou až do 22. prosince byla ve škole nebo pracovala – a pak už je pozdě s cukrovím začínat.

Letos se na Vánoce obzvlášť těším, protože se po třech letech vrátí z Nového Zélandu má sestra, takže budeme všichni zase pohromadě a oslavíme svátky jako velká rodina. Konečně taky poznám jejího přítele. Moc se těším, že pojedeme s rodiči někam na výlet a že jim splním nějaké sny. Když jsme všechny tři sestry pohromadě, je nám moc fajn, hodně držíme spolu, podobně jako v seriálu Ríša, Vendy a Soňa.

Neumím si představit, že bych Vánoce trávila bez své rodiny. A taky bez pohádek. Můžu si sice koupit na DVD třeba Tři oříšky pro Popelku a podívat se na ně kdykoliv, ale to není ono, nemá to tu atmosféru.

Svátky bych si neuměla představit ani bez kapra, kterého obaluje maminka, táta dělá salát a rybí polévku. A taky bez každoročních vtípků typu – Kdo to zvoní? To bude Ježíšek! Každý rok se obzvlášť těším na novou vánoční pohádku, večeříme hodně brzy, abychom se pak na ni mohli podívat a zhodnotit ji. Jedním z mých snů je zahrát si jednou v pohádce, která by se vysílala na Štědrý den.“

Jan Dolanský (podnikatel Roman Hamzík)

Ježíškova bojovka

„Vytouženou autodráhu, kterou jsem si přál celé dětství, mi Ježíšek nikdy nepřinesl. Když mi ale bylo třicet – dostal jsem ji. Koupil mi ji brácha, mé dvojče. On po ní totiž toužil také, takže si tím splnil i svůj sen. Já mu dal tenkrát myslím playstation, nebo podobnou blbost, kterou jsme tehdy jako kluci neměli. Trochu mě mrzí, že z Vánoc se postupně vytratilo to duchovno a stala se z nich spíše konzumní záležitost.

S rodinou bychom letos chtěli být na chalupě. Pro Ježíška to bude možná bojovka, protože ji rekonstruujeme, horní patro je úplně rozbourané. Třeba bude muset dát stromeček do truhlárny. Ale on si poradí. Jistě to zvládne jako každý rok.“

Veronika Jeníková (hostinská)

Psí hra na Ježíška

„Vánoce bývají nejhezčí, když jsou malé děti. Ty naše už pomalu odrůstají, takže jsou racionální. Poděkují za dárky a vychutnávají si vánoční atmosféru.

Ale hru na Ježíška si teď nejvíc užívá náš pes – havanský bišonek. Když se ozve jeho jméno, popadne dáreček a odnese si ho někam do kouta, kde ho rozbaluje. Už od rána pozná, že je nějaký zvláštní den, netrpělivě kolem nás chodí a chová se jako nedočkavé malé dítě, které se od rána těší na Ježíška.“

Miluše Šplechtová (policistka Míla)

Nečekaný kožich

„I když už mám velké dcery, přesto píšou Ježíškovi, stejně jako já. Nebo holkám řeknu, co mají Ježíškovi vzkázat. A náš Ježíšek, který se jmenuje Honza, má dobrý vkus a většinou se s dárkem trefí přesně do našich přání.

Jednou mi ale dal hodně zvláštní dárek, který mi připomněl inscenaci Láska jako trám, v níž hráli Jiřina Šejbalová s Janem Pivcem. Koupil mi totiž od našich bývalých kostymérek v divadle v Ústí nad Labem kožich. Zřejmě se ho potřebovaly zbavit, tak mu ho vnutily. Honza z něj byl nadšený, ale já ho měla na sobě jenom jednou, když jsem šla venčit psa. A pak jsem ho zamkla do skříně. Vždycky si říkáme, že si nebudeme nic dávat, ale nikdy to nedodržíme. Ale víc než dárky musím mít na Vánoce všechny své nejbližší kolem sebe. A taky pohodu, stromek a pokud možno sníh.

Letos se na svátky obzvlášť těším, protože se po dvou letech vrací z Austrálie můj syn Nikola. Přiletí až těsně před Štědrým dnem, on pro mě bude tím nejhezčím dárkem.“

Pavla Vitázková (MUDr. Soňa Mašková)

Vánoce s pohádkami

„Jako dítě jsem si Vánoce spojovala hlavně s dárky. Vzpomínám si, že jednou jsem dostala krabici s dírami, ve které bylo černé kotě. Byla jsem z něj nadšená!
Štědrý den a jeho atmosféru mám ráda i jako dospělá. Každý rok chodíme odpoledne do lesa a nosíme zvířátkům jablka. Všude je málo lidí, a pokud někoho potkáme, tak jen opuštěné tatínky s dětmi, které maminky vyhnaly ven, aby mohly doma připravit štědrovečerní večeři.

Štědrý den jsem vždycky trávila s rodinou a neumím si představit, že by to někdy bylo jinak. Všichni by mi moc chyběli. Ale snažím se být s rodinou co nejvíc celý rok, nejen na svátky. Na Vánoce by mi chyběly i pohádky, obzvlášť ty starší, které miluju.“

Recepty prababičky Anežky

Zde je několik receptů z Anežčiny škatulky (jmenovala se jako já) na bolest v krku. Musím říct, že vždy pomohly nejen mně, ale i mým dětem.

Cibulička hladká

K použití jako obklad na bolavý krk (čepy v krku)
Nadrobno nakrájíme 200 g syrové cibule, kterou podusíme na mírném ohni pod pokličkou asi 10 minut se dvěma polévkovými lžícemi anýzu. Takto připravenou hmotu vložíme na gázu a přiložíme příjemně teplé na krk asi na dvě hodiny. Obklad stačí aplikovat 1x denně až do zmizení bolesti (a čepů).

Tinktura k vnitřnímu užití na bolest v krku
Jednu větší cibuli nakrájíme nahrubo, přelijeme půl litrem čistého lihu a necháme 10 až 14 dní louhovat. Pak přecedíme přes plátno, přelijeme do menších lahviček a uschováme. V době potřeby užíváme denně 1 až 2 kávové lžičky.

Varianta bez alkoholu
Rozkrájejte nadrobno větší cibuli a vložte do čisté skleněné nebo kameninové nádoby a prosypte cukrem. Na 1 větší cibuli stačí polévková lžíce cukru. Nechte cca 12 hodin natáhnout, pak vymačkejte uvolněnou šťávu a užívejte ji po lžičkách každou hodinu.

Tvaroh a med

Na bolesti v krku jsem našla ještě dva recepty, které pořídíte z kuchyňských zásob.

Obklad tvarohový
Pokud vás škrábe v krku, je velmi účinné připravit si tvarohový obklad. Vezmeme kostku měkkého tvarohu, tvaroh zahřejeme a vetřeme do něho cca 5 rozetřených stroužků česneku. Tuto hmotu naneseme na gázu a přiložíme jako obklad na dvě hodiny. Pozor! Protože dříve nebylo tolik alergií jako dnes, je třeba, aby si každý alergik nejdříve vyzkoušel, jak dlouho může mít obklad přiložený. Česnek je agresivní a mohl by způsobit nechtěnou kožní reakci.

Medová kašička
Jedna polévková lžíce medu se rozetře s malým množstvím strouhaného křenu tak, aby vznikla kašička. Tuto kašičku můžeme užívat 2x denně po dvou čajových lžičkách.

Bylinkové směsi k léčení angíny a zánětů v dutině ústní

Smíchejte 50 g divizny, 20 g ptačince a 30 g černohlávku. Z této vlastnoručně pořízené směsi si můžete uvařit léčivý čajík. Důležitý je správný poměr:1 polévkovou lžíci zalijeme šálkem horké vody a pod pokličkou necháme stát 15 minut. Přecedíme a teplý pijeme 3x denně po jídle.

Další léčivou směs vyrobíme z květu bezu černého, květu lípy a květu tužebníku jilmového. Od každé byliny vezmeme po dvou polévkových lžících. Důkladně promícháme. Čaj připravujeme z jedné polévkové lžíce této směsi na šálek vody. Vaříme 5 až 10 minut, 20 minut necháme vylouhovat pod pokličkou, scedíme. Doporučuji pít třikrát denně 1 šálek teplého čaje nejlépe po jídle.

Kloktadla

Přelijte jednu polévkovou lžíci šalvěje lékařské šálkem vroucí vody, nechte 15 minut louhovat pod pokličkou a potom sceďte. Vlažným nálevem kloktejte 2 až 3 minuty každé dvě hodiny.

Přelijte jednu čajovou lžičku řepíku, šálkem vroucí vody, nechte 15 minut stát pod pokličkou, poté odvar sceďte a osolte. Můžete kloktat několikrát denně.

Do teplé vody přidejte jednu lžičku propolisové tinktury. Kloktat můžete několikrát denně.

Den otevřených dveří

K nahlédnutí budou prostory a vybavení domova. Setkat se budete moci i s vedením domova, s pracovnicemi pečovatelského a sociálního úseku, rehabilitace a aktivizačního úseku.

Zájemcům se také dostane informací o pobytových sociálních službách a příspěvcích na péči. Budou se moci zeptat na to, co přímo je zajímá. Pracovníci Domova seniorů jsou totiž připraveni odpovídat i na jejich individuální dotazy.

Možnost blíže se seznámit nejen s prostředím, ale i volnočasovými aktivitami seniorů, výlety nebo soutěžemi nabídne návštěvníkům projekce fotografií.

Program Dne otevřených dveří v Domově pro seniory v Krči bude doplněn i ukázkou canisterapie, technik trénování paměti a prodejem výrobků, vyrobených na výtvarných aktivitách organizovaných domovem. Návštěvníci si budou dokonce moci i zakoupit háčkované tašky, keramické výrobky, doplňky z hedvábí a jiných materiálů.

Pro nejmladší návštěvníky bude připravena výtvarná soutěž.

Domov seniorů Krč a jeho pracovníci se těší na vaši návštěvu.

O radosti, slzách a troše zlosti

Máte radost z toho zástupu lidí, kteří se tu řadili, a trpělivě čekal?

To víte, že ano. Hlavně jsem měl radost, že je to zástup lidí, které mám rád (na podpis stáli i kolegové z divadla, stejně jako řada herců třeba ze seriálu Ulice, pozn. aut.).

Knihu, v níž PhDr. Kazda mapuje váš život, jsem před chvíli otevřela. Nijak cíleně, ale v té chvíli jsem hleděla na stránku 132. Píše se tam o okamžiku, kdy jste dal v Národním divadle výpověď. Přiznáváte, že váš jistý „furiantský pocit“ vystřídaly i slzy, které jste později cestou domů v taxíku neudržel, poněvadž jste si uvědomil, že v divadle už vás „žádné zítra“ nečeká.

(Bořivoj Navrátil se zasmál)… No jo, to bylo zvláštní… Co k tomu dodat?

Přiznáte, kdy jste v životě ještě brečel?

Ale nebylo to tak často. Když ponechám stranou dětské výprasky. Bylo to několikrát.

Měl by se člověk za své slzy na veřejnosti někdy stydět?

To rozhodně ne!

Přece se říká, chlapi přece nepláčou.

Ale pláčou! Člověk má svým emocím nechat průchod. Jinak ve vás zkysnou.

Doktor Kazda se poctivě snažil zmapovat vaši práci divadelní, filmovou i televizní. Pochopitelně i dabing. A zmiňuje i pedagogické činnosti. Mezi vaše žáky patří například i Marek Eben, Ljuba Krbová, ale řada dalších. Pěkný pocit, když je dnes sledujete, ne?

Opět musím říct – to víte, že ano. Zvlášť z těch, které jste jmenovala.

Litoval jste někdy toho, že jste šel učit? Neříkal jste si – proč já vlastně jen nehraju?

Naopak, když jsem šel unavený ze zkoušky do školy, říkal jsem si, mám já to vůbec zapotřebí? Ale suma-sumárum pro mě to byla velká škola. Učíme se všichni, od koho se chceme učit. Ať už je to oficiálně žák a oficiálně vyučující. Někdy se to střídá.

Trval jste na něčem, co do knihy, kterou dnes podepisujete, nechcete dát?

Spíš jsem se bránil, aby nebyla příliš obsáhlá. Pan doktor v ní mapuje všechny mé činnosti. Je toho za ta léta tolik, že jsem velice stál o to, aby se hodně krátilo. Aby byla kniha čtivá a čtenář se nenudil. Neměl jsem žádné zábrany říkat na sebe věci. Žádné třinácté komnaty jsem tam neodhaloval.

Čtenář se jistě nudit nebude, možná i objeví něco, co o vás zdaleka netušil. Stalo se to i vám, třeba v případě někoho z kolegů, vedle nichž jste se pohyboval často. A přece netušil?

To jste mne zaskočila. Zas takový přehled těch o memoárových knihách nemám. Upřímně řečeno nemám je ani moc v lásce. Jen si vzpomínám na memoáry, které napsala paní Spalová o dávno nebožtíkovi Eduardu Kohoutovi. To byla krásná kniha! Krásná, protože takovým nějakým básnickým stylem paní Spalové, zachytila osobnost Eduarda Kohouta. Ne všechny memoáry jsou tohoto druhu. Vím, že třeba jsem byl dost rozezlen na biografii pana Jaroslava Marvana, kterého si velmi vážím. To bylo něco tak nečtivého, nezáživného, nepostihujícího podstatu té velké osobnosti. Nenapadá mě teď odpověď na vaši otázku.

Vybral jsem si autory, které mám rád

Máte krásný hlas, známe vás nejen jako herce, ale i jako skvělého dabéra. K vaší profesi patří i umělecký přednes. Načetl jste i řadu knih.

Několik posledních let se intenzivně zabývám i tím, že načítám beletristické texty pro nevidomé. Musím říct, že tato kategorie našeho povolání mě v poslední době zajímá nejvíc. Skýtá totiž to, po čem herec bezděky touží. Sedím sám ve studiu, bez režisérské knuty a dokonce mi tam dali jakousi dramaturgickou volnost.

Takže jsem si mohl zvolit své literární lásky a tam je prezentovat. Jestli je něco, za čím si v životě stojím z té mé herecké profese, tak jsou to právě ty knihy načtené v posledním období. Kdy nade mnou byl vynesen rozsudek ze strany lékařů, a já měl pocit, že si musím hodně pospíšit. Vybral jsem si opravdu ty autory, které mám odjakživa rád.

Byla to například mnou milovaná Seifertova sbírka Mamince nebo básnická poema Svatopluka Čecha Ve stínu lípy pro tu nádheru jazyka a pro ten hold češtině, která v poslední době dostává za uši.

Objevem pro mě byl pro mě návrat k Jiřímu Wolkerovi. Tolik zprofanovanému autorovi z let padesátých a tak dál. To, jak byl stále preferován, odpudilo čtenáře. Wolker. Myslím, že to je něco úchvatného. Když si uvědomím dvacetiletý chlap, zavřený do čtyř stěn jakýchsi sanatorií, léčeben, takto vidí svět. Hledá z něho východisko. Ta čistota a upřímnost. A ten rozhled, nemluvě o talentu básnickém. No, pro mne to bylo vůbec největší zjevení. A škoda, že ty zvukové záznamy jsou dostupné jen nevidomým. Bohužel se to nedá přenášet jinam. Jak jsem řekl, jestli si za něčím ve své tvorbě stojím, tak to jsou právě tyhle poslední kousky.

Do roka

Protože se během našeho povídání opět utvořila fronta podpisu a věnování chtivých čtenářů, rozloučili jsme se. O kousek dál skromně postával PhDr. Jaromír Kazda, autor knihy s obyčejným názvem o neobyčejném umělci.

Proč jste rozhodl napsat knihu právě o panu Navrátilovi?

Mám ho rád od té doby, co nastoupil do Národního divadla. Od té doby jsem také jeho herectví sledoval. Říkal jsem si, že bych o tom měl vydat nějaké svědectví jako divák. To, co jsem o něm nevěděl, jsem se poctivě snažil dohledat v kritikách, audiovizuálních záznamech, fotografiích apod. Aby ten jeho obraz byl co možná nejúplnější. Je to můj pohled na něj. Velmi výrazně je korigován a doplněn jeho informacemi. Nikdo jiný samozřejmě nezná jeho život lépe než on sám.

