Popelka, ne hrdinka od Čechova

„Když po něčem toužím, tak si za tím jdu,“ říká herečka Eva Hrušková, která roku 1969 hrála legendární Popelku dlouho před Libuškou Šafránkovou. Nezažívala jen samé pohádkové dny. iSENIOR.cz zjistil, že dneska šťastná je.

Když jsme nedávno s herečkou Evou Hruškovou domlouvaly, o čem bude rozhovor,  napsala: „Před čtrnácti dny jsme měli v Hradci Králové sraz po čtyřiceti letech od maturity. A s holkama jsme si potvrdily, že jsme dnes daleko spokojenější než ve třiceti. A to je ten největší poklad, co člověk může mít - spokojenost s tím, co má.“

Rozhovor

Zamrzelo vás někdy, že se většině lidí při vyslovení vašeho jména okamžitě vybaví Popelka? Udělala jste ve své práci i řadu jiných věcí.

Ne, nikdy jsem se na Popelku nezlobila. Zezačátku mi otevírala dveře – a já nejsem nevděčná. I když za ty roky poté jsem udělala myslím dost práce. Hlavně v divadle pro děti. A dělám pořád. Jsem ráda, že se naše představení líbí.

Jsme nároční k sobě i k našim spolupracovníkům, které si vybíráme mezi těmi nejlepšími: Martina Drijverová, Jiří Žáček, Zdeněk Barták, Jaromír Klempíř, Jaroslav Doležal. Děti by měly dostávat co nejkvalitnější divadlo, protože toho balastu mají dost a dost.

Na co jste vedle té křehké pohádkové bytosti pyšná nejvíc?

Jsem ráda, že se mi podařili tři synové, že jsem je stihla. Protože znáte to, pořád člověk něco odkládá a najednou může být pozdě. Jednou jsem při natáčení v české televizi měla společnou šatnu s jednou starší paní herečkou.

Povídaly jsme si a ona litovala, že v životě nestihla druhé dítě. Tak jsem si řekla, že já litovat nechci – raději udělat něco navíc, než litovat, že jsem něco nestihla.

Co vám v současnosti přináší nejvíce radosti?

To, že jsme doma všichni spolu a v pohodě, že je maminka zdravá, že máme hodně představení, že s manželem (herec Jan Přeučil, pozn. red.) máme krásný a klidný vztah.

Mohla bych toho vyjmenovat mnoho, ale mám strach, abych tím něco nezakřikla. Když moji synové dostali každý svůj řidičák a poprvé odjížděli „do světa“, vždycky jsem to obrečela.

Vychovávala jste sama tři děti, život to nebyl jednoduchý. Jakoby vás za všechno složité ale nakonec odměnil – našla jste si skvělého partnera, vdala jste se, s ťukáním do dřeva snad můžeme říct – jste šťastná. Opravdu jste?

Ano, jsem šťastná. Myslím, že jsem byla šťastná i dříve. Ale prostě jinak. Myslím, že je na nás, jestli budeme šťastní – a okolnosti v tom nehrají tu nejdůležitější roli. To máme v sobě. Anebo nemáme a jsme celý život otrávení a nešťastní.

Tušila jste, že jednou „to přijde“?

Ne, netušila. Ale ono to samo nikdy nepřijde, nemůžeme čekat. Já nejsem čechovovská hrdinka, abych toužila po něčem a nic. Prostě za tím jdu.

Recept na stáří

Možná byste měla nějaký vzkaz pro ty, kteří si říkají, že už je nic hezkého nečeká. Že je škoda uzavírat se, nedívat se kolem sebe jenom proto, že léta běží...

Já vidím úplně přesně, jak se dá ve vyšším věku žít – vidím to na své mamince. A doufám, že to budu taky umět. Mamka žije na malém městě a je velice aktivní. Má zahradu, zvířata, internet, rotoped, kamarádky.

Třeba v jiném pořadí, ale ono to funguje dobře. Myslím, že by člověk neměl přestat používat hlavu ani tělo. Velkým vzorem mi jistě bude i tatínek mého manžela František Přeučil, který skoro v devadesáti letech cestoval, četl, organizoval, pořád byl silná hlava rodiny. A to je moje maminka taky.

Co je podle vás třeba, aby člověk mohl říci, že prožívá spokojené stáří?

Nebudu originální, ale myslím, že nejdůležitější je zdraví. Na něm musíme „makat“ celý život. Nevypapat se do obřích rozměrů a pak si stěžovat na bolest kloubů atd. atd. Příklady si každý může najít sám.

A pak jsou důležité vztahy. Jakékoli a ke komukoli, ale hlavně, ať jsou dobré. Starší člověk by také neměl žít jen pro někoho jiného, ale hlavně pro sebe. A zaslouží si úctu a porozumění celé rodiny. Ta by ho měla ve všem podporovat, ale nevnucovat se.

Nechápu, jak se v některých rodinách s nejstaršími členy začne jednat opět jako s dětmi – „ona naše babi…“. Mladí si myslí, že to je láskyplné, ale je to tak strašně ponižující. Tak takhle ne. S láskou, ale s respektem.

Prozradíte čtenářům, zda už jste babičkou - a pokud ne, jak se na tuto roli těšíte?

Nejsem a zatím mi to nic neříká. Asi proto, že jsem děti měla pozdě a pořád žiju velice aktivním životem. Až to přijde, bude to tu, ale nespěchám.

A na co se těšíte o letošním létě – budete spíše odpočívat, nebo pracovat? Nebo od každého trochu?

Můj manžel pracuje celý červenec, hraje večer v Lichtenštejnském paláci Veselé paničky windsdorské. Tak si přes den budeme užívat léto spolu v Praze. A to je také krásné. Chodíme plavat, na procházky, na výstavy, čteme, jsme hodně spolu.

V srpnu pak jedeme s cestovní kanceláří na náš oblíbený ostrov Thassos. Jedeme tam už nejméně posedmé a pořád objevujeme něco nového. A máme jistotu, že jdeme do prostředí, které známe, že nás nemůže nic nepříjemně překvapit

A pak se zase pustíme spolu do další sezóny, která jak doufám, bude příjemná, protože ji pečlivě připravujeme už nyní. Prostě na té spokojenosti se musíme podílet, ona sama k nám nepřijde.

Představte si, že sedíte u stolu a máte možnost, pozvat si k němu ještě tři hosty. Tři lidi, s nimiž si zavzpomínáte. Kdo by to byl a o čem by to vaše vzpomínání bylo?

Rozhodně by to byl můj tatínek, maminka a sestra Jana. Sedli bychom si spolu, uvařili čaj, a po sedmnácti letech bychom se sešli. My tři ženy bychom tatínkovi povyprávěly, co se za tu dobu událo.

Jinak s ním mluvíme jen v duchu, ptáme se ho na radu, ptáme se, jestli by schválil to, co jsme udělaly, a hlavně bychom se smály jeho komentářům, a jeho černému humoru, který nám tak schází. To by byla krása!

Zdroj: Eva Hlavsová, iSENIOR.cz (foto:archiv)