75 let? Cítím se o deset let mladší, říká paní Bobina

Na ulici ji dnes většinou oslovují „paní Bobino“. Než však přirostla lidem k srdci jako velmi lidská zdravotní sestřička v televizní Ordinaci, zapsala se Miriam Kantorková jako krásná Tonka z Romance pro křídlovku.

Režisér Otakar Vávra natočil tento snímek v roce 1966. Tehdy jí bylo jednatřicet let. Letos v březnu oslavila své pětasedmdesáté narozeniny. „Dokud to člověku myslí, mluví a chodí, tak je to v pořádku,“ říká herečka, která na zmíněný věk opravdu nevypadá.

A temperament? Ten by mohla rozdávat! „Samozřejmě, že i ráda luštím křížovky, protože – mozek, ten nesmíme zanedbávat ani ve vyšším věku. Je fakt, že mi tu pětasedmdesátku už nikdo neodpáře. Ale já se cítím nejmíň o deset let mladší. Podle mne to ale hodně souvisí i s přístupem k životu.“

Miriam Kantorková říká, že byla vždy velice optimistická. Také nerada lidi zarmucovala. „Když už jsem jim nepomohla, tak jsem v žádném případě neublížila. A jestli někdy – pak nevědomky.“

Rada nad zlato – ta maminčina

I v životě Miriam nastaly chvíle, kdy bylo těžké udržet úsměv na tváři, či zadržet slzu v oku. Ale překonala je. „Víte, já jsem měla velmi moudrou maminku. A ta mi říkávala: když tě něco nemilého potká, nikdy nebreč nad rozlitým mlékem.“

„Buď ho překroč a jdi dál, nebo ho setři – a jdi dál. Zpátky už se nevracej, protože ho už nikdy zpět nabrat nemůžeš. Koukej vždycky jen dopředu... A to vzkazuju všem lidem. Vzpomínat jen na to dobré.“

Při vzpomínce na maminčinu radu, která jí pomohla ustát nejednu životní lapálii, se Miriam do hlasu na krátkou chvíli vloudí smutek. A tak raději začne rychle o mamince vyprávět něco jiného, která byla vyučena dámskou krejčovou u starého pana Rosenbauma. Ten si prý dobré švadlenky doslova pěstoval. Posílal je totiž šít do „nóbl rodin“.

„Moje maminka šila například celé rodině prvorepublikového ministra Stránského. To byl ministr školství a kultury a později odešel s prezidentem Benešem do exilu do Anglie.“

„A sedm let byla maminka dokonce osobní švadlenou herečky Olgy Scheinpflugové. Takže chodila i do rodiny Čapků. Paní Olze šila i divadelní kostýmy. Maminka vždycky říkala, že v tom svém povolání udělala vlastně taky kariéru.“

Bobina je z Prachatic

Práce má Miriam Kantorková i dnes dost. „Dělám dabingy, rozhlasy, hraju v Divadle Na Fidlovačce, mám zájezdovku. A hodně mě zvou i na besedy. Jezdím po republice a povídám si třeba se seniory.“ Ty prý většinou zajímá hereččin osobní život.

„Ptají se mě, zda žiju sama nebo s manželem, zda mám děti, jestli ještě hraju. Na všechno jim odpovím“ směje se Miriam při otázce, zda má nějaká svá tabu.

„Ani mi nevadí, když mě na ulici lidé oslovují jako Bobinu a ptají se na seriál. Nikdy se mi nestalo, že by někdo byl nepříjemný. Lidé mě zdraví s úsměvem. Myslím, že mají tuhle postavu lidé opravdu rádi.“

Je přesvědčena, že diváci poznají hranou upřímnost od té, která pramení z hercova ega. Nám navíc ještě prozradila, co patrně ví málokdo. Seriálovou sestřičku Bobinu hraje podle skutečného vzoru.

„Jezdívala jsem za strýčkem, vynikajícím chirurgem a ředitelem nemocnice v Prachaticích. Byl tam také primářem a na oddělení měl báječnou vrchní sestru. Jmenovala se Hanička Francová. Byla laskavá k lékařům, ochotná k pacientům.“

„Kde to šlo, maléry uhladila, poradila, povzbudila. Všichni ji měli rádi. Taková dobrá duše špitálu. Tu jsem si vzala jako vzor. Vyhrála to u mě na celé čáře. I když tvůrci seriálu měli původně malinko jinou představu o mé postavě. Popovídali jsme si o tom, řekla jsem jim, jak bych roli cítila já – a Bobina je na světě taková, jak ji znáte.“

...a překvapení na konec

„Život není lehký, to víme všichni,“ odpovídá Miriam na otázku, co by měl člověk dělat pro to, aby se necítil opuštěný. „S každým nemůžete být zadobře. S někým si rukou potřesete, s někým si pohlédnete do očí – a víte, kolik uhodilo.“

Čím je člověk starší, tím spíš podle herečky musí věnovat čas lidem, které má rád – a kteří mají rádi jeho. „Pak můžete být šťastni a spokojeni. Nemá smysl se kamarádit s těmi, o kterých víte, že si vašeho přátelství neváží.“

A co soudí o dnešních mladých? „Myslím, že trochu drhne výchova v rodině. Víte, nám doma říkávali – raději třikrát pozdrav, než bys jednou nepozdravil. A jak to třeba vypadá, když přijde senior do tramvaje? Asi nejsem sama, kdo, jak bych to řekla – jen zírá. S řadou sedících mladých příchod staršího člověka ani nehne.“

Ale pozor! „Vím, že je třeba i z naší strany poděkovat a nepokládat to, že nás pustí sednout, za samozřejmé. Málokdo řekne – prosím vás, můžete mne pustit sednout, já mám legitimaci. Je to o dvě slovíčka víc – prosím vás.“

„O všechno se prosí, za všechno se děkuje. To mě naučila maminka a já to naučila i svoji dceru. A dáli Pánbůh, budu to říkat i své vnučce. Vy to nevíte? V druhé polovině června budu babičkou! Bude to holčička a měla by se jmenovat Terezka!“