Jaký byl jako spoluautor?

Vynikající. Je radost s ním dělat. Neměli jsme žádné kontraverze. Střídavě jsme se doplňovali, co by bylo třeba ještě dodělat nebo upřesnit, či dohledat. Takto postupně vlastně ta kniha vznikala. Mám radost, že vyšla, hlavně tak brzo! Je to naprosto neobvyklé, minulý měsíc jsem ji odevzdal a tento měsíc vyšla. Pro mě je to naprosto nepochopitelná píle redaktorů, hlavně výtvarné redaktorky paní Machové, díky které je ta kniha tak výtvarně sličná. S Bořivojem Navrátilem jsme na ní dělali asi rok…

Kuchařské vzpomínání a návraty

Po roce 1989 však dokázal opustit centrum Prahy a s rodinou založil vlastní podnik v Klokočné. Je to sice nedaleko hlavního města, ale vesnice. Začínat musel v domě, který volal po rekonstrukci, opravdu od píky. Na přílišné sledování času nebylo mnohdy ani pomyšlení. Dnes je mu osmapadesát let a stále má co dělat. Pro iSENIOR.cz si ale našel čas. Mimo jiné prozradil, jak se chystá na důchod a co ho třeba jako mistra ve svém oboru dnes rozčiluje.

Řada lidí dnes úpěnlivě počítá dny, kdy už budou moci odejít do důchodu. Vy také? A kde byste ho chtěl strávit? Dovedete si představit, že byste to tady v Klokočné nechal mladým, občas se tu jenom tak prošel?

Samozřejmě, že bych rád dělal co nejdéle. Ne kvůli penězům. My to máme v rodině, všichni dělali vždycky do poslední chvíle. Moc odpočívat neuměli. No důchod, kdyby se mi to povedlo, děti tady pokračovaly dál a fungovalo to, tak to by nám s manželkou stačilo občas přijít.

To víte, pořád jsme mezi lidmi, asi by to člověku chybělo. Z řady hostů se lety stali i kamarádi. Samozřejmě se klientela mění. Zrovna tuhle jsme si říkali se ženou, ježiši, tihle už k nám nechodí. Pak mi to došlo a říkám, neblázni, když jsme otevřeli hospodu, bylo jim pětašedesát, co bys chtěla? Dneska už je jim pětaosmdesát! Člověk si v tom tempu ani neuvědomuje, jak to letí.

Jste z Moravy, vrátil byste se tam?

Dneska už asi ne. Už jsme si tu zvykli a zabydleli se. Loni mi zemřel táta, máma je tam teď sama, tak se snažím, že by šla bydlet spíš ona sem. Mám tu i sestru. Na Moravu jezdíme rádi, máme tam veškeré příbuzenstvo, ale na druhou stranu, mám i tady už dost známých, dá se říct takovou velkou rodinu. Pořád nějaké narození dětí, samozřejmě i pohřbů. Těch když přijde víc za sebou, tak je manželka sice trochu nervózní, ale takový je život. O tohle všechno bych se s odchodem asi připravil.

Co říkáte na hlasy, které tvrdí, že vaše restaurace je spíš pro bohaté?

Možná je to tím, že tady občas vidí nějaké známé tváře. Ale to nejsou mí jediní hosté! Víte, že jedna třetina těch, co k nám chodí, jsou důchodci? Málokterá restaurace se tím může pochlubit. Hodně tu bývá i rodin s dětmi.

Samozřejmě, že jsou jídla dražší a levnější. Já zásadně nic nepředražuju. A čím kvalitnější surovina, tím samozřejmě vyšší cena. Ale když někdo nazve jídlo tak jako já a dělá to levněji, třeba zvěřinu tak to asi není férový obchod! Může mít levnější cenu, ale ne poloviční. Kvalitním surovinám se nebráním, ale podporuju ty české. Když chci olivový olej, vezmu si francouzský nebo italský, protože vím, že český takový neexistuje. Ale když chci slunečnicový, vezmu si český, protože jsem přesvědčen, že máme jeden z nejlepších na světě.

Plné koše ze supermarketů versus řezník za pultem

Uměl byste říct, co nejvíce chybí na našem trhu?

Nebudu mluvit o výrobcích. Ale i tak vám řeknu, co u nás chybí nejvíc. Pultový prodej.

Proč myslíte?

Když budete mít vedle baráku řezníka, kterého znáte, je to k nezaplacení. Moje máma měla v Brně řeznictví. Přišla tam třeba mladá holka, ukázala na maso a máma se zeptala a co z toho budeš vařit? Odpověděla, chtěla bych to na guláš, je hezký.

Máma na to, no, hezký je, ale guláš z toho nebude, to já ti dám spíš kližku nebo ramínko. Řezník by měl být doopravdy řezník a ne za každou cenu se snažit všechno prodat. Musí umět ženský poradit, co s tím. Pak se vám zákazník vrací. Leckdy zjistí, že i když možná ho přijde pět plátků masa o pár korun víc, vyplatí se mu to.

Takže pulty jsou lepší než supermarkety?

Tam si koupíte balíček mraženého masa, do něhož ani nevidíte. Často pak doma po rozmrznutí koukáte, co jste vlastně donesli. A vůbec, někdy když vidím, jak lidi jezdí s těmi přeplněnými košíky, říkám si to přece nemůžou doma zkonzumovat! Někdy mám pocit, že hází do košíků věci úplně bez přemýšlení. A jsem přesvědčen, že mnohé by v tom pultovém kšeftě nikdy nekoupili!

Ono je tomu ale tak trochu i v těch hospodách, doba nás trochu pokazila, nemáte ten pocit?

Restaurace musí vydělávat, to je jasné. Ale nesmí to být o tom, že dám zákazníkovi cenu a pak ho okradu. Záleží dost i na zpracování surovin.

Já si vzpomínám třeba na zápisy svého dědy. V roce 1930 losos nebyl žádná vzácná ryba. Oni ho koupili celého, pak ho vykostili, rozbourali, uvařili z něj hálászle – to je něco jako polévka, původ má v maďarské kuchyni. Pak udělali ještě ragú s něčím. Vše bylo kvalitně zpracované a hlavní surovinu měli v podstatě zaplacenou.

Pak mohli mít rozumné ceny, myslím tím, že zbytečně uvařené jídlo nepředražovali. A dneska? Stává se i to, že někdo koupí lososa, vyřeže velké porce, zbytek masa se vyhodí. A pak potřebuje rybí vývar! Tak co udělá? Jde a koupí plechovku, která stojí pět set korun!

Doma snad ale lidé šetří více?

No, ne vždy. Jen se podívejte doma do ledničky. Otevřete a skoro každý najde něco, co už je třeba vyhodit. Co si budeme povídat, ženská která umí šetřit, ví si v kuchyni rady.

Jahodový koktejl v koruně – už jen nostalgie

Máte pravdu. Na Moravu byste se nevrátil. Co zpátky na Václavák?

(zamyslí se)… někdy jo.

To jste mě překvapil!

Já vám to řeknu po pravdě. Mně se Praha vždycky líbila. Styl, kterým se na Václaváku však žije dnes, se mi nelíbí. Přiznejme si, že tehdy, když jsem tam byl, byli jsme mladí, to je fakt. Ale vím bezpečně, že tehdy jsem tam mohl večer bezpečně chodit. I s dětmi, což dnes zase tak jisté není. A hlavně mi tam dnes chybí, že podnikatelé na Václaváku zapomínají., že tady žijí Pražané. A že do Prahy přijíždějí i lidi z venkova, z Moravy. Centrum se pro ně stává nedostupnou lokalitou.

To snad ne.

Řeknu vám příklad. Kdysi byl hotel Ambassador a Zlatá husa jeden podnik. Odjakživa platilo, že Zlatá husa byla pro venkovské návštěvníky Prahy. Byla tam Domažlická rychta, lidi věděli za kolik se tam nají, personál byl vychován, jak se říkalo, k nim. Do Ambassadoru naopak chodili diplomaté.

Nebo Automat Koruna na Václaváku? Na ten lidé dost vzpomínají. Pravda, někteří s pohrdavým úsměvem.

Koruna tam podle mě chybí hodně! Lidi si náměstí prošli, mohli si dát točené pivo, dobrý guláš a třeba na stojáka, to je jedno.

Koruna! Tam se hodně chodilo i na jahodový koktejl!

Samozřejmě. Víte co já tvrdím? Že kdyby dneska někdo otevřel Dům potravin na Václaváku přesně takový, jaký byl, tak je slavný. Nic takového tu totiž neexistuje. Kdysi tam byl nějaký šéfkuchař Hlávka, který měl vše na starost. Dělal to špičkově. Měli tam vynikající výrobky, málokterá restaurace by je dnes uměla udělat. No tak takové věci mi na tom Václaváku dnes chybí.

A mimo Václavák?

Třeba Pinkasovi. Pro mě Pinkasovi byla hospoda, taková stará klasická hospoda. Teď je to tak zmodernizované, už to pro mě není ono. Mně si líbí, když přijdete do hospody, jsou tam osahané kliky, prošlapané schody. Atmosféra, ta se vytrácí. O tu jsme naše lidi ošidili. Všichni najednou chtěli dělat světové kuchyně, o cenách nemluvě. Klasické hospody, kam přijdete třeba v neděli ráno, dáte si dršťkovou polévku, guláš, pivo a nemusíte přemýšlet, jestli na to budete mít, bavíme se o normálních lidech, jo jsou pryč. Atmosféra běžné Prahy zmizela.

Když už jsme mluvili dnes o těch návratech, tak naposledy, vrátí se tohle někdy?

Věřím, že jo. Musí se to vrátit. Pro mě je takto centrum Prahy mrtvé město. Všimněte si, že i tam zmizely ty pulťáky. Byl tam řezník, zelinář a všechno fungovalo. A najednou to není. Víte, my máme s manželkou třeba rádi Kutnou Horu. Nebo Kolín. Tam tohle všechno zachovali. I když je tam turismus, tohle všechno tam dokázali zachovat. Tam jsme v Čechách. Víte, jak to myslím, má to zkrátka českou náladu, kterou v hlavním městě postrádám. Praha, i tím, že se opravila, je pořád krásné české město, ale život v centru už český není.

Díky knížkám pro děti zůstává stále mlád

Myslíte si, že se někdy vrátíte k filmové tvorbě? Po svém otci, skvělém režisérovi Vladimíru Sísovi, k ní máte i vlohy.

Tolikrát jsem si říkal, že ano. Jenže když jsem pro dětský televizní kanál Sesame Street připravoval pětidílný seriál o Madlence, ve schvalovací komisi sedělo 15 lidí, kteří projekt připomínkovali.

Jeden učitel třeba říkal, že tam mám tři evropské a jen jednu jihoamerickou zemi, a protože jde o program pro děti všech národností, mělo by tam zemí z jiných kontinentů být víc. Najednou všechny tyhlety věci, co do toho přišly, změnily charakter celého příběhu. Přitom, když jsem ten příběh psal, bylo mé dceři Madlence šest let. Byla to roztomilá holčička a já se snažil vidět svět, jak ho viděla ona.

Tak mě to politizování od filmování zase na nějakou dobu odradilo. Podobné to bylo, i když jsem kreslil pro noviny. Tam zase chtěli na mých obrázcích stejný počet mužů a žen, jeden měl být invalida a jeden třeba černé pleti.

A co v Čechách, nemohl byste zde o filmu rozhodovat více sám?

Asi ano, nabídek bylo hodně. Museli bychom ale kvůli tomu bydlet v Čechách. Ostatně i to jsem chtěl. Když jsem o tom diskutoval s manželkou, nebyla také proti. Jenže léta plynula, Madlence je už 17, Matějovi 15 - a my jsme pořád ještě tady.

Jste autorem dětských knížek. Mají vaše vlastní děti hlubší vztah ke čtení? Nebo platí pravidlo o kovářově kobyle?

Myslím, že jste uhodila hřebíček přímo na hlavičku. Děti prosedí více času u počítače než u knížek. Ačkoli jsme se snažili, aby více četly, skutečnost za těmi snahami pokulhává. Čtou, co musí, protože mají pocit, že to je součást školních povinností, ale záliba to rozhodně není.

Ze začátku jsme se pokoušeli jejich kontakt s počítačem omezit, ale nemělo to žádnou cenu. Zašly si na něj třeba ke kamarádům. Počítačový svět je pro ně únik, jako bylo pro nás třeba fantazírování o dalekém světě nad knížkami Jacka Londona.

Ale že by mé děti úplně nečetly, to zase ne. Madlenku zaujmou knížky o zamilovaných holčičkách a Matěj se dokáže nadchnout čtením o dobrodruzích.

Na své nedávné přednášce o knížce Zeď, kterou pořádalo newyorské České centrum, jste řekl, že zdrojem inspirace pro vaše dětské knížky byli právě Madlenka a Matěj. Jaké nápady vám přináší teď?

Děti byly dlouhou dobu opravdu mou největší inspirací. Každý den jsem dokonce dychtivě čekal, co se zase stane. Zajímala mě každičká drobnost, když jim třeba utekl křeček, nebo vypadl zub.

Možná to byla chyba, teď ji musím hledat jinde. Dnes jsou totiž mé děti v pubertě. A já si nedovedu představit, že bych nakreslil, jak Madlenka poslouchá Britney Spearsovou. Proto jsem začal hledat jinde. První knihou, kdy nastal odklon od typicky dětských témat, byl Hvězdný posel o Galileovi.

Hrozně jsem chtěl dělat něco pro syna, a zanechat mu vzkaz, že ne vždycky jde v životě vše hladce. A ono to mělo ohromný úspěch. Všiml si toho i nakladatel. Našel v Hvězdném poslovi nejen historickou látku pro školy, ale rovněž životní zkušenost či fakt, že Galileo pocházel z rodiny s mnoha dětmi a přesto se stal výjimečný.

Bylo to tak i u vašich dalších knížek, například v té o Darwinovi?

Do Darwina se mi nějak vůbec nechtělo. Tlačila mě do toho spíše jedna redaktorka. Já jsem chtěl raději nakreslit něco o Benjaminovi Franklinovi nebo o Edisonovi. Na Edisonovi se mi líbilo, že kam až se vypracoval z chudého chlapce. Jenže tady zase neprošlo, že kromě kapitalisty nebyl osvětovým člověkem jako Galileo, Darwin či Komenský.

Teď, když už vaše ratolesti vyrostly, necítíte se vzhledem ke svému věku odtržen od dětského světa?

Vůbec ne. Člověk píšící pro děti, zůstává stále tak trochu dítětem. Takže já vlastně vůbec nestárnu, i když mé datum narození říká něco jiného. A navíc děti, i když o něco větší, jsou stálým zdrojem inspirace. Teď mi vyšla knížka Madlenka Soccer Star (Madlenka fotbalová hvězda).

Jakou další knihu můžeme od vás v blízké budoucnosti očekávat?

Teď pracuji na Komenském. Ovšem když jsem si uvědomil, kde žiju, sužují mě kvůli tomu obavy. Komenský je fantastický a nádherný člověk. Protože však velkou část života prožil v beznaději a pořád doufal, že se vrátí domů, upínal se až k mystické víře v Boha. Věřil lidem, co měli vidiny. A v momentě, kdy to do své knihy začlením, tak ti pravicově a nábožensky založení řeknou: „Tak takhle to je, “ a vytáhnou z toho jen tuto podstatu. Proto se snažím soustředit více na jeho dílo o škole. Aby děti věděly, jakým nádherným místem může škola být - když to ovšem učitelé umí.

Kdo je Petr Sís?

