Haló! Tady Veselý senior

O tom, jak se dvě přítelkyně domluvily, založily fond a - a začalo být veselo. iSENIOR.cz vyzpovídal jednu z nich. Eliška Klepalová je ředitelkou Nadačního fondu Veselý senior, který nedávno otevřel burzu vzájemné pomoci.

„Seniorem bude každý z nás“

Obě dámy se potkaly v době, kdy každá ve své rodině řešila nějaký problém se seniorem. Shodly se, že naše společnost na toto téma není nejen ochotná, ale ani příliš schopná mluvit. Přitom je seniorů čím dál víc a je tedy více než nutné se k tomuto problému postavit - uvažovaly. Už jenom proto, že seniorem bude jednou každý z nás.

„Uvědomily jsme si, že jednoho dne odejdou do důchodu lidé, kteří jsou dnes v produktivním věku. A budou se potýkat se stejnými problémy, s nimiž se potýkají senioři současní,“ říká Eliška Klepalová. „Tenkrát jsme se rozhodly, že s tím zkusíme něco udělat.“

Vedou děti a postižení

Nejdříve podnikly malý průzkum v charitách a nadacích, které u nás tehdy fungovaly. Výsledek dopadl jednoznačně – většina z nich byla orientována na děti, postižené osoby nebo zvířata. „To je samozřejmě dobře,“ podotýká Klepalová. „Ale v poměru k seniorům to bylo nesrovnatelné množství.“

A to bylo lidově řečeno „slovo do pranice“. Založily nadační fond. To hlavní, co chtěly svým činem sdělit, byla snaha o to, aby se na seniory začalo v naší společnosti hledět jinak. Nejen jako na lidi, kteří na ulici zdržují, nerozumí počítačům, a pokud se o nich mluví – tak jen v tom smyslu, že „zase chtějí zvýšit důchody“.

„Vztah k seniorům tehdy, a myslím, že ještě i dnes, není úplně pozitivní,“ pokračuje ředitelka. Cíl si vytyčily jasný – podobné stereotypy nabourat. A začít chtěly už samotným názvem pro vznikající nadační fond, který – jak doufaly - tento postoj zruší. „Proto jsme vymyslely název Veselý senior,“ vzpomíná s úsměvem paní Eliška.

„A musím říct, že se to docela povedlo. Vždy, když jsme někam zavolaly, představily se jménem a pak řekly – Veselý senior, na druhé straně se ozval smích. Od té chvíle si nás každý zapamatoval. Je to název, který vyprovokuje nejen k smíchu, ale k zamyšlení. Spojení – senior a veselý - je v naší společnosti tak neobvyklé, že každého upoutá.“

Propojení dvou generací

Veselý senior byl tedy na světě. Začátky fungování fondu bylo podle slov nynější ředitelky velmi pozvolné. Obě „odvážné“ ženy neváhaly do nich vložit i vlastní prostředky. „Bez toho by nebylo možné nadaci ani zaregistrovat,“ vysvětluje.

Poté daly dohromady známé a kamarády se stejným vztahem k tomuto tématu a práce se rozběhla. „Úplně první akcí bylo takzvané. Malování pod Palmovkou. Dodnes si to pamatuji – bylo to na státní svátek 28. října v Divadle pod Palmovkou,“ vzpomíná na dobu před necelými čtyřmi lety.

Do divadla pozval nově vzniklý Veselý senior řadu známých osobností. „Postavili jsme je do role pouličních malířů. Z jedné umělecké školy vypůjčili malířské stojany, koupili desky a uhly a stanovili jim zadání: Pozvané osobnosti měly malovat portréty přítomných. Ti pak za ně zaplatili. Výtěžek putoval na vybudování denního stacionáře pro seniory v pražském Karlíně, který byl tenkrát hodně postižen povodní.“

Akce měla nebývalý úspěch. O novém Nadačním fondu s názvem Veselý senior psaly tehdy skoro všechny deníky. Byl to nejen impuls pro to neusnout na vavřínech, ale naopak. Veselý senior začal přemýšlet o dalších akcích.

