„Zase blbnu na scéně“

V devadesátých letech zpívání „vyměnil“ za podnikání. Vystudovaný herec a zpěvák Jiří Štědroň začal dělat něco úplně jiného. O svém životě vypráví známý muž, ročník 1942. Ano, zanedlouho bude sedmdesátník.

Změna přišla s lehkým srdcem? Navíc, už vám nebylo dvacet...

Právě proto, že mi nebylo dvacet, jsem cítil možnost dělat něco nového jako velmi lákavou. V roce devadesát mi klepala na dveře padesátka - jsem ročník 42. Relativně dost času otevřít se novým možnostem. Ty se tehdy i pro skeptiky, a já bohužel asi skeptik jsem, dosti neočekávaně objevily.

Moje dosavadní kariéra se mi jevila málo nadějně. Byl jsem zpěvák popu, tedy písniček především pro mladé, a v herectví, jež jsem původně vystudoval, a které by mě bylo bývalo bavilo víc, nebylo nač navázat.

Rozumějte, na vzpomínkových akcích mohu zpívat dodnes, ale vzpomínky jako program mě nelákaly. Navíc obecně zájem o kulturu poklesl, snad si to ještě pamatujete! Suma sumárum - vítal jsem to.

Po letech nezpívání jste ale neodolal nabídce Ladislava Županiče a naskočil do vlaku Viktor, Viktorie… Do muzikálu v Hudebním divadle Karlín. Bylo těžké tehdy kývnout?

Kdyby se tak moje podnikatelské schopnosti ukázaly být průkaznější. Jenže neukázaly. Zkoušel jsem řadu oborů - výherní automaty, výrobu lustrů, malovaného a broušeného skla, reklamu na nejrůznějších pozicích – jako tvůrce i manažer, uměleckou agentáž.

Některé úspěšně, některé velmi úspěšně, některé pod psa. Nicméně měl jsem se vlastně docela dobře, ale, a to asi bylo zcela podstatné, zoufale jsem se nudil. Proto jsem tehdy jako obchodní ředitel Pragokoncertu využil Županičovy nabídky zahrát si u něj v divadle malou roličku. Na roličku navázaly jiné a tak jsem na prahu důchodového věku zase začal blbnout na scéně.

Za časů Gustava Broma

Vraťme se ještě na začátek vaší pěvecké kariéry. První píseň jste natočil s Gustavem Bromem. Co to bylo a jaký byl Gustav Brom tehdy? Dnes legenda, ale ty bývají leckdy opředeny... Byl to třeba pedant?

Gustav Brom byl člověk velikého šarmu, dnes by se řeklo charismatu. Byl obdarovaný nejen přírodní hudebností, ale i realismem a rozhodností hodnými velkého manažera. Byl to můj idol od raného mládí. Zpíval, jak mu pusa narostla a nemělo to chybu - hrál jazz, aniž se tvářil jako vynálezce hudby a nemělo to chybu.

Když mi po mém návratu z vojny (Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého 1964 – 66) zavolal a řekl „tož co, Juro, máš pas?“ - byl jsem na vrcholu blaha. Za tři neděle jsem už zpíval s touto svou zbožňovanou kapelou ve Švýcarsku.

Celý dvouměsíční zájezd s orchestrem GB do Sovětského svazu v roce 1967 jsem s kapelníkem, jeho paní a tenorsaxofonistou a jednou z duší orchestru Zdeňkem Novákem, hrál kanastu. Ale určitě ne proto, že bych byl nějaké protekční dítě. Naopak jsem byl v hierarchii orchestru jedním z posledních v řadě.

Tady žádný magisterský titul z JAMU neplatil. Jen kanastu jsem asi uměl líp než třeba Pepa Audes, Helena Blehárová, Jarda Hnilička, Artur Pavlíček, Milan Černohous, Imre Móži, Gusta Brom mladší, Alfa Šmíd, Franta Navrátil, Mojda Bártek a další, kteří tam taky byli a na které strašně, ale věřte strašně rád vzpomínám.

Bylo to moje první podobné angažmá (v divadle jsem předtím už byl) a ta kapela byla plná skvostných muzikantů. Dodnes cítím jako velkou čest, že jsem s nimi mohl spolupracovat. Zpětně oceňuji, hluboce se klaním, jak je pan kapelník dokázal sjednotit pod značku Brom!

On sám byl člověk společensky strhující. Jako šéf přitom měl přirozenou autoritu, a to bez jakékoli křeče. Mohlo by si to snad odporovat, ale ne, on byl zcela integrovaná, autenticky působící osobnost. Možná, že se takoví už ani nerodí, nebo nemají kde vyrůst.