Petr Sís kreslíř a ilustrátor žijící ve Spojených státech od počátku 80. let. Za svou tvorbu Sís získal mnoho ocenění po celém světě. Jeho Madlenka obdržela francouzskou cenu Sorcieres, udělovanou za nejlepší publikace pro děti vydané ve Francii. Knížka Strom života o Charlesi Darwinovi byla na knižním veletrhu v Bologni odměněna hlavní cenou jako nejlepší dílo literatury faktu. Další dvě ocenění za knihu Zeď získal Petr Sís od Americké asociace knihovníků (ALA). I přes svůj světový úspěch je Petr Sís stále vyzbrojen chlapeckým úsměvem a příjemným civilním vystupováním.

Ája Vrzáňová míří do Prahy

Nebylo jí ani dvacet, když se s tatínkem procházela po Praze a on jí najednou řekl: „Odjeď.“ Ája Vrzáňová byla tou dobou dvojnásobnou mistryní světa v krasobruslení (1949 a 1950), ale hrozilo jí, že bude místo další kariéry muset jet učit sportovce do Sovětského svazu.

Proto emigrovala. Skrývala se v Londýně, kam ji pronásledovali a málem odvlekli zpátky do vlasti. Pak odešla do New Yorku, kde žije dodnes. Příští rok jí bude osmdesát, ale energie má na rozdávání. Přijďte si popovídat s touto výjimečnou ženou a sportovkyní. Beseda s Ájou Vrzáňovou se koná na zlatou neděli 19. prosince od 16 hodin v Mramorovém sále pražské Lucerny.

Často dostává otázku, proč vypadá tak dobře. S oblibou na ni odpovídá: „Byla jsem dlouho u ledu.“ Výjimečná žena s výjimečným osudem odpoví i na vaše dotazy o sportovní kariéře, kdy se stala mistryní světa, i o životě po odchodu do Spojených států amerických.

Po emigraci nejprve žila ve Velké Británii a pak v USA, kde se v roce 1969 vdala za Čechoameričana Pavla Steindlera. Jako svatební dar od něj dostala jednu z jeho restaurací v New Yorku – Duck Point, česky Kačárna. Sama je dodnes výborná hostitelka. A kachnu umí výtečně.

Mobil má, ale radši telefonuje z pevné linky. Nemá počítač a neposílá emaily. Nechala si natisknout tvrdý dopisní papír, na jehož rubu je červeným písmem napsáno: Ája. Stále řídí auto, které kdysi koupila od kamarádky Martiny Navrátilové. Má ruční převodovku, což je v Americe výjimka. Nechává ho v Miami, kde je přes zimu. Jinak žije v centru New Yorku.

Původně se jmenovala Alena Vrzáňová, ale kvůli snazší výslovnosti si jméno upravila. Dnes má na vizitce napsáno: Aja Zanova-Steindler. V roce 2004 dostala od prezidenta Klause Medaili Za zásluhy. Loni navíc převzala ocenění jako Sportovní legenda při vyhlašování Sportovce roku. Máloco jí udělalo takovou radost - ze všeho nejvíc proto, že na ni Češi nezapomněli.

Stále je jedna z nejúspěšnějších sportovkyň Československa. Narodila 16. května 1931. Čtyřikrát získala titul mistryně republiky v krasobruslení a v letech 1949 a 1950 se stala mistryní světa.

Vstupenky jsou ke koupi v pokladně pražské Lucerny (denně od 12 hodin), nebo si je můžete rezervovat na adrese: beseda@klikni.cz. Cena je 150 korun.

Létám jen pro radost

Váš tatínek byl pilot, váš manžel je letecký inspektor, vy jste si udělala patřičné zkoušky a létáte také. Co budete dělat, až přijde váš syn a bude chtít jít v těchto rodinných vzdušných stopách?

Budu ráda. Plachtění je nádherný sport. Jen nevím, jestli pro něj má dnešní mládež dostatek trpělivosti. Je totiž třeba nejprve hodně dát a teprve po dlouhé době se dopracujete k zážitkům, které stojí za to. Mám pocit, že dnešní mladí prahnou po rychlejší návratnosti vloženého, chtějí okamžitý zážitek.

Jak to bylo u vás, rozmlouval vám doma někdo touhu létat?

Ne, jen maminka nechtěla připustit věkovou výjimku. Létat jsem směla začít až v patnácti a ne na výjimku v roce, ve kterém dosáhnu patnácti let. Jsem narozena v prosinci, tak bych měla rok navíc, ale to se mi nepovedlo. Dnes se otřepu při představě, že je tomu již 25 let. Kdyby to bylo 26, je to ještě o chlup horší.

Jak je to s věkem, když si chce někdo opatřit létání jako koníčka tzv. „na důchod“. Jde to? Samozřejmě rozhoduje zdravotní stav, ale ptám se, zda jsou nějaká omezení, přezkušování atp.

Proč ne na důchod? Když jsem začínala v roce 1985 plachtit, byl se mnou v elementárce kolega, kterému tehdy bylo 50 let. Pokud je člověk zdráv, stíhá například bezpečně řídit auto, proč by nemohl létat? Někteří padesátníci jsou bystřejší než patnáctiletí. Zásadní pak jsou pravidelná lékařská vyšetření podle kvalifikace a věku se liší četnost i obsah prohlídek.

Co je podle vás pro usednutí do kabiny letadla za pilotní? A teď nevím, volant asi ne, páku? Ale počkejte, znám vlastně výraz „knipl“. Jak se to jmenuje a jaké to je?

Ano, knipl. Vždycky je to okamžik absolutního soustředění. Podcenit cokoli by mohlo znamenat průšvih, v letectví obvykle fatální. V poslední době ale na létání, podobně jako na spoustu dalších věcí, nemám čas a můžu na všechno to pěkné jenom vzpomínat. A jen co Vítek vyletí z hnízda, bude to lepší a já najdu čas se naplno vrátit.

Jakou nejdelší trasu jste letěla sama za kniplem?

Z dnešního pohledu, tak jak se zvyšují výkony letadel, je můj nejdelší přelet banálním výkonem. Někdy na začátku devadesátých let jsem uletěla 300 km na Blaníku. Ale vezme-li se v úvahu, jaká je klouzavost toho éra i fakt, že se tenkrát létalo bez GPS podle mapy, není to až zas tak málo. A krom toho, já nikdy nechtěla závodit, reprezentovat, létala jsem vždycky jen kvůli sobě, pro radost.

Jak se zdraví piloti, vodáci mají své ahoj?

Nevím, snad „letu zdar“, ale myslím, že málokomu z pilotů to přirostlo k srdci.

Vraťme se nohama na zem. Vedle počasí jste moderovala pořad Sama doma, točíte pro sportovní redakci dokumenty o létání. Dá se říct, co vás baví nejvíc, kudy byste třeba chtěla jít tak za pět deset let?

Sama doma už léta nemoderuji, točit mě baví, i když nestíhám. A počasí? To je můj chléb to mám nejraději a ani po dvanácti letech se mi nezajídá. A myslím, že ani nikdy nezají.

Před několika lety jsem vás viděla i na filmovém festivalu v Karlových Varech. Jezdíte tam pravidelně? Nebo možná přehodíte výhybku a hurá od sportu a publicistiky do umění. Lákalo by vás to?

Vůbec ne, ve Varech jsem byla jen proto, abych kamarádce Jolce pohlídala syna Kryštofa. V novinách se pak psalo, že mám ještě druhého utajeného syna, vyšla spousta blábolů, které jsem na téma druhého syna údajně řekla atd. Hrůza! Od té doby má Jolka ve Varech jinou paní na hlídání (smích).

Vím, že jste i tváří charitativního projektu České televize Pomozte dětem. Vedle práce, kterou na tomto poli odvádíte, jsem přesvědčena, že se člověk „nadře“ i s emocemi. Nebo jste otrlá? Nevěřím, že někdy nebojujete s dojetím.

Pokaždé! Nejnáročnější, vzpomínám si zcela přesně, bylo, když jsem před pár lety byla v hodnotící komisi a měla vybírat projekty, které budou z peněz podpořeny – to bylo na jednu stranu nejsmutnější a přitom na druhou stranu nejveselejší čtení: šílené osudy a přitom lidé, kteří chtějí a mají vymyšleno jak pomoci. Každý by stál za podporu, nikdy ale nemohli být podpořeni všichni. Čím víc ročníků nás ještě v budoucnu čeká, tím větší je šance, že se dostane na další, dosud třeba málo podpořené. Jen tak dál!

Vedle dětí, které v naší společnosti mnohé děti potřebují, jsou tu i senioři. Měla jste možnost být poblíž i nějakému projektu v této skupině lidí? Jak si myslíte, že se u nás o seniory obecně pečuje? Věříte dnešní mladé generaci, že se dokáže o nás postarat?

Vím, že takové projekty jsou a zároveň si myslím, že člověk má dělat jednu věc pořádně a ne rozmělňovat svoji práci, nic pak nedělá stoprocentně. Mladým věřím, o ty se nebojím, jsou schopni pomoci. Daleko větší mám strach o střední generaci, která je u moci a tam se mohou nadělat kopance, které pak půjde jen těžko odstranit.

Přemýšlíte někdy o tom, jak bude vás život vypadat třeba za třicet let?

Dožiju-li se ve zdraví, pak naprosto jasnou. Zůstanu v horách a budu mít víc času pro sebe své nejbližší. Moc toho k životu nepořebuju. Jestli do té doby stihnu vyměnit panelák za chaloupku, budu jedině ráda. Naštěstí na horách se dobře stárne i v paneláku, to si pište!

Teď čistě praktická otázka, dá se počasí předvídat i podle toho, jak „mě dneska berou kolena“?

Určitě. Jen to asi nebude předpověď počasí, ale biometeorologická předpověď pro vaši diagnózu.

Královnou festivalu v Trutnově

Co s těmi, kteří takhle lžou? Vydají knihu a je to snůška blábolů.

S tím se nenadělá nic. Možná jediné, nečíst!

Když už se bavíme o vzpomínání, vzpomenete si třeba, kdy jste se poprvé setkala s vaší, snad to mohu říct letitou, kamarádkou Pavlínou Filipovskou? Spolu s Yvonne Přenosilovou jste známé svým přátelstvím.

Naše první setkání s Pavlínou si samozřejmě vybavím Semafor v roce 1960 v zákulisí. Já už byla přijata jako členka divadla. Tam jsme se seznámily. Ujala se mě a učila mě mluvit česky. Je fakt, že v naší branži málokdy přetrvává nějaké kamarádství. Ale u Pavlíny platí, že těch 50 let jsme v naprosté pohodě kamarádky. A za pár let i s Yvonnou, která se k nám přidala.

Říká se, že dvakrát nelze vstoupit do téže řeky. Myslíte si, že může vzniknout podruhé u nás něco takového, jako byl Semafor?

V tomto případě si myslím, že toto rčení stoprocentně platí. Byla to záležitost doby. Ta je dnes jiná.

Jaká je vaše zkušenost s dnešními třicátníky a dvacetiletými znají Semafor a jeho písničky? Říká jim to něco?

Řekla bych, že ano. Dám vám příklad. Zpívala jsem na Open Air Festivalu v Trutnově. Tam děti mladší než moji vnuci, to znamená tak kolem 15 let, směs semaforských písniček zpívaly se mnou. Úžasné publikum. A když jsem tam po dvou letech zpívala znova, a to jsem také ječela, že dvakrát nelze vstoupit do stejné řeky, tak tam jsem oslavila ty nejkrásnější sedmdesáté narozeniny, jaké kdo může mít. Bylo tam 15-20 tisíc lidí, transparenty: Evička sem patří, Eva – šuby – duby, semaforské písničky se tam také zpívaly. A korunovali mě tam na královnu tohoto festivalu. Co víc si přát? Na Semafor se nezapomene. Pro mě je Semafor základní kámen, na kterém se dobře staví. Velmi mi lichotí a mám velmi dobrý pocit z toho, že tito mladí ty písničky znají.

Legendární Semafor byl v pasáži Alfa.

Tak on byl legendární už v těch Smečkách, že jo. Tam bylo úplně první divadlo. Pak teprve v Alfě, tam bylo věčně natřískáno.

Od časů dávných k přítomnosti, kde uvidíme v nejbližší době Evu Pilarovou?

23. listopadu začalo vánoční turné ve Vysokém Mýtě a končím 21. prosince v Blansku.

Místo herečky čarodějkou

Dráhu herečky však nenastoupila. Na herectví se opravdu, bůhví proč, nedostala. Netrpí tím. I když životem ne vždy plula na růžovém obláčku, je plná dobra, něhy a optimismu.

Která z „holek“ i těch starších v dobách před rokem 1989 nečetla Betty McDonaldovou, jako by nebyla. Četla jste ji i vy?

Jasně, že četla a dokonce několikrát. „Co život dal a vzal“ třikrát.

Ptám se, neboť v jedné z jejích knih se praví, že kdokoliv může dělat cokoliv. Vy sama jste vystřídala hodně profesí. Dokážete je vyjmenovat?

Byla jsem sociální pracovnicí, také taxikářkou, asistentkou starosty a o mateřské i barmankou. Źe budu jednou psát, jsem věděla. A tak jsem ráda, že jsem se nezmýlila. Na své redaktořině nechci nic měnit, dokud to půjde a psaní knížek to je bonbónek, na který jsem se těšila. Knihu Jak se modlí čarodějky jsem psala dva roky a dopsanou mám druhou, která by měla vyjít v létě. Pracuji na třetí, která bude o chlapech.

Kde vám bylo nejhůř? Co bylo opravdové šlápnutí vedle, pokud se to tak dá říct?

„Vším, čím jsem byl, byl jsem rád“, i když asi nejmíň se hodím jako sociální pracovnice. Nemám na to žaludek, nervy a ani nejsem správně „rasově uvědomělá“. Brala bych některé děti plošně, zatímco jinde „zájem“ nechápu.

A musí následovat otázka, kde jste se cítila jako doma?

Jako doma jsem u klávesnice, u karet, miluji své žákyňky na škole Tarotu a magie, a samozřejmě doma, jsem jako doma. Mám nádherné zázemí, báječné dcery a jsem šťastná matka žena i člověk.

V nedávných dnech vám vyšla také kniha Jak se modlí čarodějky. Spojení dvou vašich dalších profesí psaní a čarodějnictví. Jak praktikujete tu první? A hodláte se psaní knih věnovat dále?

Rozhodně!

A tu druhou?

Čím více člověk o magii ví, tím opatrnější je při jejím užití. Správně se člověk věnuje magii tehdy, pokud ji žije. A u toho hodlám nejen zůstat, ale chci být dál tak spokojená, jako jsem s ní.

Hvězdná dráha se nekonala a s chlapy to místy drhlo

Cítila jste někdy jako křivdu, že ač jste byla dost známá dětská herecká hvězda, na konzervatoř vás nevzali?

Jen zkraje, protože talentové zkoušky jsem udělala, ač z pětiset lidí, brali 4. Později jsem vyhodnotila, že je mi takto mnohem líp. Nemám ostré lokty, neumím se prosazovat ani nabízet. Čili patrně bych stejně pohořela.

Opravdu jste se nikdy nedozvěděla, co bylo příčinou vašeho nepřijetí?

Ne.

Jste matkou čtyř dcer. Toužila jste vždy po velké rodině?

Ano, vždycky. A nelitovala jsem ani jednou. Klidně bych ještě jedno dítě přidala k tomu báječnému kolektivu, ve kterém žiji.

S partnery vám to v životě párkrát nevyšlo. Co dělat, když člověk má pocit, že už dál nemůže, ale ví, že jsou tu děti, které ho potřebují. Prozradí čarodějka nějaké všemocné kouzlo, jak přežít?

Ne jako čarodějka, ale jako žena říkám, každá z nás, je tisíckrát silnější, než muž. Jsme schopné a máme odvahu i hrdost. Nikdo by neměl žít cizí život. Než zůstat v něčem, co mě dělá nešťastnou, to raději stokrát odejít. Žádná konvence, žádný společenský kodex, žádné „co by to mu řekli lidi“ ještě nikdy nikoho spokojeným neudělalo. Každý má právo na štěstí a schopnost o něj usilovat. „Raději shořet, než vyhasnout“.

