Na slovíčko s Ivanou Andrlovou

Televize k ní byla, zvlášť v poslední době, štědřejší než film. Ale je tu ještě divadlo, k němuž ji pojí vztah nejvřelejší. Dodnes se vzájemně neopustily. Proto si nezoufá, a když s ní mluvíte, cítíte z jejího projevu, že elán by mohla rozdávat. Je příjemné potkávat takové lidi. Nám se to poštěstilo na křtu Cibulkových kalendářů. A tak první otázka nemohla znít jinak než:

Používáte stolní kalendář?

Ačkoliv za ta léta, co Aleš pamětnické kalendáře vydává, je mám od něj všechny, používám diář. Ale ty jeho mají každoročně své místo v obýváku, i když se podle nich doopravdy neřídím.

To se ve vašem případě dá docela pochopit, diář v kabelce herečky je věcí nepostradatelnou. A co papírky - co, kdy, kam, máte?

Víte, já nejsem velký přítel elektroniky, takže ano – mám papírky, i můj diář je papírový. Ale jsou na nástěnce, na níž visí hlavně ferman (rozpis s daty, kdy herec hraje, pozn. aut.). Jsem zkrátka spíše tužková a papírková než elektronická. Ale pokud jde o ty malé papírky, tak těch nejsem příliš velký přítel, protože je hned ztratím.

Role mladých? Opravdu ne!

Chodíte na Facebook?

Tak toho jsem absolutní nepřítel! Neustále se snažím chránit si své soukromí, tak nevím, proč bych se měla na něm „vyvěšovat“ a být kdekomu na očích. A i když všichni tvrdí, jak jsou všechny údaje chráněné – nevěřím.

Soukromí si chráníte, tématu práce se snad jistě nebudete vyhýbat. Jste, pokud jde o ni, spokojená?

No, moc spokojená nejsem. Ale to už trvá mnoho a mnoho let. Sice nejsem bez práce, téměř denně hraju divadlo. To mě těší, protože to by mi scházelo víc, než cokoliv jiného. Ale na druhé straně je pravda, že natáčení a ta práce, na kterou jsem byla na začátku své kariéry téměř dvacet let zvyklá, tak té „vehementně“ ubylo.
Díky zmíněnému divadlu se z toho nehroutím, ale je mi to líto. Abych tak řekla, v podstatě jsem prošvihla několik let „atraktivního života“, kdy jsem mohla hrát řadu zajímavých věcí. Teď už mohu jenom doufat, že mě někdo přehraje do těch stařenek. Mladé už hrát nemohu – a podotýkám –ani nechci. Možná si někdo myslí, že ano. Ale opravdu ne (smích)!

Babička ano, ale tchyně?

Pracovní věci jsme probraly, mohu se přeci jen zeptat na něco soukromého? Co vaše dcera?

Moje miminko, jak já říkám, tak tomu už je 21 let. Ale já se k ní chovám jako „miminku“ a ona, když je doma, tak si to užívá. Samozřejmě, když za sebou zavře dveře – už je zase dospělá osoba. Zřejmě se chová úplně jinak než u mě, ale já po tom nepátrám. Nemusím vědět všechno, že (opět smích).
Doma si zkrátka užívá status miminka a jelikož je to můj nejbližší člověk, kterého mám doma – tak jí to dopřávám. Občas se samozřejmě rozčílím, udělám kravál, ale jinak spolu máme úžasné soužití. Vytváříme si svůj absolutní mikrosvět, který by opravdu asi málokdo pochopil. Ale nám vyhovuje.

Jste připravená na to, být tchyní?

…(na chvíli se zamyslí)…Tím si nejsem docela jistá. … Jsem určitě připravená na to, být babičkou. Úplně klidně, protože babička má tu výhodu, že to dítě může vrátit, to maminka nemůže. Veliká výhoda….
S tou tchýní si nejsem tak docela jistá. A vím, že člověk nemá do určitých věcí svých dětí mluvit. Moji rodiče mi do nich také nemluvili. I když ve spoustě z nich měli pravdu. Ale to jsem zjistila až pozdě. Opravdu nebyli těmi, kdo by mi dával nějaká ultimata…
Víte, je to její život, ať si ho žije, jak chce. Ale musí si ho žít sama ve svém prostředí. Nikoliv v mém. To si budu tvrdě hájit. … (po chvilce dodá) Ještě nevím, jestli mi to vyjde, to je další věc. (smích)…..

Nová Sanitka pro mě začala smutně

Na co se teď těšíte, nebo co vám momentálně dělá radost?

Mám pocit, že jsem jeden z mála lidí v této republice, koho baví pracovat. Já se vždycky těším na práci. Teď jsme začali točit pokračování Sanitky (seriál České televize, v němž hrála jednu z klíčových postav). Znova jsem se vrátila do tohoto světa – a to mi dělá velikou radost.

I když - natáčení určitě muselo hodně zasáhnout to, že odešel pan Hubač…

….To ano. Tuhle smutnou zprávu jsem se dozvěděla v den svého prvního natáčení, pan Hubač zemřel den předtím … .Bylo to docela ošklivý. Ještě o prázdninách jsme spolu mluvili. Juraj Šajmovič měl 80. narozeniny.a byli jsme při té příležitosti na vernisáži jeho obrazů. My všichni ze „staré Sanitky“ – tedy kdo mohl. Vůbec jsem neměla tušení, jaká je situace, ale to zřejmě nikdo…

Tak raději na veselejší notu – jaká bude nová Sanitka, máme se na co těšit?

My nesmíme ani naznačovat, jak říkají Cimrmani (smích)… Odehrává se v reálném čase, čili je tam jen pár lidí, kteří zbyli z minulého obsazení. Nejen proto, že řada herců už není mezi námi, ale protože i doba děje se posunula. Takže bude určitě jiná. Jaká? To nedokážu to říct. Mohu jen doufat, že bude tak krásná, jako ta předtím..