Eva a Vašek: „Jen se zdá, že hrajeme lacinou hudbu“

„Víte, proč Bůh stvořil Evu? - To aby měl Vašek s kým zpívat.“ Je to jeden z vtipů na pěvecké duo Eva a Vašek. Jsou věčným terčem kritiky, mají ale i davy fanoušků. A díky nim i zlatou desku za prodej alb.

„Muzika potřebuje srdíčko, a my ten dar máme“ říkají. Rozhovor pro iSENIOR.cz je docela podrobnou sondou do jejich každodenního života. „Rodiny nemají čas na starší generaci. Ve starším věku je navíc hodně žen a málo mužů,“ naťukávají i téma seniorů. Tedy těch, kteří jsou mnohdy jejich velkými fanoušky.

Rozhovor na víkend

O tom, že zvěsti o konci pěveckého dua nejsou pravdivé, se zájemci mohou přesvědčit vždy poslední čtvrtky v podzimních a jarních měsících v Kulturním domě Barikádníků v Praze, kde už několik let pravidelně vystupují a kde je vždy plno a veselo.

Proč se stále objevují zaručené informace o tom, že duo Eva a Vašek jsou pro nezájem definitivně na dně?

Vašek: Možná si to někdo přeje. V naší branži každý bojuje o publikum. Tak si možná někdo myslí, že by se naši příznivci převedli na někoho jiného. Ale naše publikum je velmi specifické. V prvé řadě by ten někdo musel hrát písničky, které hrajeme my. A to se nikomu nechce.

Proč se jim nechce?

Vašek: Jsou strašně jednoduché a dnešním hudebníkům se zdá, že je to laciná hudba. Jednoduché jak v harmoniích, tak ve svém sdělení. Lidová muzika je celá zdánlivě snadná. Ovšem vyžaduje zase srdíčko. A to když někdo nemá, zahrát ji neumí. Hudebně se pak hodně projeví, zda tuhle muziku hrajete, nebo ji hrát musíte.

Když se člověk podívá do sálu na vaše publikum, o „srdíčku“ asi není pochyb. Dnes, kdy spolu mluvíme, je takzvaný světový den propojení generací – mladých s těmi dříve narozenými. Vaše publikum tyto generace propojuje dávno, máte i mladé posluchače...

Vašek: Na nás chodí hodně mladých. Děláme tuhle práci už pomalu dvacet let, takže děti, které vyrůstaly u babiček, které si pouštěly naši hudbu už v roce 1989, těm je už dnes přes dvacet. Poslouchat stejné písničky jako jejich prarodiče jim přijde úplně normální.

Potkáváme se i mimo vystoupení, v běžném životě na ulicích. Berou nás jako součást této republiky. Nepřemýšlí jako střední generace těch, že jsme se tu objevili jaksi najednou.

Vašek, bubny a Schellinger

Věřil jste, že za tolik let budete ještě hrát – a pořád budete mít posluchače?

Vašek: Když jsem odcházel v roce 1975 na vojnu, tak jsem si myslel, že už nikdy hrát nebudu.

Opravdu?

Vašek: Ano. Myslel jsem si, že moje hudební kariéra končí (smích). Ale jen jsem přišel do kasáren, hned v přijímači mě posadili v kapele za bubny – a od té doby jsem hraní do dneška nepřerušil. Jenom se to hraní s věkem trochu mění. No, když něco děláte čtyřicet let…

Co jste hrával na vojně, vzpomenete si?

Vašek: Totéž co v civilu. Pořád stejné písničky, to co děcka tehdy chtěla. Bylo nám dvacet, hrál se Petr Novák, tehdy byl hodně v kurzu Jiří Schellinger. Hráli jsme – Na mále má, na mále má, Dráty pletací…

Studio, audio a ordinace

Paní Evo, vy jste neustále v jednom kole. Dost těžko si člověk při vašem pracovním vytížení představuje, jak se dá stihnout domácnost, máte malou Evičku. Nezatoužila jste někdy pověsit vše na hřebík a hrát spíš jen tak, pro radost?

Eva: Když vám odpovím na tuto otázku, asi bych se rouhala. Když si člověk řekne, že má všeho dost, asi by se to opravdu mohlo stát a konec by mohl opravdu přijít. To znamená – jsem vždy ráda, když podepíšeme další novou smlouvu. S pořadateli totiž komunikuji já. Doma máme ale tým lidí, kteří celý chod naší činnosti zabezpečují, bez nich by to nešlo.

Abych si někdy řekla, že už toho mám dost? No, spíš když už mám za sebou tak sedmý nebo osmý koncert, řeknu si – dneska už jsem unavená. Ale když pak vejdu do sálu a vidím, že je plno a z těch očí se okamžitě nabiju. Opravdu by se musela rouhat. Dostali jsme úžasný dar, s nímž je třeba velmi opatrně zacházet.

Jste spolu na pódiu, jste spolu doma. Seberete se někdy třeba a odjedete sama nakupovat, nebo zkrátka odjedete někam, pletete svetry… Máte vůbec čas na něco jiného, co nesouvisí s muzikou?

Eva: Dá se říct, že ne. Ovšem jsou okamžiky, kdy třeba s Vaškem odjedeme na dva měsíce pryč – i mimo Evropu. Tam si natáčíme filmy, DVD, takže nehrajeme a máme na sebe čas. Ovšem během roku, kdy jsme doma, kde máme i studio, tak nás muzika provází prakticky od rána do rána.