Asi se nebojíte stáří, holky se o vás určitě postarají. Proč to tak nemají všichni? Udělali někde ve výchově chybu?

To je věc povahy bytosti a také lásky k sobě a k životu. Člověk je vždy takový, jakým se vidí být. Nemoci těla, jsou nemoci ducha. Znám ženy, které jsou v 25 letech babky a obráceně. Je to o způsobu myšlení a naladění. Rezignovat je možná jednoduché, ale rozhodně to není cesta ke spokojenosti a plnému životu. Aktivní musí být duše, tělo nestačí.

Láska ve vyšším věku? Lék na všechno!

Věříte, že i v seniorském věku může člověk potkat lásku, co hory přenáší?

No jéjej ! A zamilovaný padesátník je stejně rozkošný jako pubescent. A stejně se cítí. Dokonce bych to doporučila jako zaručenou terapii a lék snad úplně na všechno. Láska je nejsilnější droga a je legální!

Máte zvláštní datum narození 21. 8. 1968. Pokládala jste někdy za symbolické, že právě vy a právě tehdy? V našich dějinách to není obyčejný den.

Ne, to není a bylo by dobré, kdyby se na to nezapomínalo. Je to černá tečka naší historie a jizva na hrdosti národa. Měli bychom vědět a jednou provždy si zakódovat, že nesvoboda a područí pod jakoukoli cizí mocí je špatně. Rusáci mě skoro zabili, když po mamince, resp. po kočárku, který měl barvu trikolory, stříleli.

Ten datum pokládám za osudový nejen pro mě samou, ale pro celou svou zem, kterou miluji. Rozhodně to není náhoda, že z člověka, který hned od narození vnímal strach o život, byť prostřednictvím matky, vyroste člověk, který si života ve všech jeho formách tolik váží. A nejen života. Také svobody, nezávislosti, morálních hodnot i osobní statečnosti.

Rozhýbejte svůj mozek

Brain jogging

Patrně není mnoho lidí a nejen v řadách seniorů, kteří by okamžitě věděli, o co jde. Z angličtiny si možná slova přeloží, ale jinak je to v naší společnosti poměrně nový termín, nebo se mýlím?

Jogging je původně kondiční běhání s cílem udržet tělo ve formě, no a brain jogging je cvičení s cílem udržet ve formě naši hlavu, náš mozek.

Ten fenomén není fakticky o moc starší než deset let, a to je taky zhruba naše zpoždění za světem, protože brain jogging se u nás v češtině objevil až letos. A dalo nám to dost práce. Počty lidí, kteří svou mentální výkonnost trénují pomocí počítače, se už zřejmě celosvětově počítají v miliónech, jenom naše značka HAPPYneuron eviduje na 60 miliónů odehraných her po internetu, ale u nás to mohou být zatím nanejvýš stovky lidí. Doufám, že se to rychle změní.

Zatím pochopitelně narážíme na neinformovanost, lidé buď nevědí, že to vůbec existuje, nebo si myslí, že je to jen nějaká sofistikovanější zábava. Ono je docela těžké pochopit, jaké může být spojení mezi nějakým počítačovým softwarem, ve skutečnosti počítačovou hrou, a délkou a kvalitou našeho života. Dneska už každý ví, že pro udržení zdraví bychom měli trénovat tělo, chodit někam cvičit nebo běhat.

Ale přesně totéž platí pro naši hlavu, pro náš rozum. Nechci tvrdit, že je to důležitější než tělocvik, ale je to úplně stejně důležité pro kvalitu našeho života. Stejně jako vhodná strava a zvládání stresu. Ale to vědí všichni, že něco je zdravé jíst a něco ne. O cvičení mozku neví skoro nikdo nic. To bychom rádi změnili.

Dnešní senioři používají internet, píší si se svými blízkými mailem atp. Budou umět využít i brain jogging?

Kdo používá počítač, ten už dávno ovládá to minimum, které brain jogging vyžaduje. Protože fakticky jakýkoli běžný program je obtížnější k ovládání než hry pro trénink mozku HAPPYneuron. Potřebujete umět počítač zapnout, mít správné brýle, protože musíte číst, a pak už jen klikat myší.

Jsme zvyklí, že každá novinka nás něco stojí. Ten ze seniorů, kdo už si platí internet, asi hned zapřemýšlí, budu si to moci dovolit, už ten internet mě něco stojí.

Kdo nechce vydat ani korunu, může trénovat zdarma pomocí pěti her na našem webu. Ovšem kdo si koupí hry na CD, získá jich 20 a zejména získá možnost kontroly svých výkonů a "osobního trenéra", který vyhodnocuje výsledky a radí, jak pokračovat. To je nesrovnatelně efektivnější. Myslím, že je to dobré téma pro děti a vnuky, až budou řešit, co babičce nebo dědovi koupit k vánocům, zda zase svetr nebo bačkory.

S čímkoliv novým se dobře začíná i tehdy, když člověk ví, k čemu mu to bude dobré. Co tedy oceňují a proč doporučují odborníci tuto metodu zvláště seniorům?

Tyhle hry byly speciálně vytvořeny pro stárnoucí lidi, pro lidi, kterým je víc než 40 nebo 50, včetně seniorů. Stačí si uvědomit, že to, co stárnoucí lidi trápí, je zejména slábnutí tzv. kognitivních funkcí. Těch je celá řada a patří k nim například paměť, prostorová orientace, koncentrace, logické myšlení, schopnost rozhodování, atd.

Už od zhruba třiceti let věku nás tyhle schopnosti zvolna opouštějí. V padesáti jsme terčem vtipů mladších spolupracovníků, v sedmdesáti nám seberou řidičák, v osmdesáti se můžeme zranit, když zakopneme na schodech.

Za tím nejsou obvykle nějaké nemoci, ale přirozený úbytek mentálních schopností, zpomalené reakce, nerozhodnost, nepozornost, zapomnětlivost. A právě brain jogging dokáže toto slábnutí zpomalit, na čas zastavit, možná dokonce vrátit o řadu let zpátky. Vrátit nám bezpečí, pohotovost, rychlost myšlení, sebedůvěru.

To je pro kvalitu našeho života v jeho druhé polovině hodně podstatné. Druhé spojení mezi tréninkem mozku a naším životem se jmenuje Alzheimerova choroba. Neumíme ji zatím léčit, ale domníváme se, že pokud si člověk svou mentální aktivitou vytvoří v mozku tzv. kognitivní rezervu, jeho mozek si s onemocněním dokáže lépe poradit.

V praxi to znamená, že se choroba projeví o řadu let později nebo bude mít mírnější průběh. Když to zjednoduším, tak ten, kdo intenzivně trénuje mozek, bude pravděpodobně déle žít plnohodnotným životem. Myslím si, že tahle naděje stojí za ten čas, který tréninku musíme obětovat.

Je třeba něco, před čím v rámci brain joggingu třeba i varují?

Vysedávání hodiny a hodiny u počítače nemá smysl. Tréninku mozku stačí věnovat zhruba půl hodiny čtyřikrát až pětkrát týdně. To není tak moc, pokud to srovnáme s dobou, po kterou mnozí zírají na televizi. Varovat můžeme pouze ty, kteří tomu propadnou. Nic jim to neudělá, ale věnovat brain joggingu víc než dvě hodiny denně nemá význam, už to ničemu neprospívá.

Ale myslím si, že rozhodně nejsme ve stádiu, že bychom seniory měli odhánět od počítačů, naopak bychom je měli všechny k počítačům "nahnat". Protože jim to rozšíří možnosti sociálních kontaktů, přinese jim to informace o zdraví či různých službách a dovolí jim to trénovat mozek.

Mnozí vědci se shodují v názoru, že je nejvyšší čas učinit trénink mozku zdravotní prioritou. Přinejmenším proto, že je to jedna z cest ke zvládnutí stárnutí naší společnosti.

Pomoci může každý

Na vašich stránkách lze přehledně zjistit, jaká jsou kriteria přijetí klientů, komu jsou vaše služby určeny apod. Stačíte uspokojovat poptávku?

Co se týče pobytů v Domově Sue Ryder, ať už dlouhodobých nebo krátkodobých, stručně řečeno není v našich silách při omezené kapacitě 56 lůžek uspokojit značnou poptávku. Pořadník pro pobyty čítá mnoho desítek žádostí, kterým v současné době nejsme schopni vyhovět.

V případě osobní asistence je díky povaze této práce v terénu snazší naši službu rozšiřovat, a v současnosti tedy poptávku víceméně uspokojujeme. Také náš denní stacionář má v tuto chvíli dostatečné kapacity.

Umožňujete mimo jiné i zapůjčení zdravotních pomůcek, či nabízíte mimo jiné i poradenskou službu, o tu může zažádat každý? Nebo zde platí podobná kriteria jako s upřednostňováním klientů z řad občanů trvale hlášených na Praze 4?

Konzultace v oblasti sociálních služeb poskytujeme každému zájemci. Vyznat se ve složité a neustále se měnící legislativě není vůbec jednoduché, a naše sociální pracovnice mohou zájemcům doporučit, na koho se obrátit, poradit, na co má občan nárok a mnoho dalšího. Půjčovna kompenzačních pomůcek včetně souvisejícího odborného poradenství je pochopitelně také určena pro širokou veřejnost.

Zajímal by mne i Klub přátel Domova Sue Ryder. Být v něm zaručuje už zaplacení členského příspěvku. Jak velká je tato suma?

Je to 200 Kč ročně.

A co takové členství znamená nebo umožňuje?

Členové klubu jednak finančně přispívají na provoz Domova, a zároveň se stávají součástí sítě, která přímo či nepřímo Domov podporuje; zapojují se při benefičních a kulturních akcích a všemožnými způsoby nám pomáhají šířit naše motto „Šance pro důstojné stáří“. Členové Klubu také mají možnost zúčastnit se výletů a dalších akcí klubu.

Přijímáte i jiné dary než finanční?

Kromě finančních darů přijímáme také hmotné dary, ať už věci, které potřebujeme do přímé péče o klienty, a které zveřejňujeme na naší „nástěnce pomoci“ na webových stránkách, nebo předměty, které můžeme prodat v síti našich dobročinných obchodů.

Také často sháníme kancelářský materiál, slevy na různé služby, nabíráme nové dobrovolníky atd. Způsobů, jak pomoci Domovu, je opravdu mnoho. Dočíst se o nich můžete na našich webových stránkách a ve Zpravodaji Domova Sue Ryder.

Vedle mnoha aktivit, které děláte, mne zaujal Sue Ryder Charity Cup. Řekněte nám o něm více pro případné další zájemce ať už přímých účastníků sportovních klání nebo „jen“ diváků? Nebo možná i těch, kteří chtějí přispět čas od času „jen“ na konkrétní účel nebo akci.

Sue Ryder Charity Cup je benefiční fotbalový turnaj pro firemní týmy, jehož hlavními cíly jsou podobně jako u ostatních našich benefičních akcí seznámit veřejnost s Domovem a získat finanční prostředky na jeho provoz. Pro účastnící se firmy je to pochopitelně také možnost stmelit tým a přitom přispět dobré věci.

Na letošním druhém ročníku turnaje se utkalo 25 týmů, mezi nimiž byli jak naši dlouhodobí podporovatelé, tak zcela nové tváře, a myslím si, že s mnoha z nich budeme nadále spolupracovat a potkávat se při dalších příležitostech.

Turnaj byl zajímavý i pro nestranného diváka, ať přátelskou atmosférou, kvalitou sportovních výkonů nebo přítomností některých známých osobností. Ideálním způsobem, jak přispět na konkrétní akci, je si na ni koupit vstupenky, ať už skutečné, nebo virtuální, které nově nabízíme.

Co chystáte pro letošní zimu?

Můžete se těšit na tradiční benefiční Rybovku a vánoční Jarmark v Domově. Kromě toho naše Kulturní komunitní centrum nabízí každý měsíc pestrý program. Účastí na všech těchto akcích, stejně jako třeba útratou v našich dobročinných obchodech nebo restauraci poskytnete Domovu podporu, kterou velmi potřebuje.

Zmínil jste Vánoce. Kdyby chtěl někdo dobrovolně prožít svátky právě u vás s tím, že potěší ty, kteří zůstanou sami, je to možné? Ať už rovnou svou přítomností třeba na Štědrý den, nebo napéct cukroví, přinést dárky.

Celá řada klientů tráví vánoční svátky s rodinou. Ti ostatní jsou přes Vánoce v nejlepších rukou našich pečovatelů a zdravotního personálu. Ačkoliv rodinu nahradit nelze, snažíme se, aby o Vánocích nikdo nebyl opuštěný.

Ačkoliv období adventu je tradičně spjaté s dobročinností, pomoc a podporu potřebujeme během celého roku. Přispět a pomoci může každý bez ohledu na schopnosti, čas či svou finanční situaci, protože formy pomoci potřebným jsou omezené pouze naší představivostí.

Vdávat se? To už opravdu ne!

Líbí se vám, když lidé vzpomínají a píší knihy?

Nelíbí, protože kecaj. To není pravda, co tam píšou. Dělají se hezčí, než jsou. Věci, který člověka bolí, tak ty do nich samozřejmě psát nebudete. Tudíž – já žádnou knížku vydávat nebudu.

Dá se s tím „kecáním“ něco udělat?

Co myslíte? Jako autora k něčemu poňoukat? S tím se nic dělat nedá! Ti, co tyto knihy píšou – ti mlží.

Proč tomu tak je?
Protože chtějí být hezčí, než jsou. Vždyť je to logické.

Tak pojďme raději jinam. Řada lidí s přibývajícím věkem lamentuje nad věkem, odchodem do důchodu – zkrátka skuhrají. Ale i vy jste důkazem toho, že člověk po padesátce…

…(smích) jste velice laskava!

… může být krásnou dámou!
Já si myslím, že má-li člověk nějaké neduhy, pak je stáří opravdu krušné. Pokud má malé neduhy -nejsem jako paní Fialová, která by řekla, jak je to krásné, když ji ráno něco bolí – člověk se tomu nesmí podat.

Vydržet stáří – je to o duši nebo o těle?

Přijde na okolnosti, v jakých ho člověk prožívá. Pokud má kolem sebe příjemné lidi, prožívá se nepoměrně lépe, než když nemá nikoho. Popřípadě si můžete objednat nějakého pejska u paní Kubišové – a pak je život veselejší. Říká se, že lidé, kteří jsou sami, by měli mít zvířátko.

Co dělat, aby jeden nezůstal k stáru sám?

Stáří přece neznamená, že by člověk zůstal sám. Leda, že už by mu bylo devadesát a všichni kamarádi mu umřeli, jak říkala paní Zita Kabátová. Zpozorovala jsem, že dříve se do společnosti chodilo víc než teď. V mém případě Chuti načinit se a někam jít s kamarádkami na kafčo je čím dál méně. A taky, zaplaťpánbůh, není čas. Dokud toto může člověk říct, je to fajn.

Vy trávíte dny spíše pracovně? Nebo si spíše užíváte klidu?
Obé.

A v poslední době co nejvíce?

Jednak své milované Country Radio. V prosinci pak začnu zase dělat Hello, Dolly! Tam hraju Ernestinu Zámožnou, vdavekchtivou starou prostitutku. Na to se strašně těším.

Málokterá žena touží po tom, býti sama – ať je jí dvacet, třicet, padesát. Takže vdavekchtivé jsou téměř všechny. Co vy – vdávala byste se ještě někdy?

Ne. Určitě ne!

A kamarádkám byste sňatek doporučila?

Ale každý je přece jiný. Někdo touží, mít vedle sebe partnera. Já ne.
Má to nějaké výhody, žít bez partnera?

Když člověk žije dlouho sám, navykne si na jistý sobecký přístup k té samotě. Mohu si dělat, co chci, kdy chci, jak chci. Kdežto když máte partnera, musíte brát ohledy. Zhýčkaná tím, že jsem sama svým pánem, těžko bych tam už někoho snesla.

