Saudková: Stáří přijde samo

Svůj věk nebere známá fotografka jako břemeno. Hrát si i po čtyřicítce na osmnáctku jí připadá minimálně směšné. Je matkou čtyř děti a pokládá je za obohacení a štěstí. Je pro výchovu příkladem, pak „smečka“ drží pohromadě.

Ve věku, kdy mnohá žena vzlyká, že už ji nic nového nečeká, jste si vy pořídila dokonce už čtvrté dítě. Je ode mne hloupé, když se zeptám – plánované?

Mně slovo „plánovat“ v souvislosti s dětmi připadá nepatřičné a nedůstojné. Můžete si naplánovat dovolenou nebo koupi nového gauče, ale děti? Všechny naše děti byly chtěné, očekávané a přišly všechny v pravý čas.

Rozhovor

Prozradíte bez obav, kolik vám je let?

43. Ale chvíli jsem zaváhala. Ne proto, že bych chtěla tajit věk, ale protože narozeniny neslavím a ta čísla se každým rokem mění. Kdo si to má pamatovat. Pro mě čísla neznamenají nic.

Cítíte se teď lépe nebo hůře, než když vám bylo dvacet?

Teď znamenitě. A ve dvaceti asi taky, ale štěstí ve dvaceti má jinou podobu než ve čtyřiceti. Ve dvaceti se taky trápíte něčím jiným a jinak než ve čtyřiceti. Je to v životě výborně zařízené.

Je podle vás vyšší věk osvobozující? Řada starších dam to tvrdí – nevymýšlejí si?

Pokud dokážete zrát dobrým směrem, přestanete se pořád poměřovat s okolím a jdete si svobodně za tím, co máte ráda, co vás přitahuje. Nesoutěžíte. Nespěcháte. Užíváte si. Nelitujete.

Když si budu hrát na osmnáctku, bude to pro mě stresující a ponižující a hlavně k smíchu. Takové manýry nemám. Připadám si už dlouhé roky neměnná a mám se ráda. Žádné velké změny nepozoruji.

Nebrat věk jako břemeno

Jaký je rozdíl mezi – dejme tomu – šedesátiletým mužem a šedesátiletou ženou?

O pohlaví tu tolik nejde, spíš o stav duše a těla. Muži a ženy bez rozdílu se dokážou báječně zhuntovat v padesáti a někteří zůstávají štramáci a kočky až do vysokého věku. Záleží na tom, zda to zabalí a berou věk jako břemeno, se kterým všechno pěkné a veselé končí.

Máte dnes čtyři děti. Jste přesvědčená, že je vychováte tak, aby se o vás ve stáří postaraly?

Děti jsou mým obohacením a štěstím. To je dostatečná satisfakce za to, že jsem je přivedla na svět a že jsem s nimi. Nevychovávám je proto, že bych očekávala vděk, tak naivní nejsem.

Ale děti jsou vnímavé a nepotřebujete slova - jste jim příkladem. Vidí, jaké pěkné vztahy mám s rodiči, se sestrami, a věřím, že ony tak budou spontánně pokračovat taky. Tedy že budeme držet pohromadě jako jedna velká smečka. Protože my jsme smečka.

Stáří přijde samo

Co by měl člověk dělat, aby se seniorského věku nemusel obávat?

Mám rozdávat rady starým lidem? Rady jsou k ničemu, každý má odpověď v sobě. Já srdnatě posouvám hranici mládí pořád před sebou - v dětství jsem věk 40 let považovala div ne za vchod na krchov.

Teď je to legrace. Když si naplníte život událostmi, zábavou, prací, cestou za čímkoliv, pak máte vyhráno. A hlavně nemáte čas se matlat v sobě a počítat minuty. Stáří přijde samo, netřeba ho vyhlížet.

Máte pocit, že lidem naše společnost nějak výrazně pomáhá, aby si zasloužený odpočinek doopravdy užili a všem, kteří si poctivě celý produktivní věk platí všechna povinná pojištění, se dostalo spravedlivé péče?

Svět nebude nikdy dosti spravedlivý, tak to je. Když je systém ve státě nastaven chybně, vždycky to odnesou ti bezmocní a slabí. Ale neměřila bych osobní štěstí jen tím, co cinká v kapse. Člověk by si měl za každou cenu udržet své vnitřní bohatství, svůj pocit harmonie, schopnost radovat se a těšit se a věřit. Pak není tak zranitelný.

Šla byste někdy do politiky?

Kdysi možná, teď bych to považovala za ztrátu času a obětování se. Raději se vyřádím s dětmi. Tam vidím výsledky jaksi ihned.

Díky dětem jsem silnější

Co říkáte odchodu do důchodu v 65 letech? Zvláště u žen, které vychovaly děti. Organismus přece není ani levicový, ani pravicový – odnosit dítě a ještě se mu věnovat – to stojí kus zdraví. Neměl by přece jen stát najít zdroje někde jinde a ženy trochu „šetřit“?

Když já si myslím, že práce dodává člověku pocit potřebnosti a smyslu. A dokud to půjde, chci pracovat. Ale lidé by měli mít možnost bez sankcí odejít do důchodu tak, jak cítí - když jsou už unaveni a nemohou a nechtějí dál.

Když mají pocit, že teď nastal okamžik, že chtějí mít svůj rytmus a věnovat se už jen sobě, své rodině, svým zájmům. Nemohu si pomoci, já si připadám díky dětem naopak silnější.

Odchod do důchodu na druhé straně pokládají psychologové za jeden z nejvíce stresujících okamžiků, který v životě člověka nastává. Máte nějaký nápad, co dělat, aby tato etapa života – pokud zdraví dovolí - byla spíše radostná?

Je tolik míst, kde chybí lidská pomoc, přítomnost, pohlazení. Lidé, kteří odejdou do důchodu a ještě by chtěli být užiteční, by mohli docházet tam, kde jsou osamělí a nemocní - děti, dospělí, staří - a třeba si s nimi jen povídat, hrát si, pomáhat, cvičit.

Mohou konečně studovat, po čem toužili - a pak se tomu i věnovat, i kdyby to byl jen koníček. Mohou na sobě pracovat. Hlavně nezabíjet čas.

Nezavírejte si dveře

Co v současnosti v realitě všedních dnů podle vás lidem nejvíce chybí?

Lidský dotek. Jen si tak s někým popovídat. Mít partu, která se schází a vyráží společně kamkoliv. Smích!

A čeho je oproti letům minulým mezi námi zbytečně moc?

Obklopujeme se hromadou zbytečných věcí a pocitem, že to a to se musí a má. Mnoho zavřených dveří se rovná mnoho osamělých lidí.

Úplně na závěr mě tak napadlo se vás zeptat, proč při diktování mailové adresy říkáte místo „zavináč“ „a v kroužku“?

Jsem staromil a slovo zavináč v této souvislosti se mi hnusí. A to tiskací malé „a v kroužku“ je přece přesný popis tohoto symbolu, no né ? Mám takových oblíbenců víc: sejra, trendy, dovča, mimčo, Staromák, telka...