Vlado Milunič: Stavím speciálně pro seniory

Kam zařadit Tančící dům ví asi každý. Ano, na pražské Rašínovo nábřeží. Prosklená stavba kdysi vyvolala rozporuplné diskuze. iSENIOR.cz vyzpovídal spoluautora: „Byla pro mě hezkou odbočkou.“

Architekt Vlado Milunič je původem Chorvat, který řízením osudu zakotvil u nás. Místy hysterické debaty na veřejnosti o tom, zda se do historické Prahy roztančená budova hodí, už opadly. Milunič se dál věnuje své hlavní práci, kterou je zejména projektování sociálních staveb.

Téma: sociální stavby

Je známý také tím, že k mnoha věcem, které se v naší společnosti dějí, nemlčí. Vyjadřuje se proti rozšiřování města do periferie, pankráckým „mrakodrapům“, neekologické osobní dopravě, supermarketům, bankám, korupci, a tak dále.

Projektoval jste řadu staveb, určených speciálně pro bydlení seniorů. Zajímá vás tato problematika hlouběji, nebo se zkrátka objevila jen příležitost, které jste se chopil?

Mojí hlavní prácí byly, jsou a budou sociální stavby: domovy důchodců, dětské tábory, stacionáře, zdravotní stavby, hospice, Jedličkův ústav, domy dětí a mládeže, konverze sídlišť. Naopak například Tančící dům byl pouze krátkou, nicméně velmi hezkou odbočkou do jiného tématu.

Za totality jsme s kolegou Janem Línkem naprojektovali řádově kolem deseti pražských domovů důchodců. V těch realizovaných bydlí kolem dvou tisíc obyvatel, převážně v prostředí sídlišť. Měli jsme mimo jiné také projekt domova důchodců přímo na náměstí ve Vlašimi. Tím, že profese architekta má výjimečně široký záběr témat, měli by architekti automaticky mít sociální cítění.

Populace rapidně stárne

Jak moc se změnily požadavky na stavby pro seniory z dob před 30 lety a dnes?

Tenkrát jsme řešili akutní problém okamžité nápravy. Dnes je to vlastně obdobné vzhledem k tomu, že populace rapidně stárne. Klíčové a nutné je vytvářet různé typy zařízení - co do velikosti, vybavení a umístění tak, aby byl umožněn co nejširší možný výběr pro jednotlivé klienty.

Pociťujete zájem z řad mladých architektů na takových stavbách, či objektech se podílet?

Zrovna jsem psal dvě oponentury na diplomní projekt ČVUT a UMPRUM na téma bydlení pro staré občany, které bude v Evropě jedním z hlavních témat tohoto století, rovněž i velmi zajímavým byznysem.

Staví se u nás hodně sociálních staveb? Víc než jinde ve světě nebo méně?

V roce 1974 jsme s kolegou Línkem byli ve Švédsku, které bylo tenkrát minimálně deset let před Evropou v sociálních otázkách různě postižených občanů. Obecně vzhledem k bohatství společnosti a svým tradicím si Skandinávie tento svůj náskok stále udržuje.

Už tenkrát jako první vehementně prosazovali bezbariérové město. Rozhodně nevím o nikom, kdo by se tématem zabýval systematicky a postavil dva tisíce ubytovacích jednotek. Na místa se čeká i několik let.

Společnost je otrlá a cynická

Co si myslíte o tom, že staří lidé jsou nuceni ve většině případů prožít zbytek života mimo okruh svých nejbližších? Nejen proto, že jsou třeba imobilní. Současná střední generace má dost práce se sebou. A i kdyby chtěli – o své rodiče se starat nemůžou.

Toto je rozhodně ten ideální případ, který známe u přírodních národů Afriky, Indie, indiánů, a tak dále. Ovšem současná společnost posedlá konzumem je značně otrlá a cynická.

I na naše stávající sociální zařízení je dnes pohlíženo velmi asociálně a jednostranně prizmatem peněz. Vím ale také, že například Řekové shazovali svoje staré občany ze skály.

Na co by měl mladý člověk myslet, když si staví dům, aby - až se stáří zeptá?  Aby pak jen smutně nekoukal třeba na schůdek, který sice pěkně oddělí kuchyň od jídelny, ale když pak začnou zlobit kolena...

Zrovna spoustu takových schůdků mám ve svém půdním bytě, který jsem si vybudoval za totality. Věřím ale, že naopak dlouhodobý trénink překonávání těchto překážek včetně pátého patra bez výtahu mě udržuje v kondici. Je to podobné, jak osmdesátileté vesnické stařenky ladně nasedají na kolo, protože to trénovaly celý život.

Maminka v 85 letech

Dnes se hodně mluví o aktivním stáří. Jak si takové staří představujete vy? A prozradíte třeba, jak tuto dobu prožila vaše maminka?

To, co dělám, mě hodně baví a bez toho si ani stáří nedovedu představit. Moje matka jako lékařka ve vysokém věku odjela učit do Alžírska. Když se vrátila, udržovala spoustu různých společenských kontaktů, hodně četla, ale když přestala chodit ven, byl s ní v pětaosmdesáti letech konec.

Patříte mezi lidi, kteří se nebojí říci veřejně svůj názor i na nepopulární téma. Řekl byste o sobě, že jste rebel?

Přestože jsem v Praze doma, nedělá mi problém s balkánskou povahou vyjadřovat se bez servítků k různým nešvarům, přestože to tady není zvykem. Podle mě jsem normální.

Co vás v poslední době rozčiluje nejvíc?   

Rozčiluje mě to, že v současném korupčním a amorálním prostředí Prahy se nejsem schopen touto prospěšnou prací uživit.

Sedím na jevišti, zatím

Nějakou dobu jste žil před lety v Paříži. Patříte mezi ty, kteří si toto město zamilovali a stále se tam vrací?

Zažil jsem tam studentské bouře 68, vystřídal asi deset atelierů... Ale bohužel už minimálně patnáct let jsem tam nebyl.

A kde jste vůbec nejraději?

Jsem nejradši u sebe v atelieru V jámě, v prostorách bývalého prvorepublikového varieté s tím, že o patro výše byl bordel. Sedím přímo na kankánovém jevišti. Nevím ale, jak dlouho ještě...

Zdroj: Eva Hlavsová, iSENIOR.cz (foto:wikipedie)