Potkala jsem vás v obrovském pražském knihkupectví – zeptám se tedy, co teď čtete?

Teď zrovna čtu knížku – nepamatuji si jména, takže teď si honem nevzpomenu na autora, ale je to o Jirkovi Štaidlovi, ale čtu s velkou vášní…

Jaroslav Kříženecký?

Kříženecký! Ano! On tam píše velice pravdivě. Jako pamětník mohu kontrolovat, zda je to pravda, či nikoliv. Jsem z toho taková rozlámaná, protože jsem toho Jirku vídávala i v Mnichově, což se tenkrát nesmělo říkat. Jeho úmrtí bylo pro mě strašný. Strašně bolestivý, poněvadž jsem ho poslední léta ani neviděla.

Ještě nějaká kniha vás v poslední době nějak oslovila?

Tena Elefteridu mi dala v létě knihu, kterou stále ještě louskám. Přeložila ji z řečtiny. Jde o osud ženy, která se z naprosto nejchudších rodinných poměrů dostala nahoru. Ovšem cestou, kterou nelze doporučit. Jsem asi ve třech čtvrtinách knihy. Jak vše dopadne zatím nevím. Tena to napsala moc hezky. Překládat není snadné. Ale její druhou mateřštinou je řečtina, takže pro ni to zřejmě nebyl velký problém. Krásná knížka.

Mažoretky z Paskova

Mohli jste zpívat, recitovat, možná tančit Besedu – proč jste rozhodly zrovna pro to být mažoretkami?

Rozhodnutí stát se mažoretkami vyplynulo z nás samotných. Inspirovala nás jedna členka našeho Klubu důchodců a nás to chytlo. Hlavně z toho důvodu, že máme rády pohyb i tanec. Baví nás to všechny.

Určitě vás viděla už spousta lidí. Ale mezi našimi čtenáři najdou i takoví, kteří o vás nevědí vůbec nic. Mohu tedy poprosit o malou vizitku? Kde sídlíte, kolik vás je, kolik je vám dohromady let, jak dlouho už vystupujete?

Naše sídlo je v Paskově na okrese Frýdek-Místek. Celkem je nás 10 členek a je nám dohromady 650 let. A vystupujeme od roku 2008.

Při jakých příležitostech? Je možné si „vás objednat“? V tom případě kde?

Vystupujeme na různých akcích pořádaných v okolí. Ať už to jsou plesy nebo různé jiné podobné příležitosti. Zvou si nás i různé organizace, nejen Kluby důchodců z celé Moravy. Objednat si nás může kdokoliv na kontaktních adresách, které najde na www.jirinky.tym.cz.

Kdo u vás dělá choreografii? Všechny nebo to má „na triku“ jen některá z vás?

O choreografii se staráme dvě členky souboru – pani Ladislava Stavárková a já. Vše samozřejmě konzultujeme s kolektivem.

A kdo se stará o kostýmy? Dokážete se také přizpůsobit požadavkům těch, kteří si vás objednají?

O kostýmy se staráme také všechny společně. Sháníme, kde se co dá. Ale naštěstí máme mezi sebou dvě tři šikovná děvčata. No a ta občas něco upraví, občas něco ušijí. Vše si platíme ze svého. Klub důchodců nám sice přispívá menší částkou, ale to zdaleka nestačí pokrýt naše výdaje na oblečení, jízdné a vůbec všechno, co naše činnost obnáší. Sponzora nemáme, takže se snažíme za všech sil. Pokud jde o požadavky, máme zájem vyjít vstříc všem, kteří nás kontaktují. A ještě se nám nestalo, že bychom nevyhověly.

Vzpomněla byste si na nejkurióznější prostředí vašeho vystoupení?

Za nejkurióznější pokládáme vystoupení na dnech chovatelů a vystoupení v Uherském Ostrohu mezi mladými lidmi. Ti nás nejen přivítali obrovským potleskem, ale na závěr i odměnili naše vystoupení mohutnými ovacemi.

Všichni – a zejména všechny – dobře víme, že hodně „holek“ pohromadě, to je hádka na světě raz-dva. Která z vás je takovým zasypávačem malých ohníčků hádek?

Jak říkáte zasypávačem nebo krotitelem sporných věci,jsme vzácně všechny. Když dojde k nějakému nedorozumění,vyříkáme si to na místě. Bouřka přejde a opět je slunečno a hlavně veselo.

Po hercích chce publikum vždy nějakou veselou historku z natáčení. Máte něco po ruce i vy?

Veselé historky jsme zažily vícekrát. Ale ta nejveselejší byla, když jsme v polovině vystoupení zjistily, že jsme k lidem otočené zadkem! A teď jak to napravit? Na chvíli vznikl malý chaos, protože jsme se hned na místě nemohly domluvit. Ale nakonec to dopadlo dobře. A snad nám to i lidé odpustili.

Kdybych se vás zeptala, proč vlastně vůbec něco takového děláte, co mi odpovíte?

Proč to děláme? Zde je jednohlasná odpověď: „Protože nás to moc baví“. Protože děláme radost nejen sobě, ale hlavně jiným. Dokazujeme, že i v takovémto věku to jde. Těšíme se na každé společné setkáni, které máme v zimě i v létě dvakrát týdně. Víte, máme ještě moc plánů do budoucna. Tak doufáme, že nám hlavně vydrží zdraví. Bez něho by to nešlo. I když už každou tu a tam něco pobolívá. Ale řekla bych, že mažoretky nám neduhy seniorského věku krásně pomáhají překonávat.

Máte chuť bavit se mezi sebou o stáří?

Nemáme. Nezbývá nám na to čas. Věk si vůbec nepřipouštíme!

Galerie zve dobrovolníky seniory

Obecně se hledají dobrovolníci do sfér sociální práce, kdo přišel na nápad požádat seniory, aby pomáhali ve vaší galerii?
Pokud znám dobře situaci v sociální oblasti, je zde dobrovolnická práce založena obvykle na pomoci dobrovolníka konkrétnímu klientovi. U nás v galerii to funguje tak, že je dobrovolník přizván k naší práci, kterou spolu v galerii vykonáváme, abychom pomohli kultuře.

V sociálních službách jsou často senioři pasivními příjemci takové dobrovolnické pomoci. I u nás v galerii máme programy, jako například výtvarné dílny, které jsou určené seniorům vlastně také jako pasivním příjemcům. To je součástí naší práce s veřejností.

Zapojení lidí ve třetím věku do našeho dobrovolnického programu pojetí práce se seniory v naší galerii obrací, najednou je ten poměr krásně rovnocenný. Už je tu pan senior či paní seniorka aktivní a vědom či vědoma si toho, že má stále okolí co nabídnout. Vždyť ve světě je to úplně normální. Na vnímání dobrovolnictví u nás jako něčeho podezřelého se zřejmě negativně podepsal komunismus.

Chtěli bychom se časem naučit, jak využívat dobrovolníků při styku s našimi návštěvníky či účastníky našich doprovodných programů. Dokážu si například představit, že nám dobrovolník senior pomáhá s přípravou výtvarných dílen pro seniory i malé děti.

Ani si nedovedete představit, co ale naši dobrovolníci znamenají pro nás. Pro nás lidi v kultuře je práce posláním, velmi často na to ale zapomínáme, a tak takový člověk s dobrou vůlí pomáhat kultuře dobrovolně bezplatně, nám to velmi dojemně připomíná, a tím nás neuvěřitelně povzbuzuje.

Jaká jsou kriteria pro přijetí např. věk, zdravotní stav?
Rádi bychom vyhověli všem, kteří mají chuť, odvahu a sílu nám pomoci. Otevírat se tímto způsobem veřejnosti se ale teprve učíme, a může se stát, že narazíme na naše vnitřní bariéry – prostě nenajdeme pro seniora se specifickými nároky uplatnění. Aby mělo dobrovolnictví smysl pro naše dobrovolníky i pro nás, mělo by být oboustranně prospěšné. Jedním z pochopitelných omezení je pak to, kolik lidí můžeme „zaměstnat“.

Se zdravotním stavem je to jednoduché, pokud jste soběstační doma a můžete pomáhat s vnoučaty, bude to bez problémů i u nás. A k tomu mě napadá, chtěla bych povzbudit také muže, aby to s námi zkusili.

A co třeba vzdělání? Možná si řada lidí řekne, já jsem celý život pracoval v obchodě, to bych asi nezvládl.
Pro práci v Moravské galerii není žádné omezení týkající se vzdělání. Jsou tu činnosti od hrabání listí a péče o květenu v krásné zahradě Jurkovičovy vily, zakládání dopisů do obálek, pomoc při zajištění výtvarných dílen až po odbornou práci. Ruku k dílu může přiložit každý, každému se pokusíme vyjít vstříc. Ale přece, je velkou výhodou pokud senioři zvládají základy práce s počítačem a internetem. O vaše čtenáře tedy obavy skutečně nemám.

Kam tedy jít nebo zavolat, přihlásit se a do kdy? Nebo budete přijímat průběžně? Dá se říct, kolik lidí potřebujete? V kterých odděleních budou moci zájemci o tuto práci pracovat?
Průběžně přijímáme a zakládáme evidenci dobrovolníků s dobrou vůli nám pomoci v práci pro kulturu. Mám tuto agendu jako koordinátorka dobrovolníků na starosti. Obracejte se na mě na tel. 534 169 166 nebo e-mailem na pavla.obrovska@moravska-galerie.cz. Máme informace také na internetu (zde).

Ráda pomůžu telefonicky s přihláškou, pokud to bude pro někoho náročné. No a zapojení je možné vlastně na většině odděleních Moravské galerie např. kurátorská a sbírková oddělení, práce s veřejností, archiv, provozní oddělení atd. Bohužel nemůžeme dobrovolníkům krýt náklady na dopravu a ubytování, tím se nám okruh zájemců zmenší jen ty, kteří bydlí v Brně.

Kdyby časem zjistili, že je láká více jiné oddělení, vyjdete jim vstříc?
Samozřejmě budeme usilovat o to, aby došlo k oboustranné shodě, budeme usilovat o to, aby dobrovolníci byli umisťováni na pozice, které odpovídají jejich představám, na druhou stranu by měla pozice odpovídat jejich dovednostem a schopnostem, a v neposlední řadě aktuálním potřebám naší galerie.

Kdyby někdo zjistil, že mu práce nevyhovuje, třeba mu to bude líto, ale své síly přecenil, bude nějaký problém skončit?
Bez problému. Mluvíme přece o práci dobrovolné, tedy nebudeme dobrovolníka nutit dělat něco co nechce, na co nestačí jeho síly. Spolupráce může být kdykoliv ukončena.

Dobrovolná práce znamená bez nároku na odměnu. Budou tito pomocníci třeba nějak pojištěni pro případ nějakých škod, ke kterým by mohlo dojít?
O pojištění v této chvíli neuvažujeme. Velmi dbáme na to, abychom zájemce přizvali k činnosti, kde je riziko nějaké škody minimální. Každý dobrovolník má navíc svého vlastního patrona, supervizora z řad našich kmenových zaměstnanců, který mu pomáhá.

A co nějaký bonus např. vstupenka na expozici třeba pro vnoučata, máte pro seniory něco připraveno?
Bonusů máme hodně od dárkového balíčku, ve kterém jsou naše upomínkové předměty, ale také hodnotné publikace, přes volné vstupy na výstavy, expozice a programy po dobu trvání dobrovolnického poměru až po členství ve Společnosti přátel Moravské galerie za mimořádně přínosnou spolupráci.

Víme, že obzvláště pro dobrovolníky ve třetím věku, bude velkým přínosem to, že se budou moci seznámit s novými milými lidmi, jak věřím, našimi zaměstnanci i dalšími dobrovolníky. Chtěli bychom tedy pořádat takové společenské akce, kde se budou moci spolu sblížit.

Zajímalo by mě ještě, zda máte i nějaké výhody pro seniory, kteří u vás nepracují, některé dny vstup za nižší cenu, nějaké akce?
Podle typu výstavy se ceny pohybují zhruba od 40 do 100 Kč, senioři a studenti platí poloviční vstupné. Naše zvýhodněné vstupné pro rodiny se vztahuje na dva dospělé a dvě děti třeba prarodiče s vnoučaty. Přímo pro seniory pořádáme cyklus komentovaných prohlídek a výtvarných dílen Creativ 60+, vstupné je 40 Kč.

Každý první pátek v měsíci můžete přijít do našich stálých expozic zdarma. O státních svátcích a dalších významných výročích nebo například na začátek či konec školního roku míváme vstup zdarma do stálých expozic i aktuálních výstav. Sledujte naše webové stránky nebo tištěný čtvrtletník, které je k dispozici na všech našich pokladnách zdarma. Senioři jsou vítáni.

Zvládněte základy ovládání PC

Co všechno se ti, kteří se přihlásí, u vás mají šanci naučit?
Kurzů je několik. Nejoblíbenější z kurzů, který bývá také nejdříve obsazen, je kurz Základy ovládání PC. Zde se lidé učí skutečné základy ovládání počítače jako práce s myší a klávesnicí, psaní textu, práce s okny a nabídkami.

Další kurzy jsou již určeny pro uživatele, kteří již základní znalosti minimálně na úrovni kurzu pro začátečníky mají. Máme kurz na Elektronickou poštu, kde se zájemci seznámí s možnosti elektronické komunikace, dále kurz na Skype, kde se prakticky naučí používat tuto technologii telefonování po internetu. Samozřejmě nabízíme i kurz pro ty, kdo chtějí zvládnout Facebook. Seznámíme je s touto sociální sítí a jejím využitím. Neopomeneme probrat ani aspekty soukromí na Internetu.

Posledním kurzem, který v tuto chvíli ještě nemá určené termíny, je Digitální fotografie. Kurz má za úkol seznámit posluchače se základní úpravou digitálních fotografií a jejich publikací na internetu.

Říká se, že za všechno se platí, vy nabízíte kurzy zdarma. Jak je to možné?
Díky grantovým programům městské části Praha 5 může být kurz zdarma. Proto by se na kurz měli přednostně hlásit lidé z této městské části.

Vzhledem k předešlé otázce, je vůbec ještě pro zájemce místo?
V tuto chvíli by místa na kurzech měla být, ale je pravda, že po vypsání termínů místa rychle mizí.

Už v loňském roce jste zaznamenali velký zájem z řady seniorů, jak to vypadá letos?
I v letošním roce na kurzech převažují senioři.

Mnozí senioři by se rádi na podobný kurz přihlásili, ale bojí se třeba toho, že na větší skupinu lidí bude jen jeden lektor a ten nebude mít dost času se věnovat všem. Jak výuka probíhá? Jsou jejich obavy zbytečné?
Máme skupiny po 16 lidech, což se může zdát hodně, ale naši lektoři se při tomto počtu mohou klidně lidem individuálně věnovat. Obavy jsou tudíž zbytečné. Důležité je ale to, aby se na tematické kurzy hlásili opravdu lidé, které skutečně zajímá dané téma a s počítačem již něco umějí. Jinak by to byla ztráta času pro ně i pro lektora.

Kam tedy jít a přihlásit se?
Přihlášky se přijímají v pracovní dny od 9:00 do 16:00 na telefonu 270 001 104.

Od kdy se začne vyučovat, kde a jak dlouho kurz trvá?
Výuka probíhá na adrese Vltavská 14, Praha 5 a trvají vždy 6 vyučovacích hodin, většinou dopoledne od 8:30. Aktuální seznam kurzů naleznete zde.

„Zkoušíme nouzové tlačítko“

O2 Tísňová péče – co to vlastně je za službu a komu je určená?

