Vánoční otázky a odpovědi

Přišel k nám do redakce dopis. V nezměněné podobě ho pro Vás, milí čtenáři iSenior.cz, zveřejňujeme. Ne proto, že bychom Vás chtěli dojímat. Ale třeba proto, abychom se všichni – a nejen o Vánocích a před koncem roku – zamysleli. Nad sebou a možná i nad těmi, kteří na nás někde čekají. Ovšem nám to zase nevychází se u nich zastavit, snad příště! … Neměli bychom zapomínat, že čas běží a vrátit se dá jenom v pohádkách.

Kdo to ví?

Milá redakce! I když už je po Vánocích, ráda bych se s trochou vánočních vzpomínek a atmosféry s vámi ještě o ně podělila. Vede mě k tomu nejen můj vlastní pocit štěstí z toho, co mi ty letošní přinesly. Píšu, protože je mi líto ztraceného kouzla a radosti, které lidem tady u nás na Moravě, ač neměli život nejlehčí, kdysi tyto svátky přinášely.

A dnes? Vánoční řetězy ve výkladních skříních už v září, vtíravé reklamy na nekvalitní cetky, purpura, co připomíná vzhledem i vůní staré seno… To jsou dnešní Vánoce. Já však zjistila, že mohou být i jiné! Abyste uvěřili, posílám pár fotek. A také pár odpovědí na otázky, na něž mi moje babička, stará a moudrá žena, odpověděla. Na otázky, které jsem si v některých chvílích kladla v duchu, zatím odpovědi hledám.

Doba Panenských jablíček

Moje babička Ludmila žije skoro celý život ve Vracově. Neměla zrovna lehký život. Hodně se nadřela na poli, při tom ještě vychovala čtyři děti. Kolikrát jsem si v předvánočním šílenství v obchodech i na ulicích na ni vzpomněla a položila otázku: Jak to ta moje babička, které je dnes 87 let, tenkrát všechno stihla? Měla vůbec pro děti nějaké dárky? A ona – dostala třeba i ona něco? Letos jsem se přestala ptát v duchu a položila babičce své dotazy přímo.

Vzpomněla si na brož, kterou jí daroval její první manžel, který později zemřel. Časem šperk ztmavl a navždy někam zmizel. Ale ve vzpomínkách se jí vybavil jako první.

„Jako mladá jsem dostávala buď látku, nebo vlnu," vyprávěla mi. „Tenkrát se hodně pletlo a šilo. Pro sebe i pro naše blízké. Peněz moc nebylo. I kolo, co jsme s dědou pak dětem koupili, bylo jedno. Děti čtyři – tak ho dědily. Ale třeba hrnečky, na kterých byly vymalované motivy z pohádek, ty dostal každý svůj vlastní,“ dodala s úsměvem.

Jednou prý s dětmi vyrobili z tvrdého papíru dokonce Betlém. A na podzim pěkně opatrně uskladnili někde ve sklepě Panenská jablíčka. Kdo je nezná, tak vězte, jsou z jabloně, která má poměrně malé, tvrdé, avšak krásně červené plody. „Do Vánoc vydržely, pak jsme je naleštili a věšeli na stromeček.“

K Vánocům samozřejmě patřila vánočka. Ta prý vyhrávala na celé čáře. Z cukroví to byly Medvědí tlapky a vykrajované linecké pečivo. Slepovalo se samozřejmě domácí rybízovou marmeládou. „Hodně jsme i krájeli jablíčka a čekali na hvězdičku. Věštila v budoucnosti štěstí,“ usmívala se babička. „Ale i olovo jsme lili, nemysli si.“

V duchu jsem položila tentokrát otázku sobě – v kolika rodinách se asi na Štědrý den rozkrojilo jablíčko? I když bych se možná měla spíše zeptat – bývá na českých štědrovečerních stolech ještě někde „obyčejné“ jablko? Možná ananas, lichi, avokádo, ale jablíčko…?

Veselé počty

Přestože má babička už svůj věk, vždy si v období Vánoc najde čas na své přátele a známé. Pravda, mnozí z nich už mají potíže s chůzí, ale v setkání jim to nezabrání. Většinou nasedneme společně do auta a na vánoční meeting, jak by se dnes řeklo, ji odvezu.

I proto jsem byla letos opět svědkem toho, jak se doslova a do písmene staří známí přou o to, kdo je starší. Na toto téma vtipkují každoročně a pořádně. Komu je osmdesát – ten je v očích seniorů, jimž je skoro devadesát let, přece ještě mladý! A počítají se hodně i dny. Kdo je narozený v lednu – je zkrátka starší než ten, kdo se narodil sice ve stejný rok, ale „až“ v únoru.

Za Zdenkou do Kyjova

O letošních svátcích jsem s babičkou jela i na návštěvu za její kamarádkou Zdenkou do Centra pro seniory v Kyjově. Je odmalička pohybově postižená. Vím, že babička za ní jezdí nejen o Vánocích.

V Centru si „děvčata“ vyměnila dárky. Zdena dostala košík dobrot a babička knížku. Opět mi v hlavě naskočila myšlenka, jestli i já dokážu po letech přijít za kamarádkou, nebo – přijde jednou některá z nich třeba za mnou….?

Mé ne zrovna nejveselejší myšlenky ale obě dámy rychle zahnaly svým nezdolným optimismem a veselým pohledem na sebe i okolní svět. Během návštěvy se chovaly jako mladice. A když přišlo na focení, obě se nejdříve pečlivě upravily a pak se navzájem špičkovaly.
 
Nevydržela jsem a zeptala se, jak to dělají, že při svém stáří, kdy by opravdu aspoň občas měly nárok, nefňukají a jsou na první pohled opravdu rády na světě. Obě se shodly, že hodně čtou. „Víš, důležité, je stále něco dělat. Já se snažím nejen hodně číst a sledovat současné dění. Ale taky třeba šiju tašky nebo peču," ochotně mi dále vysvětlovala babička Ludmila. Na svůj věk je opravdu neskutečně čiperná. Ach, babi, chtěla bych být jako ty!

Všem hodně zdraví a tobě, babi, díky!

Nakonec Vám prozradím, co nám, svým vnoučatům, babička letos nadělila. Stejně jako kdysi svým dětem podle jejích slov praktické dárky. Vracovské šátky ke krojům a krásné, ručně vyrobené, krajkové ubrusy.

V jejích očích praktické dárky. Ale v mých očích dárky, v nichž mi darovala kus tradice, kterou cítím jako povinnost nést dál. Ale zároveň i kus něčeho ze sebe. Něco, na co neexistuje reklama, protože to se nikde koupit nedá. Byly to krásné Vánoce i díky tobě, babi, děkuju ti!

A Vám všem v redakci přeji hodně zdraví do nového roku.

Vaše čtenářka Šárka