Do Ostravy i do Hradiště

Jeho pracovníci se domluvili s fotografickými školami v Praze a v Brně na tom, aby jejich studenti nafotili velké černobílé portréty seniorů. „Měly to být opravdu velké plakáty. Z nich jsme pak vyrobili fotografie a veřejnosti je představili nejdříve v Praze na Dejvickém náměstí.“

S výstavou pak během léta objeli hudební festivaly pro mladé lidi, jakými jsou Rock For People, Colors of Ostrava, či Letní filmová škola v Uherském Hradišti. Končilo se v Brně. „Byli jsme velmi překvapeni, jak je to oslovilo,“ říká.

Fotografie to byly skutečně povedené. Řadu z nich mohou zájemci ještě vidět v prostorách, kde dnes nadace Veselý senior sídlí - v Trojické ulici v Praze 2. Pro pořadatele to byla celkem jasná zpráva o tom, že se vydali dobrou cestou.

„Uvědomili jsme si, jak toto téma vlastně nenásilnou formou zvednout i u mladé generace. Nechci to teď nijak generalizovat, ale je známo, že mladí se dnes pohybují převážně ve světě internetu, který starší generaci není až tak blízký. Tudíž ji následkem toho jaksi vytěsní ze svého života. Mají pocit, že už jim nemůže nic dát. A to není dobré. Starší lidé mohou předat mladým spoustu zkušeností, o které je internet třeba ochudil. Proto si myslíme, že propojování obou generací je velmi důležité,“ zamýšlí se paní Eliška.

Inzerát: Hledá se babička

Ani v budoucnu není v tomto směru nic ztraceno. V polovině dubna totiž zahájila svoji práci v rámci Veselého seniora Burza vzájemné pomoci. „Zrovna včera mi volali mladí lidé z jedné nově vznikající firmy, která se orientuje na zahraniční obchod. Hledají někoho, kdo svůj praktický život prožil v tomto oboru a rádi by od něho získali zkušenosti. To je přece skvělé.“

Na fond se však obracejí například i mladé rodiny, které se třeba přistěhovaly do Prahy. „Jsou to mladí lidé, kteří mají celé své příbuzenstvo třeba až na Moravě. Teď tu žijí ve velkém městě s malými dětmi a zjišťují, že jim ta třetí generace chybí.“

Možností spolupráce mladých s nadačním fondem je celá řada. A věřte nevěřte – týká se i těch nejmenších. O spolupráci projevila zájem i mateřská škola. Pozvala seniory a seniorky na návštěvu. Chtěli, aby hosté vyprávěli tamním dětem příběhy ze svého života, aby s nimi třeba něco vyráběli.

„Všichni najednou omládli“

A ani dětské domovy nejsou stranou zájmu Veselého seniora. „Uspořádali jsme do jednoho zájezd, bylo nás asi dvacet, a s dětmi tam pekli buchty,“ vypráví o tomto nevšedním zážitku Eliška Klepalová.

„Děti tehdy zareagovaly velmi spontánně. Seniory si okamžitě rozebraly – stylem ty jsi moje babička, ty jsi můj dědeček. Za chvíli jsem měla pocit, že všichni najednou omládli. Rázem se dostali do role, kdy právě oni jsou ti, kteří vysvětlují, pomáhají, kteří někoho něco učí. Najednou jako by jim stouplo sebevědomí, že jsou pro někoho užiteční. Byl to moc hezký den.“

A měl pokračování. Upečené buchty všichni společně při kávě a čaji snědli. Ale paní ředitelce jedna „nová babička“ prozradila, že se domluvila ještě s dvěma „holkama“. Dodnes jezdí do dětského domova pravidelně na návštěvy.

Je to sice jiná aktivita, než posílat vybrané peníze na účet, ale děti velmi oceňují právě to, že za nimi někdo přijde, stráví s nimi čas a věnuje se jim. Další možnost jak propojit dvě skupiny lidí, které hledají nějakou vazbu.

Slzy a první hezký den

Paní ředitelka vypráví další a další příběhy, postřehy a plány nadačního fondu. Místy to vypadá, že tak malý kolektiv lidí, který Veselý senior čítá, ani nemůže stihnout vše, o čem je řeč.

Logicky tedy padne otázka – nechtělo se vám třeba někdy brečet nad tím, jak složité je shánět peníze, běhat po úřadech a zařizovat? Je neoddiskutovatelné, že za tím vším, co od ní dosud zaznělo, je spousta ne vždy příliš jednoduché a „atraktivní“ činnosti.