O2 Tísňová péče pro seniory a osoby se zdravotním omezením je komplexní sociální služba, která je uživateli poskytována pomocí speciálního mobilního telefonu, určeného pro seniory. Základním cílem služby je snížit zdravotní a sociální rizika starých nebo zdravotně postižených osob a umožnit jim žít v jejich vlastním sociálním prostředí, nejlépe doma. Výhodou oproti službám fixní tísňové péče provozovaným u nás je zejména mobilita řešení, příslušný uživatel této služby si může zavolat pomoc nejen z domova, ale odkudkoliv, protože se může pohybovat i mimo byt. Služba je určena zejména seniorům a osobám, které jsou vystaveny riziku ohrožení zdraví nebo života v případě náhlého zhoršení jejich zdravotního stavu. Stejně tak ale službu mohou využívat rodiny nebo pečovatelé, kteří chtějí mít jistotu, že je o jejich blízké postaráno.

Mohl byste uvést konkrétní příklady, proč si službu pořídit?

Službu zajišťuje samostatný dispečink, který je v provozu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Na dispečinku máme odborně školené operátory, kteří jsou schopni zvládat různé krizové situace a umějí poskytnout nebo zajistit odpovídající pomoc. Uživatel tak má jistotu, že se mu dostane neodkladné a profesionální pomoci, kdykoliv potřebuje a na blízku není nikdo, kdo by mu mohl pomoci. Nejedná se však pouze o krizové situace, na linku je možné volat, i když si uživatel potřebuje prostě jen s někým promluvit, nebo potřebuje radu, jako např. vyhledání kontaktu na úřad nebo osobu. Rádi bychom také zajišťovali např. objednávání k lékaři, pokud by o to ze strany uživatelů byl zájem.

Můžete nastínit modelový příklad toho, jak v modelové situaci imaginární senior služby využije?

Klient si vyjde z bytu na nákup do obchodu. Na ulici upadne, zraní se a není schopen dalšího pohybu. Na svém přístroji, který nosí u sebe, stiskne nouzové tlačítko a ihned se spojí se s našimi operátory na dispečinku. Díky technologii, kterou má náš dispečink k dispozici jsme schopni určit přibližnou polohu klienta a vyslat pro něj odpovídající pomoc (např. blízkou osobu, rychlou záchrannou službu, apod.). Dispečink je s uživatelem ve spojení až do úplného vyřešení problému.

Pilotní projekt se rozjíždí v Praze 10, proč tam a jak to aktuálně vypadá?

Když jsme hledali pro pilotní projekt partnera, tak Praha 10 byla první, která projevila největší zájem a chuť se na něm podílet, za což jim samozřejmě patří velký dík. Ze setkání na Praze 10 se seniory, kterých jsme se účastnili, je vidět že se pro své starší občany snaží dělat maximum. Aktuálně se služba nabízí pomocí inzerátů v novinách Prahy 10, na jejich Sociálním odboru a také jsou pomocí dopisů obesíláni i občané, kteří by o službu mohli mít zájem. V tuto chvíli máme několik desítek uživatelů.

Jaké zkušenosti mají s touto službou ve Španělsku a Velké Británii, kde už ji Telefonica déle provozuje?

V obou zemích je služba již delší dobu známá a zavedená, a zejména ve Velké Británii i velmi oblíbená a žádaná. Nárůst počtu uživatelů jde meziročně do desítek tisíc, a i proto je ve Velké Británii nejvíce uživatelů tísňové péče a nejširší nabídka tísňových služeb v Evropě. O2 ve Velké Británii v současnosti rozjíždí mimo jiné i technologicky velmi pokročilý a vyspělý produkt tísňové péče, který funguje na moderních dotykových mobilních telefonech, které následně rodina nebo blízcí uživatele mohou ovládat a nastavovat přes internet.

Ve Španělsku je tísňová péče velmi často využívána v městských, ale zejména ve venkovských regionech, ve kterých funguje spíše jako komplexní asistenční služba. Přes tuto službu je možnost si objednat nákup, úklid, schůzku na úřadech, u lékaře, atd. Na provoz a financování těchto linek většinou přispívá místní samospráva, a i proto je pro občany finančně velmi výhodná. I ve Španělsku se tato služba těší velké popularitě a rok od roku ji využívá více osob.

Proč jste se rozhodli zavést ji i v Česku a co si od ní slibujete?

Vzhledem k úspěchu a oblíbenosti služby v jiných zemích, kde Telefónica O2 působí, jsme se rozhodli nabídnout tuto službu i v Česku, kde kvalitní a zároveň dostupná mobilní tísňová péče na trhu chyběla. V této oblasti jsme mezi mobilními operátory první, kteří danou službu nabízí. Rádi bychom nabídli uživatelům kvalitní a spolehlivou službu, na kterou se mohou spolehnout, které budou věřit a budou s ní spokojeni.

Pro názornost připojujeme schéma.

Se Špačkem kolem idiota

Co se stalo

Malý obchůdek s potravinami má jen malý vchod. Před ním stojí asi deset mladíků. Některým ještě zjevně nebylo 18 let, běhají do krámku a zase ven, chystají se na mejdan. Přichází starší paní, která chce vejít dovnitř. Přes skupinku postávajících to ale prostě nejde.

Postaví se k jednomu z nich a říká nahlas: „S dovolením.“ Mladík udiveně ustupuje, a když chce žena vstoupit, ozývá se jeden z jeho kamarádů: „Snad ho můžete obejít, ne?“

Paní se otáčí po hlasu, chvíli se na toho kamaráda upřeně dívá a ptá se: „To jsi mluvil na mě?“ Hrdina se světácky zasměje a odpovídá: „No jasně.“ Očima fixuje její pohled a pak se dočká jen krátkého, ale důrazného oslovení: „Idiote!“

Ještě když vchází do obchodu, nese se za ní pár výkřiků o hovězím dobytku. Jak reagovat v podobných situacích? Právě na to se iSENIOR.cz zeptal odborníka na etiketu, který se v tomto směru proslavil ve svých knihách, v rádiích i v televizi.

Už nejsme burani

Je v našem životě obecně seniorům dovoleno vše?
Rozhodně ne. Stejně jako žádnému jinému příslušníku ostatních věkových kategorií. Senioři jsou pochopitelně v každé společnosti chráněni. Asi stejně jako ženy. Patří mezi tzv. společensky významnější osoby. Vždy, např. při všech válkách a různých událostech, byli staří lidé, ženy a děti chráněni. Proto máme seniorům prokazovat více úcty. Dávat najevo více respektu. A můžeme jim také dovolit více. Ovšem ne úplně vše.

Uvedl byste příklad?
Jistě. Představte si, že starší dáma jede v tramvaji, stojí vedle mladé dívenky, ta vstane a uvolní jí místo. Ona dáma řekne: „ne, děkuji, já jedu jen dvě stanice.“ V té chvíli k ní, bohužel, musím přijít a říci. Vy si už budete muset sednout. Ta dívka udělala ušlechtilé gesto. Ona vám jako by nabídla ruku a vy jste tu ruku nepřijala. To se přece nedělá. Navíc teď budete obě stát nad tím prázdným sedadlem a čekat, až na příští stanici nastoupí nějaký puberťák, který se mezi vámi protáhne a rozvalí se na tom křesle. A koukněte na tu dívenku. Stojí, červená se, celá tramvaj se na ni dívá, už to v životě neudělá.

To se vám opravdu někdy stalo?
Několikrát! Většinou ta paní jde do sebe, řekne si: „aha, máte pravdu.“ A sedne si. To znamená, že i senioři mají jakési povinnosti vůči těm mladším. Byť jsou pochopitelně váženější.

Teď jste mluvil o dívence. Ale má zkušenost je ta, že v té tramvaji většinou sedí muži starší i mladší. Proč sedí? Proč nefunguje minimálně jejich galantnost? Sedí i elegantní muži středního věku, nejen puberťáci nebo vetší staříci.
Protože stále selhává výchova v rodině, která je klíčová. Komu nalévá doma maminka nejdříve polévku? Tatínkovi nebo dětem? V rodinách, kde dětem, nemohou se divit, že děti nepoznají „rozdíl“ mezi starším a mladším. Že nemají úctu ke staršímu člověku. Maminka je staví výše než tatínka než dospělého. Pokud nalévá správně nejprve jemu a pak dětem, tak dítě si uvědomuje, aha, jsou lidé společensky významnější, to jsou dospělí. My děti jsme méně významní. Pak se nestane, že takové dítě v pozdějším věku nechápe to, že starší člověk má požívat více úcty a respektu než ten mladší.

Vedle svých mnoha aktivit, které máte za sebou, jste učil i na základní škole. Vyučují se dnes v rámci nějakého předmětu základní pravidla společenského chování?
Ano. V posledních letech se dostává do škol volitelný předmět, který se jmenuje Etická výchova. V rámci ní se děti učí, jak se chovat ke starším lidem nebo k handicapováným spolužákům. Učí se zde respektovat menšiny atd. Tam je prostor pro etiketu, pro společenské chování. Myslím si, že například hra Starling – etiketa hrou, která se u nás objevila na pultech, by mohla ve školách v Etické výchově najít uplatnění. Učit děti hrou je to nejpřirozenější, co můžeme udělat.

Bude finančně dostupná i třeba rodinám? Kolik bude stát?
Mám dojem, že něco přes 1.100,- Kč. Její součástí je však i Nová velká kniha etikety jako bonus. Ta může být jednak užitečným dárkem nebo zdrojem informací pro celou rodinu.

Komu je určena třeba podle věku?
Všem od osmi do sta let, kteří mají chuť si zahrát.

Teď vám řeknu pár vlastností a vy prosím přiřaďte zemi, kde bychom se, podle vás, právě té vlastnosti mohli od místních učit, možná i závidět. Takže šarm?
Bezpochyby Jižní Amerika. Procestoval jsem kolem šedesáti zemí světa. Řekl bych, že Jižní Amerika v tomto opravdu vyniká.

Respekt k rodině?
Ten je velmi silný v Asii. Pokud projedete asijské země, tak žasnete, jak úzké mají vztahy rodiče a děti. Jak dokážou spolu dobře vycházet.

Úcta ke stáří?
Také v Asii, tam jsou staří lidé ceněni daleko víc než u nás v Evropě. Tam si je lidé hýčkají a chrání.

A kde jsou největší burani?
Asi ve východní Evropě. My už tam nepatříme. Naštěstí.

Napadá nás, jak kdy. Co napadlo vás? Napište nám!

Připojujeme se ke gratulantům!

Pravidelně ji můžete vídat na prknech divadel ABC a Rokoko v inscenacích Krvavá svatba, Jana Eyrová, Pan Kaplan má třídu rád, Šakalí léta a nově také v premiérové komedii Konečně šťastná?. V březnu příštího roku se také představí v připravované komedii Holky z kalendáře.

S uměním Jany Drbohlavové je úzce propojen i český film a televizní tvorba. Namátkou připomeňme Charleyovu tetu nebo Návrat pana Ryšánka, z filmů dnes již klasiku Dívku na koštěti. Zde, díky kouzlu, které na ni poslali žáci darebáci, přišla jako paní učitelka k mohutnému chrupu hlodavců, pamatujete? No, jak by ne! A mluvíme-li o filmech, nelze opomenout ani dabing, který dnes patří vedle divadla mezi hlavní aktivity paní Drbohlavové. Určitě to víte, ale jen tak pro pořádek např. ve filmech o Harry Potterovi jejím hlasem promlouvá profesorka McGonagallová.

Paní Janě Drbohlavové přejeme hodně štěstí a zdraví. Děkujeme za radost, kterou nám její práce přináší! Těšíme se na společná setkávání na plátnech kin, na obrazovkách našich televizí nebo prknech, která znamenají svět. Ten s Janou Drbohlavovou je vždy alespoň chvíli o něco krásnější!

Děti nám to vrátí

Domovinka je název, který vyvolává pocit pohody a bezpečí. Komu ho pomáháte budovat? A jak dlouho?
Název Domovinka vznikl před dvanácti lety, kdy jsem začínala s agenturou domácí péče. Jsem sice fyzická osoba, ale pro seniory, o které pečujeme, je název Domovinka určitě mnohem lepší pro zapamatování. I když po těch letech jsem zjistila, že se název Domovinka mezi seniory skloňuje ve všech pádech zrovna tak, jako moje jméno.

Pocit pohody a bezpečí doufám vytváříme nejen našim seniorům, ale i jejich rodinným příslušníkům, kteří mohou bez obav chodit do zaměstnání. Služeb již poskytujeme myslím si hodně, a další připravujeme.

Pro lepší orientaci, zde je malý přehled:
- Domácí péče - od roku 1998
- Pečovatelská služba - 2007
- Rekvalifikační kurzy „Pracovník v sociálních službách“ - 2007
- Tísňová péče - 2009

A v letošním roce již běží Konzultace při inkontinenci. Inkontinence u seniorů je dle mého názoru v dnešní době velký problém. Alespoň podle naší praxe to chodí tak, že rodinní příslušníci přijdou k praktickému lékaři, že „babička je cítit“ a jestli by nenapsal lékař plenky. Lékař je napíše a pak dochází pro ty osoby blízké k problému, protože pleny buď nesedí, prosakují nebo se pod nimi dělá vyrážka. My jsme v červnu zahájili konzultace přímo v bytě klienta.

Rodinní příslušníci nám zavolají, naše sestra, která prošla důkladným školením, přijede ke klientovi a doporučí mu vhodnou inkontinentní pomůcku a kosmetiku k ošetřování namáhané pokožky. Při této konzultaci, která je zdarma, sestra samozřejmě doporuč naší péči. Dále běží dům s pečovatelskou službou a na podzim připravujeme kurzy pro pečující a stacionář pro seniory.

K vaší nabídce patří např. i tísňové volání. Z osobní zkušenosti vím, že někteří senioři se tohoto zařízení trochu obávají. Jak funguje a proč je dobré ho mít?
Dneska ráno jsme měli alarm na pult tísňové péče. Paní Marie doma upadla a nepodařilo se jí se sama postavit. Zmačkla tlačítko tísňové péče, které nosí na ruce jako hodinky a sdělila sestřičce, co se stalo. Sestra u ní byla během patnácti minut, zjistila, že je u paní velké podezření na frakturu krčku, zavolala RZP. Mám více dodávat? Pokud by paní Marie tlačítko neměla, ležela by na zemi patrně až do večera, kdy k ní dochází dcera.

Tísňové volání nenahrazuje rychlou záchrannou službu, to není v našich silách, ale dodává pocit bezpečí pro seniory, handicapované a jejich rodinné příslušníky. Od prosince, kdy jsme službu zavedli, jsme měli těchto výjezdů už osm. Dvakrát jsme naše klienty nechávali převést do nemocnice pro podezření na úraz, pětkrát jsme pomáhali klientům ze země a jedenkrát byl výjezd planý, klientka nás zkoušela.

Takže není třeba se tohoto zařízení obávat, je to „pouze“ náramek na ruce. Ostatní zařízení, které funguje jako GPS, stejně jako mobilní telefon, je pevné, uložené v místnosti, kde se klient pohybuje nejvíce a kde je nejvíce ohrožen pádem. U tohoto zařízení je reproduktor a mikrofon, takže se v případě nouze s klientem domluvíme už pomocí telefonu.

Chystáte se fungovat i jako denní stacionář. Jak se tento způsob péče o seniory osvědčuje u samotných seniorů a u těch, kteří o ně pečují doma?
Ano, denní a týdenní stacionář máme nyní v plánu, příprava je však dosti náročná a nákladná. Doufáme však, že se nám to podaří, protože míst ve stacionáři je v Plzni jako šafránu. Stacionář bude fungovat pro seniory každý všední den od rána do večera, popřípadě od pondělí do pátku 24 hodin, podle zájmu.

Do těchto stacionářů budou přijímáni klienti, o něž se starají jejich příbuzní, ale v době, kdy jsou v zaměstnání, se o ně nemá kdo postarat. Ráno je tedy příbuzní odvezou k nám, my jim zajistíme kromě základních potřeb jako je jídlo, hygiena, odpočinek a léky i různé aktivity např. ergoterapii, vycházky, výlety, apod.

Je to určitě obrovská pomoc pro pečující, kteří by museli jinak svého seniora umístit v zařízení pro seniory, v horším případě např. u diagnózy Alzheimerova choroba, v psychiatrické léčebně.