Vašek: My se nejméně vidíme, když jsme doma. Já odejdu ráno v osm po těch svých stezkách – studio, audio a tak. Eva zase vyřizuje smlouvy, takže večer si dáme sraz u Televizních novin. Když je stihnu, jsem rád, když ne, sejdeme se po nich. Ale Ordinaci si nenecháme ujít (oba se rozesmějí).

Když je Ordinace, všechno končí! Sedneme si, dáme si něco dobrého – já mám rád hořké Campari, dám si nohy na stůl a jeto.

Zprávy a společné snídaně

Zprávy - dokážete se při nich ještě dnes rozčílit?

Vašek: Nerozčilují mě. Já se na ně dívám a při tom přemýšlím, kam celý ten svět směřuje. Dřív jsem se divil svému otci, proč se všichni pořád tlačí na zprávy – a teď to mám taky. Považuju to za jakýsi mezník. Říkám si – když stihnu zprávy, tak je to dobrý, tak z toho večera budu něco mít. Jakmile je propásnu, tak...

Eva: (skočí manželovi se smíchem do řeči) ...tak jdu o půl desáté spát.

Vašek: No, jakmile je propásnu, obyčejně propásnu i film a jdu rovnou do postele.

V kolik vstáváte?

Eva: Když jsme doma, tak já tak v sedm, protože vezu dceru do školky. A Vašek to samé.

Vašek: Vstaneme spolu, všichni tři se nasnídáme, už kvůli dceři, aby byla rodina pohromadě. A pak už si jdu obyčejně dělat své věci.

Eva: Ale Vašek teď mluví zhruba o sedmi dnech v měsíci, jinak jsme pořád na cestách.

Dost náročné ne?

Vašek: Snažíme se být tam, kde hrajeme, zpravidla den dopředu. Chceme se druhý den vzbudit až tehdy, když máme chuť.

Eva: Pokud nepřijde Evička…

Vašek: …to ano. Ale jinak tak mezi devátou a desátou. Nasnídáme se a v pohodě se připravíme během odpoledne na koncert. Pak jsme fyzicky odpočatí. Děláme to tak i proto, že se nechceme z Blanska prodírat dé jedničkou a klepat se přes celou Prahu, jestli stihneme koncert, jestli stačíme postavit aparaturu. To ne.

Opuštěný muž nebo žena?

Vedete složitý život, přáli byste si, aby vaše dcera šla ve vašich stopách? Nebo byste ji varovali?

Vašek: Já bych jí to přál. Ale musela by mít parťáka. Jakmile je člověk sám, je to strašně nepříjemné. Těžko se pak život dá skloubit s rodinou. Buď tím trpí ona, nebo práce. Nejdou dělat kompromisy. Jinak vás čeká samota.

Eva: Já si myslím, že v tom případě jsou na tom muži lépe...
Vašek: ...to je jenom zdání. Opuštěný muž je na tom stejně, jak opuštěná žena.

Opravdu si to myslíte?

Vašek: Určitě! Když máte večer vedle sebe někoho – je to dobré. Ale když jste najednou sám a přemýšlíte o životě úplně sám, v tom je rozdíl.

Muži mají možná víc šancí nebýt sám?

Vašek: Ale to vy si takhle namlouváte. Já myslím, že ženy.

Paní Evo, co vy na to?

Eva: (s úsměvem, ale rázně) Nebudu to komentovat!

Vašek: Možná jedině to, že muži umírají dřív, tak vás žen zůstává daleko víc a o toho jedince, který zůstane, se perete (oba se smějí) Takže pak záleží na něm, jestli je z vás unavený nebo schopen se víc kamarádit. Je fakt, že ženy se nás často ptají, zda o někom nevíme.

Opravdu?

Vašek: Ano, je hodně žen a málo mužů. Myslím ve starším věku. Vidím to i u nás v Surf klubu, kam se lidé přihlašují, třeba když jim odejde manžel nebo manželka. Ale některým se poštěstí a při nově vzniklých přátelstvích najdou třeba i nového partnera.

Je to složité ve starším věku. Opustí vás děti, mají své starosti. Ne že by nechtěly chodit k rodičům, ale dnes je náročná doba. Každý má strašně práce -pokud pracuje. Není čas na starší generaci.

Vy to ale té starší generaci svojí prací hodně ulehčujete. Stačí se podívat do sálu. Lidé vás mají rádi. Doma si zpříjemňují samotu vašimi nahrávkami, máte navíc i klub, kde se s nimi setkáváte osobně, zpíváte společně...

Vašek: To je naše filozofie, to je to, z čeho máme radost. Lidé si udělají čas na písničku, a písnička patří k přátelství, k dovolené, k volným dnům.

Chorvatsko? Doma, na zahrádce

Pokud jde o volno, blíží se léto. Vyrážíte zase do Chorvatska se svými příznivci? Pojedete někam sami na dovolenou?

Vašek: Letos pojedeme do Chorvatska v září. O prázdninách býváme doma, jezdíme na festivaly.

Eva: Fakt je, že tam máme asi deset dní volna (zamyslí se). Možná bychom někam mohli, ještě ale nevíme (podívá se na manžela).

Vašek: Kdyby bylo po mém, tak já bych zůstal doma na zahrádce, lehl bych si, zamkl auto, schoval klíče…

Jela byste na dovolenou sama?

Eva: Já ne. Mě by to nebavilo.

Vašek: Víte, když si ti lidé mají co říct, tak od sebe ani neutíkají.

Parodie na internetu

Každý poslouchá, co se mu líbí. Aby se Eva a Vašek dostali na technopárty, museli by hrát nějak takto. Každý si dnes sám může rozhodnout, co je jeho šálek kávy. Naštěstí.