„Do pláče mi nikdy nebylo,“ odpovídá okamžitě. „Když děláte práci, o které jste přesvědčeni, že má smysl, tak vám není líto žádné energie. I když se nedaří, tak hledáte způsoby, jak překážky překonat, aby to šlo dál. Jinak ani není možné se k tomu stavět.“

Pak se ale zamyslí a dodá. „Na jednu takovou chvilku, kdy se vám do očí nahrnou slzy, si ale přece jen vzpomínám. Bylo to v dětském domově, kde jsme pekli ty buchty. Mezi zmíněnými dvaceti seniory byla jedna starší dáma, která za mnou během zpáteční cesty domů přišla. Měla v očích slzy. Řekla mi, že mi nesmírně děkuje za to, že jsme tuhle návštěvu zorganizovali.“

Bylo to v květnu a žena prozradila, že jí v únoru zemřel manžel, s nímž prožila přes padesát let společného života. Přišlo těžké období. Náhle se ocitla sama. „Byla přesvědčená, už ji nic hezkého nečeká. Že život odchodem manžela skončil. Děti neměli, zůstala opravdu úplně sama. Ale toho dne, který prožila společně s dětmi v domově, jí prý bylo od té smutné zimy poprvé hezky,“ usmívá se.

Přijďte na návštěvu

S nápadem, na kávu a na kus řeči, nebo třeba se jen podívat? Do Trojické ulice č. 1 v Praze 2 určitě není marné zajít. Je to kousek od Palackého náměstí, poblíž metra i tramvaje. V útulném prostředí si můžete dát třeba šálek kávy za 15 korun nebo čaje za desetikorunu. Je tu k dispozici internet (10 korun za půl hodiny), setkáte se tu s těmi, kterým není osud spoluobčanů lhostejný.

„Protože u nás funguje Burza vzájemné pomoci, očekáváme, že ti, kteří přijdou, něco nabídnou. Zároveň však dostanou něco, co se zde nabízí. Filozofie tohoto konání je nejen senioři seniorům, ale i senioři mladším generacím a naopak. Lidé se zde seznámí nebo se mohou propojovat i pomocí inzerátů. Stačí se připojit na naše webové stránky,“ říká Eliška Klepalová. Otevřeno je tu ve všední dny od 10 do 16 hodin.

Pomoc s internetem, i ručně

Těm, kteří nejsou v práci s internetem dostatečně zdatní, tady pomohou. A úplné začátečníky s ním naučí pracovat. Všechny inzeráty zde mají také v kartotéce, takže kdo nechce na počítači – nemusí, Může si ji v klidu probrat „ručně“.

Vzájemná pomoc ale znamená i to, že kdo chce, může nabídnout své služby. Tady je jeden příklad za všechny: „Přišla k nám paní, řekla, že má ráda historii Prahy, a že by čas od času chtěla udělat pro své vrstevníky jakési toulky Prahou. Sešli by se tu, popovídali, domluvili třeba i vycházku na ta místa, o nichž jim dotyčná paní vyprávěla,“ dokumentuje ředitelka fondu.

Z dalších aktivit, které tu na návštěvníky čekají, uvádí dál třeba fotokroužek. Bývalý profesionální fotograf Dorian Hanuš bude v Trojické všechny, které to zajímá, učit, jak pracovat s fotoaparátem a jak fotit. „Není vyloučeno, že si tady v budoucnu uspořádáme výstavu fotografií, které z této činnosti vzniknou,“ přemítá o budoucnosti.

Nápady z řad seniorů

„Máme zde burzu časopisů, budeme dělat tréninky paměti. Možností je opravdu řada a stále vznikají nové. Chceme, aby nápady přicházely z řad seniorů. Ne jim vše jen nadirigovat. Naším velkým přáním je, aby se tu u nás cítili dobře, aby měli zázemí, chodili sem rádi. Chceme je aktivizovat. Donutit je, aby o něčem přemýšleli, hovořili, aby nebyli sami. Náš projekt má v podtitulu – Přestaň být sám! Samota, to je totiž to, co nejvíc staré lidi trápí,“ dodává.

Ani těm, kteří si v této chvíli myslí, že nemají co nabídnout, nezůstanou dveře do Trojické číslo 1 zavřeny. Pokud přijdete, můžete se zúčastnit nabízených aktivit. A třeba právě při nich zjistíte, co všechno můžete sami dát těm okolo.