Velkou úlevou pro ty, kteří pečují o své rodiče nebo prarodiče je i vaše pečovatelská služba. Kdy je možné ji využít a jak na to? Už se tak stalo?
Pečovatelská služba funguje už od roku 2007, kdy začal platit zákon 108/2006 Sb. a naši klienti ji opravdu hojně využívají. Pečovatelky, které si samy vybereme zajišťují pro naše klienty nákupy, drobné úklidy, doprovod k lékaři, pochůzky po úřadech, pomoc s hygienou apod. Doplňuje se tím naše základní služba domácí péče. V domácí péči pracují všeobecné sestry, které zajišťují klienty po zdravotní stránce aplikace injekcí, převazy, ošetřovatelská rehabilitace a jiné.

Prostřednictvím Domovinky je možné si pronajmout i byt. Mohu se zeptat kde? A jak velké nabízené byty jsou?
Ano, je to v Plovární ulici 39 v Plzni. Je to dům na velmi krásném místě, hned vedle je supermarket, za domem park, v blízkosti je MHD, nedaleko jsou ordinace praktického lékaře a internisty, fakultní nemocnice je hned za rohem. Byty jsou různě veliké, je nutné to vidět osobně a vybrat si.

Asi je možné si v rámci tohoto pronájmu objednat i některé služby jako stravování, úklida apod. je to tak?
Určitě, jde prakticky všechno, o čem jsem již mluvila.

Od začátku fungování vaší Domovinky své služby a vůbec nabídku rozšiřujete. Co máte v plánu v blízké budoucnosti a na čem závisí úspěch vašich záměrů?
V současné době je naše priorita stacionář pro seniory. Záleží však na tom, jak nám vyjde vstříc město, financování stacionáře není jednoduché. Na podzim spouštíme nový projekt kurzy pro pečující. Nevíme, zda o to bude zájem, já si však myslím, že spousta lidí, kteří pečují o své blízké, si občas neví rady.

Ať už jde o diagnózu jako je třeba Alzheimerova choroba, roztroušená skleróza, Parkinsonova choroba nebo plazové stavy, vždy se najde něco, proč rodinní příslušníci odmítají starat se o své blízké.

Naše kurzy by jim měli pomoci orientovat se v základních věcech jako jsou pomůcky pro péči o osobu blízkou, sociální dávky, příspěvky na péči, zdravotnická a sociální zařízení. To vše by se měli v našich kurzech dozvědět, navíc plánujeme i individuální konzultace.

Letos získala Domovinka důležitý certifikátm, pochlubte se.
Tím se pochlubím ráda, je to certifikát shody systému managementu kvality s požadavky ČSN EN ISO 9001:2009 jako první agentura domácí péče, pečovatelská služba a tísňová péče v ČR. V současné době jsme stále jediní v ČR. Naše organizace má již 26 zaměstnanců.

A abychom měli jistotu, že jsou naši klienti v bezpečné péči, rozhodli jsme se získat právě tento certifikát. Trvalo to skoro rok, ale úsilí se vyplatilo, během toho roku práce jsme přišli na spoustu věcí, které by se měly dělat a nedělaly. Ne, že by klienti v době před certifikací byli ve špatné péči, ale máme nyní všechno lépe pod kontrolou.

Na co podle vás dost často zapomínáme v rámci péče o seniory, ať už v soukromí nebo v některých zařízeních?
Lidský přístup, empatie, trpělivost. Ať už ze strany pracovníků ve zdravotnictví, v sociálních službách, tak i ze strany některých rodinných příslušníků. Všichni jednou budeme staří, všichni si určitě přejeme, aby se o nás ve stáří postaral někdo erudovaný, citlivý a trpělivý. Postarejme se tedy o naše seniory, jak nejlépe umíme. Naše děti to sledují a „vrátí“ nám to!

Jak bojovat s chřipkou?

Možná, že si myslíte, že letos už je pozdě se začátkem nějakých preventivních opatření. Omyl. I tady platí „nikdy není pozdě“. Jen je potřeba přihlédnout k věku a k aktuálnímu zdravotnímu stavu.

Paní doktorko, mohla byste uvést příznaky klasické chřipky, třeba od těch nejběžnějších až po ty méně obvyklé? A jaké onemocnění to vůbec je?
Chřipka je virové onemocnění. Začíná náhle vysokou teplotou i nad 38 stupňů. Nemocného velmi často zachvátí zimnice, přijdou silné bolesti hlavy, bolesti kloubů a svalů, mnohdy i očí. Velmi často si pacient zasažený chřipkou stěžuje na výraznou únava. Někdy se může vyskytnout i nevolnost až na zvracení. Za pár dní se mohou přidat příznaky z postižení dýchacích cest jako je to je rýma, bolesti v krku, kašel.

V našich podmínkách lidé berou tohle onemocnění zpravidla na lehkou váhu. V čem může být proto nebezpečné právě pro seniory?
Může mít někdy i těžký průběh, takže je opravdu dobré její příznaky nepodceňovat. Průběh u jednotlivce je dán celkovou odolností jeho organismu, věkem a typem viru. U seniorů, jejichž celková odolnost je oslabena, může být průběh chřipky komplikovaný. Myslím tím ty seniory, kteří trpí nějakým orgánovým postižením, jakým je například srdeční onemocnění nebo cukrovka, plicní choroby apod.

Čím by podle Vás mohli starší lidé chřipce předcházet nebo alespoň zmírnit její průběh? A je skutečně pravdou, že díky otužování, že se nám může "vyhnout"?
Účinnou prevencí proti chřipce je očkování. Osobám nad 65 let, nemocným, kteří trpí farmakologicky řešeným onemocněním srdce a cév, dýchacích cest, ledvin a cukrovkou, je očkování hrazeno z veřejného zdravotního pojištění.
Obecnými preventivními opatřeními je například otužování, dostatek pohybu, spánku, pestrá strava. A hlavně v době, kdy se již onemocnění vyskytuje, se vyvarovat pobytu ve společnosti velkého množství lidí. To znamená nechodit do kina, divadla, pokud možno nejezdit dopravními prostředky.

Jak dlouho váhat, než se vydáme s chřipkou k lékaři, tzn. skončíme se samoléčbou, čajem, a pobytem pod duchnou v teple domova?
Celkové příznaky chřipky jako je horečka, bolesti hlavy a kloubů odeznívají za 3 až 4 dny. Přidružující se kašel, bolesti v krku, rýma odeznívají tak do týdne. U nekomplikovaného průběhu chřipky stačí klidový režim, dostatek tekutin, léky na snížení teploty a odstranění bolesti, eventuálně léky na kašel.

Ale jak už jsem zmínila, chřipka je zvláště pro seniory a osoby s organickým onemocněním závažný problém, takže, milí senioři, opravdu ji nepodceňujte. Objeví-li se příznaky, zůstaňte doma v klidu a vyhněte se fyzické zátěži. Do kolektivu svých blízkých a přátel se v klidu vraťte až po odeznění příznaků onemocnění.

Kdy lékař ordinuje antibiotika?
Antibiotika jsou indikována, až pokud se vyskytne bakteriální komplikace např. angína, zánět průdušek nebo zápal plic.

Za Eliškou a jejími úsměvy

Ovšem podzim, to jsou i „knižní žně“. Vydavatelství chrlí jednu knihu za druhou a člověk už přemýšlí, kterou a komu koupí pod stromeček. Do Vánoc to uteče velmi rychle. A nové knihy se křtí. To se sejdou vydavatelé s autorem a kmotry. Ti nemají nic společného s mafií! Jsou to většinou slavné a známé osobnosti, kteří si udělají čas a přijdou knize popřát šťastnou cestu mezi čtenáře.

Nedávný takový křest knihy Smrtící odkaz od Moniky Maratové proběhl v jednom známém pražském knihkupectví. Kmotry byli herci Eliška Balzerová a Josef Carda, spolu s kardiologem doktorem Janem Pirkem. S paní Eliškou jsme si stačili popovídat. Neutekl nám ani Josef Carda. Dámy mají přednost, takže si přečtěte, co všechno přišlo na přetřes. Začali jsme tím, co je psáno v podtitulu knihy. Jde o nelítostný souboj elitního pilota s organizovaným zločinem.

Co myslíte, je možné někdy zvítězit nad organizovaným zločinem?

Obávám se, že nedá. Je to rakovina naší společnosti. Zrovna před chvílí jsme si s panem profesorem Pirkem povídali, jak to prorůstá dál a dál i přes dvacet let naší svobody. Pořád se vystrkují tykadla a růžky něčeho co bylo a pořád se s tím setkáváme. Dokonce si myslím, že organizovaný zločin má takovou plejádu svých zástupců, kteří z něčeho žijí. A dobře žijí. Že není možné, aby najednou toho nechali. Je možné o tom psát a popisovat to tak, jak to udělala Monika. Běhá vám mráz po zádech, když to čtete. Ale vymýtit nelze.

Pokud se o něm bude psát, přibude lidí, kteří toto budou mít chuť řešit?

Musím říct, že ne. Zatímco my si tady povídáme, tak támhle někde někoho zastřelí. A my ani nevíme proč, ale asi je to organizovaný zločin. A ten není jen narkomafie, ale i obchod s bílým masem a nevím, co všechno ještě. Vidíme to tady na každém kroku. A kdo tomu zamezí? Kdo do toho hrábne? Já myslím, že je tam namočeno tolik lidí, a možná bychom se divili, až kam sahá ta chobotnice. Včera jsem si přečetla, na jaké stupnici ve světě jsme, pokud jde o korupci. Někde v afrických státech. V takovémhle národě byste chtěla vymýtit organizovaný zločin? Moc těžko.

Zpívání nikoliv v dešti, ale v koupelně

Honem raději do jiných vod. To, čeho máme, doufám, u nás také hodně je humor

(smích) No tak na tom přežíváme, je to naše živá voda.

Mnoho z nás se denně „modlí“ panebože, jen ať neztratím humor. Jste také toho názoru?

Já jsem toho zastánce. Musím říct, že já jsem si vzala muže, támhle sedí, a on má neobyčejný smysl pro humor. Jsme spolu téměř čtyřicet let. Přesněji řečeno 37 nebo 38, teď rychle nevím. Překonali jsme spoustu zásadních a vážných situací v životě tím, že se tomu dokázal zasmát, a že si každé ráno, když vstane z postele, v koupelně zpívá. A protože nemá sluch, tak se mě každé ráno ptá „ty jsi poznala, co je to za písničku?“. Já se zasměju a řeknu „a víš, že poznala?“. Někdy si ji zanotuji s ním. Někdy ji nepoznám, to je pravda (jemný smích). Ale ve velké většině ano. On má velký smysl pro humor a naučil mě tomu.

Jsem dítě z rozvedené rodiny a mnohdy jsme to neměli v životě růžové v té naší ženské partě, která zbyla bez táty. Já jsem spíš brala věci hrozně vážně. A on mě naučil brát je s humorem. Jsem mu za to nesmírně vděčná. Myslím si, že humor je opravdu živá voda nejen života, který jím pokropíte a jdete dál. Je i velmi podstatný v profesi, kterou dělám - a to je herectví. Když najdete i ve velmi vážné hře, řešící závažné problémy – okamžiky humoru a vytáhnete je, diváci jsou vděční. Protože si vydechnou. Velmi vděčně přijímají humor na jevišti. Já, pokud ho najdu, dělám to vždycky.

Dvě hodiny na jevišti, one women show, dvě hodiny v hledišti a víte jak dál!

Takže pokud poradit, co dělat, když je jednomu smutno, rada by zněla, smějte se?

No, to je možné. Ale já bych řekla, když vám bude smutno, přijďte do divadla. Protože tam v tom setmělém hledišti najednou prožijete příběh podobný tomu, který se stal v životě i vám. A najdete řešení. To je strašně důležité. Divadlo je zrcadlem našeho života.

Já třeba hraju takovou jednu hru, která se jmenuje Můj báječný rozvod, one women show, jsem tam dvě hodiny sama na jevišti. Je to o ženě, kterou v padesáti opustí manžel, rázem jeden večer konec. A ona to řeší. Neumíte si představit, jak to se mnou v hledišti řeší spousta žen. Mnohdy na mě čekají a říkají, vy jste to hrála o mně, o mně, o mně. Ta hra končí optimisticky. Ona žena se z toho dostane. Moc hezky se z toho dostane. A ti, co na mě čekají, pak říkají, děkujeme za ten optimistický konec, za to, že to jde přežít s humorem, s nadhledem. A koneckonců i s tím, že musíte zabojovat.

Dnes tu byl kmotrem už zmíněný pan profesor Pirk. Přiznal se, že toto vaše představení viděl už dvakrát. Na mou poznámku, že je hra spíše pro ženy mi řekl – mě to taky vždycky potěší. Jako herečka tedy musím říct, přijďte do divadla, pomůžeme vám vyřešit trable! (pořád milý úsměv)

Na roli babičky v soukromí čekám. A těším se!

Momentálně pracujete na filmu V peřinách. Tam hrajte skvělou babičku. Mohu se zeptat, v soukromí už jste také babičkou?

Nejsem, moc mě to mrzí. Ale možná se mi to v brzké době splní, aspoň si držím palce (a jejím úsměvem se mihl zvláštní výraz, který z milého úsměvu vytvořil úsměv zvaný útulný).

Já mám už děti docela dospělé. Současná generace nespěchá do sňatků. Nebo možná, že spěchá i do těch potomků, ale pak se neberou. Nevím, v jaké tradici jsem děti vychovala. Možná to vezmou obráceně, nejdříve se vezmou a pak teprve budou mít děti… Myslím, že už je to lehce na spadnutí, ale zatím nic. Já už si to přeju, ale nemůžete na ně tlačit, aby nebyly v presu. Jako ta Bridget Jonesová ve filmu, to bylo pořád, máš už chlapa, máš už děti? Ono je to potom docela stresuje a deprimuje. To jim přivodit nechci. Takže čekám. A těším se.

Jaká byste chtěla být babička?

Já? Rozmazlovací, to vím určitě. Moje dcera už také hlásí dopředu, nebudu ti děti půjčovat, ty je rozmazlíš. Opět zmíním pana profesora, před chvílí mi řekl, má totiž pět vnoučat „To vám je taková paráda mít vnoučata. Užijete si to daleko víc, než své děti. Je to zcela jiná dimenze.“ Tak na to se těším!

Zkusíte to i vy?

A nemusíte být zrovna z Prahy. Oblastní spolek Českého červeného kříže jsou i mimo hlavní město. Co ale OS ČČK v Praze 1 dělá pro seniory, ale třeba co i samotný potřebuje, prozradila iSENIOR.cz jeho ředitelka Jaroslava Marková.

Od 5. října máte k dispozici pro Klub seniorů nové prostory. Kam tedy za vámi mohou zájemci přijít a co nového na ně v novém čeká?

Prostory pro klub seniorů se nacházejí v ulici Hellichova 11b, Praha 1, výhodou je bezbariérovost místností, a to jak přístup z ulice, tak samotné místnosti, prostě žádné schody. Místnost je větší, prostornější, a v neposlední řadě máme nový kávovar na espreso. Prostory jsme získali do pronájmu od Městské části Praha 1.

Co přináší vaše podzimní nabídka ? Klasický program nebo máte i v něm nějakou novinku?

Na podzim chystáme přednášku pro seniory, vánoční nadílku, pobyt v lázních a pravidelná setkání v klubu každé úterý od 10:00 do 12:00.

V Hellichově ulici se schází jen váš Klub seniorů?

Prostory v Hellichově ulici slouží i jako kancelář Úřadu oblastního spolku ČČK Praha 1, výuková místnost kurzů první pomoci, setkávají se zde i mladí členové našeho sdružení.

Mohou mezi vás chodit i senioři z jiných městských částí?

Ano do našeho klubu mohou chodit i senioři z jiných MČ, uvítáme každého, kdo má zájem s námi trávit čas.

A týká se jich třeba i vaše vánoční nadílka? Čím by mohli přispět i oni sami?