Marně přemýšlím, kdy jsem se na něj zlobil. Možná trochu jednou na zájezdě v Německu, kdy mě nelenil v noci z hloubi spícího autobusu probudit a požádat o cigaretu. Asi mu došly. Nebo že by „halíře dělaly talíře“?

Je pravdou, že jste byl dříve textařem než zpěvákem? Napíšete ještě dnes občas něco?

Ne, texty sice píšu odjakživa, už ve Vyškově jsme s Borisem Hybnerem sepsali, jestli se dobře pamatuju, celý kabaret. Ale cítil jsem se vždycky být předurčen pro jevištní práci. Kolem zpěváka, který má šanci točit, se vždy pohybuje řada autorů, je třeba si umět vybrat, je třeba mít názor.

Byla období, kdy mi nic z toho, co mi bylo nabízeno, nesedělo a psal jsem tudíž sám. A záviděl jsem šťastnějším kolegům. Ale byly i roky, kdy jsem také já měl stálé a výborné spolupracovníky. Pokud jde o textaře určitě to byl Vláďa Poštulka, Pavel Vrba, Ivo Fišer, Zdeněk Borovec, Zdeněk Rytíř… Stačí, ne?

A dnes?

Víte, v divadle, kde je šéfem Jiří Suchý, není snadné být textařem. Tam vás to vlastně úplně přejde, máte-li trochu soudnosti. Jenže, při mé drzosti… Napsal jsem pár písniček i tady. A dokonce hru, která se v Semaforu asi tři sezony hrála (Ten čtvrtek platí).

Celkem čerstvá je i moje knížka povídek (Snad jsem zas tolik neřekl), vyšla vloni v Našem vojsku a mám připravenu podobnou další. Právě jsem se vrátil z dovolené, kde jsem dokončil kostru čehosi, z čeho by mohl být román. Ale to říkám jenom aby řeč nestála. Ono napsat to je totiž mnohem snazší než to vydat. Leč tohle mě teď baví víc než texty, i kdyby to mělo zůstat v šuplíku.

A za časů „strejdy“ Vlacha

Zeptám se vás na tři písničky, které jste napsal – Vlaky, Jdi spát a Grand prix.

Omyl! Tři omyly, které mě mrzí. Všechny ty texty bych rád napsal a nestalo se to.

Tak to se nepovedlo! Ale když už padla jejich jména, kdo je autorem a jaký byl jejich osud? Když zazní první tóny Vlaků, okamžitě je jasné, čí hlas se ozve. To je pro interpreta výhra, ne?

Vlaky... Jindra Brabec, mimochodem autor Modlitby Marty Kubišové, mě postavil před hotovou věc. Písničku mi zahrál a dál jsme o ní nediskutovali. Poštulkův text jsem beze změny akceptoval a píseň zahajovala v roce 72 moje první album. Zprvu nebyla tak nápadná, normální „countryovka“, dnes je to moje konfese.

Jdi spát... Vláďa Poštulka, můj kamarád a textař od nepaměti. Chodil na nás jako věrný fanoušek (X61 – brněnské divadlo poezie s Milanem Uhdem, Láďou Frejem, Petrem Skoumalem, Radimem Vašinkou a dalšími), když jsme hráli v divadle Na Zábradlí. Písničku mi přinesl a nic dál se neřešilo.

Píseň ovšem spadá do dalšího období, na něž jsem sentimentální, podobně jako na bromovské. Tedy na čas s orchestrem „strejdy“ Vlacha. Zpíval jsem s ním poprvé v karlínském divadle, byl jsem s ním 21. srpna 1968 v Rusku. Ale hlavně to byla zase skvělá zkušenost, s excelentní muzikou a stejně mimořádnými kolegy.

S paní Yvettou Simonovou si sice dodnes vykám, ale jsme kamarádi, s Milanem Chladilem jsme si začali jako brňáci tykat hned a prožili… to se nedá vyprávět! A taky jsem se tam začal přátelit s Felixem Holzmanem… Bože, proč ten čas nejde zastavit!

Grand prix - to je další kapitola. Václav Zahradník mě v devětašedesátém angažoval do svého ansámblu. Nejdříve fungovala Sodoma Gomora a pak začal Václav koncertovat sám. Než se, alespoň podle mého neblaze, ujal šéfování televizního orchestru. Byla to velmi inspirativní, ale krátká epizoda. Zpívala s námi Hanka Zagorová, pak chvíli Helena Blehárová.