Naše vánoční nadílka je určena osamělým seniorů, kteří jsou našimi členy a nebo na ně jsme upozorněni. Senioři se podílejí na vytipování osamělých a posléze pomáhají s organizací distribuce dárečků. Fyzicky ji vykonávají mladší členové našeho OS. Vánoční nadílku pořádají mladší členové pro ty starší, je to vždy velmi příjemné setkání a dárečky jsou milým zpestřením, dárky získáváme od našich sponzorů.

Zaujal mě i váš Týden plný pohody. Jedná se o lázně Sliač. Kdo si ho u vás může zaplatit a kolik stojí? Mohou senioři očekávat i od někoho nějaký příspěvek?

Zájezd je určen seniorům a všem, kteří si chtějí užít týden pohody a relaxace. Finanční příspěvek na zájezd neposkytujeme, ale podařilo se nám vyjednat příznivější podmínky. Jako bonus k tomuto zájezdu jsme získali za stejnou cenu plnou penzi.

Řada seniorů je dnes velmi aktivních. Je možné stát se třeba členem vašeho oblastního sdružení?

Členem se může stát kdokoliv, kdo vyplní členskou přihlášku a zaplatí členský příspěvek. Posléze je zaregistrován a dostává pravidelné informace o dění a aktivitách sdružení, kterých se může aktivně účastnit.

Možná se pletu, ale ve vašich aktivitách se objevuje i termín „sousedská pomoc“. Pokud je to tak, můžete to prosím blíže vysvětlit?

Ano sousedská výpomoc bohužel byla aktivita našich seniorů, kdy se pravidelně navštěvovali a pomáhali si navzájem. V současné době nemáme dostatečnou základnu dobrovolnic, abychom tuto aktivitu mohli rozjet naplno. Proto hledáme dobrovolníky. Ale věku blížícímu se seniorskému, abychom tuto aktivitu mohli opět naplňovat.

To zní skoro jako výzva! Takže kdo se hlásí? A dejte nám vědět!

Květa Fialová čaruje a chystá elixír mládí

To potvrdila i osobně pro iSENIOR.cz. Pro někoho možná zvláštním postojem, ale když se zamyslíte - nakonec se někdo z vás třeba rád proletí jako ona.

Jak se máte, paní Fialová?

Ale dobře. Já buď hraju v divadle, nebo jsem v nemocnici. Teď jsem měla různý věci. A momentálně mě bolí zub, mám to oteklé. Ale já se z toho raduju. Protože kdybychom nebyli nemocní – to je totiž sociální práce – tak, doktoři natáhnou zobák. Nebudou mít peníze. Tak se raduju, že je svou nemocí živíme.

Chtěla jsem se právě zeptat, kde se cítíte lépe – zda v tom divadle, či v nemocnici...

V nemocnici, jak jsem řekla, dělám tu sociální práci. A v divadle, tam za to dostanu nějaký obolus.

Modlitba pro Květu

Nedávno jsem vás v jednom televizním pořadu slyšela říkat modlitbu. Asi víte, kterou mám na mysli. Mohla byste ji teď říct?

Jistě. Je to modlitba Dalajlámy. A když toto budeme činit, tak budeme znovustvořeni.

„Ať se stanu v každé době nyní a navždy
ochráncem těch bez ochran,
vůdcem pro ty, co ztratili cestu,
lodí pro ty, kteří plují přes oceány,
mostem pro ty, kteří přecházejí řeky,
úkrytem pro ty, co jsou v nebezpečí,
svítilnou pro ty, co nemají světlo,
útočištěm pro ty, co nemají kde hlavu složit
a sluhou pro všechny potřebné.“

Je dnes hodně lidí, kteří se pozastaví a třeba zamyslí nad takovou modlitbou?

Znám takové i takové. Dost nádherných duchovních lidí, i těch, co žijí v jiném světě, v jiné dimenzi, jsou z jiné řeky. Každý má právo na žití a bytí.

Není to dnes trochu na obtíž, být spíše duchovní? Jaká je doba?

Nádherná. Já si udělala svůj ráj a je to úchvatné. Ze svého ráje nevycházím. A lidi zvu k sobě. Když chtějí – ať přijdou.

Hodně jezdíte za seniory do penzionů a domovů. Jak se jim tam podle vás žije?

Ale je to lepší, než aby byli sami. V některých rodinách na ně také nemají tolik času. A třeba tam najdou – i když mužských je tam málo, tudíž love story je tam méně - kamarádku. Popovídají si o životě, o trápení, o radosti života.

Teď zrovna začínám natáčet jednu věc... No, ty dlouhotrvající příběhy jsou strašný – myslím seriály. Tohle bude o starých lidech v podobném zařízení – Elixír mládí se to jmenuje. Tak snad si tam někdo něco najde.

Vy věříte na kamarádství „mezi holkama“?

No samozřejmě. Vždyť já se kamarádím léta třeba s Naděnkou Konvalinkovou, léta letoucí s Danou Batulkovou. Vůbec mám spousty lidí, které mám ráda. A pak celoživotně – což je pro nás, dámy, požehnáním – s gayi.

Ti jsou na nás milí, uklidí, uvaří, jsou laskaví a nemají ten debilní sexuální výraz. Když je tedy s dámou. Pak má své hrátky, ale to se nás netýká. Celý život se s nimi kamarádím a je to skvost.

Sex, politika a sport

Dnes je mnoho lidí smutných z ekonomické situace, z politiky, jak se naladit tak, jak říkáte vy?

Vůbec s tímto nekomunikuji. Jsou tři nejkonfliktnější věci, které celoživotně nesnáším: sex, politiku a sport. Ale týmový sport! Když těch jedenáct heterosexuálů bojuje proti jedenácti heterosexuálům s jedním míčem! Volové!

Pak se o něj rvou! Kdyby měl každý svůj, tak si pinkají – a je klid. V hledišti taky sedí heterosexuálové – a taky se rvou. No úplně nesmyslná záležitost...

Tak od sportu raději třeba k literatuře. Myslíte, že dnes lidi čtou méně než před 50 lety?

To nevím. Dříve se četlo hodně. Asi zase – jak kdo. Moje vnučka třeba čte velice moc, na druhé straně vím, že mladí neznají dnes tolik verše jako my. Za totáče byly ty čtvrtky, kdy vycházely nové knihy – tak to se stály fronty. Teď vychází víc knih, lidé mají výběr. Určitě to není katastrofa s tím čtením.

Vy sama sebe zahrnujete do řad „čarodějek“. Přitom jste mi před chvílí odříkala modlitbu – mohou se vůbec čarodějky modlit?

No, vždyť čarodějka není nic špatného. Ta jenom hlídá, aby nebylo něco špatně, pomůže... Já mám doma spoustu čarodějnic. Je to o svobodě. Letíte na koštěti... Já neustále lítám. Imaginárně jsem někde nad krajinou, vznáším se jako motýl. Jak je člověk starý, je absolutně svobodný. Úžasné. Zázrak. Štěstí.

Tak mě napadlo, zda má na ten let vliv třeba i kvalita koštěte? Březové, umělohmotný smeták – co je lepší?

Vezmeme-li koště jako duchovno, tak jistě záleží na tom, jak je kvalitní to, na čem letíte a kam vás to nese. To jistě. Kvalitu koštěte si vyrobíte ve své duši – i letu. Světem, vesmírem, láskou, vším. Všechno je zázrak. Každá minuta.

Kdybych se vás zeptala – stáří je?

Stáří – to jsou nejkrásnější léta mého života. Každá minuta je vlastně briliant. Je nám to dáno. Každou minutu Pánbůh mrkne a řekne – ještě máš dovoleno, ještě máš dovoleno. Beru to jako zázrak a největší dar. A taky si ho tak vážím a užívám.

Proč Květa Fialová podpořilaSvětový pochod za den a nenásilí ukazuje toto video.

Babička, co měla „kliku“

Miminko se narodilo v červenci, je to holčička a jmenuje se Terezka. Po narození vážila 4,40 kg a měřila 53 centimetrů. Porod proběhl císařským řezem.

„To víte, dnes už páni doktoři a porodníci netrápí maminky, které mají děti nad 4 kila. Všechno zjistí dopředu, to není jak za našich let,“ uvažuje novopečená babička Miriam Kantorková.

„Ale nejdůležitější je samozřejmě to, že Terezka i maminka – tedy moje dcera Jana - jsou v pořádku. Holčička je pěkná, ve svých skoro třech měsících dělá dojem nejméně čtyřměsíčního děťátka. A už si začíná broukat. Takže už jsem opravdová babička – i když mé vrstevnice bývají už v mnohých případech prababičkami,“ říká herečka, která letos oslavila v březnu už své pětasedmdesátiny.

„ Je to tím, že já jsem si tu svoji dcérenku pořídila už jako starší matka.“ Kdyby se prý ocitla v pohádce a ke kolébce malé Terezky by přistoupily tři sudičky, nejraději by to viděla takhle:

„Jedna by jí mohla věnovat lásku. Ta druhá – ne krásu, ale poctivost, slušnost a ohleduplnost. A ta třetí? Aby byla hlavně celý život zdravá, dovedla si se vším poradit. A aby byla dobrý člověk.“

Cena za dabing

Mirima Kantorková je nejen novopečenou babičkou, ale i čerstvou nositelkou významné ceny. Vstoupila totiž do dabingové síně slávy. Koncem září se už po šestnácté v Přelouči rozdávaly Ceny Františka Filipovského. Prezídium Herecké asociace zde udělilo této herečce cenu za celoživotní mistrovství v dabingu.

„Tuhle zprávu jsem se dozvěděla pár dní předem. Dělá se to z organizačních důvodů, aby herec neměl třeba představení a mohl se té slávy účastnit,“ prozradila Miriam Kantorková.

„Zúčastnila jsem se a byla jsem celá šťastná. Víte, já jsem měla celý život velké štěstí na režiséry, kteří mi dávali krásné role zahraničních kolegyň, které jsem dabovala. Myslím si dokonce, že jsem jedna z mála hereček, která byla u začátků českého dabingu. Byli jsme velice dobří. Dokonce se tvrdilo a tvrdí, že český dabing je jeden z nejlepších na světě.“

Paní Miriam zároveň připouští, že při dnešní tvorbě „rychlodabingů“ už není příliš mnoho času na jejich propracování. „Život dnes běží mílovými kroky. Zastavení je málokdy. I když by se lidé měli umět zastavit a popřemýšlet. Měli by vonět člověčinou. Zlo a závist má mnohdy zelenou – a to já nemám ráda. Sama se s každým vyjít především lidsky.“

Učila se od slavných

Altové zabarvení hereččina hlasu jí umožňovalo širokou škálu dabingové práce. Měla tudíž možnost pracovat i s řadou doslova bardů ve filmu, v dabingu i rozhlase. Z řad režisérů i herců.

„V rádiu jsem dělala hodně. I tam jsem se často setkávala s vynikajícími herci. Vzpomínám si na jednu historku, týká se Františka Filipovského. Možná, že se to traduje dál v jiné verzi – ale tohle jsem slyšela od něj na vlastní uši.

Říkal: Tak si představte – koupil jsem si nové boty, které jsem si přinesl do divadla. Ukázal jsem je tam klukům v šatně. A víte, co mi ten Karlíček Högerů řekl? Stojí ti to ještě za to? My herci, jsme se vždycky dovedli v divadle pošťuchovat. Udělat si ze sebe legrácky, špičkovat se, aniž bychom se uráželi. Vše jsme brali s humorem.

Bylo to příjemné, mělo to jakousi „mízu“ toho divadla. Tohle se, bohužel, z divadel trochu vytratilo. Jsem ráda, že já jsem to ještě mohla zažít,“ říká. Točila nejen s Filipovským a Högerem, ale i řadou dalších - Vladimírem Menšíkem, Stanislavem Remundou, Slávkou Budínovou. Jejich seznam by byl poměrně dlouhý.

„Byli to všechno báječní lidé, od nichž jsem se mohla ještě učit...“
Ve filmové práci se potkala například s režiséry Vláčilem, Machem, Vávrou a Sequensem, v rozhlase to byli Horčička, Valentová, Bezdíčková. „To byla skutečně éra fantastických režisérů,“ vzpomíná Miriam. „Opravdu jsem měla kliku.“

Jak se trefit do cizí pusy

Na otázku, co je na dabingů nejtěžší, odpovídá: především postřeh. „Musíte se s dabovanou postavou i určitým způsobem spojit, chytit styl herce, kterého namlouváte. Není to snadné. Vzpomínám si, že jeden můj kolega – Láďa Křiváček - taky už je v hereckém nebi, jednou dělal nějaký dabing. Když skončil, prohlásil: Už nikdy v životě!“ směje se Miriam.

„Tam musí být postřeh. Já jsem šla vždy po zvuku. Na něj mám reakci strašně rychlou. Někdy se ani nemusím dívat na obraz. Pak jsou herci, kteří si pamatují text a koukají na obraz. Trefují se do té pusy. Já raději poslouchám a jdu setinou vteřiny na zvuk. Je to praxe a rutina. Jako všechno. Jakmile týden nebo čtrnáct dní v dabingu nejsem – je to znát. Pak chvíli trvá, než to zase naskočí. Dabing miluju. Je to krásná práce.“

Zajímavou věc pro laiky prozradila herečka o postsynchronech. „Dneska jsou kamery stále dokonalejší, kontaktní. Ale za mého mládí, když jsem točila filmy, muselo se jít do zvukového studia a natočit zvuk čistě. Do vlastní pusy se při postsynchorech strefuje strašně špatně,“ směje se herečka.

„Je to tím, že člověk nemluví pořád stejně. A najednou se ocitnete v okamžiku, kdy je třeba přemluvit a natočený materiál je z doby, vám pusa jela rychle. A vám to zrovna mluví trochu volněji. Dabovat sám sebe je daleko horší než cizího.“

Černošský dotek anděla

Jednou z rolí, kterou se divákům vetkla svým hlasem pod kůži, je seriál Dotek anděla. V něm ho propůjčila černošské herečce Delle Reese. „Teď to televize opakuje. Černá andělka v něm zaučuje bílou. Pánbůh je sešle na svět a ony vždy řeší nějaký problém lidí, kteří se dostávají do stresových situací a ony jim pomáhají.

Drogově závislým ukážou cestu, jak se této hrůzy zbavit, je tam třeba i nevraživost mezi bratry a tak dále. Dávají víru, jak se napravit. No – mezi námi, je to trošku pohádka. Ale byl to asi před 15 lety nejúspěšnější seriál v Americe, protože se tam mluvilo o lásce k bližnímu, o vstřícnosti, ohleduplnosti, laskavosti...“

Je pravdou, že Miriam Kantorkovou dnes lidé poznávají i po hlase. Ocenění za práci s ním je ve správných rukou. Na závěr se herečka svěřila s tím, čeho se drží po celý život. Určitě nebude problém, abyste si při čtení těchto řádků ten její krásný hlas vybavili.

O to víc na člověka dopadá pravda toho sdělení: „Hloupost a závist se tlačí dopředu, aby byla viděna. Moudrost ustupuje, aby se dívala.“

„Horníci“ pro seniory

Dále se představí country kapela Repete, divadlo Čtyřlístek a vyvrcholením bude vystoupení Václava Neckáře se skupinou Bacily. Návštěvníci budou mít možnost zahrát si šachy či jiné deskové nebo pétanque.

Policie ČR, Městská policie a hasiči se pak prezentují ukázkami techniky a bezpečnostní prevence, otevřeny budou i výstavní expozice Hornického muzea. Nebude chybět ani mobilní klientské centrum s radami a užitečnými informacemi o nájemním bydlení.

Celý program zakončí v 17 hodin losování tomboly o více než sto hodnotných cen, které věnovali partneři projektu. Pro snadnější pohyb po areálu Hornického muzea je připraven výletní vláček.

Všichni senioři nad 60 let a osoby ZTP mají spolu s jedním doprovodem vstup zdarma a zároveň je pro prvních dva tisíce seniorů připraveno zdarma občerstvení i lístky do tomboly. Běžné vstupné je 50 korun.