Tak a teď už něco z vaší dílny...

Napsal jsem texty třeba písničkám Barbara, Na návštěvě v rodným městě, Guantanamera, Džulija (píše se to takhle, je to původně bulharské dílko), Pak někdo začal tiše zpívat, Belinda, a dalším a další... Jmenuju jen ty známější.

Psát muziku jsem se dlouhá léta styděl, maje kolem sebe řadu renomovaných komponistů, ochotných mi posloužit. Jako Jindřich Brabec, Zdeněk Barták, Jaromír Klempíř, Václav Zahradník... Teprve v posledních létech jsem onen ostych trochu setřásl.

Když se přeneseme do současnosti, tak kam v nejbližší době vyrazit na Jiřího Štědroně?

Hraju v Semaforu, hned po prázdninách máme premiéru Suchého Mam´zelle Nitouche, předpremiéry byly už v červnu. Hraju tam drobnější role, ale zato čtyři! Jsem členem kmenového souboru a funguju momentálně, jestli se nepletu, v sedmi nebo osmi hrách.

Taky hostuju ve Studiu Ypsilon ve hře o TGM, hraju v zájezdové operetě Růže z Argentiny a dělám příležitostná vystoupení se svými starými písněmi. V televizi mě už moc nechtějí, jen na začátku září si zase zahraju bláznivého režiséra v Ordinaci.

O Popelce (a taky trochu Hybnerovi)

Myslím, že nelze nepřipomenout i vaši televizní Popelku s Evou Hruškovou. Dnes patří k pohádkové klasice. Vzpomínáte na ni rád?

K Popelce jsem už asi řekl všechno. V roce 1955 jsem v sále školní družiny v Liberci na Keilově vrchu hrál prince poprvé. Pakli se tak stalo i někdy dříve, nepamatuji se. Tehdy byla mou Popelkou Markéta, řečená Keta, Zinnerová, o pár let později slavná spisovatelka knih pro děti.

V roce 58, už ve Vyškově, jsem hrál prince opět, s ochotníky. Takže v roce 68, když za mnou přišla režisérka Vlasta Janečková, jsem souhlasil, ještě než stačila vznést návrh. Jistěže, co jiného, kdo by to asi tak měl hrát, že…

Ještě v roce 2001 jsem pracoval v muzikálové verzi Popelky v hudební hale GoJa, nehrál jsem už ovšem prince - nevím proč -, ale vypravěče a Popelčina tatínka. Důkaz existuje i na jednom mém profilovém CD. Evička už tam nehrála, ale hrál tam zato její manžel, Honza Přeučil. A Eva se chodila dívat. Jak je svět malý.

Vzpomínáte rád?

Vzpomínám rád, to koneckonců potvrzují všechny zmíněné vzpomínky. Naštěstí, jak člověk stárne, nabírají vzpomínky na selektivnosti. A to špatné, co určitě taky život přinesl, vytěsňují. I když ani tomu by se asi člověk ve vzpomínkách neměl vyhýbat.

Může to být, když nic jiného, zdroj poučení. Pokud tedy doufáme, že tu ještě nějaký rok, dá-li pánbíček, pobudeme… Ale pokud jde o vzpomínky, tak jak už zpívala Edit Piaf: ničeho nelituju!

...tak ještě něco. Nevím, zda je to skutečně pravda, ale buď jsem to někde četla, nebo to Boris Hybner vykládá sám. Prý jste to byl vy, kdo o něm řekl, že má „ksicht mima“. A tak vlastně můžete za jeho kariéru. I on studoval ve Vyškově na gymnáziu jako vy, je ale o rok starší.

S Borisem Hybnerem jsme dělali atletiku, měli jsme spolu na gymplu spolu kapelu. Boris hrával skvěle na kytaru, to už asi ví málokdo, navíc dovedl „stáhnout“ šlágr z „laxíku“ na dva poslechy.

Pak už jsem byl na JAMU, tamtudy se tehdy valila módní vlna Fialkovsko-Marceauovské pantomimy, všichni jsme to zkoušeli pod vedením profesorky Ryšánkové. Boris tvrdnul na jakési osvětové škole. Dobře jsem věděl, že by rád k divadlu.

Z těch našich atletických časů jsem tušil, že je na tom dobře pohybově, navíc byl svého času obdivovaným tanečníkem trendy charlestonu asi v letech 57 - 58, takže ta úvaha nebyla nijak složitá. Přivedl jsem Borise mezi mimy a hlavně jsem mu nasadil do hlavy brouka. Je od něj hezké, že na to nezapomněl.